Proč jsem anarchista

Esej z roku 2019 od loni zesnulého spisovatele a anarchistického aktivisty Benjamina Zephaniaha

K politice jsem se dostal poté, co jsem v sedmi letech zažil svůj první rasistický útok. Nerozuměl jsem žádné politické teorii, jen jsem věděl, že mi bylo ublíženo, a věděl jsem, že existuje i jiná cesta. O několik let později, když mi bylo patnáct, zastavilo u mě v Birminghamu v časných ranních hodinách označené policejní auto, vystoupili z něj tři fízlové, strčili mě do dveří obchodu a pak mě zbili. Následně nasedli zpátky do auta a odjeli, jako by se nic nestalo. Nečetl jsem nic o policejní politice ani nic o takzvaném právu a pořádku, jen jsem věděl, že mi bylo ublíženo. Když jsem dostal svou první práci coby malíř, nečetl jsem nic o teorii boje dělnické třídy ani o tom, jak bohatí vykořisťují chudé, ale když se můj šéf objevil každý druhý den v jiném superautě a my jsme riskovali životy na žebřících a dýchali jedovaté výpary, prostě jsem věděl, že mi bylo ublíženo.

Vyrůstal jsem (stejně jako většina lidí kolem mě) v přesvědčení, že anarchismus znamená, že se všichni zblázní a že všemu bude konec. Jsem velký dyslektik, takže často musím používat kontrolu pravopisu nebo slovník, abych se ujistil, že jsem slova napsal správně. Slova jako socialismus a komunismus jsem slýchával neustále, ale i socialisté a komunisté, na které jsem narazil, měli tendenci anarchisty*ky odmítat buď jako okrajovou skupinu, kterou vždycky obviňovali, pokud se na demonstracích vyskytly problémy, nebo jako snílky. Dokonce i teď jsem se právě podíval na kontrolu pravopisu a ta popisuje anarchismus jako chaos, bezpráví, rozvrat a nepořádek. To s tím nepořádkem se mi líbí, ale pro „průměrného“ člověka nepořádek skutečně znamená chaos, bezpráví a rozvrat. Tedy přesně to, čeho se údajně mají nejvíc bát.

Největší věc, kterou jsem pro sebe kdy udělal, bylo, že jsem se naučil myslet sám za sebe. Začal jsem to dělat už v raném věku, ačkoli je to opravdu těžké, když se neustále dostáváte do situací, kdy je vám říkáno, jak máte myslet. Kapitalismus je svůdný. Omezuje vaši představivost a pak vám tvrdí, že byste se měli cítit svobodní, protože máte možnost volby, ale vaše volba je omezena na produkty, které vám předkládají, nebo na hranice vaší nyní omezené představivosti. Vzpomínám si, jak jsem před mnoha lety navštívil São Paulo, když zavedlo zákon o čistotě města. Starosta se najednou nestal anarchistou, ale uvědomil si, že neustálý a všudypřítomný marketing, kterému jsou lidé vystaveni, je nejen ošklivý, ale odvádí jejich pozornost od sebe samých. Proto bylo odstraněno více než 15 000 reklamních billboardů. Byly zakázány reklamy na autobusech a taxících, neony a papírové plakáty. Zpočátku to vypadalo trochu divně, ale místo toho, abych se buď díval, nebo se snažil nedívat na reklamní bláboly, jsem chodil a při chůzi jsem se rozhlížel kolem sebe. Zjistil jsem, že jsem si kupoval jen to, co jsem opravdu potřeboval, ne to, co mi bylo řečeno, že potřebuji, a co bylo nejpozoruhodnější, že jsem každý den potkával nové lidi a mluvil s nimi. Tyto rozhovory byly zpravidla relevantní, politické a smysluplné. Kapitalismus nás udržuje ve vzájemné konkurenci a lidé, kteří ho řídí, ve skutečnosti nechtějí, abychom spolu mluvili, rozhodně ne smysluplně.

