Esej o tom, jak facebooková stránka JednímHlasem využívá nenávist k budování komunity pro podporu Izraele.

Je až překvapující, nakolik je v českém diskurzu normalizován antiarabismus a islamofobie. Vymezování se vůči „nepřátelským“ Druhým, v tomto případě arabskému obyvatelstvu, kterému je často českým diskurzem automaticky připisována islámská víra, nezaznívá jen sporadicky někde v hospodách u piva, ale je často slyšet i z úst nejvyšších politiků, jak jsem například kritizoval ve své dřívější eseji Privatizace a kategorizace smrti. Esej o nekropolitice a legitimizaci násilí v současném světě, v níž jsem se vedle již zmíněného snažil demonstrovat i určité mediální rámce, které ovlivňují naše pocity a chápání.

Co mě ale stále udivuje, je také určitá „norma“ antiarabismu a islamofobie na českých univerzitách. Jistě, existuje hlas, který se systematicky napříč českým prostředím snaží poukazovat na bezpráví, jež je na palestinském obyvatelstvu pácháno, avšak – soudě podle vlastní zkušenosti – je to hlas v českém prostředí sice důležitý, nicméně marginální, byť se mu podařilo v nedávném čase vyvolat pozdvižení. Co se týká mých vlastních zkušeností, častokrát jsem z úst svého spolužactva slyšel dehumanizující výroky o „opožděnosti“ arabského světa, případně jsem pak byl přímo svědkem označování arabských lidí za divokou zvěř. Některé osoby – včetně vyučujících – z politologie jsem pak slyšel říkat věci typu „Palestinci jsou cigáni Blízkého východu“. Je to neustálá reprodukce orientalismu, který vznikl v minulých dobách a který legitimizuje morální nadřazenost evropského prostoru nad SWANA regionem.

Opožděnost totiž přímo souvisí s určitou linearitou, nějakým vývojovým stupněm, v němž by snad evropská kultura měla být „napřed“. Ostatně časovým hranicím a čekání coby mocenského nástroje se věnuje například současný íránský antropolog Shahram Khosrami, jehož experimentální krátkometrážní film Waiting ukazuje, jak moderní evropské státy kradou imigrantstvu čas tím, že je nechávají ve stavu permanentního čekání, čímž udržují jejich „opožděnost“ vůči evropskému světu.

Silným příkladem českého antiarabismu a islamofobie je facebooková stránka JednímHlasem, která samu sebe popisuje následovně: „JednímHlasem podporujeme Izrael a jeho právo na existenci a sebeobranu. Bojujeme proti antisemitismu ve všech jeho formách. Vyvracíme dezinformace, které zkreslují realitu. Posilujeme odvážné hlasy, které se nebojí promluvit. Budujeme komunitu.“

Ze své podstaty je proto stránka proizraelská a snaží se „vyvracet“ dezinformace. Bojuje jak proti tzv. „novému antisemitismu“ – jehož definice je mimochodem velmi vágní –, který má v současné době údajně vzrůstat v levicovém politickém prostředí, tak i proti tradičnímu antisemitismu reprezentovanému krajní pravicí. Šoa a holocaust chápe jako jedinečné neopakovatelné historické události, které se pojí převážně s židovstvem, a nelze je proto aplikovat na současný svět. Stránka pokračuje ovšem ještě dál: „Holocaust není univerzální symbol. Zvláštní kapitolou je snaha rozpustit šoa v neurčité kategorii ‚všech obětí nacismu‘. Ano, nacistický režim vraždil i Romy, osoby s postižením, politické odpůrce či homosexuály. Tyto zločiny je nutné připomínat. Jedinečnost holocaustu však spočívá v tom, že šlo o totální, státem organizovaný a ideologicky motivovaný projekt vyhlazení celého národa - národa, jemuž byl přisuzován démonický charakter a vina za problémy celého světa. Tato jedinečnost není soutěží v utrpení. Je to historický fakt.“ Jistě, holocaust – lépe řečeno šoa – je v užším pojetí spojován především s židovstvem a v žádném případě nechci shazovat tuto událost. Ale jako problematickou shledávám hierarchizaci. Byť text tvrdí, že je potřeba si připomínat zločiny nacistického Německa, vzápětí píše o jedinečnosti holocaustu. Proč není ani genocida Romů chápána jako jedinečná událost? Vypadá to, jako by jiné nacistické zločiny byly jen vedlejším, marginálním „produktem“, a tím nejdůležitějším bylo vyhlazování židovstva. Přitom genocida Romů a Romek byla strukturálně podobná. Boj proti antisemitismu je legitimní, ale problematické je, když dochází k politickému využívání této jedinečnosti holocaustu proti kritice násilí, které Stát Izrael páchá. Přestože tvrdí, že tato „jedinečnost“ není soutěží v utrpení, celý ten úryvek naznačuje opak.

