Rozhovor s anarchistou Iljou Falkovským o migrantech, terorismu a ruské Antifě

V souvislosti s vydáním českého překladu knihy Neviditelné vraždy, zabývající se neonacistickým řáděním v současném Rusku, jsme položili autorovi několik otázek.

V květnu 2015 vyšla v českém překladu tvoje kniha Neviditelné vraždy. Kdy a proč ses začal věnovat tématu, které dalo podnět k jejímu vzniku?

Osud migrantů zabitých ruskými neonacisty mě vždycky znepokojoval. Bylo mi hrozně líto, že takhle umírají lidé. Zdálo se mi, že normální lidé musí něco udělat, mluvit o tom, kde se dá, s nadějí, že se tomu začne věnovat pozornost a to pomůže zmenšit rozsah tohohle problému. Na rozdíl od široce medializovaných případů typu Markelova a Baburové není věnováno moc pozornosti těmhle vraždám, obvykle zůstanou oběti bezejmenné – v novinách se objeví jen zprávy o „zabité osobě asijské národnosti“, že „podřízli metaře“ atd. Proto jsem vymyslel projekt památníku-textu a udělal jsem dokumentární koláž z materiálů trestních případů, kde jsem chtěl ukázat, jak se tyhle vraždy odehrály. Kdo, kdy, kde, kým a jak byl zabit, podrobně, krok za krokem. Svědectví příbuzných o těch, které ztratili. Kolemjdoucích, kteří se stali svědky vražd a nějak reagovali, jestli se snažili napadeným pomoci, nebo naopak zůstali lhostejní. Výpovědi samotných vrahů, policistů atd. Začal jsem prací nad spisy trestních případů organizace NSO-Sever (pobočky Národně socialistického společenství), která má na kontě desítky útoků a 28 vražd.

Když jsem pročítal tyhle materiály, zjistil jsem pro mě hodně překvapivých věcí. Existuje například domněnka, že lidé jsou u nás hluší k tomu, co se děje před jejich zraky, snaží se projít kolem a do ničeho se nemíchat. Ale není to tak. Hodně svědků vražd se pokoušelo obětem pomoci, zabránit vraždám. Je fakt, že se jim to nepodařilo – vždyť vrazi byli dobře vycvičeni, jednali koordinovaně, uměli podříznout člověka během 40 vteřin. Naopak chování policajtů nebylo překvapivé v ničem.

V případu napadení Maxima Kostikova nejenže mu neposkytli žádnou první pomoc, ale dokonce ho nepustili na služebnu a nechali ho umírat na ulici, kde strávil hodinu a půl čekáním na sanitku, která jako obvykle přijela kdovíkdy.

Jak jsi sbíral materiál?

Snažím se podle možností chodit přímo na procesy, abych sestavil psychologický portrét vrahů, měl vlastní představu o tom, jestli se na lavici obžalovaných ocitli skuteční viníci, což není v naší zemi, kde je známo, jak funguje policejní a soudní systém, samozřejmé. Osobní dojmy jsou pro mě důležité stejně jako přesné informace z první ruky. Navštěvoval jsem například soudní jednání k případu BORN (Bojové organizace ruských nacionalistů) i proces s Tichonovem a Chasisovou (kteří zabili antifašisty Stanislava Markelova a Anastázii Baburovou). Když se soudu není možné zúčastnit, jako tomu bylo právě při neveřejném soudním procesu s organizací NSO, snažím se získat materiály od účastníků procesu, advokátů, příbuzných pachatelů nebo obětí, nebo od svých známých, kteří mají k materiálům přístup. Shromažďuji všechny související informace, které proniknou na internet, včetně diskusních fór. Pročítám i média, ovšem tam je řada chyb a kuriózních nepřesností. Nedávno například na největším zpravodajském serveru lenta.ru v článku věnovaném případu BORN přejmenovali advokáta Stanislava Markelova na Stanislava Baburina a Anastázii Baburovou na Anastázii Markelovou. Velkou část informací, které jsem shromáždil, jsem využil v jiné knize, zabývající se teroristickou podzemní činností, s názvem Bojové oddíly proti Putinovi (kniha je na webu k dispozici i pod názvem Občanská válka už začala). Nedávno tuhle knihu soud ve Vladivostoku označil za extremistickou, a to bez ohledu na odborné expertizy, podle kterých jde o odbornou práci.

