Анархистская федерация

Hlasy Palestiny: Muhammad Ghazi Nassar

Třiačtyřicetiletý Muhammad, otec pěti dětí ze čtvrti aš-Šajch Radván v Gaze, popsal, jak 12. prosince 2025 přišel o své dvě děti poté, co se jejich vybombardovaný dům zřítil kvůli silným přívalovým dešťům.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Muhammad Ghazi Nassar

Moje čtyřiatřicetiletá manželka Ímán se mnou měla pět dětí: Linu, Gházího, Lanu, Laján a Alá. Před válkou jsme žilx ve čtvrti aš-Šajch Radván v Gaze, v šestipatrovém domě, který patřil mně a mým bratrům.

Když válka začala, musel jsem kvůli všemu tomu bombardování a destrukci odejít s manželkou a dětmi do Rafáhu. Šlx jsme tam pěšky a žilx ve stanu. Bylo to pro nás fakt moc těžké. Nacházelo se tam obrovské množství vysídlených lidí a doléhalo na nás všudypřítomné utrpení, útlak a bolest.

V Rafáhu jsme zůstalx až do května 2024, kdy do města vtrhla izraelská armáda a místní začalx odcházet. Odešlx jsme i my a přesunulx se do centrální části Pásma Gazy, kde jsme opět žilx ve stanu v nesnesitelných, nelidských podmínkách. Nejhorší to bylo v zimě.

Když bylo v lednu 2025 vyhlášeno příměří, vrátilx jsme se do našeho domova v aš-Šajch Radván. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že horní patra byla vybombardována a zřítila se na okolní domy našich sousedů. Dům nebyl moc vhodný k obývání.

Navzdory tomu jsme tam s manželkou a dětmi zůstalx. Opravil jsem patro, kde se nacházely především skladovací prostory a které bylo v lepším stavu než samotné byty. Díry jsem zakryl celtami a různými plasty a žilx jsme tam až do doby, než v březnu 2025 znovu vypukly boje. Obnovená válka byla ještě brutálnější a děsivější než ta předtím. Bombardovali všude a všechno, nikoho nešetřili.

Tehdy nás začal sužovat extrémní hlad. Bylo to obtížné, zvláště pro děti. Bylo to to nejhorší, čím jsem si kdy prošel, viděl jsem totiž své děti hladovět a nemohl jsem jim sehnat ani trochu jídla. Zároveň jsme žilx v neustálém strachu kvůli silnému bombardování všude kolem nás.

Armáda nás nenechala vůbec na pokoji. Neustále posílali zprávy a rozhazovali letáky s příkazem, abychom se přesunulx do jižní části Pásma Gazy. V září 2025 se mi konečně podařilo odvést rodinu do města az-Zavajdá v centrální části Pásma. Na pláži jsem postavil stan, v němž jsme poté nějaký čas žilx. Byla tam velká zima a pokaždé, když zapršelo, se stan zatopil.

Zhruba o měsíc později bylo vyhlášeno příměří a my jsme se zase vrátilx do našeho zničeného domova v aš-Šajch Radván. Našlx jsme ho v ještě horším stavu než předtím. Znovu jsem opravil skladovací prostory, díry zacelil celtou a plastovými fóliemi a nastěhovalx jsme se zpět. Život tam byl pořád lepší než život ve stanu, zvláště pro mou ženu a dcery, které ve stanu trpěly, protože neměly dostatek soukromí.

Uplynuly dva roky války a my jsme žilx v extrémně špatných podmínkách. Nemělx jsme zimní oblečení ani dostatek přikrývek. Dělalx jsme s mou ženou, co bylo v našich silách, abychom naplnilx aspoň základní potřeby našich dětí, ale nestačilo to. Stropy skladů byly navíc poškozené a hrozilo, že při dešti dojde k jejich zaplavení. Ale nemohli jsme odejít, nemělx jste totiž kam jinam jít.

Jedenáctého prosince přišla silná bouře s prudkým deštěm a silným větrem. Udělal jsem vše, co jsem mohl, aby se voda nedostala do skladů a my jsme mohlx v relativním bezpečí přečkat den. Pršelo celou noc až do rána. Probudilx jsme se naštěstí živx a zdravx.

Kolem jedenácté dopoledne jsem venku rozdělal oheň, abych připravil nějaké jídlo. Lina a Ghází si k ohni přisedlx. Moje žena a ostatní děti byly uvnitř. Pak jsem se vypravil koupit zásoby na trh v ulici al-Džalá.

Na trhu jsem zaslechl nějaké lidi říkat, že se někde v aš-Šajch Radván zřítila budova. Sevřelo se mi srdce, protože jsem měl strach, že je to náš domov. Utíkal jsem zpátky a uviděl, že se střecha propadla. Lina a Ghází zůstalx uvězněnx pod troskami. Moje žena a ostatní děti unikly jiných vchodem. Křičely a plakaly.

Rodinný dům před zřícením střechy a po něm.

Sousedstvo zavolalo civilní obranu, my jsme se mezitím snažilx odklízet trosky samx, abychom se k dětem dostalx. Asi po patnácti minutách dorazil tým civilní obrany. Trvalo jim zhruba hodinu a půl, než se k mým dětem probojovalx a než je odtud vyprostilx. V tu chvíli už bylx Lina i Ghází mrtvx. Zřejmě se tam udusilx. Když jsem je uviděl mrtvé, zhroutil jsem se. Moje žena i děti křičely a plakaly, hlavně dcera Lana.

Později přijely sanitky a odvezly Linu i Gházího do nemocnice aš-Šifá. Jel jsem s nimi, moje žena a ostatní děti zůstaly venku na ulici. Věděl jsem, že jsou mrtvx, ale lékařstvo je ještě muselo vyšetřit, načež je oficiálně prohlásilo za mrtvé.

V nemocnici mé děti zabalilx do rubášů. Přivezl jsem je zpět domů, aby se s nimi mohla rozloučit celá rodina. Loučení i obřad byly strašně bolestné. Moje žena na tom byla špatně a Lana se úplně zhroutila, byla v šoku. Nedokázala se ani rozloučit, dokonce ani neplakala. Jen tam v tichosti seděla. Viděla, jak se střecha zřítila na její sestru a jejího bratra, a od té doby se z toho nevzpamatovala.

Ghází Nassar a Lina Nassar

Teď žijeme u sousedů a sousedek, protože už nemáme domov. Všxchnx jsme na tom špatně a těžko se s tím vyrovnáváme. Lana říká: „Bolí to, tati. Nemůžu zapomenout na to, jak se ta střecha zřítila na Linu a Gházího, mám to přímo před očima.“ Snažím se pomoct jí i ostatním dětem, ty jsou taky v šoku a nemohou uvěřit tomu, co se jejich bratrovi a sestře přihodilo. Snažím se pomoct i své ženě, která je teď na tom kvůli tomu všemu hrozně špatně.

Kromě strašlivé ztráty dvou dětí jsme přišlx i o to málo, co jsme mělx. Všechno bylo v té místnosti, která se zřítila. Nemáme domov a nezbylo nám vůbec nic, ani náhradní oblečení. Cítím se naprosto bezmocný a nevím, co dělat.

Kéž se nad námi Bůh smiluje a dodá nám sílu, abychom mohlx tu ztrátu unést.

Svědectví bylo poskytnuto terénní výzkumnici B’Tselem Olfat al-Kurd 17. prosince 2025.