Recenze na knihu „Nečekáme nic od reforem“, která je věnována podobám českého anarchismu, a to jak toho novodobého, tak toho z přelomu 19. a 20. století. (+ pozvánka na besedu)

Když se zadaří a Grantová agentura ČR se otřese na správném místě, pak může dojít i k tomu, že se anarchističtí a anarchizující akademici a akademičky napříč různými obory dají dohromady a po nekonečných debatách vyplodí knihu, na niž je radost pohledět, přičichnout k ní a přečíst ji od začátku do konce. Studovat ji můžete ale i po jednotlivých kapitolách, které jsou věnovány vždy nějakému aspektu praktického či teoretického vývoje anarchistického hnutí v Česku.

Těch kapitol je celkem deset a jsou půl na půl věnovány jak českému anarchistickému hnutí z přelomu 19. a 20. století, tak tomu novodobému. Po jejich prostudování je poznat, že až na základní ideové akcenty jsou hnutí obou období odlišná a letitá diskontinuita je na nich výrazně znát, stejně jako to, že vycházejí z rozdílných zázemí, a tím pádem mají i rozdílná směřování.

Ač je kniha Nečekáme nic od reforem obsáhlá, vskutku reprezentativní a zdařile se pokouší o rekonstrukci starého i nového hnutí, je třeba mít na paměti, že se zaměřuje zejména na několik vybraných aspektů. Ty sice nevyděluje z kontextu, ale konkrétní zaměření může zamlžit jiné oblasti, jež mohly být pro mnohé účastníky*ice hnutí neméně důležité. Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem souznít s rozhodnutím autorstva. Snaha o všeobsáhlost by knihu neúměrně natáhla, takže by ve výsledku nebyla asi ani tak čtivá a nakonec ani cenově dostupná. Chybějící kapitoly tak dál čekají na své zpracování, ať už akademiky*čkami (žel závislými na grantech), nebo amatérským badatelstvem (které však nesmí k látce přistupovat diletantským způsobem, jak jsme někdy svědky).

Autorstvo se vedle toho, na co se zaměřit, muselo utkat i s otázkou, jak k předmětu svého zájmu přistoupit. „Jako nejvhodnější konceptuální alternativa se nám… jevilo chápání anarchismu coby politické kultury… Právě v průsečíku organizace, praxe, životního stylu a ideologie se anarchismus ustavuje nejen coby sociální hnutí, ale i coby politická kultura se sdílenou kolektivní subjektivitou. Takové plastické pojetí anarchismu umožňuje namísto binarity zkoumat různorodé politické kultury a zachytit tak anarchismus jako nutně heterogenní a heterodoxní fenomén, který se neustále vyvíjí.“ Právě odmítnutí čistě ideologické optiky spojené s reflexí praktické i ideové dynamiky hnutí umožňuje knize širší analytický rozmach, který je asi jejím největším přínosem.

Vše je pak protkáno červenou nití šestice konceptů, k nimž je v jednotlivých částech knihy odkazováno, což někdy působí přirozeně, někdy méně. Rozhodně ale taková konceptualizace nutí k přemýšlení a mnohdy napomáhá odkrývat právě zmíněnou dynamiku anarchistického hnutí. Oněmi koncepty jsou antiautoritářství, přímá akce, solidarita, sebeorganizace, revoluce a utopie.

Každé ze sledovaných období je opatřeno úvodní statí, díky níž jsou následující kapitoly stručně uvedeny do kontextu celospolečenského vývoje. Pojďme se nyní podívat na jednotlivé kapitoly zblízka a stručně si je představit.

Období vymezené lety 1877 až 1928 začíná kapitolou Čestmíra Pelikána o počátcích anarchismu v Čechách se zaměřením na myšlenky svépomoci, propagandy činem a neodvislého socialismu, jenž se rodil na radikálním křídle tehdejší sociální demokracie. Celou kapitolou pak prostupuje osobnost Viléma Körbera, jehož hledání anarchismu „bylo skutečným vynalézáním praktických řešení konkrétních palčivých potíží doby. Šlo o reálné budování teorie zdola, z praxe… metodou pokusů a omylů…“

Specifické dynamice vývoje anarchistických horníků v severozápadních Čechách v letech 1896–1930 se věnuje Michael Polák, který poukazuje na fakt, že to byla „právě otázka očekávané smrti, která u mnoha horníků vedla ke způsobu života tady a teď“ a k nerespektování autorit. Zajímavě rozebírá obdobnou temporalitu jejich životů a anarchistických požadavků, stejně jako příklon k hospodářskému boji či důvody zápasu za českou školu. Zajímavý je pak tento příspěvek zejména v analýze poválečného odklonu anarchistického hornictva od protistátní politiky.

Ondřej Slačálek zakrouží kolem z hodin literatury známé generace buřičů, aby se v daleko větší šíři zaměřil na ideový vztah jedince a společnosti a konstruoval chronologii vývoje myšlenek a politické organizace v českém anarchistickém hnutí, a to až do jeho praktického zániku, jehož počátky můžeme vysledovat ještě před válkou.

Předchozí dva autoři přibrali Dagmar Magincovou, aby dalx dohromady pohled na roli žen v hnutí. Není to nijak optimistické čtení, jelikož „anarchisté často reprodukovali strukturální společenské nerovnosti, které ženy vyřazovaly z veřejné sféry“, někteří opakovali úděsné představy o ženách jako pasivních a nesvéprávných a z literárních prací mladých žen, které se kolem hnutí (zejména v Praze) točily, vycházejí spíš jako obšourníci. Jistým majákem se tak stává Luisa Landová-Štychová, která se nedávno dočkala ne příliš zdařilé biografie.

