Dokončení rozhovoru z roku 2002 s anarchistou, který v 50. letech utekl z Bulharska, o jeho zkušenosti v australské emigraci

(navazuje na text ZDE)

Co se tam stalo?

Nejdřív jsem pracoval v mimořádných železničních četách. Tam dělníkům chybělo jakékoli uvědomění nebo jak to nazvat. Pracovali jako šílení, aby dokázali, jací jsou mačové a potěšili tím své šéfy. Izoloval jsem se od ostatních a pracoval jsem sám. Pořád jsem jim opakoval, že když pracují tak tvrdě, jenom si tím zhoršují podmínky. Jednoho dne za mnou přišli dva Italové a jeden z nich povídá: „Nejsi náhodou anarchista, co?“ „Proč?“ odpověděl jsem. „Pode toho, jak mluvíš a jak se chováš.“ Řekl jsem mu: „Jsem anarchista.“ On potom povídá tomu druhému Italovi: „Vidíš, já jsem ti to říkal.“ A řekli mi, že jsou z římského libertariánského hnutí. Později se naše četa přestěhovala do Michelaga. Zástupce šéfa mě neustále proháněl. Jednou mě pořád sledoval a byli jsme sami. Řekl mi: „Pracuješ, ale nic z toho není.“ Na to jsem mu odpověděl: „A jestli mě budeš pořád sledovat, tak tu práci dneska nedodělám. Vypadni odsud! Klidně si mě vyhoď, ale nekoukej furt na mě! A uvědom si, že náhodou může odněkud přiletět kámen, který tě trefí do hlavy, a pošlou tě jako prezent tvojí manželce v rakvi. Není tu nikdo, kdo by něco dosvědčil.“ Jelikož jsem se neustále hádal se šéfy, říkali mi „šílený bulgaro“, protože Italové mě nazývali bulgaro.

Jeden rok jsme před odjezdem na vánoční dovolenou uspořádali večírek se sudem piva. Dva dělníci se začali prát. Já a předák jsme se snažili jejich rvačku zastavit. Jeden z dělníků předákovi řekl: „Podívej, Tome, měl bys Maria raději vyhodit, protože je to líný hajzl, a já tvrdě pracuju. Buď vyhoď Maria, nebo odejdu do jiné čety.“ Naštval jsem se a povídám Johnovi: „Ty Mariovi mzdu neplatíš! Mario je dělník jako ty a ty by ses měl za sebe stydět. Tom je tvůj třídní nepřítel, a ty, Johne, lížeš svýmu šéfovi zadek, místo abys bránil svého kolegu.“ Tom řekl Johnovi: „Podívej, Johne. Někdo pracuje víc, někdo míň, ale všichni pracujou tolik, kolik kdo dokáže.“ Rvačka skončila a my jsme se vrátili k pití. Později ke mně přišel předák Tom a řekl mi: „Poslyš, Jacku, nebude ti vadit, když se tě na něco zeptám?“ „Ne,“ odpověděl jsem, „ale neodpovím ti, když se mi to nebude líbit.“ „Můžu se tě zeptat, do jaké strany patříš?“ Bez velkého přemýšlení jsem řekl, že do IWW. O IWW jsem už věděl, i když jsem zatím nebyl členem, ale s jejich preambulí jsem v podstatě souhlasil. Na to Tom odpověděl: „No, já jsem byl členem IWW a ty jsi nejlepší dělník v naší četě. Stojíš si za svými právy. Bojuješ za zlepšení pracovních podmínek dělníků. Jsi dobrý bojovník, ale tady marníš čas. Jdi někam jinam, kde budeš užitečný.“ „Jenže všude je to stejný,“ odvětil jsem. Ale potom už jsem věděl, proč mě nevyhodili (smích). Odjel jsem tedy z venkova do velkoměsta. To bylo někdy v roce 1954 nebo 1955.

Jaké to tam bylo?

Znovu jsem pracoval na železnici a opět jsem se potýkal se stejnými problémy. Jeden šéf mi řekl, že jsem flákač, a já mu řekl, že flákač je on, protože hlídá dělníky a dostává plat, i když nic nedělá. Řekl mi, že na dráze už pracoval a že by pořád uměl dělat líp než já. Vyzval jsem ho, ať tedy zvedne pražec tak rychle jako já. Zkusil to, ale marně, protože jsem do pražce zarazil hřeb (smích). Brzy nato jsem se s ním znovu dostal do křížku a to už jsem po něm hodil svoje nářadí a odešel jsem. Hlavní šéf mi řekl: „Nejste vyhozený.“ „Ale Frank mě vyhodil.“ „Frank tady není šéf, já jsem šéf.“ Ale stejně jsem odešel. Hlavní šéf mi ještě řekl: „Jste dobrý chlapík, ale od té doby, co jste se stal komunistou, jste se změnil.“ „O čem to mluvíte? Já jsem nikdy do komunistické strany nevstoupil.“ O deset let později jsem se znovu hlásil do práce u železnice a přijali mě. Ptali se mě, jestli jsem už někdy na železnici pracoval. Bez obav jsem řekl, že ano. Požádali mě, abych se vrátil odpoledne, což jsem taky udělal, aby mi řekli, že pro mě žádnou práci nemají. Tak jsem si uvědomil, že mě dostali.

