Colin Ward: Tiché revoluce

U příležitosti 100. výročí narození Colina Warda se podíváme, jak viděl „radikální proměny života člověka a společnosti ve 20. století“

Umění vítězit, tentokrát v podobě nenápadných proměn v jednotlivých oblastech  společenského života z poněkud delší časové perspektivy, reflektoval britský anarchista Colin Ward (1924–2010) v jedné z kapitol knihy Anarchismus: velmi krátký úvod.

* * *

Propast mezi anarchistickými aspiracemi a aktuální historií 20. století lze nahlížet jako znak bláznivosti neuskutečnitelných nadějí, ale to jen kvůli konkurenčnímu neúspěchu jiných politických ideologií levice. Kdo z nás si zhluboka neoddechl po kolapsu sovětského komunismu, i když jsme měli pramalý důvod oslavovat nástupnické režimy? Jak z trestaneckých kolonií pomalu mizeli přeživší, ti, kteří představovali skutečně přesvědčené, byli nuceni zpochybňovat své předpoklady.

Před mnoha lety napsal americký novinář Dwight Macdonald článek o „Politické minulosti“, který obsahoval dlouhou poznámku pod čarou, která, jak mi později řekl, byla tím nejcitovanějším odstavcem, jaký kdy napsal. Poznámka zněla takto:

„Revoluční alternativou k dnešnímu statu quo není kolektivizované vlastnictví, spravované ,státem dělníků‘, ať už to znamená cokoli, ale nějaký druh anarchistické decentralizace, která rozdrobí masovou společnost na malé komunity, kde budou moci jednotlivci žít pospolu jako rozmanité lidské bytosti a nikoli jako neosobní jednotky masového souboru. Povrchnost ,Nového údělu‘ a poválečného režimu britské Labouristické strany vychází najevo díky jejich neschopnosti zlepšit jakoukoli důležitou věc v lidském životě – skutečný vztah k práci, způsob trávení volného času, výchovu dětí, sex a umění. To všechno dnes kazí právě masový způsob života a stát, který udržuje status quo. Marxismus oslavuje ,masy‘ a spolupracuje se státem. Anarchismus se vrací zpět k jednotlivci a ke komunitě, což je ,nepraktické‘, ale nutné – je to takříkajíc revoluční.“

Několik revolucí, které prostudoval, povrch života částečným, neúplným, ale viditelným způsobem změnilo. Abychom vzali příklad, který je povrchní už z definice, zřejmý a viditelný, ale zřídka diskutovaný, uvažujme o revoluci v oblékání v druhé polovině 20. století. Před padesáti lety bylo v Británii možné rozeznat sociální postavení mužů, žen i dětí podle jejich oblečení. To už dnes dávno neplatí, snad jen pro skromnou menšinu, u které můžeme sledovat znaky drahých a exkluzivních šatů. Obvykle se to připisuje nárůstu masové produkce a faktu, že obchod s oblečením je první cestou ke globální ekonomice pro špatně placenou pracovní sílu v „rozvojovém“ světě. Ale daleko víc to má co dělat s uvolněním zákonitostí v oblékání (dress codes), jehož předvojem bylo po celé 20. století odmítání módy radikálními nonkonformisty.

Ignorováním zákonitostí v oblékání, založených na povolání či společenském postavení, bylo malým a osobním odhozením konvence. Ale pochopitelně mnohem významnější revolucí, která získávala půdu po celé zemi, bylo ženské hnutí, odmítající univerzální konvenci mužské nadvlády. Mezi anarchistické průkopníky ženského hnutí patřila Emma Goldmanová s jejím břitkým pamfletem o Tragédii ženské emancipace, v němž argumentovala, že volební právo, které selhalo v osvobozování mužů, pravděpodobně neosvobodí ani ženy. Emancipace, říká Goldmanová, musí vycházet ze ženy samotné.

