Komentář z Velké Británie k transfobní praxi státu a odporu zdola, jenž se staví proti ní

Nejvyšší soud Spojeného království 16. dubna 2025 rozhodl, že pojem „žena“ v zákoně o rovnosti z roku 2010 se vztahuje výhradně na tzv. biologické pohlaví. Případ „For Women Scotland Ltd vs. The Scottish Ministers“ zpochybnil zahrnutí transsexuálních žen s osvědčením o uznání pohlaví do právní definice. Soud považoval takové zahrnutí za „nesoudržné“. Ačkoli transsexuálstvo zůstává formálně chráněno podle ustanovení o „změně pohlaví“, rozsudek objasnil to, co již dlouho platí v praxi: zákon je zakotven v rigidní binární soustavě, která uznává pouze dvě pohlaví a dvě genderové kategorie. Předseda vládních labouristů Keir Starmer toto rozhodnutí uvítal, čímž se strana – a potažmo britský stát – postavila za vylučující transfobii.

Toto rozhodnutí, které se setkalo s protesty po celém Spojeném království, znovu potvrdilo, že genderová binarita není jen kulturní normou – je to základní nástroj sociální kontroly. Je vepsána do práva, medicíny, vzdělávání a kultury a organizuje život od narození až po smrt v rámci systémů elitní moci.

Kulturní válka britského státu postupuje kupředu – od změny trasy největšího světového trans pride, aby se mohly konat pochody krajní pravice, až po soudní rozsudky, které se podbízejí genderově kritickým lobby. To není neutralita – je to autoritářská taktika: delegitimizovat nesouhlas, zlomit solidaritu, vynutit status quo prostřednictvím zákona.

V USA desítky států omezují práva transsexuálů prostřednictvím zákazů v oblasti zdravotní péče, vzdělávání a účasti na veřejném životě, často koordinovaných křesťanskými nacionalistickými a krajně pravicovými sítěmi. Zároveň skupiny se sídlem v USA vyvážejí tuto politiku do zahraničí – financují kampaně a legislativu namířenou proti LGBTQ+ v Evropě, Africe a dalších oblastech, aby upevnily binární genderové normy a autoritářskou kontrolu.

Myšlenka, že patriarchát, nerovnost a autorita pramení z lidské přirozenosti, dlouho ospravedlňovala nadvládu. Od náboženské doktríny po státní byrokracii, od učebnic dějepisu po anatomickou pseudovědu, patriarchát hledá neustálé potvrzení – v biologii, v tradici a nyní i od soudů. Pohlaví je stanoveno ještě předtím, než je člověk pojmenován. Z plodu se stává „on“ nebo „ona“, modrý nebo růžový, chlapec nebo dívka. Staletí stereotypů dopadají na tělo, které se teprve formuje. Školy tento rozdíl dále posilují. V dějepise se vyučuje přehlídka „velkých mužů“. Hračky a jazyk nás disciplinují. Dokonce i hra se stává místem kontroly.

Nejde jen o identitu. Stejně jako rasa a třída, i gender reprodukuje moc prostřednictvím očekávání, opakování a strachu. Říká se nám, že máme vnímat svět „takový, jaký je“, ale žít, jako bychom bylx svobodní*é. Často je konformita s genderovou normou jednoduše „nejméně trestanou cestou“: patriarchát není pevně daný, je vynucován. A stejně jako všem formám vynucené nadvlády se mu lze postavit na odpor. Vnucování genderových norem ze strany státu je záměrné. Černošský anarchista Lorenzo Kom'boa Ervin píše: „Stát existuje proto, aby zachoval a chránil vládu menšinové třídy nad většinou. Jakákoli forma osvobození musí tuto strukturu zpochybnit a nakonec i odstranit.“ To se týká také binárních kategorií, které stát tak zuřivě uplatňuje.

Dean Spade připomíná, že „transpolitika se musí zaměřit na změnu životních šancí, nejen na právní kategorie“. Uznání v zákoně může některým lidem přinést úlevu, ale nemůže vyvrátit struktury, které kriminalizují, vylučují a trestají genderovou nonkonformitu. Zákon je nástrojem řádu, nikoli svobody.

