Výtah z práce Radka Hylmara o spisovatelce a feministce, která v letech 1912–14 přispívala do anarchistických časopisů.

V 37. čísle časopisu Slovo a smysl vyšla v roce 2021 práce Radka Hylmara věnující se krátkému období, kdy spisovatelka, překladatelka, filozofka a feministka Anna Pammrová přispívala do anarchistických časopisů. (Celá práce ke stažení v pdf ZDE.)

V krátkosti připomeňme její život, jenž v práci není zmíněn. Anna Pammrová se narodila 29. června 1860 v hájovně poblíž Kralic nad Oslavou do rodiny lesníka. Od šesti let ji vychovávala její bezdětná kmotra, která jí zamezovala ve styku s ostatními dětmi a v 15 letech ji poslala na výchovu do Znojma. Když jí bylo 24, porodila dceru, ale jejího otce si odmítla vzít, rodiče ji nakonec přinutili ke známosti s lesníkem Krohem, za kterého se provdala dva roky poté, co se jim narodil syn. Manžel byl hrubián a despota, svou ženu prý zapřahal do postroje pro krávy, v němž musela odvážet seno a stelivo z lesa či vyvážet hnůj, a bránil jí ve čtení knih a psaní. V roce 1904 se s ním konečně rozvedla. S dětmi pak žila ve značné chudobě v jednoduchém dřevěném domku. Po dvou letech dcera zemřela a syn v roce 1914 utekl před vypuknutím války do Ameriky. V roce 1922 si Anna nechala postavit nový, zděný domek a nadále žila v samotě, v souladu s přírodou, studovala a psala. Zabývala se především myšlenkami ženské emancipace, kritikou moderní civilizace a výzvou k nápravě protipřírodního myšlení a jednání. Vyzývala k nastolení nového, hlubšího vztahu k přírodě. Zemřela v roce 1945 ve Žďárci. [Čerpáno z Wikipedie.]

V anarchistickém tisku

Krátce před první světovou válkou publikovala Anna Pammrová řadu textů ve dvou anarchistických časopisech, v Mladém průkopníkovi a v Zádruze. Přispěla do nich různorodou směsí témat: kritizovala militarismus, buržoazní stát a jeho instituce, psala o mravnosti, kontrole porodnosti a o trendu neomalthusiánství. Uvažovala o víře a skepsi či o praktickém uskutečňování ideálů. Také se soustředila na možnosti emancipace proletariátu, pracovní poměry dělníků a na otázky účelnosti práce. Věnovala se oblastem, které byly v obou časopisech běžné, ale které nepatřily mezi nejobvyklejší pro ni samotnou — feministku a filozofku se zájmy o podstatu ženství a duchovní spříznění s přírodou. Přesto zde pro své myšlenky našla vhodný prostor a ukazuje se, že měla s českými anarchisty*kami leccos společného. Shodným znakem bylo především odmítání moderních institucí (státu, církve, manželství ad.), ale i důraz na individuální vědomí a svobodnou vůli.

V době, kdy přispívala do uvedených časopisů (1912–1914), už více než deset let bydlela na samotě u Žďárce na Tišnovsku. Kontakt s civilizací probíhal skrze korespondenci a také knihy a časopisy. Jak se dostala k anarchistickým periodikům, není známo, ale možností je několik. Byla v kontaktu s osobnostmi kolem brněnských i pražských ženských časopisů, přátelila se s novinářkou Boženou Neumannovou, druhou ženou S. K. Neumanna

V téže době přispívala i do brněnské Vesny. V ní se kromě jiných témat (ochrany zvířat, vztahů mužů a žen, antimilitarismu a mnoha dalších) intenzivně věnovala propagaci tzv. reformní kolonie, autonomní obce, kterou kruh kolem časopisu plánoval založit. Pammrová byla hlavní mluvčí projektu a téměř každé číslo, většinou na titulní straně, obsahovalo text s podrobnostmi, jak o duchovních principech, na nichž bude obec stát, tak o praktických záležitostech. Vzhledem k jejímu samotářství, jež považovala za existenční nutnost, je její zapojení do projektu pozoruhodné, ale zřejmě se tehdy skutečně hodlala společného podniku účastnit a obec vybudovat.