„Zaprvé tím, že se bude prosazovat jako osobnost a nikoli jako sexuální zboží. Zadruhé tím, že odmítne právo kohokoli na její tělo: odmítne rodit děti, pokud si je sama nepřeje; odmítne být služebnicí boha, státu, společnosti, manžela, rodiny atd. a tak učiní svůj život jednodušší, ale hlubší a bohatší. A to tím, že se bude snažit pochopit význam a podstatu života v celé jeho komplexnosti, že se osvobodí od strachu z veřejného mínění a veřejného odsouzení. Pouze toto, a nikoli hlasovací lístek, učiní ženy svobodnými…“

Mezi anarchisty se tak stalo zvykem žít v takzvaném „volném svazku“ v protikladu k manželstvím, posvěceným církví nebo státem. Dnes jsou takové svazky téměř stejně obvyklé jako regulérní manželství, s tím výsledkem, že stigma, kdysi spojované s nelegitimitou, v průběhu století zmizelo. Tato změna byla pochopitelně ještě urychlena farmaceutickou revolucí, vynálezem antikoncepční pilulky.

Alex Comfort (1920–2000) byl lékař, spisovatel, básník a anarchista. Z jeho přednášek na setkáních Londýnské anarchistické skupiny koncem 40. let vznikla kniha Barbarství a sexuální svoboda, publikovaná ve Freedom Press v roce 1948, v době, kdy by žádné „respektované“ nakladatelství takovou knihu nevydalo. Vydání knihy vedlo ke vzniku jeho Sexuálního chování ve společnosti a především mimořádně úspěšných sexuálních příruček. Do své knihy Více potěšení: průvodce milostným stykem k potěšení ze sexu (More Joy: A Lovemaking Companion to The Joy of Sex, 1973) zahrnul anarchistické pojetí vztahu mezi sexualitou a politikou. Tvrdí zde:

„Dosahování uvědomění a osvojování si postojů, jež pocházejí z dobré sexuální zkušenosti, nezpůsobuje sobecké stahování se do sebe: mnohem častěji směřuje k radikalizaci lidí. Antisexismus autoritářských společností a lidí, kteří je řídí, nevychází z přesvědčení (oni sami sex provozují), ale z vágní představy, že svoboda v této oblasti by mohla vést k touze po svobodě i v jiných sférách. Lidé, kteří erotizovali svou zkušenost se sebou a se světem, jsou na jedné straně nevhodně nebojovní a na straně druhé bouřlivě bojovní v odporu k politickým obchodníkům a rasistům, kteří ohrožují osobní svobodu, jíž dosáhli a kterou chtějí sdílet s ostatními.“

Comfort doufal, že jeho knihy poskytnou jak duševní posilu, tak osvobození a že budou příspěvkem k jiné revoluci 20. století: k revoluci ve vztazích mezi rodiči a dětmi. V dnešní západní Evropě je těžké představit si přístup rodičů k dětem založený výhradně na trestání, jenž byl o století dříve považován za samozřejmý.

Totéž platí o vztazích mezi učiteli a dětmi. Vzpomínky lidí, kteří chodili do školy v prvním desetiletí 20. století, jsou plné popisů fyzických trestů, které dostávali nebo jichž se neustále obávali. V posledním desetiletí tohoto století byly tělesné tresty na britských školách zakázány zákonem. Není to náhlé legislativní rozhodnutí. Odráží vliv hrstky „pokrokových“ škol na všeobecné pedagogické myšlení.

Mnoho pozorovatelů zastává názor, že školní systém selhává, protože nebyl připraven na dilemata, která se objevila v důsledku opuštění fyzického trestání. Učitel je zbaven zbraně, která byla ve škole považována za poslední možnou sankci. Vedlo to k tomu, že vzrostl počet dětí, které jsou ze škol vylučovány, protože učitel odmítá mít je ve své třídě. Každý, kdo někdy viděl, jak jeden rozvratný element ve třídě může zcela znemožnit výuku celé skupiny, nemůže tyto učitele zahrnovat žádnou kritikou (zejména když na ně jejich zaměstnavatelé vyvíjejí nátlak, aby nekazili statistiky).