Trans komunity byly vždy ústředním prvkem radikálních hnutí. Od Stonewallu a Comptonovy kavárny až po osobnosti jako Marsha P. Johnson, Sylvia Rivera a Miss Major Griffin-Gracy, které všechny bojovaly proti policejnímu násilí a genderové konformitě, je to naše společná historie odporu. Dnes skupiny jako LGSMigrants, Action for Trans Health a Bent Bars ukazují, jak genderová svoboda souvisí se zrušením věznic, spravedlností pro migranty, péčí a vzájemnou pomocí. To nejsou vedlejší témata – jsou jádrem kolektivního osvobození.

Představa, že trans identita je v rozporu s feminismem, se opírá o fikci, která redukuje ženství na anatomii a vymazává feministický boj proti přesně této logice. Murray Bookchin tvrdil, že hierarchie je sociálně konstruovaná, nikoliv přirozená. Patriarchát, napsal, byl prvním systémem nadvlády – předlohou pro pozdější formy třídní vlády, rasové nadřazenosti a státní moci. Binární gender odpovídá širší logice, která rozděluje svět na protiklady – muž/žena, mysl/tělo, rozum/emoce, subjekt/objekt. Abdullah Öcalan navázal na Bookchinovo myšlení a pojmenoval „civilizační sexismus“ coby hlubokou strukturu nadvlády a patriarchát označil za „první kolonii“.

Z této analýzy vzešla jineologie [kurdská forma feminismu a rovnosti pohlaví – pozn. překl.] – nejen věda o ženách, ale i metoda, jak znovu promyslet život a poznání. Vychází z prožité zkušenosti, z odporu a z odmítnutí dominance. Gender zde není faktem ani právním statusem, ale terénem boje. Ženství není nedostatek či odchylka, ale místo odporu a stávání se.

Za kapitalismu se disciplinární role genderu prohloubila. Jak ukázala Silvia Federici, kapitalistické ekonomiky byly postaveny na podřízení reprodukční práce žen. Hony na čarodějnice, ohrazování a nukleární rodina přesunuly autonomii od commons [obecních statků] do domácího prostředí, od kolektivu k muži. Genderové rozdělení práce, morálka a tělesná kontrola byly pro tento proces zásadní.

Anarchistické, dekoloniální a abolicionistické feministky ukázaly, že gender není podstata, ale vztah – strukturovaný prací, utvářený násilím, otevřený transformaci. Panika kolem záchodů a sportu není o bezpečnosti – je o kontrole. Trans lidé neohrožují veřejný prostor. Ohrožují ho dohled, policejní kontrola a stigmatizace. Nerovnost ve sportu pramení z třídního původu, financování a přístupu – nikoli z účasti transsexuálstva. Plošná vyloučení maskují tyto pravdy a vyvolávají strach.

Po celém světě lidé vždy žili mimo binární systém – což již poukazuje na rozpad systému. Jak rozebírá Susan Stryker v knize Transgender History, zpochybnění rigidního spojení pohlaví a genderu je klíčové pro rozšíření možností identity a svobody pro všechny jednotlivce.

Už nyní budujeme něco jiného – na klinikách bez gatekeepingu, v učebnách, které oprašují ukradené dějiny, v prostorech, kde péče nahrazuje nátlak. V našich hnutích nežádáme o povolení být svobodní*é – praktikujeme svobodu, zvyšujeme viditelnost a zveme ostatní, aby se k nám připojilx.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ukazuje, že zákon nás k osvobození nepovede. Odhaluje však také trhliny. V právu a jazyce sice stále vládne binárnost, ale v životě se rozpadá. Nyní záleží na tom, co vytváříme ve svých prostorech – nové způsoby vztahování, uzdravování a organizování. Způsoby, které nevyžadují konformitu kvůli bezpečnosti. Svět mimo normálnost a jinakost. Svět, kde gender už není klecí, ale spektrem, odmítnutím, možností.

Žádné pohlaví nebo všechna pohlaví. Proti tomu, kdo podle zákona jsme, se stáváme tím, kým jsme – společně, v boji.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2025/05/13/beyond-binaries-gender-law-and-the-reproduction-of-power/
(13. 5. 2025)

15.5.2025 Blade Runner

Gender Ze světa Protesty