150. výročí narození básníka a anarchistky S. K. Neumanna připomínáme úryvkem z jeho „Vzpomínek“.

Poněvadž pokrokářští politikové se klonili… stále více napravo, přidal jsem se zpočátku k pokrokovým socialistům. Ale jen na chvilku. Demokratická stránka mé povahy byla ukojena; individualismus mládí se hlásil ke slovu. Nietzsche a estetický anarchismus podávali slaďoučké jablíčko ze stromu zakázaného. Ale nezamiloval jsem si jako nikdy předtím a nikdy potom filozofický systém. V každém mém nadšení pro něco přijímaného byl odjakživa červ skepse, věčná a plodná pochybnost nás žijících. Byli to vlastně duchaplní revolucionáři na svou pěst, které jsem vyhledával. V říjnu 1897 vyšlo první číslo mého Nového kultu. Nějaký čas jsem se ještě držel se svým individualismem, ač Moderní revue přinášela úryvky z Gravea, tohoto básníka sociologické logiky. Pak nastávalo pomalu vyrovnání, zharmonizování sklonů aristokratických a demokratických. Anarchistický socialismus, jehož dětmi jsou jediní skuteční světci kapitalistického lidstva. Kdo potřebuje teoretické odůvodnění a mravní povzbuzení pro svůj sociální optimismus, najde je toliko zde, ve velebné logice Gravově, v něžném humanismu Kropotkinově, v jasné moudrosti Reclusově, v nezištné bojovnosti reků…

Domníval jsem se v jednu chvíli, že jsem konečně našel cestu. V praxi to byla opět jen cestička.

Nepochyboval jsem od té doby nikdy ani na okamžik, že podstata tohoto socialismu čistého jako křišťál, vlahého jako jarní sluneční lázeň bude základním plánem pro stavbu harmoničtější budoucnosti, ale zda nás nepoučuje světový sociální zápas, že jeho krutost zná jen svou dravou logiku, svou vteřinovou pravdu a své žravé nadšení? Marná je veškerá do dálky hledící rozvaha a úvaha: dva hlady žádným kompromisem nenasytitelné stojí proti sobě jako dvě krajty, z nichž silnější pozře v rozhodné bitvě slabší. My, kteří věříme, že by bylo proti smyslu všeho lidského vývoje, kdyby zvítězila krajta kapitalistická, doufáme, že pak teprve přijde doba onoho světlého socialismu, jejž předpovídá Kropotkin.

Zatím jsou všecky anarchistické skupinky odsouzeny živořit ve špatném vzduchu, poněvadž vzduch dobrý je stravován bojovníky méně nečasovými. A tomu, komu nestačí mluvit k stále stejnému hloučku, tomu, komu se zdá, že by zakopal hřivnu sobě svěřenou, kdyby se dobrovolně odsoudil k vyhnanství z rušného života, nezbývá než snažit se povědět kdekoli aspoň to málo, které z jeho myšlenek snese soudobá duševní pohodlnost a sociální zarytost.

Říkám si: když ti osud dal dar řeči, uplatni to, co se dá, na kterýchkoli cestičkách, buď vším podle okolností, poněvadž ve skutečnosti jsi mimo vše a srdcem velmi, velmi daleko. Je to lepší než zásadové hnití. A zde ovšem už přestává hledání cest. Zde se táhne už jen pruh po roli, již ti hospodář osud vykáže; táhne se s těma moudrýma očima, které mají voli do pluhu zapřažení. Rozdíl je jen ten, že se táhne podle chuti a libosti, poněvadž… nu, poněvadž povinnost prozatím žádná neexistuje. Což je morálnější, než usoudí moralisté…

* * *

Byl jsem stejně izolován od normálního maloměšťáctva jako od dělnictva, žil jsem toliko v představách světa literárního a uměleckého, velmi zúženého tehdejší krajní modernou. Sklony politické a demokratické, které mne měly v moci za hnutí omladinářského, ustoupily do pozadí a projevovaly se jen tu a tam zájmem brzy vyprchávajícím. Ale anarchistická ideologie, s kterou také Moderní revue poněkud koketovala, počínala mne zajímat stále více a nakonec z toho vzešel Nový kult. Každý smělejší a podnikavější intelektuálek zatouží aspoň jednou v životě po vlastním časopisu.

Jako v každém hnutí anarchistickém, byly i u nás dva směry: individualistický a komunistický. Směr individualistický měl v této době převahu. Několik agitátorů, kteří byli opravdu „mimo vše“, ztroskotaní lidé, se chytili tohoto stébla a vnesli temperamentnější výmluvností trochu bouřlivého života do hnutí „nezávislých socialistů“, které vedl Vilém Körber, zestárlý ve službách dělnického hnutí.

Když jsem počal vydávat Nový kult, nevšímal jsem si ještě těchto lidí a tohoto hnutí. Zajímala mne ideologie, časopis byl především literární a umělecký. Když však Nový kult pronikl k našim severozápadním horníkům a severovýchodním tkalcům, proletářským živlům tehdy přístupným spíše anarchistickým než socialistickým myšlenkám, vyvíjel se mezi mnou a hnutím přirozeně bližší styk, který se pomalu stal i osobním. Ve třech, čtyřech letech jsem přešel docela do tábora anarchistů komunistických: opravdovost Kropotkinova a logika Jeana Gravea mne úplně vysvobodily z ovzduší Moderní revue, přednášky a schůze v dělnických organizacích mne zbavily posledních stop po dekadentních a exkluzivních zálibách.

Na dělnických schůzích jsem brzo zdomácněl, vždyť to byla má stará, třebaže na chvíli zapomenutá láska z dob „Omladiny“; obtížnější to bylo s pochybnými agitátory, s nimiž jsem se většinou nemohl sblížit. Nedovedl jsem také mluvit táborově, přednášky jsem vždy četl, neměl jsem ani nadání, ani ambice k politickému vůdcovství, moje úloha v anarchistickém hnutí zůstala akademickou, nazývali mne „anarchistickým papežem“.

Z hlediska mého duchovního vývoje možno říci, že první oprošťovací etapa byla tím skončena. Z rozjasněného mozku a srdce zmizela ponurá strašidla literární provenience, dozněly v nich poslední tóny přejaté z náboženských ideologií, cizí masky a ornamenty, všecky dekadentní a náboženské představy. Hlavně náboženské a mystické představy a obrazy v mé poezii z předchozí doby třeba připsat pouze vlivu symbolisticko-dekadentní literatury: již mé dětské pokusy o náboženský život hanebně selhaly a brzy jsem se úplně odloučil od náboženského světa; náboženská indiferentnost vyznačovala ostatně všecko mé příbuzenstvo po meči i přeslici. V mé lyrice je to „Stráň chudých lásek“ (1902), která zakončuje periodu přímé závislosti na životě občanském.

Zbývalo mi ovšem ještě se vymanit z ideologie anarchistické, která stála v cestě mému zasnoubení s „pravou skutečností“. Ale to nebylo již tak snadné a to se také již nestalo v čp. 45 na Žižkově…

(S. K. Neumann, Vzpomínky, Praha 1948, s. 67–68, 84–85; první úryvek je z části napsané v roce 1911, druhý z části vzniklé v roce 1928)

7.6.2025 SKN

Z domova Osobnosti