Pokračování vyprávění o historii Antify v Rusku

(Navazuje na text ZDE)

Vraždy

Rok 2008, Moskva. Asi dvě stovky lidí se shromáždily na náměstí Čisté proudy, aby protestovali proti zvýšenému tlaku na aktivisty a novináře. Z tribuny promlouvá právník Stanislav Markelov: „Už mě nebaví číst černou kroniku a lovit seznamy zabitých lidí. To už není práce. Je to už otázka přežití.“

Rok po tomto projevu bude Markelov zavražděn – kvůli své účasti na procesech proti náckům. Spolu s ním bude zastřelena i novinářka Anastázie Baburová, rovněž antifašistka.

Vraždy Markelova a Baburové byly jedněmi z posledních veřejně probíraných vražd antifašistů v Rusku, ale předtím k nim docházelo systematicky. Podle neonacisty Ilji Gorjačeva, který později vypovídal v procesu s BORN (Bojová organizace ruských nacionalistů), je v mnoha případech nařídily úřady nebo k nim došlo alespoň s jejich tichým souhlasem (o vazbách mezi prezidentskou administrativou a nacionalisty se vědělo už dřív).

K první vraždě člena antifašistického hnutí došlo v roce 2005, kdy náckové šestkrát bodli dvacetiletého Timura Kačaravu. O půl roku později byl na koncertě ubodán devatenáctiletý Alexandr Rjuchin.

„Chtěli jsme jet společně, ale přišla jsem s velkým zpožděním,“ říká Inessa. „Když jsem tam přišla, viděla jsem tělo ještě odkryté. Myslela jsem, že je to jiný člověk. Ten okamžik si pamatuju moc dobře: stáli jsme u pódia, koncert ještě nezačal, lidi plakali. Tehdy jsem si pomyslela: chudáci lidi, vždyť toho kluka znali. Pak mi jeden kamarád řekl: ,Vždyť jsi ho znala taky, je to Saša.‘ A já to konečně pochopila. Vzpomínám si, jak jsem bolestí kousala do rukávu mikiny, protože to bylo prostě nesnesitelné. Bylo mi tehdy sedmnáct let.“

Antifašistická akce na památku Stanislava Markelova a Anastázie Baburové v Moskvě, 2012

Druhým člověkem, kterého Inessa viděla zavražděného, byl Alexej Krylov. Byl ve skupině antifašistů, kteří šli na punkový koncert a byli napadeni ultrapravičáky. Krylov nebyl konkrétním cílem nácků – byl zabit náhodou.

V roce 2009 byl zastřelen Ivan Chutorskoj, jeden z nejaktivnějších a nejznámějších členů hnutí, kterému se přezdívalo Ranař, protože se pravidelně účastnil potyček s neonacisty. Jeho jméno a adresa byly pravidelně zveřejňovány na neonacistických webových stránkách, Chutorskoj byl několikrát vážně zraněn a čtvrtý útok skončil vraždou.

Akce na památku antifašisty Ivana Chutorského v Moskvě, 2009

Antifašisté reagovali rozbitím kanceláře prokremelského hnutí Mladé Rusko: šéfa organizace Maxima Miščenka považovali za hlavního spojence nácků ve Státní dumě. Účastníci akce ji označili za symbolickou a zdůraznili, že při útoku nebyl nikdo zraněn.

Inessa, Šura a další antifašisté se domnívají, že Chutorského smrt byla pro mnoho lidí v hnutí velkou ránou: brali ho jako staršího bratra, ke kterému vzhlíželi. Chutorskoj byl právníkem v nadaci Děti ulice, která pracovala se znevýhodněnými dětmi, a Inessa říká, že jeho vztah k antifašistům, kteří často pocházeli z rozvrácených rodin, vypadal podobně.

„Pro lidi zvenčí je překvapivé, že i po více než deseti letech na Chutorského nejen vzpomínáme, nejen chodíme k jeho hrobu, ale jako by tenhle člověk hrál v našich životech stále nějakou roli,“ říká. „Ostatně v době Váňovy smrti už někteří seděli ve vězení za falešné obvinění, někteří se museli ze stejných důvodů skrývat. Zní to tak pateticky, ale možná už tehdy ta éra skončila.“

Konec éry

Rok 2010. Několik stovek lidí na Trubném náměstí v Moskvě: je tu ohlášen sraz na vystoupení antifašistických kapel. „Doufám, že tu nejsou žádní cucáci, kteří si myslí, že přišli na koncert?“ říká do megafonu maskovaný muž – a dav se vydává rozbít radnici města Chimki nedaleko Moskvy. Budova je zasypána dýmovnicemi a lahvemi, okna jsou rozbita, na stěnách se objeví graffiti.