Neviditelné vraždy jsi pojal jinak než zmíněnou knihu.

Pokud jde o formu knihy Neviditelné vraždy, rád bych vysvětlil, že bez ohledu na to, že materiál byl dokumentární, velký význam pro mě měla umělecká stránka. Snažil jsem se dokumentárními prostředky vyvolat u čtenáře prožitek. Už dávno pracuji s dokumentárním materiálem. Kdysi v dětství na mě udělala silný dojem kniha Vikentije Veresajeva nazvaná Puškin v životě, kompletně sestavená z úryvků (v chronologickém pořadí) vzpomínek, poznámek, deníků lidí, kteří byli současníky básníka. Vznikl tak jeho pronikavý portrét. Metodu textového střihu používal i americký beatnický spisovatel William Burroughs k tvorbě vlastních významů. Myslím, že dokumentární koláž z přímé řeči účastníků událostí funguje silněji než slova „prostředníka“, jakéhokoli autora, ať už novináře nebo spisovatele. Tedy pokud je koláž dobře promyšlená a obratně udělaná, samozřejmě. Konkrétně v tom spočívá podle mého názoru autorský přístup. Počátkem tisíciletí jsem se podílel na tehdy se rodícím směru dokumentárního divadla, kdy se technikou „verbatim“ (tj. doslovně) tlumočila řeč postav dramatu, napsaná na základě různých interview. Hry se zpravidla věnovaly sociální tematice. Například moje hra Rybaření byla věnována rybářům, kteří tonuli na krách, když lovili ryby nikoli kvůli zábavě, ale kvůli obživě. Mým dalším projektem byla v roce 2004 kniha Vymlátit nácky. Nahrával jsem na diktafon vyprávění prvních členů tehdy se formujícího antifašistického hnutí, bylo jich všeho všudy deset. Vyprávěli o svých pouličních střetech s neonacisty. Potom se kniha začala šířit na internetu a různí lidé z dalších generací z Antify mi říkali, že se k hnutí dostali právě díky ní. Kniha se šířila anonymně, bez jakékoli zmínky o autorovi, ale o to vůbec nešlo. Jsem rád, jestli opravdu v nějaké míře ovlivnila růst hnutí, vždyť jsem taky antifašista a anarchista.

Projekt Neviditelné vraždy jsi představil už v prosinci 2013 na Mezinárodním festivalu aktivistického umění Media-udar a na moskevském knižním jarmarku v září 2014, kde jsi texty nahlas předčítal. Jaké byly reakce posluchačů?

Reakce byly velké, přišlo tolik lidí, kolik na podobné akce chodívá. Překvapilo mě, že někteří lidé přišli dvakrát. Ale nejvíc se mi vryla do paměti ještě jedna prezentace, ta v Turgeněvské knihovně. Bylo tam míň posluchačů, ale nikoho z nich jsem neznal, byli to náhodní návštěvníci převážně z apolitického prostředí, a byla tam jedna dívka v první řadě. Neoznačil bych ji za exaltovanou nebo nějak divnou, potom jsem s ní mluvil a zdála se mi naprosto soudná. Tak tahle dívka v jednu chvíli začala vzlykat a potom celou dobu, co jsem četl úryvky z textu, plakala.

I tvoje předcházející umělecká činnost byla tzv. angažovaná. Jaká byla témata prací, za které jsi dostal v roce 2008 cenu Kandinského?

