Rozhovor s kurdskou režisérkou Sevînaz Evdikê, který byl původně zveřejněný v německém anarchopacifistickém časopise Graswurzelrevolution.

Sevînaz Evdikê (narozená roku 1992 v Serêkaniyê v Rojavě) vystudovala film v Severním Kurdistánu a stala se spoluzakladatelkou filmového kolektivu ze Západního Kurdistánu s názvem Komîna Fîlma a Rojava. Jako režisérka se podílela na mnoha projektech tohoto uskupení a jejím cílem je reprezentovat kurdskou kulturu a ženskou perspektivu ve filmu. Do povědomí veřejnosti vstoupila především díky snímkům: Domov (Home, 2018) a Návrat: Život po ISIS (The Return: Life After ISIS, 2021). Tyto filmy se zaměřují na osudy a zkušenosti žen v samosprávných kurdských oblastech Sýrie. Její nejnovější počin Svatební průvod (The Wedding Parade, 2023) vyjadřuje naději uprostřed války a vysídlení. V současné době působí jako lektorka filmu na Ženské akademii umění v Hesekê. Autor GWR Robert Krieg měl příležitost s ní udělat rozhovor během kurdského filmového festivalu v Rojavě v listopadu 2025.

Řekla jste mi, že projekt Rojavy je ohrožen nejen zvenčí, ale i zevnitř. Ekonomické zájmy čím dál víc ovládají společenský život i veřejný diskurz. Mohla byste tento proces popsat podrobněji?

Společenský život v Rojavě je založen na přátelském setkávání lidí a jejich vzájemné podpoře. Znám mnoho rodin, jako je ta má, které žily v chudobě, ale nikdy jsme nemělx problém se uživit. Mělx jsme sousedy a sousedky, kterx nás všechny podporovalx. Nyní se však kvůli mnoha okolnostem situace drasticky změnila. Válka stále více narušuje společenskou strukturu a my už nežijeme ve svých rodných městech. Velká část obyvatelstva Rojavy byla vysídlena. Už nežijí ve svých vlastních komunitách a systém sociální podpory, který existoval dříve, už nefunguje. Stále sice existuje, ale svou komunitu si musíte vybudovat znovu. To je věc, která se změnila, a po ekonomické stránce lidé jakožto vysídlenx strádají. Po všech těch náletech v roce 2023 už nikdo nemluví o zničené infrastruktuře, o zásobách plynu a ropy nebo o elektrárnách. Na lidi v Rojavě to však mělo obrovský dopad. Teď tu není vůbec žádná elektřina a je nedostatek nafty na vytápění domovů v zimě. Mnoho lidí přišlo o práci, protože řada zařízení byla zničena. K tomu se přidávají obchodní omezení, která USA uvalily na Sýrii. Na konci roku 2023 se všechno velmi zdražilo. K tomu výrazně přispělo i embargo. Plat jednoho dělníka nebo dělnice nestačí. Aby lidé vyžilx, musí mít dvě nebo tři zaměstnání. Dalším důležitým bodem je, že existence mnoha nevládních organizací v Rojavě ničí náš společenský život. Svým zaměstnancům a zaměstnankyním platí více než 1 000 dolarů, zatímco personál samosprávy vydělává méně než 110 dolarů měsíčně. Jsou tu obchody, kde za tričko zaplatíte 30 nebo 40 dolarů, protože tam nakupují právě pracující nevládních organizací. To vše způsobuje lidem velké potíže. Lidé dříve bylx ochotnx Rojavu bránit, ale teď bojují o své osobní přežití; už nejde jen o bombardování. My Rojavu bráníme, ale je tu tolik vnitřních problémů, které je třeba vyřešit.

Dalo by se říct, že to má vliv na to, že lidé už za revoluci nebojují tak jako dřív? Že se mnohem víc zajímají o své soukromé záležitosti, aby si zajistilx živobytí?

Ano, je to přesně tak. Lidé teď bojují o své každodenní přežití. Rodina s dětmi prostě nemůže dělat něco pro „vyšší věc“, pro naši revoluci, každý druhý den. Lidé se musí postarat o své vlastní rodiny, což se stává obrovským bojem. V roce 2024 zaútočila turecká armáda na přehradu Tişrîn. Každý den, když jsem jela do Hesekê, jsem viděla na křižovatkách na okraji města stovky lidí, kteří tam směřovalx. Bylo to přitom velmi nebezpečné, protože turecká armáda v bombardování pokračovala a nerozlišovala mezi civilistvem a bojujícími. Prostě zabíjeli lidi. Ale ti lidé tam přesto šlx. Šlo tam i mnoho našich přátel a o mnohé z nich jsme přišlx – dokonce i o umělce a umělkyně. Takže bych neřekla, že lidé nejsou ochotnx Rojavu bránit. Ale v dobách, kdy zrovna neprobíhají útoky, bojují ve svých soukromých životech o své ekonomické přežití.

