Přednáška Tomáse Ibáñeze, kterou přednesl 27. února v madridském Ateneo Libertario La Idea. Důležitost a naléhavost jejího tématu není třeba zdůrazňovat.

Začnu poznámkou, která je pouze konceptuální, nebo možná jen terminologická.

Fašismus a neofašismus

Je dobře známo, že vlastní fašismus, klasický fašismus, je historicky situovaný fenomén, který přes své odlišnosti obvykle zahrnuje jak Mussoliniho fašismus, tak Hitlerův nacionální socialismus. Víme také, že tento termín byl extrapolován pro označení obou režimů, které mají určitou podobnost s těmi, jež panovaly ve dvacátých a třicátých letech 20. století, a pro kvalifikaci politických postojů a hnutí, které se hlásí k ideologiím těchto režimů, s několika drobnými aktualizacemi, pokud existují.

Ačkoli je tento termín historicky zastaralý, domnívám se, že si jeho extrapolace zachovává určitou užitečnost, protože k fašistické ideologii se i dnes hlásí různé skupiny a nadále prostupuje určitým chováním, a to jak individuálním, tak kolektivním. Proto by mě ani ve snu nenapadlo popírat, že fašismus je v našich společnostech stále přítomen a neomezuje se na to, aby byl pouhým předmětem minulosti, uzavřeným v muzeu dějin. Proto proti němu musíme i nadále radikálně a ze všech sil bojovat.

Vedle tohoto fašismu, o němž zde mimochodem nebudu hovořit, se však na makrosociální úrovni rozvíjí nový fenomén, který je stejně zavrženíhodný jako fašismus minulého století a který by dokonce mohl toto barbarství pozvednout do ještě větších výšin.

Právě o tomto jevu hodlám dnes mluvit a domnívám se, že jeho označování za fašismus, jak se často děje, nám nepomáhá pochopit jeho podstatu, ale spíše přispívá k jeho zkreslenému chápání.

Nuže, raději používám termín neofašismus k popisu současných krajně pravicových hnutí a politik, které se množí po celém světě, i když vím, že stejně jako fašismus je i toto slovo historicky zastaralé, protože se používalo k popisu krajně pravicových politických formací, které v padesátých a šedesátých letech 20. století vystřídaly klasický fašismus, zejména v Itálii.

Pokud se přesto uchyluji k termínu neofašismus, pak proto, že evokuje nepřehlédnutelnou rodinnou podobnost, kterou dnešní krajní pravice sdílí s klasickým fašismem, ale zároveň poukazuje i na jistý rozdíl.

Pokud jde o podobnosti, domnívám se, že zmíněná rodinná podobnost obou fenoménů je nezpochybnitelná. Například v neofašismu, stejně jako ve fašismu, nacházíme jak rasismus a xenofobii, tak i vyzdvihování síly a kultu autority a pohrdání lidskými právy. A samozřejmě bychom mohli přidat mnoho dalších společných rysů mezi oběma směry.

Přejdeme-li nyní k rozdílům, zmíním se jen o několika z nich.

Například neofašismus už nepotřebuje podporovat praktiky udavačství a vzájemného sledování mezi sousedy nebo spolupracovníky, či dokonce rodinnými příslušníky, aby vytvořil atmosféru nedůvěry a strachu, že nás někdo udá úřadům. Praktiky, které se mimochodem hojně vyskytovaly, jak dobře víme, i v jiných stejně ultraautoritářských režimech, jako byly ty, které panovaly v Sovětském svazu a jeho satelitech.

Neofašismus se může bez těchto praktik klidně obejít jednoduše proto, že díky digitálním technologiím jsou dohled, informace a udání takříkajíc standardně zabudovány do současné společnosti.