Člověk a jeho místo ve světě

Kritický pohled Pammrové na moderní civilizaci má feministický základ, nelze ji nicméně řadit k proudu, který usiluje o zrovnoprávnění žen s muži v oblastech veřejného života. Důvodem je její odmítání veškerých institucí jako patriarchálních. Buržoazní stát a jeho aparát, církev, školství, ale i formalizované mezilidské vztahy (manželství, politické spolky), to vše je systém vynalezený a propracovaný muži, v němž nemá smysl se prosazovat. Potenciální úspěch totiž od žen vyžaduje, aby se řádu přizpůsobily, v myšlení i v jednání.

Veřejné instituce podle ní stojí na zděděném myšlení, zděděných pravdách. Dědičnost znamená danost celého systému a jeho neměnnost napříč generacemi. Osudová neměnnost je však pouze klamem, který moderní svět vyvolává, aby populaci v systému udržel. V této manipulaci, lživě vyvolané přesvědčením o neměnnosti řádu, spočívá nesvoboda. Východisko pro emancipaci od civilizačních lží hledala Pammrová v individuálním vědomí, v příklonu k vlastnímu rozumu a vlastní vůli.

Rozlišovala hmotnou a duševní složku člověka (tělo a vědomí). Dualismus na úrovni jednotlivce kombinovala s globálním principem ženství jako univerzální vůlí. Klíčem k sociální aplikaci je u ní vztah individuální vůle člověka s univerzálním principem ženství. Pammrová pracuje s paradoxem, že individuální vůle, která spočívá v autonomním vědomí a nezávislém rozhodování, má být ve shodě s vůlí univerzální. Shodu individuálního vědomí s vyšší vůlí Pammrová vymezuje vůči egoismu a sobectví. Harmonie s vyšší vůlí totiž znamená také soulad s ostatním tvorstvem.

Mnohé z těchto pozic lze sledovat také u českých anarchistů. Pammrová k nim má blízko už svým kritickým postojem vůči moderní civilizaci a jejím institucím, ale hlavní podobnost je v představě vhodnějšího společenského uspořádání, pro něž je východiskem individuální svobodná vůle.

Žena, sex a mateřství

V několika článcích věnovaných kontrole porodnosti na sebe reagovaly Pammrová s Marií Volfovou. Na rozporech, o kterých diskutovaly, se ukazují obecnější rozdíly v pohledu na budoucí novou společnost nebo na otázky mravnosti. Oběma šlo o matky, které jsou častými porody vyčerpané. Obě se také shodnou v tom, že je potřeba vzdělávat proletáře a vést je k prozřetelnému plození. Pojem „prozřetelné plození“ si však představovaly odlišně. Volfové jde o silné a zdravé potomstvo. Argumentuje tehdy běžnou tezí, že méně dětí znamená lepší podmínky pro každé z nich. Antikoncepce (případně umělé přerušení těhotenství) je pro Volfovou praktický výdobytek umožňující osvobození ženy a obecně chudých vrstev. Přitom však zpochybňuje manželství a instituci rodiny. Jde jí o zlepšení sociálních podmínek ve stávajícím systému.

Pro Pammrovou je manželství institucí, v níž se žena přizpůsobuje svému muži. Spolu s užíváním antikoncepce je buď pouhým zdrojem mužovy rozkoše, případně, pokud sama touží po erotických požitcích bez následků, je vedena posedlostí, a z důvodu opojení mysli je nesvobodná. Užívání prostředků proti početí staví proti ideálu „kosmického ženství“. Proto prosazuje pohlavní mravnost. Cílem je vyšší účelnost vztahů obou pohlaví a schopnost „promítnouti pohlavnost v obvod myšlenkovosti a vůle“. Nicméně i přes mytickou, ahistorickou povahu má její „kosmické ženství“ potenciál konkrétních sociálních změn.

