Obrázek solidární ekonomiky zdola, která se rozvíjí v jedné z londýnských čtvrtí

V loňském podzimním čísle anarchistické revue Existence jsme se zabývalx politickým rozměrem jídla. Rádi bychom se k tomuto tématu při různých příležitostech nadále vracelx, a proto také přinášíme překlad článku z anarchistického zpravodaje Freedom News. Ten popisuje, jak se v londýnské čtvrti Waltham Forest začíná rozvíjet solidární ekonomika, která se točí právě kolem jídla. Stovky lidí a hrstka grassroots družstev, kolektivů a sítí se snaží přijít na to, jak vybudovat alternativu ke kapitalistickému průmyslovému zemědělství, a to tady a teď.

* * *

25 % dětí v Londýně čelí během školních prázdnin hladu. Celkem 3,2 milionu dospělých ve Velké Británii uvedlo, že celý den nejedlx, protože si nemohlx dovolit jídlo nebo k němu nemělx přístup. Za posledních 50 let bylo vyhubeno 70 % divoce žijících zvířat a za posledních 20 let 64 % hmyzu. Plodiny obsahují o 40 % méně živin než před 100 lety. 99 % potravin v Londýně má původ mimo město, přičemž téměř jedna třetina světových emisí skleníkových plynů pochází ze zemědělství a jedna pětina připadá na jejich samotnou přepravu.

Kde vůbec začít, když stávající průmyslový model je natolik destruktivní? Jak říkají zapatisté, existuje mnoho ano a jedno ne. Před dvaceti lety přesvědčila skupina mladých pěstitelů Radu Waltham Forest, aby jim pronajala 12 akrů půdy na okraji města, kde založila družstevní farmu. Dnes OrganicLea distribuuje stovky zeleninových bedýnek týdně za odstupňované solidární ceny a vyškolila stovky nových pěstitelů. Je to vlajková loď „ano“, ale existují i další. Několik potravinových družstev přerozděluje přebytky potravin a nakupuje produkty ve velkém, aby snížilo náklady. Nejméně tři komunitní kavárny prodávají vysoce kvalitní potraviny za různé ceny, které si mohou lidé dovolit, a poskytují tak důležité útočiště v gentrifikujícím se, nepřátelském městě. A desítky komunitních zahrad praktikují regenerativní způsoby péče o půdu, rekultivují malé části města a pečují o jinak oslabené schopnosti jeho obyvatel.

Od jedlého lesa, který na opuštěné kostelní zahradě založili aktivisté XR, přes zahrady s léčivými bylinami, které pěstuje Komunitní lékárna (kolektiv nabízející cenově dostupné bylinné léky), až po Time To Grow! (TTG), projekt pomáhající lidem pěstovat potraviny pro komunitu na nevyužívaných soukromých zahradách, je zde nekonečná chuť experimentovat s lokalizovanými alternativami ke kapitalistickému zemědělství. A v dnešní době zhoršujícího se rozvratu klimatu, zoufalé izolace a hlubokého (byť umělého) nedostatku zdrojů se vzájemné pěstování potravin jeví jako moudrý krok.

Mládeží vedený kolektiv Climate Vanguard vysvětluje, jak může být pěstování potravin v komunitě součástí budování transformačního masového hnutí, když o něm uvažujeme jako o „programu klimatického přežití“. Stejně jako byly snídaňové programy Strany černých panterů klíčem k budování lidové moci, může být pěstování způsobem, jak zmírnit negativní dopady klimatického kolapsu a probudit síly, které potřebujeme k transformaci ekonomického systému, jenž ho způsobuje.

Jejich argumentace je specifickou verzí širšího předpokladu, který předkládají anarchističtí, levicoví a radikální organizátoři po celém světě: chceme-li překonat kapitalistickou ekonomiku, musíme místo ní vybudovat alternativní ekonomiku a musíme to udělat my sami. Existuje nespočet oblastí, kde začít: bydlení, energetika, vzdělávání, migrace, organizování práce, žádná z nich nebude úspěšná bez ostatních. Zjišťujeme, že organizování kolem jídla hraje zvláštní roli a má specifickou sílu.

