Vzpomínka Miroslava Tomka na padlého ukrajinského anarchistu Davyda Čyčkana

Radikální umělec, jehož výstavy napadali neonacisté, kteří je považovali za „antiukrajinskou propagandu“, padl v boji proti okupantům. Věřil, že jako anarchista má být spolu s obyčejnými lidmi.

„Kolem mě furt umíraj lidi. Celkově mám proměnlivou náladu. Nekreslí mi to.“ Tak zněla jedna z posledních zpráv, kterou ukrajinský umělec a anarchista Davyd Čyčkan, jenž od loňského roku bojoval v řadách ukrajinské armády jako minometník, poslal svému dobrému známému, kritikovi Kosťantynu Dorošenkovi. V neděli 10. srpna na záporožském úseku fronty padl. Podlehl zraněním, která o den dřív utrpěl při odražení útoku ruské pěchoty. V pondělí 18. srpna se v Kyjevě konal jeho pohřeb.

Davyd Čyčkan (1986–2025) byl mezi ukrajinskými umělci – a pravděpodobně nejen mezi nimi – pozoruhodný tím, jak spojoval své politické přesvědčení se životní praxí a uměleckou činností. Vytvářel realistické kresby se symbolickou a didaktickou náplní, které svým stylem upomínaly na socialistický realismus, ale současně využívaly i postupů příznačných pro surrealismus a naivní politické umění. Podle Dorošenka měly na umělce vliv tradiční ukrajinské lidové ikony. Sám Čyčkan hovořil o tom, že se snaží vytvořit svébytnou estetiku anarchismu, která by navázala na plakáty španělských anarchistů z let občanské války.

V důsledku dramatického vývoje na Ukrajině se však Čyčkan čím dál víc věnoval „realitě své společnosti, své země a historie,“ jak Dorošenko napsal v roce 2016. Svá díla adresoval především pracujícím, úspěch ale měla i mezi znalci současného umění. Osobně se účastnil nejrůznějších protestů a angažoval se v odborových organizacích. Vždy trval na tom, že jeho výstavy mají být přístupné zadarmo. Jeho poslední práce byly oslavou obránců Ukrajiny, zpravidla však těch, o kterých se tolik nemluví – například Romů nebo anarchistů.

„Davyd neměl rád, když ho označovali za umělce,“ řekl Dorošenko listu Kyiv Independent po jeho smrti. „Považoval se za ‚kreslíře‘. Tak definoval svou uměleckou činnost, v níž spatřoval jen jeden ze způsobů zprostředkování sociálních, emancipačních a anarchistických myšlenek.“ Kyiv Independent cituje také dalšího Čyčkanova přítele Vitalije Dudina, člena ukrajinského levicového sdružení Socialnyj ruch (Sociální hnutí): „Jeho názory se pro naši společnost, která je těžce poznamenána individualistickými a konzervativními ideami, často zdály příliš radikální. Jeho díla byla kritická k existujícímu mainstreamu, nescházela mu odvaha vyslovovat se k citlivým tématům.“

„Nesprávný“ pro nacionalisty i anarchisty

Ukrajinská ultrapravice ho nesnášela a na jeho výstavy pravidelně útočila. Nemohla mu totiž odpustit, že připomíná socialistické ideály ukrajinských obrozenců a že Majdan chápe jako „ztracenou příležitost“ k uskutečnění sociálních změn.

V únoru 2017 napadla jeho výstavu nazvanou Ztracená možnost (Vtračena možlyvisť) skupina patnácti neonacistů. Útočníci nejprve zbili hlídače a pak většinu obrazů zničili. Ultrapravicová blogerka Viktorija Riznyčenko o Čyčkanových kresbách tehdy napsala, že to je „otevřeně antiukrajinská propaganda, namířená proti vlasteneckým silám, které podporovaly Majdan. A taková v centru Kyjeva nemá místo.“ 

Nebylo to naposledy. V únoru 2022, bezprostředně před započetím plošné ruské invaze, napadla skupina neznámých jeho lvovskou výstavu Stužky a trojúhelníky (Stryčky i trykutnyky). V lednu 2024 Čyčkanovu výstavu Se stužkami a prapory (Zi stryčkamy i praporamy) zrušilo Oděské národní umělecké muzeum. Obsahem výstavy přitom měly být portréty obránců Ukrajiny, v nichž umělec podle anotace výstavy „chtěl zdůraznit odlišnost armády svobodných lidí s nejrůznějšími názory od odosobněné masy okupantů“. Proti výstavě ale vznikla on-line kampaň, která připomínala údajně kontroverzní náměty jeho starších děl.