Jak ovlivňují ekonomické podmínky, zejména v každodenním životě umělectva, kreativitu, estetiku a styl filmového vyprávění kurdských filmařů a filmařek?

Na tuhle otázku nemám univerzální odpověď. Mohu mluvit jen ze své osobní zkušenosti.

Ano, prosím.

V mém životě jsou dvě věci, které jsou pro mě nejdůležitější. Kdyby se mi je podařilo propojit, mohla bych být velmi úspěšná. Jednou je film, druhou je revoluce za vybudování Rojavy. Vždycky říkám, že kdybych dokázala tyto dvě věci ve svém životě sjednotit, mohla bych říct, že jsem prožila naplněný život jako umělkyně i jako člověk z Rojavy. Snažím se o to posledních deset let, od roku 2015. Nyní na akademii učím 25 studentů a studentek. Myslím, že stále mohu (filmu) něčím přispět, ale moje osobní zkušenost filmařky ukazuje, že je to velmi náročné, protože musím zvládat tři různé úkoly současně. Dva z nich se týkají revoluce v umělecké sféře – tedy podpory a vzdělávání umělkyň – ale ten třetí je čistě ekonomický. A ten zabírá spoustu času. V tuto chvíli proto nemohu nic sama tvořit. Přispívám ke kreativnímu životu v Rojavě, ale osobně teď nic nevytvářím. To mě sice mrzí, ale myslím, že je to fáze, která prostě přichází a odchází. Člověk zkrátka musí dělat to, co je v danou chvíli nezbytné.

Kurdské filmy na festivalu, pokud mohu soudit, jsou ovládány příběhy o vojenských bitvách. Myslím si, že to ovlivňuje a omezuje pohled na společenský rozvoj. Společenský rozvoj je mnohem rozmanitější, neskládá se výhradně z ozbrojeného konfliktu.

Přesně tak.

Vnímám v tom nebezpečí militarizace společnosti. Myslím, že to odporuje myšlence budování zásadně demokratické společnosti mírovými prostředky. Možná byste se k tomu mohla vyjádřit.

Tuhle otázku si také často kladu. Právě proto je tak důležité vzdělávat mladé lidi, aby se mohlx vyjadřovat tak, jak samx chtějí. Všechny ty filmy, které se zabývají armádou a ozbrojeným bojem, vycházejí z pocitu odpovědnosti informovat o tom, co se zde děje. A naneštěstí se náš život přinejmenším posledních deset let točí téměř výhradně kolem vojenské obrany Rojavy. Myslím, že to, co nám chybí, jsou filmy o společenské struktuře, o obnově společenského života a zaměření na tato témata. Výzvou je teď vytvořit pro to více příležitostí. Protože jsou tu lidé, kteří by se rádx dozvědělx více o společenských strukturách a o tom, jak se budují. Současné možnosti jsou ale omezeny na podávání zpráv o sebeobraně Rojavy. Doufám, že v budoucnu budeme mít dostatek příležitostí k tomu, aby se lidé mohlx vyjadřovat – v experimentálních filmech, ve filmech, které se věnují společenským strukturám, i ve filmech, které kriticky zkoumají naše vlastní problémy. Ale právě teď jsou naše možnosti velmi omezené, a to kvůli pocitu odpovědnosti, který cítíme – mluvit o aktuálním dění v Rojavě.

Na festivalu je k vidění mnoho filmů o ženách, ale jen málo z nich režírovaly ženy. Čím to je? Rojava bojuje za rovnost pohlaví. Mohly by pomoci kvóty?

Nemyslím si, že to je problém. Možná se to v budoucnu změní, podobně jako se mění společenský život. V doslovném smyslu máme v umění stejná práva. Ale společenská situace žen je zde skutečně obtížná. Je to boj, který naneštěstí trvá už více než deset let. Není to tak, že bychom se prostě rozhodly a společně tu uměleckou scénu utvářely. My ženy máme své vlastní instituce. Já sama patřím k čistě ženské instituci a snažíme se něco budovat. Jenže bylo mnoho mužů, kteří mohli začít tvořit hned po začátku revoluce, zatímco ženy musely nejprve bojovat už jen za to, aby se vůbec dostaly ven, aby se mohly učit a teprve potom začít tvořit. Proto jsme poněkud podreprezentovány, ale doufejme, že se to v budoucnu změní. Vypracovalx jsme si k tomu statistiky. Ve filmovém průmyslu pracuje více žen než mužů. Ve všech oblastech: jako herečky, za kamerou i jako asistentky produkce, zejména v produkčních týmech. Jako režisérky jsme však zastoupeny málo. Je to proto, že muži, kteří ve filmovém průmyslu začínali, už byli vyškoleni a věděli, jak ovládat kameru. Mohli začít točit filmy dříve, i když jich bylo jen málo. My jsme naproti tomu musely bojovat za to, abychom vůbec mohly odejít z domu, musely jsme si vymýšlet výmluvy a bojovat o to, abychom mohly být dva měsíce na place. Je to tedy jen otázka času, ale podle mého názoru to není otázka kvality. Protože kvalita mužů a žen je stejná, zvláště u filmu. To je moje vlastní zkušenost.