Volfová namítala, že takové hledisko je v kontrastu s opravdovým životem: „Nemůžem přece hlásat úplnou pohlavní abstinenci! Bylo by to marné a zbytečné.“ Pammrová však erotickou touhu jako něco podstatného pro ženskou osobní zkušenost konzistentně odmítala. Nešlo jí ale o askezi. Chtěla pracovat na zduchovění každého pohlavního styku. Podlehnutí erotickému pudu se vysmívala jako maniakální souloži a paskvilu, který jde i proti tomu, co je pro Volfovou účelem: hygieně a eugenice.

Volfová argumentovala, že vášnivost lidí se spoutat nedá, ale rozumným počínáním lze směřovat k lepším životním podmínkám. Mluví o „sociální rovině“ a myslí tím pozvednutí chudých vrstev z bídy. Pro Pammrovou ale antikoncepce popírá lidskou důstojnost. Odsuzuje ji právě jako civilizační, protipřírodní prostředek. „Rozumné“ chování v sexuálním životě, tj. prozřetelné plánování početí, považuje za onu patriarchální, buržoazně kapitalistickou racionalitu, vůči níž stojí v opozici. Pammrová odmítala technické, protipřírodní pomůcky, které navíc zasahují do tak zásadního pole jako plození a mateřství.

Hylmar si neklade hlubší otázku, odkud se tyto postoje u Pammrové berou. Zkušenosti s otci jejích dětí nebyly rozhodně ničím příjemným. Její manžel byl násilný despota a je velmi pravděpodobné, že v soužití s ním zažívala i sexualizované násilí. Těžko pak přemýšlet o sexu jako povznášejícím aktu. Jediné, co tak zbývá, je transformovat ho na pouhý prostředek mateřství.

Osvobození práce

Tématu práce se Pammrová věnovala zejména v článku Úkoly přetvořovatelů, který na pokračování vycházel jak v Mladém průkopníkovi, tak v Zádruze. Kritizovala v něm pracovní poměry v kapitalismu a představila návrh reformy. Hlavní linií je kritika tzv. výdělkářství. Tím je schéma, podle něhož dělník potřebuje být zaměstnán i za malou mzdu, aby sebe a svou rodinu uživil. Honbou za výdělkem je neustále vyčerpaný, ale zároveň je hnaný nejasnou nadějí, že v budoucnu se jeho stav zlepší. Dělník i jeho zaměstnavatel (autorka je skoro výhradně nazývá otrokem a otrokářem) setrvávají v bludném kruhu výdělkářství, protože údajně nemají na výběr: „Oba stejně věří, že je neodkladnou ,kulturní‘ potřebou rváti se takto o zisk…“ Výdělkářství ze strany dělníka je obzvlášť nesmyslné, protože nevede k osvobození, nýbrž pouze k lesklejšímu živoření. Správně vyškolený člověk je zautomatizovaný jedinec, který vstupuje do systému, aniž by ho zpochybňoval. Pouze opakuje zděděné pravdy.

Výdělek je pro Pammrovou vždy bezúčelný. Požaduje důstojnější činnost, na níž nelpí značka prodejnosti, a přichází s rozlišením práce do tří kategorií: nevyhnutelné, výdělečné a zušlechťující. Na rozlišení je důležité, že neodmítá existenční činnosti samy o sobě, tj. práce nevyhnutelné. Z kruhu otroků a otrokářů podle ní vede cesta skrze třetí typ, zušlechťující. Pammrová tuto činnost spojuje právě s „lidstvím“, s „životem“, resp. „životností“, ale je potřeba ji chápat také v souvislostech rozumu, myšlení a sebevědomí. Zušlechťující a účelná činnost je taková, která není vyvolána klamnými představami, nýbrž je podnícena niterným zaujetím. U Pammrové obecně platí, že sebevědomá existence vede k osobnímu štěstí. Stejně u práce je potřeba, aby se s ní člověk vědomě identifikoval.