V 60. a 70. letech dvacátého století nastala v několika britských městech – Londýn, Liverpool, Leeds a Glasgow – překvapivá situace. Skupinky nadšenců našly prázdné budovy a zřídily zde „svobodné školy“, které poskytovaly neformální vzdělání dětem, jež byly buď ze školy vyloučeny, nebo se vyloučily samy kvůli chození za školu. (Jedna z nich, White Lion Free School v Londýně fungovala od roku 1972 do roku 1990.) Režim těchto škol byl záměrně formován na základě zkušeností s hnutím pokrokových škol. Ptal jsem se veteránky těchto experimentů, proč nebyla tato idea znovu oživena u nové generace vyloučených dětí z počátku nového století. Uvedla dva důvody: zaprvé, zákonný požadavek platící pro všechny školy v Británii je, že musí vyučovat tzv. národní kurikulum, což bylo zavedeno za vlády Margaret Thatcherové a zachováno jejími pokračovateli; a zadruhé jsou tu obtíže se sháněním budov, které by byly bezpečné a zároveň splňovaly hygienické požadavky, předepsané pro školy. Je nicméně těžké si představit návrat k režimu strachu, který vládl ve školách o století dříve. Tichá revoluce ve vzdělání se může posouvat pouze vpřed.

I dvě jiné změny, které se odehrály v Británii od 60. let dvacátého století, se zdají být nezvratné. Jednou z nich je odstranění strachu z trestního stíhání za homosexualitu. Bylo doporučeno vládní zprávou, vypracovanou Johnem Wolfendenem a publikovanou v roce 1957, ale byly nutné roky přesvědčování a agitace, aby se dospělo ke změně zákona. Další změnou bylo zrušení trestu smrti v roce 1965. V předvečer debaty, která vyústila v tuto změnu, věnovalo anarchistické nakladatelství Freedom Press každému členu parlamentu jeden výtisk jejich vydání zdrcující knihy Charlese Duffa A Handbook on Hanging (Kuchařka na oběšení), která měla formu nadšeného manuálu pro popravčí. Jen pozorovatel bez špetky smyslu pro humor by mohl namítnout, že podpora kampaně za odstranění barbarských zákonů byla v rozporu s anarchistickým antiparlamentním stanoviskem.

Obecně vzato, společenské změny v Británii, které jsem zde uvedl, jsou dokladem toho, že ačkoli směrem k rozsáhlým společenským změnám, v jejichž prosazení doufali, učinili anarchisté jen malý pokrok, přispěli značně k dlouhé řadě malých osvobození, která odstranila ohromné břemeno lidské bídy.

Několik anarchistických skupin se snažilo tyto boje za osvobození člověka spojit dohromady v cílevědomou kampaň s širším záběrem. V Holandsku zavedli Provos hry a hravé alternativy proti směšnosti oficiální městské správy. Jejich nejslavnějším fíglem bylo zaplavení Amsterdamu bílými bicykly pro volné veřejné užití, aby tak demonstrovali, že auta jsou zbytečná. Jejich následovníky byla anarchistická skupina Kabouters (nebo také gnomes – skřítci), předchůdci hnutí zelených. Jeden z nich, Roel van Duyn, zdůraznil spojení mezi anarchismem a kybernetikou, vědou o řízení systémů a jejich vzájemné komunikaci, na které upozornil již zakladatel kybernetiky, neurolog Grey Walter. Poukázal na to, že „v mozku nenalezneme žádného šéfa, žádnou oligarchii ganglií nebo Velkého bratra v podobě nějaké žlázy s vnitřní sekrecí. Naše skutečné životy závisí na rovnosti příležitostí či specializaci spojené s všestranností, na svobodné komunikaci a spravedlivé ukázněnosti, na svobodě bez vměšování v našich hlavách. I zde mohou lokální menšiny kontrolovat své vlastní výrobní a vyjadřovací prostředky ve svobodném a rovném styku se sousedy a také to dělají.“

Mezi francouzské pokusy vyostřit rozšířené, vágně libertinské trendy patřili situacionisté, zejména Raoul Vaneigem s jeho manifestem Revoluce každodenního života (1967). Jak říká Peter Marshall:

„Pro situacionisty nebylo východiskem čekat na vzdálenou revoluci, ale tady a teď znovu vynalézat každodenní život. Transformovat vnímání světa a změnit strukturu společnosti je jedno a totéž. Osvobozením sebe sama člověk změní mocenské vztahy, a tím transformuje společnost…“

Situacionisté, stejně jako Kabouters, vstoupili do dějin, aniž by dosáhli proměny společnosti, ale Francie a Holandsko, tak jako Británie, spatřily řadu skromných výdobytků civilizace.