Obecné téma mých prací bylo vždycky stejné – „jinakost“. Tohle téma mě znepokojuje. Vznik skupin, které společnost onálepkuje jako jiné, cizí, a to kvůli národnosti, rase, náboženství, sociálnímu statutu, pohlaví, intelektu nebo dokonce věku. Těmito jinými, cizími se může stát kdokoli. V Rusku se jimi v jednu chvíli stali například migranti nebo gayové. Tehdy jsme dost ironicky znázornili strach Rusů před Číňany, neboť v Rusku existuje strach z údajně možné invaze z Číny, i když jsem od nikoho z Číňanů o takových úmyslech neslyšel. A my jsme v žánru alternativní historie ukázali fantastickou budoucnost, kdy Číňané vtrhnou do Ruska a pár jich dovádí v prezidentské pracovně – hrajou si s prezidentovým jaderným kufříkem, žertují s jeho sekretářkou, pojídají jeho psa. Neodřekli jsme si ani požitek oběsit samotného prezidenta. Byla to taková podle mě neutrální práce, nezdůrazňovali jsme, na čí jsme straně, prostě jsme ukazovali, že takový strach z mytologického vpádu „cizích“ v podvědomí obyvatel existuje. Ovšem jako Číňany jsme namaskovali sami sebe, tím jako bychom zkusili vzít na sebe onu nálepku „cizích“, což jsme dělali i v jiných pracích o černoších, migrantech nebo Kavkazanech.

Tak jsme po svém v tvorbě vyjádřili existenci obecných stereotypů. Práce dostala cenu, ale začal jakýsi skandál, úředníci ji nepustili na výstavu v Paříži. Souběžně s tím začaly zmatky i kolem dalších prací – měli jsme výsměšnou sérii plakátů Sláva Rusku, kde jsme šili do problémů korupce, prostituce, násilí v armádě. Přišel všeobecný zákaz politického umění, tyhle práce taky odstraňovali a nakonec byly předvedeny na výstavě s příslušným názvem Zakázané umění v Muzeu Andreje Sacharova.

Veřejně jsi podpořil radikální uměleckou skupinu Vojna, když byla vystavena perzekucím. Jak to tehdy probíhalo? A podařilo se mobilizovat umělecké kruhy, jak ses snažil?

Ano, byl jsem mezi organizátory shromáždění na obranu skupiny Vojna, sbíral jsem podpisy na jejich podporu. Velká část politických umělců je v tu dobu podpořila a bylo to dobře. Bylo třeba vyjádřit jim podporu, ukázat, že nezůstali sami, i když z řady důvodů čistě lidsky to dopadlo tak, že neměli s mnoha lidmi blízké vztahy.

Tehdy jsme konspirovali, ale teď už je možné říct, že nějaký čas někdo z nich bydlel u mě v ateliéru, byli v ilegalitě, pořád měnili místa pobytu. Ovšem pro mě osobně tohle období skončilo dost mizerně – sebrali mě tajní přímo na ulici před ateliérem. Protože se to stalo v době podpory Vojny, hodně lidí si tehdy myslelo, že to s ní souvisí, jenže ve skutečnosti, jak jsem pochopil během rozhovorů s tajnými, zajímala policii moje tvorba a o tom, kdo u mě bydlel, informace neměli.

Šlo o to, že jsme udělali takový hudební klip Vampýr, kde terorista z granátometu střílí na prezidentskou kolonu. A jak jsem pochopil, tihle lidi nerozlišovali činnost umělce a teroristy, neviděli mezi tím rozdíl. Úplně vážně si mysleli, že když člověk udělá video o teroristovi, může sám vzít bazuku a jít střílet na prezidenta. A když zjistili, že jsou tu takoví teroristé, s ateliérem v centru Moskvy naproti Kremlu, lekli se a rozhodli se tuhle potenciálně zločinnou činnost zarazit. Krátce řečeno, vyčistit oblast. Bylo tam pár regulérních magorů, co mi hrozili pistolí, tím, že na mě pustí nácky, aby mě podřízli a ateliér podpálili… ale později se objevil velitel z jiné kanceláře, od pohledu celkem kultivovaný, a tomu jsem o tom videu řekl: „Vždyť je to sranda, je tam typ lyrického hrdiny…“ A on na to namítl: „My jsme tu dospělí lidé, všechno to chápeme, ale mládež to nepochopí, když uvidí tvoje video, půjde zabíjet…“