Myslíte si, že nedostatek bojovnosti lidí na pracovišti byl způsoben tím, že v té době bylo snadné odejít a najít si práci jinde?

Je pravda, že najít si práci bylo snadné, ale lidi přesto přijímali podmínky, jaké byly. Je ale třeba vzít také v úvahu fakt, že mnozí migranti, zvláště ti z východního bloku, byli antikomunisté, boj za zlepšení pracovních podmínek si spojovali s komunistickou taktikou a odbory považovali za komunistické. Mnoho migrantů si taky jako zajištění koupilo nějakou nemovitost a báli se ztratit práci. Byla to akce a reakce. I když komunisté byli docela aktivní, to, že trvali na bezúhonnosti Sovětského svazu, jejich argumenty oslabovalo. Radikalismu neprospívaly ani frakční boje uvnitř odborů. Stávky za zlepšení pracovních podmínek dělníků byly vzácné. Později jsem pracoval u autobusů.

Jaké byly vaše tehdejší politické aktivity v Sydney?

Moje aktivity spočívaly v hledání prostoru pro vyjádření mých názorů. Ten jsem našel v Doméně. Tam jsem také prodával anglický anarchistický časopis Freedom. Jako Bulhar jsem se stýkal s bulharskými anarchisty, ale hodně z nich mi vůbec nesedlo. Bulhaři se snažili organizovat mezi Bulhary a dá se říct, že jsme měli skupinu, v níž bylo asi dvacet členů. Vydával jsem také malý anarchistický časopis na cyklostylu, ale chyběla tomu dynamika, situace zůstávala statická. Bylo tu několik ruských a ukrajinských anarchistů, ale přesunem lidí za jejich pracovními plány jsme ztratili kontakty. Dařilo se mi udržovat kontakty s italskými anarchisty v Melbourne a s několika v Sydney, ale myslím, že to nemělo dlouhé trvání.

Bylo tam hodně sporů mezi anarchistickými frakcemi nebo lidé drželi pohromadě kvůli tomu, jaká byla doba?

No, já jsem byl členem tehdejší anarchistické skupiny v Sydney, která kromě mě zahrnovala tři ženy a čtyři muže. Ale odešel jsem z ní, protože nechtěli spolupracovat s libertariány ze Sydney, což byl druh pesimistických anarchistů, kteří považovali anarchismus za ideologii, ne-li utopii. Trvali na libertinských rysech marxismu a zabývali se reichovskou a freudovskou psychologií.

Myslel jsem si, že bulharští anarchisté by měli navázat co možná nejvíc kontaktů s Australany, protože jsme se tu usadili. A v Austrálii tehdy nebylo mnoho Bulharů. Myslet si, že Bulharsko bude zítra osvobozeno, byla iluze, a důležitějším úkolem bylo navázat kontakty s místními. To byl důvod mého zájmu o libertariánství. Ale skupina v Sydney, kde Bulhaři tvořili menšinu, byla proti sydneyským libertariánům.

Vzpomínám si, že jste říkal, že kromě sydneyských libertariánů a několika dalších jste mezi Australany v padesátých letech nacházel spíš hodně strachu a paranoie?

Když jsem v Doméně prodával Freedom, byl jsem často konfrontován s otázkou: „Nebojíte se, že vás zatknou?“ Mnoho lidí si Freedom koupilo a ihned ji strkali do kapes, jako by něco štípli v obchodě. Doména byla velmi dobré místo. O nedělích se tam konalo hodně akcí. Mluvil jsem na Platformě racionalistů. K největší zábavě patřilo zpochybňování komunistů. Nazývali mě zrádcem, fašistou, a dost často na mě volali policii a několikrát mě z Domény i vyvedli. Pro komunisty byl fašista každý, kdo opustil východní Evropu. Přesto jsem navázal přátelství, nikoli bez hádek, s komunistou Harrym Readem, který byl ze strany vyloučen kvůli kritice jejího postupu při maďarských událostech v roce 1956. Odešel, pokud se nemýlím, v roce 1959 na Kubu. Mnozí komunisté, jako například Aaronova frakce, byli stalinisté.