„Čyčkan je pro mě dalším příkladem člověka, kterého určití lidé věčně obviňovali z toho, že svou zem miluje nesprávným způsobem. Převážně to byli ti samí, kteří ji milují správným způsobem, mají ale výjimku z mobilizace nebo žijí v zahraničí,“ napsal o něm ve své vzpomínce ukrajinský spisovatel Artem Čapaj.

V létě 2018 Čyčkan přijel na rezidenční pobyt do pražské MeetFactory. Tehdy jsem ho také poprvé viděl osobně. O mnoho let později, v roce 2023, jsem si s ním psal kvůli anketě pro časopis Kontradikce na téma, jak rusko-ukrajinská válka ovlivnila anarchistické hnutí. Svou odpověď uzavřel varovnými slovy: „Pokud světové anarchistické hnutí nepochopí, že špatné demokracie jsou lepší než fašistické diktatury, vznikne dělicí linie mezi těmi, kdo brání svobodu, a těmi, kdo jsou intoxikováni dogmaty, neboť jejich ideologická nejistota je projevem infantilismu, stejně jako jejich výzvy, aby Ukrajinci složili zbraně nebo ukončili válku.“

Ačkoliv Čyčkan měl podobně jako mnozí jiní umělci příležitost opustit Ukrajinu a působit v zahraničí, neudělal to. Věřil, že odporu proti ruské agresi, proti imperialismu a fašismu se musí účastnit na místě. Dál tvořil a jako dobrovolník pomáhal vojákům na frontě. Spolupracoval zejména s těmi jednotkami, kde sloužili anarchisté, a podílel se i na činnosti svépomocné organizace Kolektivy solidarity.

Nikdy přitom neztratil víru v lepší budoucnost. V rozhovoru, který na začátku roku 2024 poskytl francouzskému blogu Entre les lignes entre les mots, řekl: „Ukrajina je moderním národním projektem, který je ve své podstatě levicový a antiautoritářský. Na ukrajinských bankovkách jsou socialisté, nikoli dvouhlavý císařský orel, stejné portréty máme i ve školách, naše města nesou jména lidí z těchto portrétů. Věřím, že je možné zabránit vítězství neoliberálů a neokonzervativců a navrátit současnou Ukrajinu k původnímu pojetí. My, levicoví antiautoritáři, děláme všechno pro to, aby Ukrajinci přestali ztotožňovat socialismus se smutnou zkušeností sovětského projektu, který nebyl socialistický. Byl produktem kontrarevoluce a bolševické reakce, která naplnila Bakuninovy předpovědi a obavy.“

Odpovědnost bez skrývání

Podruhé a naposledy jsem Davyda viděl v Kyjevě v červnu loňského roku. I když jsme se do té doby skoro neznali, ukázal se jako výborný společník, který mi celé hodiny vyprávěl o ukrajinské umělecké scéně, o svých zážitcích z Evropy, i o tom, že se chystá vstoupit do armády, kde už má vyhlédnutou minometnou jednotku, ve které slouží převážně antiautoritáři – často Bělorusové, kteří dobrovolně vstoupili do ukrajinské armády. Kromě jiného mi řekl větu, kterou jsem si dobře zapamatoval: „Když nejsem v armádě, nemůžu se ke spoustě věcí ve své zemi vyjadřovat.“ Myslím, že je to příznačné pro jeho chápání osobní odpovědnosti.

Náš rozhovor skončil tím, že Davyd napodoboval cvakání koňských kopyt a ujišťoval mě o tom, že Ukrajinci jsou stejně nezkrotní jako dávní Polovci, kočovníci z přičernomořských stepí. Nebo to snad byli jiní kočovníci, Pečeněhové? Už nevím. Těšil jsem se, že ho druhý den zase uvidím, ale nevyšlo to. Už ho neuvidím nikdy. Naposledy jsme si psali v dubnu – to měl narozeniny. Prý je slavil v zákopu pouhé dva kilometry od ruských pozic. Stejně jako předtím Nový rok.