Na nedávném setkání kolektivu pěstitelů potravin nás všechny málem rozplakala osmdesátiletá žena. Obcházelx jsme skupinu a sdílelx myšlenky. Normálně není sentimentální, je věcná, pohotová a sebeironická, ale na chvíli porušila protokol a vysvětlila, že když se dostanete do jejího věku, v podstatě si myslíte, že nemáte šanci najít si nové přátele. Prostě se té myšlenky vzdáte. Pokud jste postižení jako ona, opustíte dům jen párkrát do roka a ustálíte se v rytmu, kdy se u vás jednou za pár dní zastaví pečovatelé a jednou za pár týdnů rodina (pokud máte to štěstí). Tato konkrétní rozrůstající se komunita to změnila. Přinesla nový vítr do období životního úpadku, s nímž se začala smiřovat.

A to je jen zlomek radosti z organizování kolem jídla. Odráží se tu také uspokojení ze zachraňování semen po několik generací rostlin. Žadatelé*ky o azyl tu nachází malý kousek skutečného útočiště v nepřátelském městě. Kancelářským pracovníkům*icím se ulevilo, že mohou být venku a dopřát pohyb svému tělu. Noví přátelé, lidští i jiní. Obohacující zranitelnost sdílená nad záhonem slámy. Postižení, staří a jinak izolovaní lidé znovu získávají důstojnost. Někdo se podělí o polozapomenutou radu o šťovíku, kterou mu babička vyprávěla, když mu bylo sedm let. Mladí vyčerpaní rodiče si na chvíli oddechnou. Nová práce, nová dovednost, nová skupina, ke které je možné se přidat. Pocit, že navzdory tomu, co říkají zprávy, je tu velké množství lidí, kterým na tomto místě záleží. A to ani nemluvím o potravinách: čerstvých, výživných, co jsou v mnoha případech tím nejchutnějším, co jste kdy jedlx.

Je důležité nechat se těmito radostmi živit a zároveň neztrácet ze zřetele, že je třeba strategicky uvažovat o tom, kam se posouváme. Ze zkušenosti vím, že všechny tyto projekty vytvářejí ekosystém, z něhož může vzejít stále více organizací vzájemné pomoci kolem potravin. Když jsme zakládali TTG, díky znalostem předávaným v OrganicLea, nástrojům zapůjčeným Knihovnou nástrojů, určitému počátečnímu financování ze strany síťové organizace, která všechny tyto skupiny spojuje, a sdíleným rostlinám z jiných komunitních zahrad jsme měli pocit, že celá věc je snadná jako tlačit na otevřené dveře.

Existuje také nejasná „emergentní strategie“, kterou tento druh práce umožňuje. Rozmanitost našich živých ekosystémů nám neustále připomíná možnost ekonomiky postavené na stejných principech. Přímá práce s půdou zvyšuje obecnou úroveň odhodlání bránit ji před developery. Setkávání nejrůznějších lidí ve sdíleném prostoru s praktickým úkolem vytváří podmínky pro vznik vzácné a cenné solidarity. Vytvoření alternativní potravinové ekonomiky může skutečně snížit náklady na stravování a zbavit lidi břemene materiálního stresu, což jim umožní soustředit se na jiné věci.

Toto hnutí však „organicky“ nenahradí to staré. Potřebujeme plán, jak se dostat odtud tam, kde chceme být. A existují vážné problémy, které musíme řešit kreativně.

Prvním z nich jsou peníze. Budování alternativní potravinové ekonomiky je náročné na práci, a čím více vstupujete na trh s komoditami, tím více kompromisů budete muset udělat v oblasti hodnot. Družstvo OrganicLea úspěšně vybudovalo systém zeleninových bedýnek, který mu zajišťuje stabilní příjem a zároveň mu umožňuje distribuovat ekologické, regenerativní potraviny vypěstované na jiných farmách. Polovina jeho příjmů však závisí na grantech a výdělcích z výuky. Většina ostatních zdejších projektů je rovněž závislá na grantech a práci dobrovolníků. Není úplně přesné nazývat veškerou práci, která není finančně odměněna, neplacenou. „Dobrovolníci*ice“ jsou často součástí vzájemných výměn, v jejichž rámci získávají přebytky potravin, sdílení znalostí a další méně hmatatelné komunitní výhody. Ale jak víme, revoluce nebude financována z grantů.

