Wilson 2024: Textem, jenž vyšel roku 1888 v časopise Freedom, pokračujeme v seriálu o u nás téměř neznámé anarchistce Charlotte Wilson.

Níže uvedený text je mj. součástí knihy, kterou letos na jaře vydalo Nakladatelství Anarchistické federace:
Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka
(100 stran A6, doporučený příspěvek na pokrytí nákladů 90 Kč. K dostání na distribučních místech nebo v e-shopu Roleta39.)

* * *

Komunistický anarchismus předpokládá změnu mentálního postoje lidí k věcem i k sobě navzájem, změnu, která s sebou nutně přinese změnu vnějších podmínek. Znamená to, že zmizí myšlenka vlastnictví.

Vlastnictví tak, jak existuje v současnosti, je nárok na absolutní vlastnictví věcí předložený jednotlivcem sdružení a společností uznaný. V poslední době jsme svědky toho, že tento nárok je zpochybňován v souvislosti s pozemky. Když lady Matheson říká o svém panství na skotské Vysočině: „Což si nemohu se svým vlastnictvím dělat, co chci?“, existuje všeobecný a rostoucí pocit, že nárok každého jednotlivce na vlastnictví půdy takovým způsobem je nehorázný. Tato žena půdu nevyužívá. Pouze požaduje, abychom jí všichni pomohli zabránit tomu, aby ji užíval někdo jiný, což je nárok odporující zdravému rozumu, když lidé hladoví kvůli nedostatku toho, co ona nepotřebuje.

Předpokládejme však, že by ji užívala. Předpokládejme, že by nemluvila o panství, ale o bramborovém poli, které ona a její rodina obdělávají, předpokládejme, že by její sousedé chtěli na jejím bramborovém poli pěstovat krmivo pro dobytek, a ona by na oplátku řekla: „Což si nemohu se svým vlastnictvím dělat, co chci?“ A požadovala by, abychom ji všichni v jejím nároku na tento majetek podpořili. Měli bychom?

Kdybychom to udělali, kdybychom jí uznali absolutní vlastnictví tohoto bramborového pole tak dlouho, a jen tak dlouho, dokud by ho skutečně užívala, měli bychom modifikovat myšlenku vlastnictví. Měli bychom se pokusit omezit nároky na vlastnictví podle zásluh a potřeb vlastníka, místo abychom každému ponechali možnost získat vše, co může získat bez nezákonného násilí nebo podvodu. Stále bychom však byli individualisty obhajujícími vlastnická práva, stejně jako právníci, kteří dnes obhajují absolutní právo laskavého pána na jeho majetek. Měli bychom být zastánci rolnického vlastnictví půdy, okupačního vlastnictví domů atd.

Tím bychom měli nechat kořen zla nedotčený. Tvrdá dělící čára na moje a tvoje by zůstala zachována. Vlastnictví věcí by stále stálo jako překážka mezi člověkem a člověkem, drtilo by individualitu, odcizovalo sociální cítění.

„Věci jsou v sedle,
a ovládají lidstvo,“

řekl Emerson;[2] věci a myšlenka jejich individuálního vlastnictví, získání a udržení si vlastní konkrétní hromádky zboží. Věci hledané a držené v tomto duchu nám spočívají na bedrech a tíží nás jako Mořský stařec.[3] Svezou se na naší energii a náklonnosti, na našich touhách a nadějích. Mají pro nás hladové sousto a ostruhu do boku a řídí naše životy, a čím více jich získáváme, tím těsnější to pouto je; až jsou velmi bohatí téměř stejně spoutáni a utlačováni svým bohatstvím jako ti nejchudší svou chudobou. Neslyšeli jsme nedávno, že mladší Vanderbilt se pod tíhou svého bohatství téměř zbláznil? Horečka hromadění však nekontrolovaně roste, dokud je živena pokušením soukromého vlastnictví, a chudí jsou sráženi do ještě větších hlubin bídy, aby bohatí mohli být stále ubožejší. Toto otroctví lidí vůči věcem se však neomezuje jen na vlastníky velkých majetků. V různých podobách zatěžuje život rolnického vlastníka, který se snaží a dře od nevidím do nevidím, aby zvětšil svůj pozemek, nebo šetrného řemeslníka, který je vždy připraven vzít chléb z úst svého druha prací přesčas, aby mohl přidat pár šilinků do malé pokladničky ve spořitelně. Podřízení člověka práci jeho rukou je prokletí, které lpí na vlastnictví, a my očekáváme, že zničení myšlenky vlastnictví, komunismus, ji odstraní.

