Podívejme se společně, jak se v ukrajinském anarchistickém hnutí diskutovalo o válce ještě před plnou ruskou invazí.

Když jsem překládal text Zosie Brom, bývalé editorky časopisu Freedom, který byl nedávno publikován na našem webu, netušil jsem ještě, že se rozhodnu překládat východoevropské texty soustavněji. Vzhledem k aktuální situaci a fenoménu provázejícímu nejen země Západu jsem ovšem dospěl k závěru, že překlady a propagace hlasů východoevropského anarchistva jsou v nynější společenské atmosféře silně potřebné. Svou činností reaguji také na prohlášení ruských anarchistických skupin, v němž ruské kolektivy vyzývají západní anarchistické iniciativy, aby naslouchaly ukrajinskému soudružstvu a také s ním více spolupracovaly.

Byť se může zdát, že se tento fenomén objevil zčistajasna, rozkol anarchistické scény ohledně války na Ukrajině není ničím novým, problémy se ozývají již delší dobu a v minulosti už k tomuto tématu vznikla například anketa a mnoho esejí, přičemž na našem webu byly publikovány překlady některých textů v rámci cyklu Anarchisté a válka na Ukrajině, pro jeden z mnoha příkladů (více v odkazech pod tímto textem). Silnější tendencí v současnosti je ale především to, že některé západní anarchistické iniciativy ze svých událostí i webových stránek zcela vylučují celé regiony, východoevropské anarchistvo, a to v době, kdy čelí imperiální válce a existenčním nejistotám: „Zatímco Putin prohlašuje, že běloruské ani ukrajinské obyvatelstvo neexistuje, Balkánský a Berlínský anarchistický bookfair a Indymedia Athens ostrakizují východoevropské soudružstvo z anarchistického hnutí – nedostatkem porozumění pro různé postoje, neochotou vidět souvislosti, neschopností smířit se s rozpory, kterým toto soudružstvo právě čelí.“

Dlouhotrvající spor v anarchistické scéně dokládá i následující text, který byl původně publikován 23. 9. 2017 v anarchistickém časopise Nihilist, tedy ještě dávno před plnou otevřeně přiznanou ruskou invazí na Ukrajinu a v době, kdy rozpory mezi anarchistvem nebyly tak markantní. Oním textem je příspěvek ukrajinského antifašisty Dmitryho Mračnika „Anarchismus a válka“, v němž se autor snaží vyvrátit tvrzení, že ukrajinské anarchistvo propadlo státní a nacionalistické propagandě. Místo toho nabízí důvody, které místní anarchistickou scénu vedly k zapojení do ozbrojeného odporu proti Ruské federaci, přičemž stále připomíná kritickou opozici vůči státu a krajní pravici. Pojítkem dočasného spojenectví je existenční ohrožení, které Ruská federace představuje. Později to ostatně sama dokázala, a to například masakrem v Buči či únosy ukrajinských dětí do Ruska, kde dochází k jejich převýchově a indoktrinaci.

Některé informace v textu zestárly a nejsou příliš aktuální, především ty v jeho závěrečné fázi, v níž autor hovoří o tom, že lidé, kteří nechtějí bojovat, nebudou muset. Jsou zaznamenané případy „lovů“ na muže, které osobně odsuzuji a o kterých bych se chtěl někdy v příštím příspěvku rozepsat detailněji, protože jsou součástí informační války vedené Ruskou federací, která takové případy využívá ve své propagandě. Problematické jsou však i jeho výroky o trestání pacifistů. Dnes je tak tento text zajímavý především tím, že zachycuje argumenty formulované ještě před rokem 2022, a umožňuje tak sledovat, jaké postoje a dilemata anarchistické hnutí na Ukrajině řešilo ještě před eskalací války, a také tím, že ukazuje, že ruské násilí nikam neustupuje, nýbrž naopak graduje.

Dmitry Mračnik: Anarchismus a válka

V levicových pacifistických kruzích je široce přijímána myšlenka, že ukrajinské anarchistvo, které zaujme protiruské pozice, bylo zmanipulováno vlivem státní a nacionalistické propagandy. Život v agresivním a autoritářském prostředí měl údajně zlomit jejich vůli a přinutit je k poslušnosti. Chtěl bych vyvrátit tento nesmysl, protože anarchistická scéna zaujala protiruské stanovisko nikoliv kvůli propagandě, ale navzdory ní.

Úřady a autority křičí jako z megafonu, že Rusko zrádně narušilo naši suverenitu. Jsou ale státní hranice argumentem pro ty, kteří*ré vyznávají anarchistické názory? Rozhodně ne. Stát ani jeho jurisdikce nejsou hodnotou, a čím více se takový stát staví proti svobodě, tím větší odpor si zaslouží. V současném konfliktu je však Ruská federace větším nepřítelem svobody, a proto logika a zdravý rozum proti ní volají především.

Nacionalisté (krajní pravice, etnická a integrální) říká, že rodné ukrajinské zemi vládnou „odporní kacapové“ [hanlivé označení Rusů používané v Polsku a na Ukrajině – pozn. překladatele]. To ovšem nemůže být přesvědčivý argument. Co to sakra vůbec je „rodná zem“? Krym je navíc přece rodnou zemí Krymského Tatarstva – znamená to, že máme přehlížet realitu? Nikoliv.