Antisionismus pak redakce považuje přímo za „politicky maskovanou nenávist vůči Židům a Izraeli“. Přitom sionismus vznikl v 19. století a stavěl na etnicko-nacionálních základech – vznikal v zajetí své doby, a tak vychází z podobných východisek jako národní státy, které v minulosti soustavně budovalx nacionalisté a nacionalistky (k tomuto tématu lze doporučit pro politickou rovinu například Miroslava Hrocha). Jeho cílem bylo a stále je přesídlení židovstva do židovské země, v níž má dojít k vybudování židovského národního státu, čehož představitelstvo chtělo dosáhnout kolonizací Palestiny. Jistě, nelze tehdejšímu židovskému občanstvu upřít, že čelilo silné nenávisti nejen v 19. století a sionismus pro něj představoval národní emancipaci a cestu k bezpečí – podobně jako tomu bylo u ostatních evropských národů –, avšak činilo tak na úkor lidí, kterx již v Palestině žilx.

Jakýkoliv odpor je pro uvedenou facebookovou stránku nežádoucí. Teď nedávno se například objevil příspěvek, který přirovnává plzeňskou událost konanou 31. ledna 2026 k nacistickému Německu – z této akce si můžete přečíst také report, který vyšel na našich stránkách. Z komentářů je navíc patrné, že redakce stránky Jednímhlasem se nezdráhá označit osoby aktivní v Židovském hlasu solidarity za „maskoty nenávistného antisionistického hnutí“, dokonce se ani neostýchá je umlčet tvrzením, že toto hnutí „není hlasem české židovské komunity“. Ostatně, antisionistické židy a židovky popisuje jako tzv. „self-hating Jew (sebenenávidějící Žid)“. Jedná se údajně o židy a židovky, kterx si internalizovalx antisemitské představy.

V komentářích u příspěvku ovšem člověk najde další „perly“, které se snaží boj za lidská práva a rovnost všech lidí rámovat jako boj proti lidskosti. Na ukázku toho, kam až může zajít nenávist, znovu cituji redakci: „Antisionismus je nenávistné hnutí popírající právo Židů na sebeurčení. Antisionisté jsou náckové dnešní doby. Antisionismus má kořeny v příručkách KGB, ideologické zaměření organizátorů tedy není žádnou náhodou.“ Mezi organizátorstvem plzeňské akce byla hnutí jako místní buňka Food not Bombs, Plzeň proti fašismu, Zelení atd., tedy převážně lidé naopak bojující proti nerovnostem a vzrůstajícímu fašismu. K zdiskreditování svých odpůrců se lidé kolem stránky neštítí využívat kolektivní česká traumata, která dodnes stále vyvolávají silné emoce: nacismus a komunismus. Druhé jmenované je pak i v dnešní době součástí intenzivních politických bojů o hlasy voličů a voliček, a to v době, kdy spíš než komunismus hrozí celé společnosti fašismus a nástup krajní pravice. Že se nejedná o nahodilost, ale o systematickou strategii, dokládá další příspěvek, který chápe palestinské hnutí jako zbraň Sovětského svazu.

Není divu, že se pak stránka v rámci svého ideového rámce snaží hledat důkazy o „zkaženosti“ palestinského obyvatelstva v nejrůznějších směrech – od spojování Palestinstva s nacisty přes tvrzení, že palestinské obyvatelstvo podporuje jednotky Hamásu, a přímé označení celé Gazy za rasistickou, sexistickou, homofobní, antidemokratickou apod. až po dnes již „klasické“ binární vidění dobra Západu proti zlu, nebezpečí a chaosu muslimského světa. V návaznosti na to vše se snaží také kriticky ohradit proti dekoloniálnímu myšlení, které je mezi současnou levicí tak rozšířené. Objevuje se zde například polemická esej Tomáše Krause, v níž autor označuje dekolonialismus za ideologii, která navazuje na marxistickou dualitu utlačovatel–utlačovaný, a za hlavního proponenta této ideologie považuje Franze Fanona. Celé dekoloniální myšlení prezentuje jako propagandu a projekt tehdejšího Sovětského svazu a zcela přehlíží vznik a vývoj této teorie v Latinské Americe, Africe a postkoloniální teorii, mezi jejímiž teoretiky a teoretičkami zmiňme alespoň Fanona, Saida či Spivak. Jak je zvykem, směšuje dále antisemitismus, antisionismus, dekolonialismus a palestinský nacionalismus.