Komunismus není uspořádání, které dává každému člověku do vlastnictví to, co používá, nebo rovné vlastnictví všem, je to zrušení myšlenky vlastnictví, vlastnictví vůbec. Zdá se vám divné uvažovat o věcech jako o věcech bez vlastníka, o nárocích jednotlivců na jejich užívání, které nejsou řešeny žádnými abstraktními pravidly vysvětlenými právníkem? Až budete mít tendenci se myšlence věcí bez pána smát, vzpomeňte si, že ještě před mnoha sty lety by se naši předkové smáli myšlence člověka bez pána. Čtenáři knihy Williama Morrise John Ball[4] si jistě vzpomenou, že jedna z prvních otázek, které básník v říši snů slyší, zní: „Čí jsi člověk?“ A když rozhořčeně odpoví „Nejsem ničí člověk“, sedlák hned řekne: „Kdepak, to není v Anglii zvykem,“ a předpokládá, že musel přijít „dolů z nebe“. To je naprosto věrný obraz anglického cítění čtyři nebo pět století nazpět, a přesto se dnes představa, že každý člověk musí nutně patřit někomu jinému, kdo je za něj osobně zodpovědný, zdá směšná.

Jednoho dne vám to bude připadat stejně směšné, pokud jde o věci. Proč musí být bramborové pole něčí majetek? Copak neexistuje jiný a rozumnější způsob, jak vyřešit, kdo na něm bude pracovat?

Každodenní zkušenost ruských nebo skotských rolníků vyřeší otázku týkající se půdy. Tam, kde nejsou známa ani vymáhána abstraktní vlastnická práva, se půda obdělává na základě přátelské dohody mezi těmi, kterých se to týká. Ale jak je to s ostatními věcmi, jak má být jejich užívání spravedlivě rozděleno, pokud nepřiznáme vlastnictví? Je můj soused oprávněn hrubě zasahovat mezi mě a věci, k nimž mám nějaký osobní vztah a které uspokojují mé potřeby? Je oprávněn bez ohledu na mé city jezdit na koni, o kterého se starám, přivlastnit si šicí stroj, který se chystám použít, ponechat si v kapse mou oblíbenou tužku, odnést konvici na čaj, kterou mi dala babička, nebo trvat na tom, že bude používat můj hřeben a kartáč, nemluvě o vniknutí do mého pokoje, když dávám přednost samotě?

Kdyby neexistoval jiný způsob, jak si zajistit úctu druhých ke vztahu k věcem, než uznání vlastnických práv, bylo by zbytečné mluvit o zrušení těchto práv, protože taková úcta je nezbytnou součástí lidského štěstí. Právě nejasná představa, že tento respekt k osobním vztahům k věcem závisí na vlastnictví, je v očích mnoha lidí skutečnou námitkou proti komunismu. Velmi reálná námitka, pokud by vlastnictví a skutečný vztah člověka k věcem byly jedno a totéž. Jsou ale? Abychom si tím byli jisti, musíme se zamyslet, zaprvé, zda uznání abstraktních vlastnických práv skutečně zajišťuje skutečný lidský vztah lidí k věcem, a zadruhé, zda by jej nebylo možné zajistit na lepším základě.

Nejprve tedy, co tvoří skutečný vztah člověka k věcem? Buď je stvořil, vložil do nich své vlastnosti, své myšlení, utvářel je tak, že opakují jeho osobnost, nebo k nim tíhne, pěstuje je, rozvíjí je tak, že pro něj představují určitou část jeho vlastní péče, náklonnosti a energie. V obou případech je miluje stejnou instinktivní láskou, jakou cítí sám k sobě. Tak má autorka pocit osobního vztahu ke své knize, zedník k domu, který pomáhá stavět a zdobit, hospodyně k oděvu, který vymýšlí a šije, zahradník k pozemku, který obdělává, povozník nebo pastýřka ke zvířatům, o která pečují.

Každý z nás má opět instinktivní náklonnost k věcem, které uspokojují naše potřeby úměrně tomu, jak uspokojují náš individuální vkus a požadavky – jak vyhovují naší fantazii. Takto se upínáme ke speciálním nástrojům, speciálním dílnám, speciálním domům, speciálnímu nábytku, speciálnímu oblečení, speciálním druhům potravin, dokonce i ke speciálním nožům a tužkám. Používáním těchto milých věcí můžeme s menší námahou odvádět lepší práci a celkově se těšit plnějšímu uspokojení ze svého života.

Existují zde tedy dva velmi reálné druhy vztahu mezi lidmi a věcmi. Jsou takové povahy, že je lze zajistit a potvrdit nějakým kodexem pravidel, pokud jde o abstraktní vlastnická práva? Neustále naopak vidíme, že vlastnická práva zasahují mezi lidi a věci, s nimiž jsou nejtěsněji a nejreálněji spojeni. Lidé jsou každý den ve jménu vlastnických práv oddělováni od své vlastní práce a od věcí, které mohou nejlépe uspokojit jejich potřeby, od půdy a strojů, domů, potravin a oděvů. Bere snad v úvahu zemědělec nárok svého povozníka na koně, kapitalista nárok dělníka na nářadí nebo stroje, statkář nárok rolníka na půdu nebo nárok ženy na dům, pokoj nebo nábytek? Ne, abstraktní práva můj a tvůj se hrubě vymykají lidským citům a lidským potřebám a násilně oddělují muže a ženy od věcí, které jsou pro ně součástí jich samých, čímž způsobují strašlivé množství utrpení, duševního i fyzického.

