První díl rozhovoru z roku 2002 s anarchistou, který v 50. letech utekl z Bulharska, o jeho zkušenosti v australské emigraci

Željazko Jack Grancharoff (1925–2016) emigroval do Austrálie po útěku před stalinskými represemi v rodném Bulharsku. Po období venkovské izolace začal navazovat kontakty se širokou škálou radikálů, bohémů a přistěhovalců na východním pobřeží Austrálie. Jako nově příchozí a relativní outsider dokázal překročit hranice, které mnoho jiných udržovaly ve vzájemné izolaci. Po dlouhá léta byl ve spojení s Libertariánským hnutím v Sydney, kde mu dali přezdívku „Jack Anarchista“. Jelikož vždy ochotně vyjadřoval své názory a zapojoval se do debat, byl po celý život veřejným řečníkem a od roku 1964 více než třicet let vydával časopis Red and Black. V následujícím rozhovoru mluví o svých zkušenostech z Austrálie v padesátých letech 20. století.

Proč jste odešel a jak jste se dostal do Austrálie?

To byla skutečně náhoda. Neměl jsem v úmyslu emigrovat do Austrálie. Dal jsem se k anarchistům v době, kdy jsem byl členem agrární strany. Jako člen této strany jsem se podílel na vládě Lidové fronty a zastupoval jsem mládežnickou sekci strany. Za války jsem jako antifašista úzce spolupracoval s komunisty, ale v hloubi duše jsem vůči komunismu choval jisté podezření a do komunistické strany jsem nikdy oficiálně nevstoupil. Přesto jsem byl pozván na zakládající schůzi organizace komunistické mládeže. Nešel jsem tam. Byl jsem za to velice ostrými slovy pokárán, ale nebylo to nic platné. Chtěl jsem vyčkat a sledovat vývoj událostí.

Nedlouho potom jsem šel na diskusní setkání zástupců agrární strany a komunistické strany. Představitel agrární strany, povoláním pastevec, na mě udělal velký dojem. Jeho argumenty byly stejné jako argumenty sociálních revolucionářů: půdu rolníkům a továrny dělníkům. Ne že by komunisté tahle hesla nepoužívali, ale pro ně byla jen účelová. Šokovalo mě, když jsem zjistil, že agrární strana nemůže v našem městě založit hnutí mládeže, protože potřebuje v jejich vedení dva antifašisty. Dobrovolně jsem se přihlásil a skupina vznikla. Byly mi přiděleny funkce pokladníka, tajemníka a zástupce skupiny v krajském vedení Lidové fronty. Stalinistické manipulace uvnitř Lidové fronty vedly přibližně o půl roku později k jejímu rozštěpení. Vznikla opoziční lidová fronta bez komunistů. Vstoupil jsem do této opozice a začal jsem agitovat proti oficiální Lidové frontě a zvláště proti komunistům, hlavním viníkům tohoto rozpadu. Kvůli téhle činnosti jsem byl prohlášen za nepřítele lidu, za agenta reakce a za člověka, který je ve službách tureckého konzervatismu. V důsledku toho jsem byl po silném nátlaku komunistů vyloučen z místní pobočky agrární strany, která byla stále ještě součástí oficiální Lidové fronty, i když většina jejích členů mě podporovala a později také přešla do opozice. Oficiální Lidová fronta byla zástěrkou komunistické hegemonie. Existovala jen podle názvu.

Koncem roku 1947 byla opozice prakticky zlikvidována, její noviny zakázány a její vůdci a aktivní členové buď uvězněni, nebo posláni do pracovních táborů. Já jsem byl poslán do pracovního tábora počátkem roku 1947.

Jak se tam žilo?

Měl jsem docela štěstí, protože jsem pocházel z komunistické rodiny a měl jsem antifašistickou minulost, možná mě považovali jen za pomýleného člověka, a proto byl můj pobyt v táboře krátký. Asi sedm měsíců. Tábor se jmenoval Převýchovný, ovšem ve skutečnosti tam šlo spíš o mučení a otrockou práci. Pracoval jsem v dole. Každou středu večer jsme měli přednášky o marxismu. Právě v táboře jsem se připojil k anarchistické skupině. V myšlenkách jsem byl vždycky anarchista, ale nikdy předtím jsem se s anarchisty nesetkal.

Takže anarchistické hnutí bylo v Bulharsku velké?

Ano, bylo celkem velké a šířilo se jako požár. Protože většina knihkupectví byla pod kontrolou komunistů, musel si člověk, aby si mohl koupit anarchistické noviny, koupit ještě čtvery další noviny, včetně komunistických (smích). Anarchistické publikace se nevystavovaly.