Není ani nutné zakazovat a potlačovat publikování podvratných textů, protože vliv jakýchkoli alternativních médií se tváří v tvář obrovskému objemu komentářů šířených sociálními sítěmi snižuje na nejpřísnější bezvýznamnost; a když jsou navíc tyto sítě živeny těmi, kdo ovládají velké digitální platformy, plní již nyní úkol dezinformace a neutralizace podvratného diskurzu, aniž by bylo nutné zavádět, jako v minulosti, přísná omezení svobody projevu.

Kromě podobností a rozdílů mezi klasickým fašismem a neofašismem je však zřejmé, že neofašismus zažívá v různých částech světa mimořádný rozmach. A to natolik, že by se mohlo zdát, že neofašisté konečně přečetli a osvojili si Gramsciho dílo a pustili se do globálního dobývání ideologické a kulturní hegemonie.

Ve skutečnosti však na tom, zda jej četli či nikoli, příliš nezáleží, protože vzestup neofašismu je výsledkem faktorů, které nejsou primárně výsledkem ideologického a kulturního působení, i když i to hraje důležitou roli.

Příčiny

Mezi různými příčinami takového růstu, o nichž zde dnes chci diskutovat, jsou ve skutečnosti dva hlavní soubory kauzálních (příčinných) faktorů.

První soubor zahrnuje faktory, které jsou, nevím přesně, jak je nazvat, ale řekněme, že jsou to psychosociální účinky vyplývající z určitých sociálně-strukturálních charakteristik. Za chvíli to vysvětlím.

Zatímco druhý soubor se týká účinků počítačových technologií, a proto by jiný název pro neofašismus, který se mi zdá být docela vhodný, mohl být technofašismus.

První soubor kauzálních faktorů zahrnuje nejistotu a obavy, které nás předurčují k tomu, abychom hledali útočiště v tom, co o sobě tvrdí, že je dostatečně silné, aby nás ochránilo a zaručilo řád a stabilitu. Tato nejistota a tyto obavy, které se u velké části obyvatelstva staly skutečně endemickými, pramení ze dvou hlavních zdrojů.

Prvním je rostoucí složitost dnešního světa a zrychlující se tempo změn. Jedná se o dva sociálně-strukturální faktory, které vyvolávají velmi vysokou míru nejistoty ohledně toho, co přinese více či méně blízká budoucnost. Nepředvídatelnost toho, co přinese zítřek, se tak stala charakteristickým rysem samotné současnosti.

Druhý zdroj nejistoty spočívá v různých globálních rizicích, která poznamenávají současný horizont. Mezi těmito globálními riziky vynikají biologická rizika, jako jsou smrtící pandemie, jejichž rychlé šíření je poháněno sociálně-strukturálními faktory, jako je rychlost, objem a frekvence neustálého pohybu lidí po světě a také rostoucí hustota stále se zvětšující městské populace.

Vedle těchto znepokojivých biologických rizik existují, jak víme, také velká environmentální rizika, mezi něž patří kromě jiných problémů například postupující globální oteplování se svými obrovskými dopady.

A i když je nelze správně klasifikovat jako globální rizika, protože s nimi není spojeno žádné objektivní nebezpečí, přesto se ukazuje, že rozsáhlé migrační toky, a to jak vnitrostátní, tak mezinárodní, jsou jako taková rizika vnímána velkou částí obyvatelstva nejpříznivějších, přesněji řečeno nejméně znevýhodněných oblastí planety.

Ať už tyto toky, které budou v příštích letech dále prudce narůstat, směřují kamkoli a kdekoli skončí, roste obava ze ztráty referencí kulturní a/nebo náboženské identity a strach ze zhoršení pracovních podmínek a poklesu životní úrovně. To vše vede k výbuchům xenofobie a rasismu, které jsou zcela v souladu s neofašistickými diskurzy.

Požár strachu, který zažívají některé skupiny obyvatelstva, podněcují také jistě chvályhodné, i když stále nedostatečné pokroky dosažené feministickým bojem a hnutím LGTBIQ+, pokroky, které mimochodem tvoří nemalou část strachu mužské populace ze ztráty nechvalně známých privilegií, jež jim poskytuje systémová heteroandrokracie.