„Narukoval jako dobrovolník, aniž by to veřejně oznámil, prostě podepsal závazek a připojil se v Ozbrojených silách Ukrajiny k lidem, s nimiž sdílel společné názory – k antiautoritářům. Sloužil v pěchotní rotě jako minometník. Neuveřejňoval na sociálních sítích fotografie ve stejnokroji, jen komentoval sociálně-kulturní dění a připomínal ukrajinskou tradici sociálního myšlení, upozorňoval na levicové emancipační myšlenky Lesji Ukrajinky, Ivana Franka a Mychajla Drahomanova,“ napsal po jeho smrti Dorošenko.

Ve zprávě, kterou na svém instagramovém profilu vydal ukrajinský anarchistický Komytet sprotyvu (Výbor odporu), mimo jiné stojí: „Vždy svědomitě přistupoval ke každé práci, kterou bylo potřeba vykonat, nikdy se neschovával za cizími zády nebo za vlastním sociálním kapitálem. (…) Domníval se, že opravdoví anarchisté mají sdílet nejtěžší okamžiky se svým národem.“

Sociální kapitál mu přitom nescházel, vždyť byl příslušníkem čtvrté generace umělecké dynastie. Úspěch a uznání si jako malíř a pedagog získal už jeho pradědeček Leonid Čyčkan, dědeček Arkadij Čyčkan byl známým nonkonformním výtvarníkem a jeho otec Illja patří mezi nejslavnější současné ukrajinské umělce.

Otázka vojenské služby patří dnes na Ukrajině v důsledku pokračující ruské agrese k těm nejpalčivějším. Na rozdíl od prvních let války už vyschl příliv dobrovolníků a nucená mobilizace s sebou přináší nejrůznější tragické excesy. Samostatným tématem je pak postoj, který k branné povinnosti zaujímají mediálně známé osobnosti – například novináři, spisovatelé, blogeři či další umělci. I pokud do armády vstoupí, veřejnost často nemá pochopení pro to, že působí na týlových pozicích, kde mohou uplatnit své specifické dovednosti. To je třeba příklad spisovatele, básníka a hudebníka Serhije Žadana, který v roce 2024 podstoupil vojenský výcvik a od té doby slouží v řadách 13. brigády Národní gardy Ukrajiny Chartija. Ve skutečnosti pracuje jako moderátor a natáčí rozhovory, které se objevují na YouTube kanálu Radio Chartija. Ač je pochopitelné, že běžní Ukrajinci si přejí, aby všichni mobilizovaní snášeli stejné válečné útrapy, není těžké dojít k závěru, že cenami ověnčený spisovatel, který brzy oslaví jednapadesáté narozeniny, přinese své jednotce i celé ukrajinské armádě v mediální sféře mnohem větší užitek než pod nepřátelskou palbou. Čyčkan se ale rozhodl, že žádné kompromisy se svým svědomím dělat nebude. Zaplatil za to vlastním životem.

Připomeňme, že podle údajů projektu Zabilo je Rusko dosud padlo válce za oběť 221 ukrajinských spisovatelů, umělců, akademiků a dalších kulturních činitelů – jde ovšem jak o ty, kteří sami bojovali, tak o ty, kteří zahynuli v důsledku ruských útoků na ukrajinské zázemí.

Davyd Čyčkan po sobě zanechal vdovu a syna, kterému je teprve pár měsíců. Kromě nich po něm zůstaly také otázky pro nás všechny – po smyslu jeho smrti, po tom, jak bychom se v podobné situaci zachovali my sami, i po tom, zda případný konec rusko-ukrajinské války ospravedlní těžké oběti, které lid napadené země přinesl a stále přináší.

Pokud chcete podpořit Čyčkanovu rodinu, můžete tak učinit prostřednictvím sbírky na PayPalu.

Převzato z Deníku Alarm, kde text vyšel 18. srpna.

Související odkazy:
Při obraně Ukrajiny padl David Čičkan
Anarchisté a válka na Ukrajině (II)

20.8.2025 Miroslav Tomek

Ze světa Osobnosti Válka