Poslední „stará“ kapitola je opět od Slačálka a věnuje se svérázné osobnosti Franty Sauera, jehož „antipolitický postoj… v sobě obsahuje alternativní pojetí politiky“. Jde o zajímavé čtení, a to i navzdory tomu, jak nám mohou některé autorovy příměry na první pohled připadat zbytečně uměle naroubované.

Část o novodobém českém anarchistickém hnutí je vymezena roky 1979 až 2023 a začíná kapitolou Boba Kuříka o „pražském znovuobjevování“. Ona vůbec celá tato část je poměrně pragocentrická, i když je to docela pochopitelné – Praha byla a je centrem, kde se stále něco děje, většina nejviditelnějších aktivit je sem situována, a tím pádem se zde lokalizuje i potřebný studijní materiál. Kuříkův exkurz do prvních let znovubudování hnutí ukazuje fascinující dobu, kdy „anarchisté bez anarchismu“ objevovalx především skrze tvarování „antipolitik“ své ukotvení v etické, kulturní a sociální sféře.

Jedním z nejnaléhavějších problémů začátku 90. let byly útoky nazi skinheadů. Právě ty se staly příčinou postupného rozvoje organizovaných podob antifašismu v rámci anarchistického hnutí, což v knize rozebírá Matyáš Křížkovský. Ten na pozadí antifašismu nově definuje tři podoby anarchismu: třídně, komunitně a občansky orientovaný.

Arnošt Novák se ujal dvou dalších kapitol, které rozebírají témata, jimž se dlouhodobě věnuje. Jednak vztah anarchismu a environmentálního hnutí a pak squaterské aktivity, které se na dlouho staly „vlajkovou lodí“ českého anarchismu. Poslední kapitola z pera Ludmily Böhmové se věnuje anarchofeminismu v Česku, přičemž je zajímavé sledovat jeho dvojí vztah k liberálnímu feminismu, kdy na teoretické rovině dochází ke kritické reflexi, zatímco na praktické k častému prolínání.

V závěrečném shrnutí dochází autorstvo k závěru, že „český anarchismus se… v řadě momentů své historie ustavuje spíše jako etický a estetický svět mikropolitické revolty života a jednání vlastní jedincům, komunitám, družstvům, squatům, kapelám, hnutím či uskupením než jako politický program a ideologicky kompaktní celek“.

Pokud si kladu otázku, co kniha přináší samotnému hnutí, pak se musím držet jejího rozdělení na dvě historické etapy. Ta první se jeví vzdálenou, pomáhá ale uvědomovat si jisté historické dědictví, a na ideových a praktických diskusích dané doby ukazuje podstatu anarchismu, která tkví v jeho určité neukotvitelnosti a nekončícího zračení nových obzorů svobody. Druhé období je více než živé, jelikož jeho více jak tři dekády vzdálené začátky tvoří podloží toho, jak anarchistické hnutí vypadá dnes a z čeho vychází. Většinou kapitol, které se mu věnují, se line kolektivní trauma, které bylo pod heslem „Rozvracíme scénu, ale upevňujeme hnutí“ zapříčiněno snahou o ideologizaci hnutí vycházející „spíš z historické politiky identity než z aktuálních bojů a analýzy“. Obdobné vylučující tendence, které se z hnutí popíráním jeho dynamiky pokouší v praxi udělat fosílii pro pár pravověrných, můžeme sledovat i dnes (naštěstí v naprosto marginální podobě). Budiž nám tedy tato část knihy poučením a autorstvu budiž poděkováno za skvěle odvedenou práci.

Bob Kuřík, Dagmar Magincová, Ondřej Slačálek a kol.: Nečekáme nic od reforem. Kapitoly o českém anarchismu. Herrmann & synové, 2024. 528 stran, 587 Kč. K dostání na synove.cz.

* * *

Kniha v Trhlině: Nečekáme nic od reforem

Máte rádx knihy? Nemáte si s kým pokecat o tom, co jste přečetlx? Nebo se vám nechce číst a radši si to necháte převyprávět? Chcete se pobavit o zajímavých tématech? Pak je tu pro vás „Kniha v Trhlině“, neformální beseda o konkrétních knihách z anarchistické perspektivy.

V úterý 8. října od 18.00 zalistujeme v samosprávném komunitním centru Trhlina (Jaromírova 9, Praha 2) stránkami knihy Nečekáme nic od reforem. V přátelském prostředí se tedy pobavíme o tom, jaké jsou (pokud vůbec jsou) paralely mezi anarchistickým hnutí z přelomu 19. a 20. století a tím novodobým. Setrváme ale především u toho současného a představíme si, čím si prošlo, jaké otázky řešilo a jak se to odrazilo ve společnosti či na něm samotném. Bude prostor na vlastní vzpomínky, postřehy a domněnky.

Pro ty, kteří*ré knihu nečetlx, přikládáme s milým dovolením nakladatelství pro inspiraci čtyři kratší ukázky z knihy (ve formátu PDF) na témata:
* „obnova anarchismu“,
* „etická politika autonomie“,
* „squaty – ostrovy svobody“ a
* „etický a estetický svět revolty“.

1.10.2024 -jk-

Historie Recenze