Konec kurdské strany PKK je krokem, jenž odráží širší strategickou vizi zahrnující genderové osvobození, pluralismus a místní demokracii.

Formální oznámení o rozpuštění Strany kurdských pracujících (PKK) vyvolalo mezi tureckými Kurdy*kami a mezinárodním podporovatelstvem smíšené reakce. Připravovalo se však již několik let a pro dlouhodobé pozorovatelstvo kurdského hnutí a čtenářstvo teorie Abdullaha Öcalana o demokratickém konfederalismu není žádným překvapením. Tento posun byl naznačen již o několik měsíců dříve a znamená strategickou transformaci v souladu s širší vizí autonomie mimo stát, stranu a ozbrojený boj.

PKK byla založena v roce 1978 a v roce 1984 zahájila ozbrojený boj s požadavkem na kurdskou autonomii. Turecko odpovědělo tvrdými vojenskými represemi a obě strany se zapletly do krvavého konfliktu, který trval desítky let. V průběhu této války bylo zabito 40 000 až 50 000 lidí, včetně civilistů, bojovníků PKK, tureckých vojáků, policistů a vesnických stráží. Zvláště krutá byla 90. léta 20. století, která se vyznačovala rozsáhlým vypalováním vesnic, nuceným vysídlením, jež postihlo až 3 miliony lidí, a systémovým porušováním lidských práv. Navzdory několika pokusům o příměří a mírová jednání se násilí pravidelně stupňovalo – zejména po krachu jednání v roce 2015, kdy obnovené městské boje přinesly těžké ztráty ve městech jako Cizre a Sur.

Od Öcalanova zajetí v roce 1999 se kurdské hnutí za svobodu postupně odklánělo od tradičních modelů ozbrojeného avantgardismu, nacionalistického etatismu a stalinistické rigidity. PKK sice zachovala své ozbrojené síly – zejména v horách iráckého Kurdistánu –, ale její ideologická orientace stále více upřednostňovala sociální transformaci před vojenskou konfrontací.

Tento posun našel strukturální vyjádření ve vytvoření Svazu kurdských komunit (KCK) na počátku 21. století: zastřešující organizace s decentralizovaným a horizontálním charakterem. KCK zahrnuje širokou škálu komunit, politických stran, občanských iniciativ, výborů a místních občanských institucí v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu. Představuje záměrný odklon od rigidního centralizovaného modelu avantgardní strany ve prospěch síťového uspořádání založeného na přímé účasti a místní autonomii.

V Turecku je KCK politicky aktivní v koordinaci kulturních, sociálních a komunálních iniciativ. Podařilo se jí získat místní zastupitelstva a zvolit kandidáty*ky na posty starostů. Turecký stát reagoval trvalými represemi, včetně masového zatýkání údajných „členů KCK“ v uplynulé dekádě.

V tomto novém pohledu na svět se prostor pro hierarchickou stranickou strukturu, jakou byla PKK, neustále zmenšuje. Öcalanova výzva z února 2025 k formálnímu rozpuštění PKK se setkala s podporou představitelstva Kongra-Gel, zákonodárného orgánu KCK, které tvrdilo, že tento krok „znamená začátek širšího demokratického hnutí – hnutí, které zahrnuje ženy, pracující a ekologické aktivistvo“, a je tak více v souladu s rámcem demokratické modernity.

Demokratický konfederalismus byl nejprve artikulován v rámci PKK a našel své nejviditelnější, i když částečné uplatnění v Rojavě. Tam, kde PKK kdysi přispívala k etnické polarizaci v rámci Turecka, a dokonce i mezi Kurdy, nyní rojavský model klade důraz na přechod k pluralitě, feminismu a decentralizaci. Region již více než deset let odolává tureckým invazím, útokům Islámského státu, nepřátelství režimu i mezinárodnímu přehlížení, a zároveň prosazuje sociální a politickou revoluci. Podobně jako zapatisté – jejichž vliv je patrný napříč celým hnutím – kurdské kádry nově definovaly a demystifikovaly myšlenku ozbrojeného boje. Ústředním prvkem tohoto paradigmatu je jineologie – „věda o ženách“ –, která osvobození žen považuje za základ každého smysluplného revolučního procesu.

Bod obratu

Rozhodnutí ukončit cyklus ozbrojené polarizace s tureckým státem by mohlo znamenat obrat k modernějšímu revolučnímu horizontu – takovému, který je založen nikoli na nahrazování elit, ale na masové účasti. Také Rojava vstupuje do nové fáze. Syrské demokratické síly (SDF) podepsaly s ústřední syrskou vládou první dohodu o zahájení jednání o formálním uznání autonomního statusu regionu – nikoli jako nezávislého národního státu, ale jako decentralizované součásti nově koncipované syrské politiky. Ačkoli minulé snahy byly za Asada zablokovány, změna mocenské dynamiky znovu otevřela možnost dialogu. Myšlenky konfederalismu a genderového osvobození jsou nyní možná blíže širší realizaci a územnímu zakotvení než kdy jindy. Navzdory vážným nebezpečím, která plynou z vyjednávání s džihádistickým syrským režimem, kurdská správa pokračuje v úsilí o uznání samosprávného subjektu v rámci roztříštěného a centralizovaného regionu.

Tento vývoj přirozeně koresponduje s rozpuštěním PKK. V Turecku může tento vývoj zpochybnit základní narativ režimu. Ankara po desetiletí využívala označení PKK jako teroristické organizace k ospravedlnění vojenských operací, politických represí a útoků na kurdské organizace, novináře a mezinárodní spojence. Tvrdila, že všechny kurdské struktury – od PYD po YPG/YPJ a SDF – jsou krycími jmény PKK. Vzhledem k tomu, že PKK byla nyní rozpuštěna, je právní zdůvodnění této strategie oslabeno. Ačkoli státní diskurz může přetrvat, jeho důvěryhodnost – zejména na mezinárodní úrovni – může klesnout. To by mohlo Erdoğanovi nabídnout příležitost přiklonit se k politickému přístupu, který uznává kurdskou autonomii výměnou za domácí stabilitu a ústavní páky. Nedávné sliby Ankary o finanční podpoře regionů s kurdskou většinou – které tvoří zhruba 15–20 % území Turecka a žije v nich odhadem 12–17 milionů lidí – mohou být známkou tohoto posunu.

Velkou otázkou je, zda turecký autoritářský režim takový demokratický přístup umožní, nebo zda donutí kurdské hnutí vrátit se k ozbrojenému povstání. V minulosti se PKK několikrát pokusila stáhnout své síly z Turecka, ale pokaždé byl tento proces tureckým státem narušen.

Co bude dál, je nejisté. Historie zrady je hluboká a riziko kooptace nebo obnovení represí zůstává. Kurdské hnutí však prokázalo mimořádnou přizpůsobivost, která má kořeny v prožívaném odporu a revoluční představivosti. Pokud je to konec strany, může to znamenat začátek něčeho hlubšího: bezstátní alternativy, která bojuje o přežití uprostřed trosek patriarchálního národního státu.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2025/05/19/pkk-dissolution-the-long-goodbye-to-vanguardism/
(19. května 2025)

24.5.2025 Blade Runner

World War