Nakonec mi ateliér sebrali, vyrazili mě z něj, sebrali část věcí, dostal jsem písemnou výstrahu kvůli extremismu. Ale to jim nestačilo, tlačili na mě, abych podepsal papír o spolupráci, zastrašovali mě tím, že mi podstrčí zbraně a drogy, a chtěli se dál scházet. Tehdy jsem se rozhodl, že uniknu jejich totální kontrole, a aby na mě zapomněli, odjel jsem na čas do Číny.

Nedá se říct, že by to všechno na mě nemělo vliv a nenarušilo to do jisté míry mou svobodu projevu, ale z větší části se ten incident časově shodoval s mým zklamáním z vizuálního umění a jeho možností. V tu chvíli jsem neviděl velký smysl ho dělat. Pro mě není umění něco abstraktního, ale způsob, nástroj rozhovoru o společenských problémech. Jenže v Rusku nekomerční plochy prakticky neexistují, všechno je zaměřené na zisk a zábavu. Lidé prostě nechápou, že je možný vážný rozhovor, chodí na výstavy, aby se pobavili a rozptýlili. Proto jsem se už tehdy rozhodl vrátit k tomu, čím jsem začínal, a víc se soustředit na textové aktivity – texty přece jen vyvolávají u lidí intelektuální odezvu, vedou je k přemýšlení.

I technicky je to jednodušší práce, samozřejmě. Dělali jsme nějaké objemné věci, lightboxy a obrazy, no a u textů nic nepotřebuješ kromě malého notebooku, co máš pořád při sobě. I když v mém případě tahle změna směřování nepřinesla dodatečnou míru svobody ve smyslu úniku před vševidoucím okem Velkého bratra – vyšla kniha o teroristech, kterou prokuratura následně označila za extremistickou.

Nevím, jak špatně všechno v naší zemi dopadne, ale podle mě to směřuje k děsivému konci. Zatím je třeba nacházet nové způsoby „unikání“ a snažit se jako předtím věnovat svým aktivitám, třeba pod jinými identitami nebo za využití jiných výrazových prostředků, vždyť nástrojů máme v rukou vždycky hodně. Je to jako zbraň v bitvě – člověk může vzít granátomet, možná pistoli nebo meč a dál bojovat za své hodnoty, všechno závisí na historické době a situaci.

Část neonacistické NSO-Sever se za svoje činy před soudem postavila. Myslíš, že to může motivovat další nácky k jejich následování?

Ano, samozřejmě může. Nejenže necítili vinu, ale dokonce zaujímají útočné pozice. Například při posledním procesu s neonacisty ze skupiny BORN, kde jsem byl, jeden z obžalovaných (Baklagin) dospěl k závěru, že údajně došlo k záměně pojmů a současní antifašisté jsou nacionalisty, že jimi zabití nejsou žádní antifašisté, ale anarchisté, kteří si toto označení přisvojili a „demonstrují pod černo-rudými vlajkami s požadavkem vrátit Ukrajině Krym“. Je příznačné, že se nakonec porota rozhodla být k obžalovaným za vraždy antifašistů shovívavá na rozdíl od případů vražd soudců nebo policistů. Volkov, jeden z členů BORN, bývalý lídr neonacistické skupiny Sjednocené brigády 88 (OB-88), který zavraždil několik lidí, ale neúčastnil se napadení představitelů právních a policejních institucí, nedostal doživotí. Z toho plyne, že zabíjet antifašisty je možné, když se jedná o vyřizování účtů, trest bude méně tvrdý.

Na druhé straně nácky přece jen poslední dobou dost zmáčkli. Dlouho jsem uvažoval nad tím, proč u nás neonacisti páchají mnohem víc vražd než ve zbytku světa, kde častěji někoho zmlátí, než zabijou. Vždyť to nemůže být tím, že Rusové jsou nějaká zběsilejší zvířata než zbylí Evropané. Je to beztrestností a nedostatkem strachu. Byli rozjetí, dokud je nechytali. Ale po vraždách soudce Čuvašova a advokáta Markelova, který měl shodou okolností vlivného bratra, si na ně skutečně došlápli. Pak ztichli, stáhli ocas a zalezli do děr.

