První díl seriálu o španělských anarchistech v britské armádě v letech 1939–1945

Manuel Espallargas Ferrer se narodil v roce 1909 v aragonském městě Alcorisa. Krátce před útěkem do Francie se dozvěděl, že jeho žena a otec byli ve Španělsku zastřeleni Frankovým režimem. Byl angažovaným členem anarchosyndikalistického svazu Confederación Nacional de Trabajo (CNT) a před svým odchodem do Francie v roce 1939 bojoval v několika bitvách španělské občanské války, včetně krvavé bitvy u Belchite.

Manuel byl jedním z přibližně 1200 Španělů, kteří se během druhé světové války dobrovolně přihlásili do britské armády. Španělé sloužili v oblastech od Norska po střední Afriku a od Atlantiku po Pacifik a pokračovali v boji, který pro mnohé začal španělskou občanskou válkou v roce 1936. Sloužili v nejrůznějších jednotkách, od speciálních sil a výsadkových jednotek až po Pioneer Corps a Special Operations Executive (SOE).[1]

Na konci druhé světové války se mnozí z nich usadili ve Velké Británii a začlenili se do britské společnosti, založili Sdružení bývalých španělských vojáků a pokračovali v exilovém boji proti Frankovi. Tento seriál vypráví příběh tří z nich, zapálených anarchistů, kteří vstoupili do britské armády a zůstali v Británii až do obnovení zastupitelské demokracie ve Španělsku po roce 1975.

V roce 1939 se Manuel přihlásil do francouzské cizinecké legie a v roce 1940 bojoval v Norsku proti německé invazi.[2] Říká se, že nasazení španělských legionářů (mnozí z nich byli anarchisté) způsobilo, že francouzští důstojníci na ně změnili názor. Byli to muži, kteří bojovali v Madridu a Aragónu ve španělské občanské válce a byli zvyklí na intenzitu konfliktu, který je čekal. Svědkem toho byl kapitán Pierre-Olivier Lapie:

„Španělé na těch klikatých stezkách viděli něco podobného jako ve své zemi. Skákali z jedné strany na druhou jako tygři a zdálo se, že se nikdy neunaví. Pokud existovali důstojníci, kteří se obávali, že budou mít tyto republikánské Španěly v legii, protože si mysleli, že jsou to komunisté, nyní byli hrdí a šťastní z jejich bojového ducha. Příkladem byl případ mladého Španěla, který zaútočil a obsadil německou kulometnou pozici v Elvegaardu.“[3]

Tímto mladíkem byl malý a odhodlaný Manuel Espallargas Ferrer, který vedl na horu malý tým bojující asi deset hodin, aby se zmocnil německé pozice. V průběhu těchto dnů přišlo v Norsku o život mnoho Španělů.

Znepokojivé zprávy z Francie přiměly Francouze stáhnout se z Norska a vylodit se v Brestu. Španělé, překvapeni nedostatečnou bojovností svých nových francouzských důstojníků, vytvořili vojenskou komisi a rozhodli se, že jsou ochotni bojovat až do smrti. Do 20. června však byli Španělé v Anglii, kde se kvůli vzpouře proti francouzskému velení mnozí z nich přidali k britské armádě.

Jednotky Cizinecké legie byly ubytovány v Trentham Parku poblíž Stoke-on-Trent a navštívil je generál Charles De Gaulle.[4] Během návštěvy provedlo asi 300 Španělů tichý protest vsedě, za což byli uvězněni ve věznici Stafford. Ještě předtím bylo uvězněno dvacet devět Španělů za to, že se nedostavili k nástupu.[5] Francisco Balague, který se později přidal k Britům, k tomu pak řekl:

„Přišel nás navštívit generál De Gaulle. Když se to Španělé dozvěděli […], předávali jsme si instrukce, abychom dali najevo své pohrdání Francouzi: až přijde rozkaz ,k poctě zbraň‘, odhodíme zbraně a sedneme si. To jsme také udělali. De Gaulle a francouzští i britští důstojníci, kteří ho doprovázeli, se zarazili, překvapeni naším postojem. Vojenská policie nás odvezla nákladním autem do věznice Stafford […], přijel tam britský důstojník, který mluvil perfektně španělsky, a my jsme mu řekli, že jsme ochotni vstoupit do britské armády, ale nebudeme pokračovat v té francouzské.“[6]