Bylo v táboře mnoho mrtvých?

Těžko říct. Mnoho z nich zemřelo na přepracování, mučení, podvýživu atd. Kolik jich bylo zabito, nikdo netuší, ale silný útlak si vyžádal poměrně dost obětí.

Jak jste se tedy dostal ven?

No, zavolal mi politický komisař a řekl: „Z vašeho města přišla žádost o vaše propuštění. Ale musíte podepsat prohlášení, že se zříkáte své fašistické minulosti.“ Řekl jsem mu, že žádnou fašistickou minulost nemám, a proto nic nepodepíšu. Poslali mě zpátky. Potom jsem měl rozhovor se starým anarchistickým soudruhem s přezdívkou „Naroda“. Ten mi řekl: „Když to podepíšeš, budeš to mít ještě horší, protože se tím sám usvědčíš, ale pokud máš v úmyslu utéct z Bulharska, to je něco jiného.“ Rozhodl jsem se pro druhou možnost. Naroda potom řekl: „Je to na tobě. Byl jsem za fašismu politickým exulantem ve Francii a zacházeli se mnou jako s hovnem. Sbíral jsem na ulicích vajgly. Jestli do toho chceš jít, tak jdi – ale já hodlám umřít tady.“ Druhý den jsem podepsal a komisař mi na to řekl, že když budu dál zastávat anarchistické myšlenky, brzy se do lágru vrátím.

Doma mě sledovali informátoři. Informátoři jsou obvykle blízcí přátelé, kteří byli naverbováni mučením, výhrůžkami nebo jiným způsobem. Dva z mých přátel se mi přiznali a místo toho, aby o mě donášeli oni, byl jsem to já, kdo jejich prostřednictvím práskal sám na sebe. Takže věci fungovaly tak, jak jsem chtěl.

Jednou jsme s otcem orali pole. Když jsem se vracel z práce domů, máma mi řekla, že mě už třikrát hledali policajti. „Radši jdi rovnou na policejní stanici.“ Neměl jsem na vybranou. Otec mě měl doprovodit, aby dohlédl na to, že na policejní stanici půjdu.

Protože všechny shromážděné informace svědčily v můj prospěch a já jsem víceméně věděl, co obsahují, podařilo se mi přesvědčit detektiva, co byl ve službě, aby mě na noc pustil domů pod podmínkou, že se na policii budu hlásit následující den. Jakmile jsem se vymanil z policejních spárů, navštívil jsem jednoho svého přítele a řekl jsem mu, že musím okamžitě opustit zemi; že už jaktěživo nikdy nepůjdu na policejní stanici. Lepší je nechat se zastřelit než být na doživotí zmrzačený. Znal jsem docela dobře své mučitele, jejich sadismus, jejich nenávist vůči mně, a věděl jsem, že to byli právě oni, kdo dal příkaz k mému zatčení. Ve skutečnosti jsem tehdy myslel spíš na to, jak zemřu, než na útěk. Můj přítel se rozhodl odejít se mnou. Marně jsem se ho pokoušel přesvědčit o opaku. Znal docela dobře hranice i pohyby armády. Druhý den ráno jsem mámě řekl, že jsem vstal dříve, abych pomohl svému příteli. Bylo jí to nějaké podezřelé a zeptala se mě: „V kolik hodin se vrátíš?“ Pozdě večer, zněla moje tajemná odpověď, a snažil jsem se nedat najevo potlačované slzy. S touhle lží jsem opustil rodiče a už jsem je nikdy neviděl. Překročili jsme hranice do Turecka. To byl začátek mé emigrační cesty.

Jaké to bylo v Turecku?

V Turecku jsem strávil dva roky. Nejprve mě šest měsíců drželi v policejní vazbě a pak mě propustili na svobodu. Potom jsem se zaregistroval v I. R. O. (International Refugees Organisation – Mezinárodní organizace pro uprchlíky). Neměl jsem v úmyslu zůstat v Turecku. Nebyl to ráj pro levičáky. Byl jsem zatčen, protože jsem se angažoval v boji za osmihodinovou pracovní dobu a za požadavky odborového hnutí. Dělníci byli skutečně vykořisťovaní. Zachránilo mě to, že jsem o problému diskutoval v bulharštině a turecky jsem prakticky nemluvil. Udavači byli i mezi migranty. Dokonce došlo i k pokusu dostat mě zpátky do Bulharska. Oslovil mě jeden Bulhar, který byl ve službách turecké tajné policie, a pokusil se mě přesvědčit, abych ho doprovodil do istanbulského okresu. Odmítl jsem. To mi poskytlo čas, abych mohl kontaktovat přátele a říct jim, že v případě, že bych zmizel, budu buď zlikvidován, nebo poslán zpět domů, což vyjde nastejno. Když mě ten samý člověk navštívil znovu a požádal mě, abych ho doprovodil na policejní stanici, rázně jsem ho odmítl, na což poznamenal, že lepší je jít dobrovolně než se nechat odvést policií. Odpověděl jsem, že chci být radši zatčen policií než se stát předmětem nějakého tajného jednání. Tím to skončilo. Nikdy už jsem o něm neslyšel. Když jsem potom odjel do Itálie, pocítil jsem změnu ovzduší.