A konečně, v této první skupině příčin, které pohánějí neofašismus, je docela nápadné i neofašistické přivlastňování si slovníku, který se zdál být dědictvím progresivních proudů, přičemž zvláště vyniká únos slova svoboda.

Neustálý odkaz na svobodu není v žádném případě náhodný, protože, ač se to může zdát paradoxní, neofašismus využívá pocitu oklešťování svobody, který zažívá část populace, zejména mezi mladými lidmi, tváří v tvář společenské expanzi politické korektnosti a vokalismu, tj. dohledu nad chováním, verbálním i neverbálním, nad tím, co se říká a dělá, co je považováno za politicky nekorektní. Praxe cancel culture má samozřejmě své klady i zápory.

Tento tlak na politickou korektnost někteří pociťují jako snahu o nastolení jednotného způsobu myšlení, byť levicového, a vnímají jej jako pokus zavést určitý druh kontroly myšlení a chování.

A jak se obvykle stává, když máme dojem, že nějaké vnucování omezuje naši svobodu, vzniká zdravý fenomén reakce, který nás vede k odmítání toho, co bylo vnuceno, a k ještě větší touze po tom, co bylo potlačeno. V tomto případě nás však tato zdravá reakce naneštěstí vede k odmítnutí hodnot, které jsou nám coby libertariánům drahé, a k naladění se na neofašistický diskurz.

Právě do této živné půdy nejistoty, strachu, rostoucí složitosti, nepředvídatelnosti a zranitelnosti vůči globálním rizikům a také jisté nelibosti nad opakovaně nesplněnými politickými sliby a nejistotou životních podmínek zapouští neofašismus své kořeny a čerpá z ní energii – mnohem více než z projevů Abascalů [zakladatel španělské ultrapravicové strany Vox] a podobných; živné půdy, kterou podporuje kapitalismem zavedený způsob života.

Nebudeme si nic nalhávat, neofašismus lze jen těžko vymýtit, pokud se na tyto kořeny nezaútočí; buď se přetne u kořenů, nebo se nevyhnutelně epizodicky znovu vynoří.

Ale přetnout ho u kořenů představuje kolosální, obtížný a nejistý úkol, totiž vystoupit z kapitalismu, aniž by prozatím někdo dobře věděl, jak to udělat na globální úrovni.

Je pravda, že vlastní fašismus, klasický fašismus, také čerpal z některých prvků, které jsem právě zmínil. Neofašismus však přidává nesmírně důležitý odlišující prvek, který je pro jeho charakteristiku rozhodující. Tento odlišující prvek se nazývá informační technologie.

Druhý hlavní soubor kauzálních faktorů neofašismu se totiž vztahuje k rozsáhlé komputerizaci planety. Tato bezuzdná komputerizace nastoluje nový druh totalitarismu, který dalece přesahuje jakoukoli formu společenské kontroly a formování myšlení, o níž mohl klasický fašismus snít.

Například prostřednictvím velkých digitálních platforem byl artikulován nový a nesmírně mocný způsob vytváření, a tím i manipulace s názory, formátování jednotného způsobu myšlení a potlačování kritického myšlení.

Zavedení digitálních technologií totiž změnilo nejen médium, jehož prostřednictvím komunikace probíhá, ale také její formát a obsah. Neofašismu se podařilo vytvořit diskurz dokonale přizpůsobený digitálním technologiím, který nemá za cíl argumentovat, přesvědčovat, natož vyvolávat reflexi, ale spíše co nejúderněji upoutat pozornost, a to pomocí extrémně jednoduchých a stručných sdělení, která jsou zaměřena spíše na afektivitu než na intelekt a která minimalizují kognitivní úsilí nutné k jejich pochopení.