Je to nutné? Kdyby neexistovala pevná a tvrdá pravidla pro moje a tvoje, která by řešila nároky lidí na užívání věcí, zvýšilo by se toto utrpení, nebo by se snížilo?

Kdyby společnost žádná taková pravidla neuznávala, kdyby byla komunistická, vztah lidí k věcem by se určoval tak, jak se vztahy mezi lidmi ve většině případů už vyřešily, tj. každý případ svobodnou volbou a na základě vlastních zásluh. Neexistuje, nemůže existovat žádný zákon, který by bránil jinému člověku vstoupit mezi mě a mého bratra, přítele nebo milého.* Pokud se osobní vztahy střetnou, musíme je uspořádat podle okolností, pocitů a potřeb zúčastněných osob. Neexistují žádná pevná pravidla, ale celkově zachováváme postoj respektu k nárokům druhého. Kdybychom to nedělali, společnost by byla nemožná a žádné uznání abstraktních zákonných práv by nemohlo věci napravit.

Předpokládejme nyní, že abstraktní zákonná práva na věci jsou zrušena, nebrání mi snad stejné důvody, které mi brání zasahovat do vztahů mezi mým sousedem a jeho přáteli, abych mu odnesla jeho nářadí, vyhnala ho z domu, vyhnala ho z jeho pozemku, trvala na tom, aby jezdil na svém oblíbeném koni, hrál na své housle, používal svůj kartáč a hřeben, nosil svůj kabát nebo utekl se stříbrnou konvicí na čaj, kterou mu dala jeho babička?! Neuznávám jeho vlastnictví těchto věcí, ale pokud vidím, že k některé z nich má skutečný vztah, sociální cítění mě instinktivně zadrží, abych ho neporušila. Budu-li natolik nespolečenský člověk, že mi bude jeho bolest lhostejná, přesto budu mít na paměti, že ani já nemám žádná abstraktní vlastnická práva. Jak se chovám k druhým, tak se pravděpodobně budou chovat oni ke mně, a pokud na to zapomenu, budou mi to moji bližní připomínat a budou se rozhořčovat nad nespravedlivým konfliktem, který je pro všechny nebezpečím a pro sociální cítění většiny z nich bolestí.

Na druhou stranu, pokud si budu chtít nespravedlivě monopolizovat věci, kabáty, koně, nářadí nebo cokoli jiného, když ostatní lidé budou mít nedostatek, a nebudou existovat žádná pevná pravidla, za která bych se mohla důmyslnou úvahou schovat před obecnou lidskou povinností dělit se o plody společné práce, nebude to mít tento druh sobectví jednoduché. Pokud budu napodobovat nespolečenské chování markytánky, které mi vnukl kamarád Kropotkin, a budu si držet velký dům jen pro sebe, zatímco ostatní lidé budou nezdravě namačkáni, nebudu mít žádný argument, kterým bych mohla čelit nárokům mačkajících se lidí a protestům svých sousedů proti mé nelidskosti. Dům není můj a ostatní lidé mají stejný nárok na ubytování jako já, když je v domě místo. Pokud mě mé potřeby, pohodlí, asociace nebo vkus vedou k tomu, že dávám přednost určitým místnostem, rozhodně by bylo nespolečenské, kdyby se mě moji sousedé pokoušeli vystrnadit, ale pokud se snažím udržet si více místností, než skutečně potřebuji, budu mít „práva“, na nichž mohu postavit svůj postoj jako na jakékoli omluvě. Já a moji potřební sousedé se musíme sejít jako rovní s rovnými nároky a vyřešit věc vzájemnou dohodou nebo bojem. V našem století dává většina z nás přednost dohodě, a to v případech, kdy nemáme žádná pomyslná „práva“, jimiž bychom svou tvrdohlavost podpořili. Ti, kdo žili v amerických komunitách, říkají, že je zvláštní, jak rychle se myšlenka vlastnictví vytrácí z mysli, když ji neudržuje společenská konvence. Jak brzy se člověk začne instinktivně dívat na bohatství jako na něco, co je třeba sdílet podle potřeb, místo aby o něj bojoval jako o individuální právo.

To je změna postoje k věcem, která se v povědomí naší doby objevuje jako žádoucí možnost, změna, která je zároveň kovářem myšlenky vyvlastnění a pojistkou proti trvalému oživení ekonomického otroctví poté, co vyvlastnění proběhne.

* V průběhu věků autority byly samozřejmě vyvíjeny neustálé snahy o zajištění zákonných vlastnických práv žen, ovšem s tak neblahým úspěchem, že se od této snahy do značné míry upustilo. Tento druh majetku byl vždy obzvláště nejistý, neboť byl náchylný k tomu, aby se sám rozkrádal.

Zdroj:
Freedom: A Journal of Anarchist Socialism, srpen 1888
V angličtině např. ZDE

Související odkazy:
Wilson 2024
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (I)
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (II)
Anarchie
Anarchismus zabíjí individualismus
Charlotte Wilson. (Ne)známá anarchistka
Černě oděná žena

23.10.2024 Charlotte Wilson

Teorie