Jak jste se dostal do Austrálie?

Pobýval jsem v uprchlickém táboře nedaleko Lesi v Itálii. Jako bývalého člena agrární strany mě oslovili bývalí poslanci agrární strany v exilu, kteří se mě snažili přesvědčit, že anarchismus je špatný a v dějinách neexistuje případ, kdy by se agrárník obrátil na anarchismus, zatímco opačný případ se v kontextu bulharských politických dějin už stal. Ať už se stal nebo nestal, pro mě to nemělo žádný význam, pokud žádný lepší argument proti anarchismu nepředložili. Řekli mi ale, že jestli nezměním své názory, cesta do Francie pro mě bude uzavřená. Tváří v tvář tomuto dilematu jsem se rozhodl požádat o azyl v Austrálii. Levičáci ale nebyli v Austrálii vítáni.

Jednou v pátek nás bylo třicet na seznamu, abychom se dostavili k australskému imigračnímu úředníkovi. Protože jsem uměl trochu italsky, šel jsem na řadu první. Řekl jsem úředníkovi, že jsem zemědělský dělník a že miluju buš. Také jsem uvedl, že mám základní vzdělání. Podepsal jsem smlouvu na dva roky a on mi popřál hodně štěstí. Zeptal se mě ještě, jestli bych nechtěl dělat pro zbytek lidí v pondělí tlumočníka. Chtěl někam odjet a rozhovory s ostatními odložil na pondělí. Většina z nich byla naštvaná. Věděli, že v pondělí budou jejich šance nulové, protože většina z nich byli levičáci a udavači je do té doby prásknou. Měli pravdu. Některým z nich jsem prozradil, že jsem byl přijat, ale řekli mi, abych držel jazyk za zuby. V pondělí jsem přišel jako tlumočník a nikdo přijat nebyl. Tak jsem se v to pondělí seznámil s kokakolovou kulturou.

Takže do Austrálie jste přijel na začátku padesátých let…

Ano. Přijel jsem bosý, v kraťasech a tričku: to bylo všechno, co jsem měl. Z Newcastlu nás odvezli do tábora Greta. Nedlouho poté mě poslali pracovat do lesního hospodářství u města Imbil. První rok jsem se neučil anglicky, ale srbochorvatsky a polsky. To byly úřední jazyky pro komunikaci. Angličtinu jsem se naučil až jejich prostřednictvím. Mělo to na mě katastrofální dopad. Ještě teď, po tolika letech, jsem obětí tohohle postupu.

Jaké to bylo, když jste zpočátku neměl jinou možnost než nucenou práci migrantů?

Práce v lesnictví se mi líbila, ale většina lidí byla strašně antikomunistická a odbory nenáviděli. S mnohými z nich byly hádky zbytečné, ale svoje levičáctví jsem si prosadil a snažil jsem se jim dokonce říct, že Labour Party je reformistická a ke komunismu má daleko. Samotná práce těžká nebyla. Australská společnost byla v té době, pokud jde o mzdy, mnohem více rovnostářská. Pracoval jsem s Poláky, Jugoslávci či Ukrajinci. Můj postoj k práci byl už dávno jasný: ani kapka potu pro šéfy. Na druhé straně, měl jsem smlouvu na dva roky, takže pokud by mě vyhodili, museli by mi najít jinou práci.

Nicméně, kvůli svému vlastnímu přístupu k práci jsem měl spoustu problémů a myslel jsem si, že mě vyrazí, ale šéfové to se mnou vydrželi. Mými nejhoršími nepřáteli byli dělníci. Někteří z nich mě chtěli vyhodit, protože mi záviděli můj rebelský postoj, ale naštěstí nebylo na nich, aby rozhodovali. Jednoho dne vyhodili z nějakého důvodu jednoho z nejlepších dělníků z mé party. Řekl jsem potom ostatním, že když budou tvrdě pracovat, je tu možnost, že i oni o svou práci přijdou. Mnozí z nich, zejména Poláci, mě nazývali Židem, protože jsem odmítal pracovat přesčas, zatímco oni někdy pracovali i v sobotu a v neděli. Žid ztělesňoval všechno, co v sobě nenáviděli. Po osmi měsících jsem se domluvil s jedním italským anarchistou, že bude formálně zajišťovat moji práci, takže jsem mohl odjet na sever mezi soudruhy. Tak jsem se přesunul z Imbilu do Mareeby v severním Qeenslandu.