Policie u radnice v Chimkách po akci antifašistů

Antifašisté uspořádali akci na obranu lesa v Chimkách, který se úřady rozhodly vykácet kvůli stavbě dálnice. Důvodem byl útok lidí s nacistickým tetováním na ochránce přírody, ke kterému došlo několik dní předtím. Během shromáždění antifašisté také vzpomněli na Michaila Beketova, novináře a obránce lesa v Chimkách, kterého dva roky předtím zbili neznámí útočníci. V důsledku útoku byl Beketov invalidní a o několik let později zemřel.

Po akci bylo zahájeno trestní řízení podle paragrafu „výtržnictví“ a bylo zadrženo a vyslýcháno mnoho aktivistů a novinářů. Někteří z nich Rusko opustili. „Situace byla tehdy taková, že buď odejdeš, nebo půjdeš do vězení,“ říká Šura.

Dva antifašisté, Alexej Gaskarov a Maxim Solopov, byli zatčeni. Další dva, Petr Silajev a Maximův bratr Denis Solopov, kterým se podařilo z Ruska uprchnout, byli zařazeni na seznam mezinárodně hledaných osob. Gaskarov byl rok po zahájení kauzy nečekaně osvobozen a Solopov dostal dvouletý podmíněný trest.

Po otevření kauzy Blatného náměstí v následujícím roce, který se týkal i antifašistů, tlak na levicové prostředí značně zesílil.

Přibližně ve stejné době začala být aktivně pronásledována i krajní pravice. Rok před kauzou Chimki došlo k nepokojům na Manéžním náměstí, když se tisíce ultras a nacionalistů sešly na shromáždění věnovaném Jegoru Sviridovovi, který byl zabit při rvačce s Kavkazany. Po skončení shromáždění bylo zahájeno více než dvacet trestních řízení za výtržnictví a násilí proti veřejným činitelům. Tím začal tlak úřadů na převážně pravicové prostředí fotbalových fanoušků, ačkoli krátce po akci na Manéžním náměstí byli vybraní zástupci fanoušků dokonce pozváni na schůzku s Putinem.

Akce nazi ultras na Manéžním náměstí

K trestům odnětí svobody byli odsouzeni také členové mnoha militantních neonacistických skupin, z nichž některé existovaly již řadu let, jako například NSO-Sever, NS/WP, Národně socialistická dělnická strana Ruska a další.

Souběžně s tím se ultrapravicové hnutí začalo odklánět od pouličního násilí, reformovat se a postupně se přesunulo do legální oblasti. Neonacisti se zapojili do řešení sociálních problémů, například do obrany osady Rečnik před demolicí domů a do různých sociálních akcí.

„Pak začali pracovat na obrazu nacionalisty s lidskou tváří: ne zvířecí škleb neonacismu, ale něco, co je pro průměrného Rusa přijatelnější,“ poznamenává Věra Alperovičová z Informačního a analytického centra Sova, které se zabývá mimo jiné xenofobií. „Dokonce i když šlo o xenofobní rétoriku, skoro vždycky byly v centru pozornosti protipolicejní, nikoli protiimigrantské nálady.

V roce 2011 byli zatčeni členové Bojovné organizace ruských nacionalistů (BORN), kteří zabili mnoho migrantů a antifašistů, mezi nimi Markelova, Baburovou, Chutorského a další. Několik obžalovaných v tomto případu dostalo doživotní tresty.

Poslední obětí skupiny se stal moskevský soudce Eduard Čuvašov, který vedl kauzu proti nacistickému gangu Bílí vlci a další případy spojené s vraždami migrantů.

„BORN byl tečkou za tímhle příběhem,“ říká Alperovičová. „Vražda soudce ukázala, že jsou úplně mimo. Jestliže úřady v nultých letech zavíraly oči před vraždami nebo útoky na lidi pracující na tržišti, soudce moskevského městského soudu – to už bylo příliš.“

(Pokračování příště)

6.6.2023 Jana Sachipová, Rádio Svoboda

Antifašismus Ze světa