Vybavuji si asi rok staré video, kdy děti, kterým určitě není ani patnáct, brutálně napadají účastníky pochodu homosexuálů. Určitě nejde o členy neonacistického hnutí. Mají podobné aktivity v ruské společnosti podporu?

Ano, žel, mají. Velká část ruské společnosti je výrazně homofobní. Je to taková vězeňská psychologie, kde gayům dávají ponižující přezdívky a stýkat se s nimi je hanba. Tohle je rozšířené všude. Není se ostatně čemu divit, když obrovská část obyvatel prošla nápravnými zařízeními. Zvláštní pro mě byla jiná věc, totiž když se ukázalo, že i mezi antifašisty a anarchisty je velké množství homofobů, dokonce došlo do jisté míry k rozkolu právě kvůli vztahu ke gayům. Někteří anarchisté říkali, že prý chránit gaye není třídní přístup, že u Bakunina a Kropotkina o tomhle nic nebylo. Jako by anarchisté nezodpovídali za svobodu a rovnost všech ponížených a uražených mocí v nejširším smyslu.

Konflikt na Ukrajině je v Evropě velkým tématem, přičemž je i v Česku znát silná propaganda z obou stran a pro mnoho lidí není jednoduché se v tom zorientovat. Jaký je tvůj pohled na věc? Jak se na to dívá ruská společnost? Jak se dotýká ruských neonacistů/nacionalistů?

Ruská společnost je v podstatě zasažena bacilem vlastenecké propagandy. Podle mě jako anarchisty je tu jediná správná pozice, a to internacionalistická, proti nacionalismu, státnímu vlastenectví na obou stranách, které zavleče obyčejné lidi do tohohle konfliktu a přinese jim útrapy. Ruští neonacisti bojují na obou stranách. Hranice vede následovně: na proruské straně bojují převážně ti, kdo jsou pro ruské impérium, pravoslaví a samoděržaví, a na ukrajinské straně jsou mezinárodní rasisti a pohani, stoupenci „bílého bratrstva“, vystupující proti „okupačnímu“ putinovskému režimu. Na Ukrajině je proslulý prapor Azov a v Donbasu analogický Rusič.

Jestli se ale máme pouštět do podrobností a hodně úzkostlivě sledovat, co se dělo, pak v jakémkoli procesu, v němž figurují dvě strany, jsou jisté nuance, nebývá tam stejná vina. Vždycky má někdo větší vinu. Podle mě má na rozpoutání téhle krvavé války větší vinu Rusko. Konkrétně jeho poslové iniciovali konflikt, když přijeli z Krymu do Donbasu se zbraněmi v rukou. A teď už to není tajemství. V jejich čele stál důstojník ruské Federální bezpečnostní služby Strelkov, který šel krátce předtím v březnu 2013 do výslužby. Prvními šéfy vlády Doněcké lidové republiky nebyli lidé z Doněcku, ale Moskvané – politický manažer Borodaj a zmíněný Strelkov. Oba jsou ideovými nacionalisty, pracovali pro pravoslavného oligarchu Malofejeva, který vozil na Ukrajinu královské dary. Malofejev je kmotrem dětí Putinova pomocníka Igora Ščegoleva, bývalého ministra spojů a rozvědčíka. Tj. evidentně obvyklý „trojspolek“ oligarchie, pravoslaví a tajných služeb. Mezi těmi, kdo se přidali k strelkovskému oddílu, byla nejrůznější sebranka od místních policajtů a ostatních zkorumpovaných ozbrojenců po nepokryté zločince a kriminálníky. Vidím tu iniciativu shora z Moskvy, ale ne reálné místní sociální hnutí zdola, které by vedlo ke vzniku současné situace. Jistě, ty události by neproběhly bez podpory místních kruhů, ale ony nezapálily doutnák nesmyslné krvavé války, to byli nájezdníci z Moskvy.