Tato „blesková“ sdělení, která často kombinují obraz a slovo, vyvolávají efekt pravdivosti už jen tím, že kolují po sítích, aniž by musela projít dalším ověřením. Samotné používání počítačů, mobilních telefonů nebo tabletů navíc znamená, že každý jednotlivec přijímá zprávy v izolaci komunikační bubliny, čímž se stává jakousi opakovací anténou, která exponenciálně násobí jejich šíření, aniž by sebeméně dbal na věrohodnost nebo zajímavost obsahu, ale v podstatě reaguje jen na jejich spektakulárnost a schopnost působit.

Digitalizace většiny operací, které provádíme v každodenním životě, nás navíc učinila zcela transparentními v očích institucí, korporací a platforem, které nám vládnou, ať už v politické, ekonomické nebo represivní oblasti. Jak je již dobře známo, tato transparentnost nás nejen pomáhá udržovat pod neustálým dohledem, ale také nás mění v permanentní zdroj dat, která slouží jako surovina k produkci kapitalistických zisků a k napájení zařízení pro normalizaci chování a myšlení.

Nová totalita se však neomezuje jen na extrémní sledování a rozsáhlé vytěžování dat pro různé účely. Provádí také represe způsobem, který rozvrací celý právní rámec práva, jenž byl vytvořen v novověku.

Například prostřednictvím ozbrojených bezpilotních letounů a obrovského a sofistikovaného počítačového vybavení, které potřebují ke své účinnosti a které je umístěno ve velkých logistických centrech vzdálených tisíce kilometrů od místa, kde bezpilotní letouny operují, byla z mapy vymazána základní zásada trestněprávního systému – presumpce neviny, dokud není prokázána vina.

Podezřelí jsou popravováni bez ohledu na to, zda jsou vinni, nebo dokonce zda existuje důvodné podezření; stačí, že odpovídají rizikovému profilu sestavenému sofistikovanými algoritmy.

Nové represivní technologie se však drasticky nedotýkají pouze oblasti práva, ale všeho, co souvisí s policejními operacemi. Technopolicie nepracuje výhradně v kancelářích a laboratořích, ale zasahuje i do udržování tzv. veřejného pořádku, díky čemuž kontrola a potlačování lidových protestů dosahuje nebývalé sofistikovanosti a razance.

Jako by to nestačilo, informační technologie poskytují novému totalitarismu biotechnologické nástroje, které mu umožňují vydat na pospas svým zásahům i samotnou biologickou hmotu. Zatímco v minulosti se vlastnosti lidských bytostí postupně měnily jako nezamýšlený důsledek některých jejich vlastních aktivit, dnes jsou v pozici, kdy mohou záměrně, dobrovolně ovlivňovat svůj vlastní vývoj.

Využití nových prostředků genetického inženýrství, vyvinutých díky počítačům a nanotechnologiím, začíná umožňovat dobrovolnou modifikaci lidských vlastností. To otevírá cestu k éře transhumanismu, po níž intenzivně touží například Elon Musk, coby předstupni posthumanismu.

Stručně řečeno, ukazuje se, že digitální kapitalismus a digitální vládnutí se spojují v dokonalé harmonii a vytvářejí nový typ totalitarismu, který bere svět útokem. Právě tento nový typ totalitarismu můžeme správně označit jako neofašismus, aniž by musel pronášet proklamace podobné Hitlerovým nebo zvedat ruku do vzduchu, aby si toto označení zasloužil.

A toto velmi těsné prolínání digitálního kapitalismu a digitálního vládnutí je patrné na postavách Elona Muska, Marka Zuckerberga, Larryho Page a Jeffa Bezose, kteří spolu s dalšími miliardáři stojí na hřebeni digitálního kapitalismu a v čele digitálních technologií.

Nesmíme se ovšem nechat fascinovat nehmotným aspektem internetu, tím, co koluje po sítích a co vidíme na obrazovkách; musíme odhlédnout a podívat se do útrob elektronického zařízení, nebo použijeme-li jinou metaforu, musíme prozkoumat obrovskou ponořenou část elektronického ledovce.