Obrázek zveřejněný na facebookové stránce JednímHlasem, na němž je manipulativně vytvořen obraz dobra a zla.

Komunita nenávisti

Z příspěvků je patrné, že stránce nejde jen o podporu Státu Izrael, nýbrž také o širší demagogické ovlivňování lidí. Podobně jako současná krajní pravice i ona těží z obecné nespokojenosti s „moderním“ světem, přičemž nespokojené jedince se na svou stranu – tedy k podpoře Izraele – snaží získat narativem podobným krajní pravici, která staví na resentimentu. Dalo by se říci, že cílí spíš na konzervativní a pravicové publikum.

Významnou částí těchto témat je, jak již bylo zmíněno výše, boj proti levici a „woke ideologii“. Ta si totiž údajně podmanila univerzitní prostředí, a proto přestávají být univerzity místem k pěstování kritického myšlení. Právě v univerzitním prostředí se také často setkáme se studujícími, kterx podporují dekoloniální myšlení. „Starým známým“ tématem na stránce je i migrace a nepříznivý pohled na imigrující osoby, v nichž spatřuje nebezpečí pro Evropu. Vedle toho útočí také na média a elity, které měly urychlit přerámování a úmyslně vyobrazovat palestinské obyvatelstvo jako oběti, což je v českém a obecně i západním kontextu poměrně zavádějící tvrzení. Objevuje se také narativ civilizačního střetu, v němž Izrael údajně chrání Evropu před ideologií politického islamismu. Vedle toho je patrná i snaha o zdiskreditování nepohodlných institucí, například OSN.

Obrázek zveřejněný na facebookové stránce JednímHlasem.

Stránka, která samu sebe chápe jako podpůrný hlas Izraele, tak kolem sebe nebuduje komunitu založenou na lásce k zemi, nýbrž paradoxně na nenávisti vůči druhým, modernímu světu, Gaze, univerzitám, levici a antisionismu. Dalo by se říci, že nenávist se zde kanalizuje všemi možnými způsoby, a tak ani výsměch za to, jak druhý vypadá na demonstraci, není těmto komunitám cizí.

Nenávistnou komunitu nemusíme ukazovat jen na příspěvcích samotné redakce této stránky, využít lze demonstrativně také obsah komentujících, kterx s těmito příspěvky interagují. Jeden komentující například zveřejnil komentář, na němž je zobrazeno bílé čisté spodní prádlo s hnědou skvrnou. Zatímco bílé spodní prádlo má představovat čisté lidstvo, skvrna je popsána jako islám. Objevují se i generalizující výroky, které označují všechno obyvatelstvo Gazy za teroristy a teroristky, jinx přejí, ať celá Gaza shnije v pekle. Jiný komentář zase tvrdí: „Arabové jsou agresoři od proroka Mohameda. A Palestinští Arabové zejména od Jásira Arafata.“ Jiný komentář obsahuje obrázek jednoho z představitelstva OSN, Antónia Guterrese, s přikresleným typickým knírkem, který je spojován s Adolfem Hitlerem. Jiný komentující k příspěvku, který tematizuje infiltraci islamismu do Evropy, zase napsal: „Takovou infiltraci provedly neomarxistické liberální skupiny. Podařilo se jim obsadit vysoké školy a pak prostřednictvím neziskovek a mimovládek a jejich politických zástupců prosazuje své cíle.“ Další komentář – očividně falešného profilu – předkládá obrázek, na němž je vyobrazen údajný obličej Mohammeda a nápis „Izlam is nothing but inbreds“. Pro někoho může být znepokojivé, že redakce stránky, která bojuje proti antisemitismu – a tedy vedle dalšího i proti nenávisti –, komentáře žádným způsobem nemoderuje a nechává volně šířit nenávist. Jenže nenávist a fanatismus jsou právě tím, na čem tato komunita stojí.

Tyto stránky představují vážný problém. I proto se nebojme otevřeně pojmenovat antiarabismus a islamofobii, když na ně narazíme – označit tak stránky, lidi, celá hnutí, a tím toto slovo dostat do centra pozornosti. Boj proti antisemitismu nekončí jen u antisemitismu samotného, ale pokračuje dál a bojuje i proti dalším formám nenávisti. Bez tohoto širšího záběru se jinak stává součástí problému, proti kterému bojuje. Zatímco antisemitou a antisemitkou dnes nechce být žádný příčetný člověk, o antiarabismu a islamofobii, alespoň podle mých zkušeností, se mluví málo. Věřím však, že na to dojde.

21.2.2026 Lejnad Hnát

Racism Czech/slovak Culture