Argumentem pro anarchistvo bylo to, o čem státní a nacionalistická propaganda od samého počátku nemluvila, a v podstatě o tom ani nevěděla. Okupace Krymu přinesla milionům místních obyvatel policejní stát, který omezoval občanská a politická práva, započala demonstrativní represe proti těm, kteří*ré nic takového nechtělx. S příchodem ruského represivního systému se na Krymu objevila vlna zatýkání a nepředstavitelných trestů pro proukrajinské aktivistvo, zákaz národní reprezentace Krymského Tatarstva – Mejlis, kteří*ré bylx označenx za „teroristickou organizaci“. K tomu všemu se přidaly i únosy, prohlídky, nátlak a zastrašování desítek aktivistů a aktivistek národního hnutí, včetně jejich rodin. Pro nespočet původního krymského obyvatelstva, které již v minulosti stovky let čelilo represím a genocidě, se stala diskriminace opět realitou. Zákazy a omezení nejen v politice, ale i v národní kultuře se objevily s novou silou.

Stát začal o pronásledování Krymského Tatarstva mluvit až ve chvíli, kdy už byla společnost unavená z neustálého poukazování na tento problém. Pro nacionalisty pak toto není stěžejní téma ani dnes. Jeho zájmem vůbec není svoboda na Krymu, a už vůbec se nezajímá o osud Krymského Tatarstva. Pár z nich sice hovoří o těchto problémech skutečně hlasitě, ale stovky dalších nad tím ohrnují nos a snaží se přijít s něčím vhodnějším a legitimnějším, co by ospravedlnilo nadvládu Ukrajiny nad Krymem. Krymské Tatarstvo pro ně není užitečné – potřebují ukrajinský Krym, a ne Krymské Tatarstvo. Neříkají tak vůbec nic o svobodě na Krymu. Proč taky? Svoboda není jejich šálkem čaje.

Když ruští agenti a žoldáci vpadli do Donbasu, stát ani národní propaganda neříkaly vůbec nic o aktuální síle armády, popírání lidských práv, síle církve nebo o prosperujících fašistických ganzích ani o dalších zločinech, které byly motivovány národní a náboženskou netolerancí. Samozřejmě, nacionalisti i stát otevřeně hovořili o zločinech proti celému ukrajinskému státu, ale to je pouze malá část násilí, které se na okupovaném území Donbasu odehrává.

Já a mé soudružstvo přímo a jasně poukazujeme na vítězství fašismu v tzv. lidových republikách, odhalujeme lži a konspirace pseudolevicových hnutí, která šiří zprávy o „antifašistickém“ a „dělnickém“ povstání Donbasu proti „juntě“. Následně pak díky tomu začal proces, kdy docházelo k ukončování podpory „lidových republik“ ze strany levice z celého světa.

Vzhledem k okolnostem tedy bylo pro anarchistvo nejen přípustné vstoupit do řad ozbrojených formací, ale bylo to i nezbytné. Nikoliv ovšem pro „obranu teritoriální integrity“, „pomstu“ či pro „odříznutí Rusů“, ale pro ochranu svobody, která na Ukrajině zůstala, a pro její navrácení tam, kde byla agresorem vytlačena.

V boji proti diktatuře a politickému teroru, který Rusko v okupovaných částech Ukrajiny uplatňuje, jsou anarchistické cíle v průniku s těmi státními a nacionalistickými. Po tom všem se ovšem společné cíle rozpadnou a půjdeme svými vlastními cestami. My potřebujeme svobodnou a bohatou Ukrajinu, která by byla bez korupce a byrokratické autority nebo moci bohatých. Stát potřebuje jasnou kontrolu nad veřejným životem a nepřetržitou možnost obohacování svých funkcionářů, jak to zařídil ruský režim na svém území. Nacionalisté pak chtějí triumf ukrajinského národa, a to podle ruského schématu, které bylo na okupovaném území uplatňováno – s mocí církve, beztrestností rasistických gangů, perzekucí disentu a represí politického oponentstva.

A proto narativ, že „anarchistvo propadlo propagandě“, je lež. Anarchistvo má svou vlastní agendu a zaujímá silnou opozici vůči státu nebo krajní pravici. Ale zatímco cíle států a nacionalistů zůstaly pouhými sny, cíle Ruska se již staly realitou a visí nám jako koule na noze.

Nezáleží na tom, jak moc se nám nelíbí být na stejné straně s našimi přirozenými nepřáteli v rámci naší země, ani na tom, jak moc se s nimi hádáme nebo jak moc proti nim bojujeme, naše touhy zde nejsou důležité. Existuje reálné riziko, že všxchnx zemřeme, jestliže ruský stát a jeho nacionalisti vstoupí do našich měst. Budeme zničenx za tichého souhlasu ruské opozice a zdrženlivého protestu zemí Západu.

Kdokoliv, kdo věří, že anarchistvo se nemůže chopit zbraně tváří v tvář hrozbám – tedy policejně-vězeňské zemi a úplnému vyhlazení disentu – se hluboce mýlí. Kdokoliv, kdo propaguje pacifismus, ukončení odporu či zastavení boje proti totalitárnímu státu a okupaci, ten*ta svými činy ohrožuje životy dalších lidí. Ty osoby, jež druhé nálepkují jako „anarchonacionalisty*ky“, kterx „podpořilx fašistický ukrajinský stát“, jsou nepřátelé, zasluhující potrestání.

Pokud někomu skutečně záleží na svobodě v rámci Ukrajiny, ať se přestane zabývat spekulacemi o ideologické čistotě a udělá raději něco užitečného. Nikdo nebude posílat pacifisty na frontu. Mobilizace neoplývá takovými nástroji, které by dostaly ty, kteří*ré z ideologických důvodů nechtějí bojovat. Pokud nežijete na Ukrajině, tak prostě jen na tuto zemi zapomeňte. Internacionalismus, s kterým se můžete ztotožnit, je rovnocenná spolupráce lidí na řešení společných problémů, a ne privilegium, aby člověk strkal nos do cizích záležitostí.

15.12.2025 Lejnad Hnát

Teorie Válka