A tam najdeme takové nevirtuální a hustě hmotné věci, jako jsou obrovské podmořské kabely, satelity a rakety, kerosin pro rakety, nepostradatelné vzácné kovy, obrovské serverové farmy atd., a to všechno, v hodnotě nevyčíslitelného jmění, má majitele, majitele toužící po návratnosti svých investic.

Nebudeme si nic nalhávat, digitální kapitalismus nejenže umožňuje práci s daty, což samozřejmě dělá, a to výrazně, ale také vlastní a využívá kolosální materiální zdroje.

Tento neofašismus, pro nějž je charakteristické, že stojí v čele využívání a propagace IT nástrojů nové totality, však živí všechny politické strany a formace, které obsazují a řídí instituce, ať už mají jakoukoli politickou barvu. Ať už jsou pravicové, středové nebo levicové, všechny v podobném poměru podporují a používají technologické nástroje zrozené počítačovou revolucí, čímž se vědomě či nevědomě podílejí na budování nové totality.

A v tomto úsilí se shodují jak ti, kteří se jako Elon Musk explicitně hlásí ke krajně pravicovým ideologiím, tak ti, kteří se jako někteří akcelerátoři ze Silicon Valley mohou hlásit k více či méně progresivním, nebo dokonce libertariánským ideologiím. Ti druzí věří, že podporou technologického rozvoje a odstraňováním právních překážek, které se jej snaží omezit, pracují na záchraně lidstva a planety Země, přičemž považují za samozřejmé, že pouze zrychlený technologický pokrok může zabránit katastrofám, k nimž současný vývoj společnosti rychle směřuje.

Na tomto místě odbočím, abych upřesnil, že pokud se mě někdo zeptá, zda jsem technofob, odpovím, že jsem jím nebyl, dokud jsem se nezamyslel nad důsledky informační revoluce. Tato úvaha mě však změnila a odpověď zní, že od té doby jsem technofob. A budu jím tak dlouho, dokud nenajdeme způsob, jak zvrátit šílený technologický závod, který nás vede do propasti.

Závod, který mimochodem velmi trefně diagnostikoval Heidegger, když se zamýšlel nad „bytím technologie“ a jejím postupným přivlastňováním světa.

Bezpochyby mohu být označen za dystopika, ale dnes se domnívám, že nebýt dystopikem znamená být velmi, velmi naivní. Tato moje technofobie, která pramení z přesvědčení, že „bytí technologie“ nás vede k dystopické budoucnosti, by nás však neměla tlačit k útěku z dnešní společnosti a k útočišti v idylickém primitivismu à la John Zerzan. Válka se vede na bitevním poli digitalizované společnosti a my musíme znát a používat její zbraně, abychom se jí pokusili čelit a nakonec ji zničit.

I když jsem citlivý, a to velmi citlivý, na argument zesnulého Augustína Garcíi Calva, že nepřítel je vepsán do samotné podoby svých zbraní, moje zvláštní technofobie neznamená zřeknutí se používání a poznávání počítačových technologií. Což mě mimochodem vede k tomu, že cítím zvláštní sympatie k hackerům, samozřejmě k hackerům, kteří bojují proti systému, a ne k těm, kteří mu slouží.

Ale pokud vám to nevadí, navrhuji, abychom se nyní tohoto tématu nedotýkali. Uzavírám tedy tuto odbočku, abych se vrátil k otázce neofašismu a znovu trval na tom, co jej podle mého názoru způsobuje a charakterizuje.

Jak jsem už řekl, je to na jedné straně rostoucí nejistota ohledně nejbližší budoucnosti. Nejistota, která je způsobena tím, že složitost světa a jeho zrychlené tempo změn neustále narůstají, a z toho plynoucí pocit nejistoty, který nás podněcuje k hledání ochrany v tom, co se jeví jako síla, moc a autorita.