Působíte jako lektorka na nedávno založené Ženské akademii umění v Hesekê. V Dêriku však byla také nedávno založena umělecká akademie. Jaký je mezi nimi rozdíl? Proč je pro vás důležité pracovat právě na této umělecké akademii pro ženy a obecně – proč je důležité zakládat takové instituce zaměřené specificky na ženy?

Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti mnoha zdejších žen, které pracují v umění, vím následující: sice máme v každé instituci systém soužití a vlastní rozhodovací procesy, ale pracujeme s muži, kteří si – řekla bych – po celá staletí mysleli, že jsou vůdci. Bylo velmi těžké najít rovnováhu mezi mužem, který se vidí jako lídr, je kreativní a snaží se v důsledku revoluce změnit, ale ve skutečnosti se o to moc nesnaží, protože už tu nadřazenou pozici drží. Šlo o to najít rovnováhu mezi takovým mužem a nezkušenými ženami, jejichž největším snem bylo dostudovat univerzitu a najít si placené místo, aniž by se podílely na jakémkoli tvůrčím životě. Takže ačkoliv byl systém vytvořen na principu rovnosti, situace mužů a žen byla všechno, jen ne rovná. Proto jsme si řekly, že vytvoříme prostor jen pro ženy, kde se mohou cítit svobodné, být autentické a v pohodě. Ženy se zde v blízkosti mužů necítí úplně příjemně. Na naší akademii se mohou začít svobodně projevovat. A právě proto byla tato instituce založena – ženským hnutím, které vždy prosazovalo, aby si ženy razily vlastní cestu a měly svůj vlastní prostor, i když pracují po boku mužů jako sobě rovní. Systém je nastaven tak, aby respektoval jejich práva, ale ony přesto potřebují vlastní prostor – a já už teď vidím výsledky. Ženy na naší akademii jsou nyní velmi nezávislé a silné. Říkají, co si myslí. To jsem za všechna ta léta práce v institucích v Rojavě, navzdory revoluci, nikdy nezažila.

Moje další otázka je mnohem obecnější. V Damašku je nová vláda a myslím, že ohrožuje všechny výdobytky ženské revoluce zde v Rojavě. Jak ji můžeme bránit? Jaká je ta správná cesta? Moje představa vždy byla zavést federální systém. Nevím, co si o tom myslíte vy – jaká by mohla být dobrá cesta, jak pokračovat v ženské revoluci v Rojavě tak, jako jste to dělaly doposud?

Nová vláda v Damašku je děsivá. Máme videa, která ukazují, jak tito noví vládci v Damašku zabíjejí civilistvo v Kobanê a Rakce a vraždí ženy. Je těžké si představit život s nimi, i když náš systém autonomní správy je založen právě na soužití. To je to, za co jsme po všechna ta léta bojovalx. Osobně si nedokážu představit život pod touto novou damašskou vládou. Pro nás je decentralizace vlády vždy naprosto prvořadá. Protože nejde jen o samosprávu. V zemi je také alavitské obyvatelstvo, které má strach – alavitské ženy, které byly vždy známé svou otevřeností a svobodnou vůlí. Jsem s nimi v kontaktu a vím, jak moc se bojí. Odmítají opustit své domovy. A pak je tu drúzské obyvatelstvo na jihu. Nejde jen o samosprávné orgány, které posledních deset let pracovaly na rozvoji formy soužití – jak mezi všemi etnickými skupinami, tak mezi muži a ženami. Řešením je decentralizace moci. Jiná cesta neexistuje. Obzvláště teď, když se zavádějí nová pravidla, která jsou podle mého názoru namířena především proti ženám. Nedokážu si představit, že bych v takové zemi žila. Proto doufám, že získáme decentralizovanou vládu. Nevím přesně jak, ale prostě si přeju, abychom měli právo sami o sobě rozhodovat.

Možná byste mohla dodat něco pozitivního, něco nadějného do budoucna?

Víte, pocházím z Rojavy, vyrostla jsem zde, je to moje země a nedokážu si představit, že bych žila kdekoli jinde na světě. Cítím se velmi spjatá se svou rodinou a svou komunitou. Komunitou ve smyslu lidí, se kterými jsem vyrůstala, ale také komunitou lidí, se kterými jsem v Rojavě sdílela tvůrčí život. Nebylo by možné dělat všechno to, co dělám teď, kdybych nepocházela z tak otevřené rodiny. Je tolik drobností, za které jsem každý den vděčná. A vidím to každý den v očích mnoha žen a lidí, když jdu po ulici. Opravdu doufám, že to bude pokračovat, že uspějeme, budeme se zlepšovat, růst a že stávající programy ještě vylepšíme.

Zdroj:

https://freedomnews.org.uk/2026/03/04/rojava-the-solution-is-the-decentralisation-of-power/

14.3.2026 Robert Krieg, Graswurzelrevolution

World Personalities