Pammrová nevstoupila do debaty s něčím neobvyklým nebo výstředním. Lišila se expresivnějším slovníkem, nicméně pokud jde o tematiku práce, meritem věci tolik nevybočovala.

Reformní kolonie

V časopise Vesna (s podtitulem Neodvislý, politický a vzdělávací list žen českoslovanských) se věnovala podobným tématům. V možnostech realizace myšlenek šla ovšem ve Vesně mnohem dál, resp. byla konkrétnější. Navrhuje zakládat zvláštní obce, v nichž by bylo možné ženu i dítě osvobodit. Od počátku totiž stavěla do centra projektu ženu jako matku a vychovatelku. Založení autonomní obce pod názvem Reformní kolonie se bude Vesna později věnovat v každém čísle.

Konkrétněji se k autonomním osadám Pammrová poprvé vyjadřuje v článku o kolonii Unesma v Německu, kterou spoluzaložil nositel Nobelovy ceny za chemii (1909) Wilhelm Ostwald. Vlastní kolonii se Pammrová začala věnovat v létě 1913. V srpnu mělo dojít k obeznámení veřejnosti s projektem, ale kvůli nízkému zájmu se schůze neuskutečnila. Pammrová rozvíjela konkrétní plány, které však byly – zejména pro její naprostou chudobu – nerealistické.

Neváhala odpovídat na dotazy čtenářstva, které vyslovovalo své pochybnosti hlavně ohledně nepřízně doby k neobchodním činnostem. Bylo namítáno, že obec nedokáže soutěžit s kapitalistickou bezohledností, a v důsledku se tedy obyvatelé neuživí. Na to Pammrová argumentuje kolektivní a správně koordinovanou prací. Obec bude sice nakupovat suroviny a prodávat vypěstované produkty, ale cílem je pouze soběstačnost, nikoli zisk a obohacení. Úkoly mají být rozděleny podle potřeb a schopností. Měly by se vykonávat jen takové činnosti, které jsou podníceny osobní iniciativou, „duchem“, a které nejsou spekulativní a sobecké. Díky tomu bude práce radostná a povede k dokonalosti jedince i světa. Předpokladem k ohleduplnému soužití je identifikace s vlastní vůlí, nalezení rodového ženství a osobní napojení na tento původní princip. Vizi uplatňuje nejen pro soužití lidí mezi sebou, ale pro vztah s okolím jako takovým. Programem je „spiritualizace zemědělství“ ve smyslu vzájemného působení všeho živého. Všestranné vzájemné působení se týká i mateřství. Vzájemné působení všech tvorů a jevů na sebe, pokud je souladné, bez střetů a násilí, přísluší k univerzální vůli, jež vede k dokonalosti.

Svébytná filozofka

Napříč odlišnými tématy pro tři různé časopisy Pammrová rozvinula několik tezí, které se vzájemně doplňovaly a tvořily ucelený koncept. V prvé řadě akcentovala nezávislou individualitu, která svou svobodu zakládá na identifikaci s vlastním vědomím.

K jejím etickým zásadám patřilo nepůsobit bolest druhým, nejen lidem, ale všemu živému včetně rostlin. Když vysvětlovala své vegetariánství a vůbec vztah ke zvířatům, argumentovala právě utrpením, které tito tvorové, naši nižší bratři, musejí snášet. Jejich bolest působí na okolní prostředí: „Každý fluidický výron trýzněného organismu zanechává nesmazatelné stopy v okolí.“

Ne-kulturní divoká příroda pro Pammrovou neznamená pudovost, mravní nevázanost, ale duchovní princip. Co je v člověku přírodní, vede ke svobodě, ale ne ve smyslu tělesných prožitků nebo iracionálních snů, nýbrž racionální vůle. Pammrová rozlišuje u člověka tělo a duši a na úrovni celku světa rozlišuje hmotu a ducha. Lidský intelekt, pokud je skutečně svobodný, živý a tvůrčí, je součástí vyššího vědomí a spoluvytváří ho. Přes základní dualismus má její teorie celostní charakter.

13.7.2025 -om-

Czech/slovak Personalities