Tuto nejistotu podporuje také nárůst globálních rizik, z nichž mnohá mají původ ve způsobu života, který nám nabízí kapitalismus.

Je to také zrychlený postup nového druhu totalitarismu, který přináší všeobecná komputerizace světa a života.

Tyto dvě makropříčiny neboli hlavní příčiny nejsou na sobě nezávislé, ale spíše se vzájemně posilují v jakémsi synergickém vztahu.

Nepochybně právě Donald Trump, jenž zvítězil v USA s podporou mocných kádrů komputerizace světa, nejlépe ilustruje povahu neofašismu a jeho vztah k novému totalitarismu podporovanému digitalizací světa. Režim nastolený Donaldem Trumpem je dnes laboratoří, v níž se experimentuje s neofašismem a jeho rozvojem, a představuje model, z něhož neofašistická hnutí a strany ve zbytku světa čerpají inspiraci, a zrcadlo, v němž se vidí.

Volební dilema

Vzhledem k této skutečnosti vedl vzestup krajní pravice ve volebních kláních mnoha zemí mnohé anarchisty*ky k úvahám o dilematu, zda jít k volbám, nebo zachovat klasický absenční postoj, který, jak dobře víme, hájil na počátku minulého století Errico Malatesta ve své polemice se Saveriem Merlinem a který se od té doby stal v anarchistických řadách široce přijímanou zásadou.

Podle mého názoru měl Malatesta naprostou pravdu, když poukázal na nesoulad, který v rámci anarchismu představuje chození k volebním urnám zřízeným a kontrolovaným politickými manažery ustavené společnosti. Jak řekl Malatesta, i když ne stejnými slovy, slouží to pouze k legitimizaci a posílení jednoho z hlavních mechanismů, které zajišťují udržení právě toho systému, proti němuž bojujeme.

Chtěl bych však také zdůraznit, a to považuji za důležité, že uchýlit se k volební absenci jako k principiální záležitosti je pro nás anarchisty*ky, kteří jsme do svého koncepčního rámce začlenili přínos současného kritického myšlení a kteří jsme přijali historický a kontextuální, a tedy podmíněný charakter našich vlastních zásad a hodnot, již nepřijatelné.

To znamená, že když se ocitneme v dilematu mezi hlasováním a zdržením se hlasování, nelze tvrdit, že zdržení se hlasování by mělo být za všech okolností upřednostňováno, protože z anarchistického hlediska, alespoň tak, jak je chápu já, neexistují žádné absolutní principy, které by navždy převážily nad rozmanitostí situací a konkrétním terénem bojů.

Anarchistické jednání nemůže přistát z výšky, z výšin teorie, na kontext, do něhož zasahuje, ale musí se formovat v konkrétnosti každého kontextu a v praxi boje proti nadvládě, která se v těchto kontextech rozvíjí.

Potřeba, aby naše jednání bylo výsledkem interakce mezi našimi hodnotami, řekněme zjednodušeně mezi „Ideou“ a konkrétními charakteristikami kontextů, do nichž zasahujeme, znamená, že musíme tyto kontexty analyzovat s dostatečnou jemností, aby interakce mezi kontextem a Ideou nezůstala pouhou deklarací záměrů.

Proto si zde dovolím stručně rozlišit tři hlavní typy volebních situací.

První z nich je ta, kdy se soupeří, jak je zcela běžné, mezi levicí a pravicí s minimální přítomností neofašistických stran. V plné shodě s Malatestou se domnívám, že v této situaci představuje zdržení se hlasování, aktivní zdržení se hlasování, nejdůslednější anarchistický postoj.

Druhá situace nastává, když poměr sil vylučuje vítězství neofašismu, ale dává mu dostatečně dobré výsledky, aby tlačil pravici k ještě pravicovější politice.