Nebudu se už zabývat kapitalismem, socialismem ani komunismem, ale je jasné, že jedno mají všechny společné – potřebu moci. Na podporu své touhy po moci pak mají všichni teorie – teorie o převzetí moci a o tom, co chtějí s mocí dělat. Ale v tom je právě ten problém. Teorie a moc. Anarchistou jsem se stal, když jsem se rozhodl opustit teorie a přestat usilovat o moc. Když jsem se přestal zabývat těmito věcmi, uvědomil jsem si, že skutečná Anarchie je mou přirozeností. Je to naše přirozenost. Je to to, co jsme dělali, než přišly teorie. Je to to, co jsme dělali, než jsme začali být povzbuzováni k tomu, abychom mezi sebou soupeřili. O anarchismu byly napsány skvělé věci, které asi můžeme označit jako anarchistickou teorii, ale když se snažím přimět své přátele, aby si ty věci přečetli (mluvím o velkých knihách s velkými slovy), rozbolí je hlava a odloží je. Takže pak vypnu reklamu (televizi atd.) a sedím s nimi a připomenu jim, co mohou udělat sami. Dávám jim příklady lidí, kteří žijí bez vlády, lidí, kteří se organizují, lidí, kteří si vzali zpět svou vlastní duchovní identitu – a pak to všechno dává smysl.

Pokud budeme stále mluvit o teoriích, pak můžeme mluvit jen s lidmi, kteří si jsou těchto teorií vědomi nebo mají své vlastní teorie, a pokud budeme stále dokola mluvit o teoriích, vyloučíme spoustu lidí. Právě ty, které potřebujeme oslovit, právě ty, kteří se potřebují zbavit okovů moderního kapitalistického otroctví. Příběh Carneho Rosse je inspirativní ne proto, že něco napsal, ale proto, že to prožil. Miluji dílo Noama Chomského a líbí se mi, jak ze Stuarta Christieho dělala babička anarchistu, ale jsem tu proto, že chápu, že za rasistickou policií, která mě mlátí, stojí stát a stát sám je rasistický. Jsem tady, protože už chápu, že šéf, který mě vykořisťoval, aby zbohatl, se o mě nestaral. Jsem tady, protože vím, jak se Marronové na Jamajce osvobodili, vyrazili do hor a dokázali všem zotročeným lidem, že si oni, Marronové, dokážou poradit sami. Nechápejte mě špatně, miluju knihy (mimochodem jsem spisovatel) a vím, že potřebujeme lidi, kteří hluboce přemýšlejí – všichni bychom měli hluboce přemýšlet. Ale největší inspirací jsou pro mě obyčejní lidé, kteří přestali usilovat o moc pro sebe nebo hledat mocné, kteří by je zachránili, a určují si život sami. Setkal jsem se s lidmi, kteří žijí anarchismem v Indii, Keni, na Jamajce, v Etiopii a na Papui-Nové Guineji, ale když jim řeknu, že jsou anarchisté*ky, většina mi řekne, že o takovém slově nikdy neslyšeli/y a že to, co dělají, je přirozené a nekomplikované. Jsem anarchista, protože mi bylo ublíženo a viděl jsem, že všechno ostatní selhalo.

Koncem sedmdesátých let a v osmdesátých letech jsem žil v Londýně s mnoha exilovými aktivisty ANC – po dlouhém boji byl Nelson Mandela osvobozen a exulanti se vrátili domů. Vzpomínám si, jak jsem se díval na fotografii první demokraticky zvolené jihoafrické vlády a uvědomil si, že dvě třetiny z nich znám. Vzpomínám si také, jak jsem viděl fotografii nově zvolené Blairovy (nové labouristické) vlády a uvědomil si, že jsem z ní znal čtvrtinu, a v obou případech si vzpomínám, jak jsem byl naplněn nadějí. V obou případech však netrvalo dlouho a zjistil jsem, jak moc zkorumpovala mnoho členů těchto vlád. Byli to lidé, kterým jsem volal a ptal se: „Hele, co to děláš?“, a odpověď byla vždy něco ve smyslu: „Benjamine, ty nechápeš, jak to funguje, když máš moc.“ Ale já to chápu. Vykašleme se na moc a pojďme se starat jeden o druhého.

Většina lidí ví, že politika selhává. To není teorie ani můj pohled na věc. Vidí to, cítí to. Problém je, že si prostě nedokážou představit alternativu. Chybí jim sebedůvěra. Jednoduše jsem vypnul všechny reklamy, vypnul jsem „tell-lie-vision“ a začal jsem přemýšlet sám za sebe. Pak jsem se opravdu začal setkávat s lidmi – a věřte mi, že není nic tak skvělého jako setkání s lidmi, kteří si žijí své životy, provozují farmy, školy, obchody, a dokonce i ekonomiku v komunitách, kde nikdo nemá moc.

Proto jsem anarchista.

* * *

Benjamin Zephaniah (1958–2023) byl spisovatel, básník a anarchista. Jeho nekrolog jsme zveřejnili ZDE.

Zdroj:
https://theanarchistlibrary.org/library/benjamin-zephaniah-why-i-am-an-anarchist
(Bylo přetištěno ve 26. čísle časopisu DOPE v létě 2024.)