Kdy jste se seznámil se sydneyskými libertariány (aka The Sydney Push)?

Myslím, že to bylo okolo roku 1956. Ptal jsem se na ně jednoho trockisty a on mi řekl, kde pijou. Ale varoval mě před nimi, že jsou to spíš libidináři než libertariáni. Pořádali přednášky ve filozofické posluchárně č. 1 na univerzitě a později i ve městě. Byli otevření a dalo se s nimi diskutovat o čemkoli. Chodíval jsem na většinu jejich večírků a do jisté míry jsem se stal jedním z nich. Zastávali názor, že osobní a sexuální osvobození je totéž co osvobození společenské, s čímž jsem nesouhlasil. Být promiskuitní neznamená, že je člověk svobodný ve společenském smyslu. V padesátých letech tu byl také italský socialistický klub na George Street nedaleko hlavního nádraží. Anarchistická skupina v Sydney si později pronajala vedlejší místnost, označovanou jako Liberty Hall. Účel: přednášky a diskuse.

Takže v té době se toho dělo hodně?

Ano. Někdo může namítnout, že společnost byla silně konzervativní, ale je to dnes jinak? Lidé dávají přednost bezpečí před svobodou, televizi před přemýšlením, ideologické korektnosti před kritickým zkoumáním. Existují kurzy vzájemné komunikace, ale umění komunikovat je spíš vzácností. V té době byla Doména skutečně místem diskusí a lidé o ni projevovali zájem. Jistě, spousta lidí tak úplně nesouhlasila se svobodou slova, tajné služby nespaly.

Říkal jste, že v Melbourne byla libertariánská scéna v padesátých letech víc umělecká?

Ano, měli kontakty se The Sydney Push, ale pouze na individuální rovině.

V padesátých letech jste se také setkal s lidmi z IWW?

Ano, jeden z nich byl členem anarchistické skupiny v Sydney. Armstrong byl až do smrti také pravidelným řečníkem v Doméně. Dalšími byli jiní členové odborů a podobně. To byla generace lidí „ze starých časů“, ale ti pomalu vymizeli. A nebyli tu žádní mladí lidé, kteří by jejich práci převzali.

V různých dobách jste působil v odborech. Stal jste se někdy delegátem?

Ne. Několikrát se mi naskytla příležitost, ale nenechal jsem se svést. Viděl jsem, jak se změnili ti, kteří do odborové byrokracie vstoupili. Je snadné být jedním z nich, ale být jedním z nás, to znamená stát na straně pracujících, je mnohem těžší. Člověk musí mít na paměti, že struktury odborových stran byly velmi rigidní a mnozí delegáti si do boje promítali spíš politiku strany než potřeby dělníků jakožto dělníků. Je to jistě poněkud zjednodušený pohled. Ale odborářství, v němž nebyli přímo zapojeni dělníci, nebylo pro mě. Vždy jsem byl pro solidární stávky, ale to bylo oficiálním odborům proti srsti. Výjimka tu a tam jen potvrzovala pravidlo. Byli mistry v rozdělování a o řadové záležitosti se příliš nezajímali.

Uvedu jeden příklad. V šedesátých letech, kdy jsem pracoval pro vodárenskou společnost, se konala valná hromada odborů vodárenské společnosti v Trades Hall. Místo toho, aby se snažily stanovit společné předpoklady pro jednání, bojovaly spolu různé sekce o zvýšení mezd. Tyto otázky odbory upřednostňovaly. Měl jsem těch zbytečných interních hádek plné zuby a rozhodl jsem se problém řešit z jiného úhlu. Zatímco jsem pochodoval k mikrofonu, dělníci na mě křičeli: „Ty zasranej beatniku, co ty víš o práci! Ty hipízácká sračko!“ Řekl jsem jim následující: „Jsem zasranej hipík, protože stejně jako vy dělám zasranou práci, ale na rozdíl od vás vím, že je to zasraná práce, a nežádám za ni o šest pencí víc nebo míň. Nenechme se rozdělit odborářskou politikou šesti pencí pro jedny, nebo dolaru pro druhé. Musíme stát při sobě jako masa pracujících, kteří hájí své společné zájmy. Ti lidé, kteří tu sedí,“ a ukázal jsem na hlouček odborářských byrokratů, „jsou nedílnou součástí vedení vodárenské společnosti. Hájí zájmy vedení vodárenské společnosti, ne vaše. Nepodléhejte jejich manipulaci. Zvolili jste si některého z nich? Já ne! To oni jsou vaši nepřátelé.“ Strhl se divoký aplaus. „Dobře jsi to řekl, beatniku. Máš pravdu.“ Všechen hněv se obrátil proti byrokratům. „Kdo pro vás hlasoval? Kdo vás zvolil? Na jaké straně stojíte?“ atd. Nějaké otázky? Stovky rukou se chtěly ptát, ale byrokrati schůzi ukončili se slovy: „Žádné otázky, schůze skončila.“

Měl jste v těch letech problémy s policií?

