Odkaz plný boje a otázek

Recenze na knihu „Krev. Kruh. Černá“ od Radka Wollmanna, kterou právě vydalo Nakladatelství Deník Alarm

„Nikdo sem nepřišel prohrát,“ hodnotí autor jeden z prvních výrazných střetů mezi anarchisty a naziskinheady v roce 1991, kterého se však vzhledem k věku ještě osobně nezúčastnil. Ač v těch pár krátkých větách (ty vůbec provázejí celou knihu a dodávají jí na dynamičnosti) to vypadá na akci plnou odhodlanosti, skutečnost byla trochu složitější. Při útoku neonacistů značná část anarchistické demonstrace, vesměs mladých punkerů*ek, vzala nohy na ramena a pelášila pryč. První linie zůstala a bojovala. A právě o osobní zkušenosti s působením v dalších proměnách této „první linie“ autonomního či chcete-li antiautoritářského hnutí/scény je kniha Krev. Kruh. Černá, kterou letos vydalo Nakladatelství Deník Alarm.

Její autor Radek Wollmann v ní popisuje, jak některé stěžejní události tohoto těžko ohraničitelného hnutí, při nichž byl aktivně přítomen, tak i epizody ze svého života, které se ke scéně přímo či nepřímo vztahují. Zpočátku zejména ty, které na něj měly nějaký formativní vliv. Není to pokus o nějakou historiografii, ale jen příspěvek osobního vhledu, jenž neaspiruje na chronologickou přesnost. Zároveň nejde jen o sbírku čtivých akčních historek, ale o hlubší zamyšlení nad vlastními názory, slovy a činy, o uzavření určitých životních a aktivistických kapitol a vyřčení mnoha osobních i obecných otázek.

Můžeme nasát atmosféru první poloviny 90. let, kdy došlo k většině rasistických a neonacistických vražd od roku 1989 do teď a kdy bylo kvůli řádění novodobých nácků často nebezpečné jít po ulici s jinou barvou pleti či výrazným projevem příslušnosti k nějaké subkultuře. „A tohle byla jedna z věcí, kterou jsme se rozhodli zvrátit. Každého jednotlivého neonacistu vytáhnout z davu na světlo, nafotit, opatřit jménem, bydlištěm, příběhem, soupisem útoků, které má na svědomí. Znát jeho vazby, míru jeho zapojení v politice nebo pouličním násilí. Tvář a jméno. Konkrétní neonacista, konkrétní násilník, konkrétní pachatel. Konkrétní terč.“

Radkův příběh se pořádně rozjíždí rokem 1997 společně s obsazením squatu Zenklovka, jenž neměl dlouhého trvání, ale třeba ve mně osobně zanechal jedny z nejhlubších dojmů. Pokračuje obsazením vily Milada a bojem za jeho uhájení vůči represivním snahám. Popisuje, jak s ostatními „tápali a zkoušeli věci (znovu) vynalézat sami“. Nevynechá proslulou Global Street Party ani První máj 1999, kdy fízlové čistili ulice od odpůrců neonacistů, kteří pak mohli projít pod jejich ochranou Prahou. Angažuje se ve Food not Bombs při pomoci lidem bez domova. Zapojuje se do antifašistického hnutí, přičemž narazí na nepochopení od převážně liberálního okolí. Tady se ponoří opravdu hluboko, když monitoruje zevnitř neonacistické koncerty a zároveň se angažuje na poli militantního antifašismu. „Výchozím bodem byla obrana svobodného prostoru. Svobodného prostoru pro alternativní kulturu i alternativní politické proudy. Svobodného prostoru pro lidi jakékoli barvy pleti, sexuální orientace nebo vyznání. Svobodného prostoru pro diskusi a vyjádření názoru.“

Nejde o žádná heroická vyprávění, přestože často jen málokdo byl schopen takového nasazení a otevřeného rizika. Vyvstává nejedna otázka, je třeba překonávat strach a v neposlední řadě není těžké nepříjemně narazit: „Rentgeny, sádry na obou rukách, obličej naběhlý, deformovaný na místech, kam dopadaly rány tyčí, obrovské žlutofialové boule.“ Podobné riziko přichází, i když se autor rozhodne provozovat punkovou hospodu. Přitom vedle pevných kamarádství zažívá i pozérství různých „hrdinů“ či trapnost světa fotbalových chuligánů.

Nechybí ani autorův pohled na sebe jako na otce, včetně představení problémů spojených s náhradním rodičovstvím. „Ustavičná práce, ustavičná péče, ustavičný smysl, ustavičná radost – ale i ustavičná vyčerpanost a mnohdy bezradnost.“

Poslední část knihy je pak věnována trpké současnosti, zejména rozhořčení nad genocidou prováděnou Izraelem na palestinském obyvatelstvu. „Podivný pocit, už nehlídat koncerty před neonacisty, ale přednášku izraelského historika před případným narušením ze strany sionistických obhájců apartheidní politiky Státu Izrael. To jen ilustruje, že je potřeba vždy o hodnotách uvažovat bez ohledu na stranickost, nálepky a národnosti.“ Je prostě třeba „bojovat s rasismem i tam, kde je pachatelem včerejší oběť“.

Při četní vzpomínkových knih, které se dotýkají míst, lidí, událostí a prostředí, které jsem měl možnost poznat či zažít, si vždycky říkám, jak je asi vnímá někdo, kdo tuto zkušenost nemá. Kniha Krev. Kruh. Černá je však barvitá a osobitá a i přesto, že se věnuje konkrétní době, je svým způsobem nadčasová. Ukazuje totiž, že ke zlu se nesmí mlčet navzdory pohodlnosti, strachu či rizikům, která to může přinášet. Ukazuje, že vždy nemusíme být úspěšní, ale je třeba se umět oklepat a jít dát. Ukazuje, že nejde o to být hrdina*ka, ale stačí jednat tak, abychom se sami sobě mohlx podívat do očí. Ukazuje, že nemusíme mít ve všem 100% jasno, ale je možné kráčet s otázkami. Ukazuje, že „na každém malém hlasu záleží. Jakémkoli.“

Radek Wollmann: Krev. Kruh. Černá. Nakladatelství Deník Alarm, 2025. 263 stran, cena 400 Kč. K dostání na eshop.denikalarm.cz.