Autonomistickým řešením tohoto problému je vybudovat větší kapacitu těchto družstevních alternativ: začněte nakupovat potraviny pro svá potravinová družstva z komunitních zahrad; vytvořte alternativní měnu, aby pracovníci mohlx být odměňováni bezplatným přístupem k jídlu a další produkci; vysvětlete a normalizujte etiku solidárních cen, aby se charita stala minulostí.

Avšak je třeba se také ptát, jaké systémy sociální solidarity již existují a zda je lze kooptovat do této nové solidární ekonomiky. Vezmeme-li si příklad z radikálních výborů po celé zemi, které se zabývají budováním komunitního bohatství, je třeba se ptát, co kdyby místní veřejné instituce, jako jsou školy a obecní úřady, začaly využívat své rozpočty na potraviny k podpoře místních výrobců.

Z pohledu TTG víme, že existuje 2000 hektarů soukromých zahrad, které by při pečlivém hospodaření mohly vyprodukovat více než polovinu potřebného ovoce a zeleniny naší populace. Řekněme, že polovina obyvatel našeho obvodu by měla zájem o pěstování potravin, potřebovalx bychom stovky placených zaměstnanců na plný úvazek, kteří by takové úsilí koordinovalx. Součástí radosti z tohoto projektu je dekomodifikace produkce potravin a součástí jeho revoluční hodnoty je zvýšení velikosti a odolnosti nekapitalistické ekonomiky, ale kdybychom prodávalx jen polovinu (řekněme za velkoobchodní cenu mangoldu), mělo by to hodnotu 83 milionů liber ročně. To je více než 2000 platů lidí s průměrnou mzdou výrazně nad minimální mzdou.

Dalším problémem, který zná každý, kdo se zabývá komunitní prací, je, že zlepšení života lidí zvyšuje hodnotu pozemků pro spekulanty a developery. Veškerá naše práce je vždy ohrožena nebezpečím vykořisťování a vytěžování. Revoluční strategie musí obsahovat způsoby, jak se proti tomu bránit. Co kdyby veškeré přebytečné příjmy z takového místního potravinového systému automaticky směřovaly do komunitních pozemkových trustů a bytových družstev?

Ukazuje se, že naprosto zásadní je, aby místní potravinové hnutí bylo úzce propojeno s větším hnutím za transformaci. Ale jak? Existují záblesky. Nedávno Gleaners (jedno z našich komunitních kavárenských družstev) a Hornbeam (ekologické centrum zaměřené na redistribuci potravin) poskytly potraviny pro masovou akci na zastavení vystěhovávání uprchlíků. Vím, že Welcome Garden, jedna z našich nejrozvinutějších lesních zahrad, poskytuje prostor pro odpočinek a regeneraci aktivistům*kám postiženým represí za přímé akce. A sledoval jsem zahradnická sezení, která se mohou stát jemnými formami akcí zvyšujících vědomí, kde lidé navazují spojení mezi svými životy, problémy a kampaněmi, které se je snaží řešit.

Postupně se možnosti ještě znásobí. Komunitní výroba potravin může podpořit stávkující odboráře (jako to udělalx Zad pro Žluté vesty ve Francii). Agroekologie se může prolínat s militantnějšími taktikami, jako je okupace půdy (viz MST v Brazílii). A silné místní delegace Svazu pracujících v zemědělství mohou přispět ke globálnímu úsilí organizace La Via Campesina.

Mnohé revoluce mohou děkovat klubům a komunitním skupinám za formy zárodečné organizace, které byly nezbytné k rychlé a radikální přeměně společnosti. Je možné, že pro revoluci naší doby tím budou naše zahrady.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2024/05/14/growing-communities-in-waltham-forest/

19.6.2024 Greg Frey

World Autonomy