Později se tichá revoluce stala hlasitější, když se díky internetu anarchisté spojili s rozmanitými antikapitalistickými protesty v sérii rozsáhlých demonstrací všude tam, kde se setkali globální hráči, aby prosazovali své zájmy. George Monbiot popisuje ve své knize Spoutaný stát, jak „v dubnu 1998 otrhaná banda protestujících uštědřila první z řady porážek koalici nejmocnějších zájmů na zemi. Dvacet devět nejbohatších národů spojilo své síly s největšími nadnárodními světovými společnostmi, aby sepsaly ,ústavu jednotné globální ekonomiky‘. Kdyby tato Mnohostranná dohoda o investicích, navržená a sepsaná obchodníky, tajně diskutovaná vládami, uspěla, zajistila by korporacím právo žalovat každou zemi, jejíž práva by omezovala jejich možnosti vydělávat peníze. Tato dohoda byla, jak tvrdili její oponenti, chartou celosvětového převzetí moci korporacemi.“

Monbiot vysvětluje, jak únik této tajné dohody v roce 1997 vedl odpůrce ke zveřejnění jejích detailů na webu a k organizování protestních demonstrací všude tam, kde mohlo dojít k setkání vládních vyjednavačů. Tlak veřejného mínění a interní diskuse donutily globální lídry ustoupit od jejich vyjednávání, ovšem opět je oživili pod záštitou Světové obchodní organizace (WTO). Její vyjednavači se setkali v Seattlu v listopadu 1999, ale rozhovory se zhroutily, když ve městě protestovaly desítky tisíc lidí z celého světa ve jménu chudých zemí a planetárního životního prostředí.

V sérii demonstrací, která začala v Seattlu, byly používány techniky převzaté od Provos a Kabouters k zesměšnění moci zákonů a pořádku. Sean Sheehan ve svém pojednání o současném anarchismu popisuje scénu z Prahy, rok po Seattlu, kde se demonstrovalo proti Mezinárodnímu měnovému fondu:

„Miniarmády protestujících přišly oblečené jako skřítkové a víly, vyzbrojené péřovými prachovkami, aby s nimi lechtali řady těžce oděných a ozbrojených policistů. Při takových protestech není doprava v ulicích blokována ani tak hořícími barikádami a pouličním bojem, jako spíš ohromnými výmysly typu Loutka Svobody (Liberation Puppet), schopnými vytvořit zácpu i na hlavní dopravní magistrále.“

Avšak poté co pětidenní protesty vedly téměř ke zhroucení konference MMF, zasáhla těžce ozbrojená policie. Sheehan k tomu napsal:

„O tom, že rozsah a organizace protestů policii vyděsily, dováděly ji k zuřivosti a k očividně nezákonnému jednání, svědčí fakt, že z 631 zadržených jich bylo jen 14 postaveno před soud.“

Tyto velké mezinárodní demonstrace oponující globálnímu kapitalismu, i když začaly mírně a s humorem, již nejsou tichými revolucemi. Zdá se, že v rámci světových policejních sil došlo k úmluvě, že budou eskalovat násilí svých zákroků proti demonstrujícím. Sean Sheehan ve své reportáži pokračuje:

„,Normální‘ policejní násilí ze Seattlu bylo vystupňováno v Gothenburgu v červnu 2001, kde policie použila ostrou munici a tři lidé byli zastřeleni. Když byl uspořádán další antikapitalistický protest v Janově v červenci, událost se změnila v násilný riot, při němž najížděla ozbrojená vozidla vysokou rychlostí do davu protestujících a došlo i k chladnokrevnému a velmi násilnému útoku policie pozdě v noci na budovu, v níž sídlili aktivisté z médií a kde bylo umístěno jejich vybavení.“

V Janově byl zabit jeden mladý anarchista a jeho smrt podnítila obnovení diskusí o strategiích protestů. Možná existují pronikavější způsoby, jak podkopávat globální kapitalismus. Tiší revolucionáři, kteří ve 20. století proměnili kulturu západních zemí, je ještě neobjevili.

Zdroj:
Colin Ward: Anarchism. A Very Short Introduction. Oxford University Press, 2004.

Přeložil -čp-