Ani ne. Mnohokrát, když mě chtěli legitimovat, jsem jim řekl jméno a adresu, co mě jen tak napadly. Prodával jsem anarchistické časopisy, mluvil jsem v Doméně i jinde, ale nikdy jsem neměl nějaké velké problémy. Jistě, tajná policie si vždycky dělala poznámky o tom, co jsem říkal, ale nikdy jsem neměl opravdové potíže, kromě toho, že mi odmítli udělit státní občanství, a proto jsem nemohl cestovat nebo opustit zemi. Měli na mě spis.

Jak to bylo s otázkami míru v padesátých letech – hlavně na komunistické frontě?

Bylo to žalostné. Předpokládat, že Sovětský svaz byl pro mír a USA pro válku, znamenalo pokračovat v dualistické teorii dobra a zla namísto kritického zkoumání problému. USA používaly stejný přístup nejen k rozložení státního komunismu, ale i ke zničení všech výdobytků pracujících. Válka ve Vietnamu byla jistě jedním z nejlépe sjednocujících faktorů, ale poté vlna protestů opadla.

Vzhledem k zákonům, platným až do roku 1967 – setkal jste se s mnoha domorodými obyvateli?

Od svého příjezdu jsem se o domorodce zajímal. V místě, kde jsem žil, v Mareebě, jsem jich kontaktoval poměrně dost. Některé jsem navštěvoval v jejich boudách z vlnitého plechu. Člověk však musel být velmi opatrný, protože jakýkoli vážnější kontakt byl z pohledu úřadů nežádoucí a mohl vést k uvěznění jak domorodců, tak mě. Byl jsem v šoku, když jsem viděl, v jak těžkém postavení se ti lidé nacházejí, v jaké bídě žijí. Jedna černoška mě varovala, když mi řekla: „Synku, tohle ani tamto nedělej, nebo půjdeš na šest měsíců do vězení a já taky.“ Jejich pohyb byl velmi omezený, zatímco já jsem si myslel, že v demokratické zemi by měli mít svobodu pohybovat se zcela volně. Sakra, ti lidé byli opravdu na dně.

Měl jste pocit, že s tím vůbec můžete něco udělat?

Zkoušel jsem mluvit s lidmi, kteří znali jejich osud, ale nebyl o ně velký zájem, i když lidé nesouhlasili s tím, jak s nimi nakládá zákon. Nespravedlnost tu byla, ale vydestilovat ji nebyl lehký úkol. A předsudky byly dost silné. V Inisfile jsem vzal domorodou dívku do kavárny a oni se zdráhali ji obsloužit. Strašně mi to připomínalo apartheid v Jihoafrické republice.

Na začátku šedesátých let se situace začala měnit?

Vzpomínám si, jak mi v padesátých letech jeden starší domorodec řekl: „Synu, díky lidem, jako jsi ty, a díky přílivu migrantů se naše situace změní. Jdi tam a šiř tu zprávu dál.“ Ale věci se začaly měnit obecně. Komunisté začali ztrácet kontrolu nad lidmi. Odborové hnutí se začalo rozpadat. Myšlenka odborové centrály jako sjednocující ideje pracujících ustoupila atomizaci hnutí. Radikálové z padesátých let byli vytlačeni a mnozí změnili postoje, aby se přizpůsobili měnícím se podmínkám. V sedmdesátých letech byla většina lidí ze staré grady už zcela mimo. Nový prostor, který vzešel z rozpadu starého étosu, byl vzrušující, ale brzy se vypařil pod tlakem ideologické korektnosti a agresivních koordinovaných útoků vojenských, ekonomických i politických korporací celého světa. Svoboda ustoupila, což umožnilo přivést do politické arény znovu naleštěná autoritářská dogmata, vhodná pro komodifikaci každodenního života. Místo kritického myšlení se šíří myšlenková jednokolejnost, která dusí a marginalizuje jakoukoli nezávislost. Společnost funguje stále znovu a znovu v rámci hierarchických a autoritářských paradigmat. Budoucnost není slibná.

Zdroj:
http://www.takver.com/history/sydney/grancharoff.htm
https://libcom.org/article/interview-jack-anarchist-jack-grancharoff

7.7.2023 Takver

Historie Ze světa Osobnosti