Proslov z demonstrace „Braňme Rojavu!“, která se konala 18. prosince v Praze

Začátek prosince přinesl bez nadsázky historické události. Po více než padesáti letech padl brutální režim rodiny al-Asadů vládnoucích Sýrii ocelovou pěstí. Basár Asad, který nyní po naprostém zhroucení svých vojsk uprchl do Ruska, měl na svědomí bez nadsázky statisíce životů a nezměrné zrůdnosti proti vlastním občanům. Pád jeho režimu nadchl svobodomyslné lidi po celém světě. I nás vyloženě dojímaly záběry na slavící davy v syrských městech, tak dlouho trpících nejen diktaturou, ale hlavně následnou občanskou válkou, co zničila prakticky vše.

Ve všeobecném radování se jen na okraj říká, že hlavní síly stojící za vojenskou porážkou vládní armády, HTS, jsou zakořeněné v džihádismu, a kolem dalších politik nynějších vítězů se vznášejí mnohé otazníky. A o čem se mluví jen minimálně, je možná katastrofa, která se dala do pohybu skoro souběžně se zhroucením Asadových sil. Rojava, autonomní území na severu a severovýchodě Sýrie, je opět pod útokem.

Džihádistické milice řízené Tureckem zaútočily na oblast kolem Manbidže západně od Eufratu a teď již přímo ohrožují hraniční město Kobani. Město, které se na přelomu let 2014 a 2015 stalo symbolem hrdinného odporu kurdských milic proti takzvanému Islámskému státu. Co dostává odměnou? Turecko průběžně Rojavu ostřeluje, kolem Kobani se kupí turecké a proturecké síly, a nejhoršímu brání jen křehké krátkodobé příměří dojednané zřejmě Spojenými státy.

Nejde přitom jen o nějaké abstraktní posuny vlajek na mapě. Ani o něco skutečně nového, spíš o výsledek dějů, jaké probíhají již roky.

Na Rojavu nyní útočí směs gangsterů, islamistů a žoldáků řízená Tureckem, takzvaná Syrská národní armáda. Jméno si udělala už před lety, a to ne v dobrém slova smyslu. Už když Turecko obsazovalo někdejší rojavskou oblast kolem Afrínu, SNA ukázali, že nemají problém rabovat, vraždit a provádět vyloženě etnické čistky zaměřené především proti Kurdům. Ty chce turecký takzvaně prezident – v praxi spíš diktátor – Erdoğan dlouhodobě zadupat do země. Krom toho jemu a jeho bojůvkám určitě není po chuti ani rojavský politický experiment, založený na sekulární a demokratické samosprávě veřejných věcí, ženském osvobození a etnické snášenlivosti.

Zatímco Sýrie hledá novou naději, Erdoğan se dost možná rozhodl tento jediný ostrov relativní stability a práva lidí na sebeurčení utopit v krvi. Že při tom nebude mít žádné morální zábrany, je jasné. Turci již dříve neměli problém ostřelovat civilní infrastrukturu a vyloženě tyranizovat obyvatele Rojavy ničením zdrojů elektřiny i vody.

Dosavadní reakce Západu je víceméně nulová. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen si příznačně jen před pár dny nechala s Erdoğanem udělat vysmáté fotky. Nestavila se za ním samozřejmě proto, aby odsoudila hrozící etnické čistky, zničení sociální alternativy v Sýrii a možné vyhnání statisíců lidí z jejich domovů. Ale proto, aby zase jednou připomněla, jak je Turecko prý náš důležitý ekonomický a strategický partner.

Což o to, turecká politika vůči Evropě je zajisté chytrá, nebo spíš vychytralá. Například kontrolou zásadní uprchlické trasy ze Sýrie se Erdoğanovi dlouhé roky daří Evropu vyloženě vydírat, zatímco sám situaci v zemi dál destabilizuje. Je to zjevně i jeden z důvodů, proč se nikdo nedovolí ozvat – zvlášť smutně logické je to v Česku, kde politici poslední dekádu staví na všeobecném děsu z toho, aby k nám nějaký Syřan či Syřanka náhodou nepřišli.

A to skoro bezezbytku. Nejde jen o Okamurovy rasistické kydy. Sociální demokrat Chovanec svého času proslul tím, že jakékoli uprchlíky prostě šoupne do lágru uprostřed ničeho. Nynější liberální ikona, ministr Rakušan, pro změnu nedávno oznámil pozastavení azylových řízení pro Syřany vzhledem k zásadním změnám v zemi. Co na tom, že jen kvůli tureckým útokům už uprchly tisíce a tisíce lidí a Kurdský červený půlměsíc hlásí, že je lidmi potřebujícími humanitární pomoc naprosto zavalený.

Ve všeobecném marasmu si tu asi málokdo vzpomene, jak byli rojavští Kurdové českým miláčkem, když – po boku Arabů, Arménů, Turkménů i zahraničních dobrovolníků – bojovali a umírali za porážku vraždících maniaků z ISIS. Právě tahle – zdánlivě beznadějná – chvíle je ale nejlepším momentem, kdy se ozvat.

Chceme, aby Česká republika i Evropská unie zaujaly asertivní postoj k Turecku a jednoznačně odsoudily útoky na Rojavu. Žádáme i rozumnou uprchlickou politiku, která se nebude tvářit, že se Sýrie stala mávnutím kouzelného proutku bezpečnou zemí, zatímco se na jejím severu bojuje. A sami po sobě a po vás, kdo tu dnes jste, taky něco chtějme. Abychom nejen nezapomněli na lidi, co i ve skoro beznadějné situaci brání hodnoty svobody a rovnosti, ale také abychom spolu s nimi hledali cesty k lepší, spravedlivější společnosti. Věříme, že svět může být jiný. A věříme, že Kobani bude hrobem fašismu.

24.12.2024 VORR

Czech/slovak Event War