Sedmatřicetiletý otec tří dětí ze čtvrti an-Nazla v Džabalíji na severu Gazy, Ahmad, popsal, jak jeho rodina přišla o domov a rozptýlila se po Gaze a jak se jeho dcera narodila a vážila pouhý jeden kilogram v důsledku podvýživy.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl také promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Ahmad Miqdad

S manželkou a našimi dvěma syny, sedmiletým Muhammadem a pětiletým Nabílem, jsme žilx ve čtvrti an-Nazla v Džabalíji, v šestipatrovém domě, který patřil mé rodině. Ve stejné budově bydlelx i moji rodiče, bratři, strýcové a jejich děti – celkem třináct rodin. Před válkou jsem pracoval ve společnosti Fusion Internet Services a také jsem provozoval rybí restauraci na pláži v Gaze. Na začátku války izraelská armáda restauraci vybombardovala a úplně ji zničila. Od té doby jsem nezaměstnaný.

Válka pro nás začala intenzivním bombardováním našeho okolí. Naše oblast byla okamžitě označena za „červenou zónu“. Moje matka a sourozenci se evakuovalx do jižní části Pásma Gazy. Já jsem zůstal v domě se svou ženou, dětmi, otcem a bratrem Jusrim. Jusriho manželka a děti se připojilx ke zbytku rodiny na jihu. Nechtělx jsme opustit náš domov, a tak jsme přežívalx dlouhé dny plné bombardování a hladu. Mlel jsem krmivo pro ptáky, abych alespoň nějak nasytil rodinu. Vařilx jsme vodu a přidávalx do ní koření, aby chutnala jako polévka. Jediné kilo mouky mě stálo 150 šekelů.

Několikrát jsem se vypravil na kruhový objezd an-Nabulsi pro mouku a loni jsem byl svědkem masakru, ke kterému tam došlo. Desítky lidí byly zabity nebo zraněny. Můj bratr Jusri tam byl se mnou a na tři hodiny se mi v tom chaosu ztratil. Hledal jsem ho mezi těly a roztrhanými končetinami. Toho tragického dne jsem přišel o mnoho přátel, sousedů a sousedek. Byl tam zabit i můj švagr, dvacetiletý Mu’taz Músa.

Během té doby byla moje matka, sourozenci a jejich rodiny opakovaně vysídlovánx mezi Rafáhem, Chán Júnisem a az-Zuvajdou v centrální části Pásma. Žilx ve stanech v nesnesitelných podmínkách. V lednu 2025, když bylo vyhlášeno příměří, se vrátilx domů. Byl to nejšťastnější den mého života – vědět, že jsme přežilx, a znovu se shledat v našem domě. Ale v březnu válka znovu vypukla, tentokrát ještě intenzivnější než předtím, a my jsme znovu zažívalx hlad a hrůzu.

Pětadvacátého srpna 2025 můj bratr Jásir odešel se svou rodinou do az-Zuvajdy. Vzal si s sebou nějaké zásoby a řekl mi: „Jsem si jistý, že se už domů nikdy nevrátím.“ Mou manželku, která byla v devátém měsíci těhotenství, a naše dvě děti jsem poslal k její rodině do čtvrti an-Násir. Moji rodiče se přestěhovalx do ulice al-Džalá a Jusri poslal svou ženu a děti k příbuzným do uprchlického tábora aš-Šatí. V našem domě jsme zůstali jen já a Jusri.

O dva dny později, když se situace už stala neúnosná, odešel i Jusri za svou rodinou do uprchlického tábora aš-Šatí a já zůstal sám. Byly to nesmírně těžké dny, zvláště když armáda umístila k nedaleké škole „robota“ a vyhodila celý komplex do povětří. Zvuky těch výbuchů byly děsivé. Pátého září 2025 byla horní patra našeho domu vybombardována, zatímco jsem se schovával v přízemí. Rozhodl jsem se dům opustit. Myslel jsem na své děti, svou ženu a své přátele. Věděl jsem, že o mě mají strach a že by pro mě truchlilx, kdybych zemřel.

Předtím, než jsem odešel, jsem natočil jednoho ze svých sousedů, jak se snaží vyprostit tělo své matky. Slyšel jsem ho křičet, že oba jeho rodiče bylx zabitx, když byl jejich dům vybombardován. Potom jsem zahlédl další osobu, která mu pomohla tělo jeho matky odnést.

Prchal jsem z místa během nepřetržitých náletů a ostřelování, měl jsem namířeno k příbuzným, do uprchlického tábora aš-Šatí. Pláču, když vám to vyprávím. Dva dny poté, co jsem odešel, 7. září 2025, byl náš dům kompletně vybombardován a srovnán se zemí. Během pár minut jsme se stalx lidmi bez přístřeší. Přišlx jsme o všechno: o své domovy, o živobytí i o naději. Žijeme v neustálém strachu.

Před třemi dny moje žena porodila dceru Haju. Narodila se s váhou pouhého jednoho kilogramu kvůli podvýživě, kterou moje žena trpěla. Navštěvuji jak ji, tak i děti v domě rodičů mé ženy. Potkáváme se ve dveřích a mám pocit, jako bychom se odcizilx. Už nemůžeme žít společně jako rodina.

Moje rodina je rozptýlená po celém Pásmu. Každx je na jiném místě. Nevídáme se, nescházíme se tak, jak jsme byli zvyklx u mých rodičů. Stále mě pronásledují myšlenky na dům, o který jsme přišlx. Nemůžeme si dovolit odejít na jih – je tam přelidněno a přesun je příliš drahý. Pronájem pozemku o rozloze 200 metrů čtverečních stojí 3000 šekelů (asi 900 dolarů) měsíčně. Stan stojí další 3000. Přeprava rodiny a našich věcí stojí dalších 2500. To jsou peníze, které prostě nemám.

Můj život je v troskách. Raději zemřu tady, než abych se stěhoval na jih. I kdybychom si to mohlx dovolit, moje žena by v takových podmínkách ve stanu prostě nepřežila – bez základního vybavení a s novorozenětem, které má podváhu. Když jsme odcházelx z domova, nevzalx jsme si nic, jen oblečení. Věděl jsem, že jsme tam tehdy naposledy. Rozloučil jsem se s naším domem i s naší čtvrtí.

Být vyhnancem ve vlastní zemi je, jako by se má duše oddělila od těla. Domov, to nejsou jen stěny a nábytek. Jsou to vzpomínky na dětství, rodinná setkání a chvíle s těmi nejbližšími. Domov je všechno. Válka je krutá, ale ztráta domova je mnohem horší.

Pro mě je to těžší než hlad a strádání. Je to ta největší ztráta ze všech. Teď jsme vyhnanci a vyhnankyně, bez naděje, pod neustálým bombardováním a uprostřed ničení. V Pásmu Gazy neexistuje žádné bezpečné místo ani humanitární zóna. Útočí se všude. Smrt je na každém kroku.

My, obyvatelé a obyvatelky Gazy, jsme masakrovánx, vyhlazovánx a vyháněnx ze svých domovů.

Svědectví bylo poskytnuto terénní výzkumnici organizace B’Tselem Olfat al-Kurd dne 11. září 2025.

27.2.2026 Ahmad Miqdad

World War