Domnívám se, že v těchto případech je nejvhodnější odložit absenci a jít k volbám, abychom se pokusili vyhnout negativním a někdy i dramatickým dopadům, které by měl volební výsledek se silnou přítomností neofašistů na nejnebezpečnější nebo nejvíce diskriminované vrstvy obyvatelstva, tedy na imigranty, ženy, LGTBIQ+ a některé další.

A do třetice, když se objeví možnost nástupu k moci již ne pravicového křídla podporovaného neofašismem, ale neofašismu samotného. Vox, například. Pokud k tomu dojde, nejvhodnějším postojem je podle mého názoru praktikovat a do písmene hájit volební absenci. Nikoliv dogmatickou absenci, která se uplatňuje proto, že tak stanoví anarchistická tradice a její zásady, ale kontingentní absenci, která vyplývá z okolnostních charakteristik dané situace.

Podívejme se, jaké jsou tyto okolnostní charakteristiky a na základě jakých argumentů podporuji postoj, který se, jak jsem si vědom, čelně střetává s přesvědčením, že právě v okamžiku, kdy se neofašismus tetelí nad možností vítězství u volebních uren, se stává naléhavějším opustit volební absenci a přijít k volbám.

Zaprvé, když neofašismus hrozí vítězstvím, je třeba mít na paměti, že jedním z účinků hesla „pozor, vlk přichází, pojďme hromadně k volbám, aby nás nesežral“ je maskovací efekt.

Zakrývá skutečnost, že zdroj neofašismu není ani tak v politické/ideologické sféře, ale v tom, co je vůči této sféře vnější. To znamená, že spočívá především v podmínkách, které nejsou ideologického/politického typu, jež lze vyřešit v konfrontaci určitých volebních rozhodnutí, ale spíše reaguje na určité sociální a technologické faktory, jak jsem se snažil argumentovat výše.

V důsledku toho tváří v tvář neofašistické hrozbě není to, co zastavíme tím, že půjdeme k volbám, vlkem, ale pouze jedním z jeho projevů. Úleva z toho, že jsme tento projev svým hlasováním zastavili, nebo že jsme se o to alespoň pokusili, maskuje fakt, že ve skutečnosti, pokud se nám podařilo něco zastavit, nemohl to být v žádném případě neofašismus, protože vlk postupuje především jinými cestami.

Naše vítězství u volebních uren vytváří falešný pocit, že jsme alespoň na chvíli vyhráli hru proti neofašismu, a to nás povzbuzuje k tomu, abychom ve volebním boji vytrvali a dál sklízeli iluzorní vítězství, zatímco monstrum pokračuje ve své cestě ruku v ruce s tím, kdo vyhrál volby.

Zadruhé je třeba mít na paměti i to, že neofašismus se chytře rozhodl obléknout do hávu demokracie a snaží se získat legitimitu tím, že přijímá pravidla, k nimž patří hrát bez rozpaků volební kartou a získat přístup k moci prostřednictvím volebních uren parlamentní demokracie.

Právě legitimizace prostřednictvím volební urny mu umožňuje získat uznání mezi obyvatelstvem, a jak Donald Trump velmi dobře pochopil, právě to mu umožňuje poté, co vykonává zcela nadměrnou moc, prohlásit ji za plod vůle lidu. To mu umožňuje přijímat opatření, s nimiž by nakonec nesouhlasili ani jeho vlastní voliči a která by mohla vyvolat pouliční povstání, pokud by byla přijata mimo legitimitu danou volební urnou.

Právě přesvědčení, hluboce zakořeněné v obyvatelstvu a opakované institucemi, že volby jsou legitimním postupem pro demokratický přístup k mocenským pozicím, umožňuje neofašismu využít je k převzetí politické moci.