Ze staffordské věznice byli španělští legionáři nasměrováni do Avonmouthu, ale na nádraží se bránili nástupu. Válečné dějiny Královského pionýrského sboru 1939–1945 o tomto příběhu píšou:

„Byla učiněna opatření pro jejich návrat do Španělska, ale protože Španělsko bylo z pochopitelných důvodů poslední zemí, kam chtěli jet, muži se odmítli v Avonmouthu nalodit. Jejich francouzští vojenští důstojníci se proto obrátili na francouzskou vojenskou misi v Londýně s žádostí o instrukce, načež obdrželi rozkaz, aby byl každý třetí zastřelen pro výstrahu ostatních. V této fázi zasáhly britské úřady a zbavily francouzské důstojníky jejich velení…“[7]

Muži vytvořili španělskou rotu č. 1 ve Westward Ho! a brzy se dobře uplatnili. Po pádu Francie se Británie připravovala na sabotáž německého válečného úsilí. Panovaly obavy, že by Německo mohlo zaútočit na Gibraltar, a Španělé byli jedním z mála zdrojů rekrutů z Pyrenejského poloostrova.[8] Rotu proto 2. prosince 1940 navštívil v Plymouthu major Hugh Quennell, který byl u SOE šéfem sekce H, jež pokrývala Pyrenejský poloostrov. První várka okamžitě zahájila výcvik v různých výcvikových zařízeních SOE. Zprávy o jejich pokroku psal Kim Philby, později odhalený jako špion Sovětského svazu. Na plánování budoucích možných operací se z velké části podílel Ian Fleming, který měl vytvořit postavu Jamese Bonda, agenta 007.

Výcvik SOE trval po většinu let 1941 a 1942 a v roce 1943 byli někteří SCONCES označeni jako „retained for future employment“ (ponechán pro budoucí nasazení). Přestože se SCONCES (kódové označení SOE) nikdy nedočkali akce na Pyrenejském poloostrově, několik jich bylo nasazeno ve Francii v roce 1944. Mezi nimi byli nyní seržant Manuel Espallargas Ferrer[9] a vojín Esteban Molina, otec herce Alfreda Moliny, který později vyprávěl o svém nasazení jako radista za nepřátelskou linií.[10]

Poznámky:
[1] K dnešnímu dni autor nalezl něco přes tisíc jednotlivců s čísly pluku. K tomu bude třeba připočíst dalších asi 300 osob, které byly v SOE a sloužily ve specializovaných jednotkách v severní Africe.
[2] Roa Ventura, Agustín: Los años de mi vida, Personal Papers, 1942–1950, s. 93–94.
[3] Tamtéž.
[4] Atkin, Nicholas: The Forgotten French: Exiles in the British Isles, 1940–44. Manchester University Press, 2003, s. 123.
[5] Comor, André-Paul: L’épopée de la 13e Demi-brigade de Légion étrangère. Nouvelles Editions Latines, Paris, 1988, s. 83.
[6] Arasa, Daniel: Los españoles de Churchill. Editorial Armonía Poética, Barcelona, 1991, s. 29.
[7] Major E. H. Rhodes-Wood: A War History of The Royal Pioneer Corps 1939–1945, s. 76.
[8] O’Connor, Bernard: Blowing up Iberia: Bernard O’Connor: British, German and Italian Sabotage in Spain and Portugal during the Second World War, 2019, s. 35.
[9] No. 1 Spanish Coy War Diary. Záznam z 11. června 1943 zní: Sgt M Espallargas – oceněn Certificate for Good Service v rámci King’s Birthday Honours.
[10] Arasa, Daniel: Los españoles de Churchill, s. 312, kde Molina uvádí: „Estuve en Francia dos veces y tenía la misión de radiotelegrafista. Captábamos y emitíamos mensajes…“

Vyšší poddůstojníci španělské roty č. 1 v roce 1943. Manuel Espallargas sedí zcela vlevo.

(pokračování přístě)

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2023/08/07/continuing-the-fight-three-anarchists-from-spain-in-the-british-army-1939-1945/

13.8.2023 Séan F. Scullion

Historie Ze světa Osobnosti