Jaké práci jste se věnoval, když jste opustil tábor?

Sehnal jsem práci na stavbě přehrady, kde jsme pokládali kameny před hráz, aby se zabránilo erozi. Někdo udělal chybu při vyměřování a my jsme museli kameny posunout asi o dvacet centimetrů nahoru, což byla těžká práce. Byli bychom si ale navzájem pomáhali. V jedné fázi jsem musel přesunout opravdu velký kámen – příliš velký na to, aby ho přesunul jeden dělník. Požádal jsem ostatní, aby mi pomohli. Odmítli, protože viděli, jak se blíží velký šéf. Dělníci byli nově příchozí jako já, většinou Italové a Poláci. Jejich servilnost mě šokovala: „Hej, šéfe, můj je nejlepší, můj je v pořádku atd.“ Jako by to byl jejich vlastní majetek. Udiveně jsem se na ně díval, ale neříkal jsem nic. Potom přišel velký kámen a oni se s ním pokoušeli hnout. Velký frajer se ke mně otočil a autoritativním hlasem řekl: „Pomoz jim!“ Podíval jsem se na něj: „Kdo ty seš?“ „Já to tu mám na povel a říkám ti, abys jim pomohl. Já jsem tady šéf,“ řekl velitelským hlasem. „Promiň, kamaráde, ale já nemám žádného šéfa a nejsem ani otrok. Nikdo mi nemůže rozkazovat. Pomoz jim ty.“ A půjčil jsem mu své páčidlo. Zrudl a řekl: „Zmiz! Máš padáka!“ „Díky,“ odpověděl jsem (smích). Šel jsem na úřad práce a sdělil jsem jim, že jsem byl vyhozen. „Co moje smlouva?“ „K čertu s ní,“ zněla odpověď, a tak jsem byl volný a moje smlouva tím skončila. Měla být na dva roky, ale netrvala ani rok.

Takže myslíte, že to bylo proto, že jste byl potížista?

Nevím. Byl jsem prostě rád, že jsem se odtamtud dostal. Šel jsem potom pracovat na tabáková pole, na farmy na severu Queenslandu.

Byla tam ještě nějaká radikální komunita?

Ano, byli tam nějací Italové, Jugoslávci, Španělé. V Mareebě, kde jsem bydlel, byla malá komunita. Pořádali schůze, debaty atd. Pro mě to bylo skvělé intelektuální spojenectví, které mi scházelo. Příliv nově příchozích měl opačný účinek. Jejich hlavním cílem bylo vydělat peníze. Radikalismus ztratil náboj a přispěl k tomu i pád fašismu, i když staří lidé zůstávali dost vyhraněnými radikály.

Jaké aktivity tedy probíhaly na počátku padesátých let?

Stále se odehrávaly nějaké anarchistické schůze. Potom tu byla hospoda, kde se debatovalo o spoustě témat, jako bylo náboženství, socialismus nebo ideologie. Mí soudruzi mi říkali, že se musím naučit umění pít, protože hlavní diskuse a akce se pořádaly v hospodě (smích).

Jasně, a byly to jen mužské akce?

(Smích.) No jo, bylo tam i pár ženských anarchistek. Jednou z nich byla (pokud mě paměť neklame) Regina Bertoldiová. V pozdějším věku trpěla paranoiou. Po letech jsem ji navštívil, ale zavřela mi dveře před nosem se slovy: „Nikoho neznám.“ Naučit se pít pivo nebyl tak těžký úkol (smích). Jak jsem už řekl, hospoda byla centrem veškerého dění. V hospodě se nemělo mluvit o politice a náboženství, ale my jsme to dělali právě tam. Z Mareeby jsem odešel s jistým zármutkem do Sydney. Jedna přítelkyně mě poprosila, abych jim pomohl s příchodem do Austrálie. Měli doklady, ale neměli peníze na letenky. Lidé, kteří jim peníze slíbili, své sliby nedodrželi. Napsala mi: „Ty jsi jediný, kdo nám nic neslíbil, a jediný, kdo dokáže něco udělat.“ Odjel jsem tedy do Sydney shánět peníze.

(pokračování příště)

Zdroj:
http://www.takver.com/history/sydney/grancharoff.htm
https://libcom.org/article/interview-jack-anarchist-jack-grancharoff

30.6.2023 Takver

Historie Ze světa Osobnosti