Toto přesvědčení, které ještě mohlo nacházet záblesky ospravedlnění, když prostředky ovlivňování voličů udržovaly určitou rovnováhu mezi protichůdnými možnostmi a když mocenské nástroje v rukou vítězů zůstávaly pod určitou hranicí účinnosti, však již neplatí. Víra v legitimitu danou volební urnou se stává zcela neudržitelnou od okamžiku, kdy se – jak se to děje dnes – objevují první zárodky nové počítačem podporované totality.

Ukazuje se totiž, že na jedné straně kontrola digitálních platforem a typ komunikace, kterou umožňují, narušují rovnováhu mezi soupeřícími možnostmi a zavádějí systémovou tendenci ve prospěch neofašismu.

Na druhé straně nejnovější digitální technologie propůjčují vůdcům přehnané pravomoci, jakmile je volby dosadí do funkce.

V důsledku toho se víra v legitimizační moc volebních uren, nyní zbavená jakéhokoli opodstatnění, mění v pouhý trik, který umožňuje neofašismu dostat se k moci.

Stručně řečeno, aby neofašismus získal přístup k moci a mohl s ní nakládat, jak se mu zlíbí, aniž by vyvolal zpětnou reakci, která by ohrozila společenský řád, je nezbytné, aby volby byly vnímány jako něco, co vítězům dává nezpochybnitelnou legitimitu vládnout.

Právě tento aparát legitimizace výkonu moci by proto měl být demontován nebo oslaben opuštěním volebních uren a odmítnutím účasti ve volbách, které neofašismus, ať se nám to líbí nebo ne, využije k legitimizaci svého výkonu moci.

Náznaky závěru

Nuže, je zřejmé, že analýza neofašismu nám neřekne, co bychom měli dělat, abychom mu čelili. Pokud jsem však o něčem přesvědčen, pak o tom, že chceme-li se pokusit zneškodnit jedno z největších nebezpečí, které nám hrozí, musíme nyní šířit živé povědomí o bezprostřednosti a povaze tohoto nového typu totalitarismu, který pro nás chystá všeobecná komputerizace světa a života, a zároveň odbourat iluzi, že neofašismus lze porazit u volebních uren.

Je třeba rozbít iluzi, že neofašismus lze porazit tím, že půjdeme k volební urně, protože to, co ve skutečnosti děláme, když vhazujeme volební lístek do urny, když se neofašismus objevuje jako možný vítěz, je, že mu pomáháme legitimizovat jeho cestu k moci, a tím mu dáváme volnost, aby si počínal, jak se mu zlíbí.

Samozřejmě, že jakákoli akce, kterou můžeme vymyslet v boji proti neofašismu, včetně aktivní volební absence, může dosáhnout určité účinnosti pouze tehdy, pokud je vytvořena a pokud je vykonávána z kolektivního úsilí a jako kolektivní úsilí. A to znamená, že odpor proti neofašismu vyžaduje vytváření a podporu libertinských prostorů střetávání a společné akce.

Nakonec nechci vynechat jeden aspekt, který mě znepokojuje. Jsem přesvědčen, že neofašismu nebude trvat dlouho, než vyhlásí zánik současného demokratického systému a nahradí jej jinými formami vládnutí, které budou nepochybně založeny na digitálních technologiích.

A tuším, že k tomuto účelu by mohla být využita umělá inteligence. Ne k navrhování nových forem vládnutí, i když i to je možné, ale k tomu, aby se sama stala součástí těchto nových forem.

Vzhledem k tomu, že postdemokracie již probíhá, si kladu otázku, nikoli bez jistého nepohodlí, zda obhajovat, jak to dělám já, odbourání přesvědčení, že volby jsou tím, co uděluje moci legitimitu, neznamená veslovat stejným směrem jako neofašismus… Toť nepříjemná otázka, kterou zde končím!

Zdroj:
https://autonomies.org/2025/04/tomas-ibanez-neo-fascism-novel-totalitarianism-and-the-illusion-of-the-ballot-box/

29.4.2025 Tomás Ibáñez

Antifascism Theory Elections