Pro Česko jsou politické vraždy reprezentovány jmény Politkovské, Litviněnka, Němcova… Nakolik je podle tebe opodstatněné tvrzení, že neonacisti přebírají některé metody státu, a naopak, že stát užívá typicky fašistický politický teror vůči svým nepřátelům? Jak jsou tyto fenomény propojeny?

Ano, to je přesné – stát a neonacisti mají totožné metody. Stát používá fašistický politický teror, neonacisti stvoření tímto politickým systémem jednají stejně. Je tu přímá a jednoznačná spojitost. Zaprvé v silových státních strukturách je hodně lidí, kteří sdílejí nacionalistické a neonacistické ideje, a pochopitelně tam nejsou žádní anarchisté, ale dokonce ani liberálové. To podmiňuje jejich podporu neonacistů. Řada nazi skinheads (například Tamamšev z NSO) měla rodiče pracující v těchhle strukturách. Jak jsem o tom už několikrát psal: zatímco rodiče vyjadřovali jen slovy své přesvědčení typu „ať odsud černí a migranti táhnou“, jejich ratolestem sedícím za stolem a naslouchajícím těmhle slovům, byl jako jiným mladým lidem vlastní radikalismus. Přešli od slov k činům a začali zabíjet.

Zadruhé byly neonacistické skupiny záměrně podporovány mocí. Například organizace BORN, založená členy už zmíněné nejdrsnější nazi skinheads skupiny OB-88, byla bojovým křídlem legální nacionalistické organizace Ruský obraz. Organizaci měla na starosti prezidentská administrativa. Někteří členové BORN při vyšetřování do protokolů, které jsem četl, vypověděli, že jim prezidentská administrativa dokonce předávala seznamy antifašistů určených k zabití. Nemyslím, že je to pravda, možná prostě chtějí hodit vinu na někoho jiného nebo říkají, co jim diktují vyšetřovatelé v zájmu jedné kremelské skupiny intrikující proti jiné, ale samotný fakt, že to vůbec říkají, je příznačný.

Mimochodem, Maťušin, jeden z lídrů operace Ruské jaro v Donbasu, zakladatel hnutí Doněcká republika a velitel nacionalistického oddílu Varjag, byl členem Ruského obrazu.

Jakou podobu mají represe proti ruskému antifašistickému hnutí? Setkal ses s nimi osobně, dá se na ten soustavný nátlak zvyknout? A jak dnes vypadá ruské antifašistické hnutí?

Zvyknout si na nátlak je nejen možné, ale i nezbytné, aby člověk fungoval dál. Jinak mu nezbude než navždycky odjet. Určitě je nutná větší opatrnost, být v hluboké ilegalitě.

Pokud jde o mě osobně, nevidím situaci v současném antifašistickém hnutí moc radostně. Nejdřív tu byly úspěchy, hnutí vzniklo a rostlo rychle i díky faktu, že se začal klást náckům skutečný odpor. Ale teď zaprvé bylo hnutí do značné míry zničeno. Byl zabit advokát Markelov, který obhajoval antifašisty a hodně jim pomáhal, když vznikaly právní problémy. Sám jsem mu telefonoval, když se objevily nějaké otázky. Dokázal poradit po telefonu, jak se zachovat ve složité situaci. Vždycky bylo možné se na něj obrátit. Náckové vnímavě poznali, že stalinská teze o tom, že nenahraditelní lidé neexistují, je chybná. Šikovně vybírali jednotlivé cíle. Lidi jako Markelov teď v Rusku nejsou. Byli zabiti přední lidé z hnutí Ivan Chutorskoj a Fedor Filatov. Další se ocitli v emigraci, jako například ti, kteří byli stíháni v kauze Chimki – Denis Solopov a Petr Silajev. Nebo anarchista Antti Rautiainen, kterému bylo odebráno ruské vízum. Další se ocitli za mřížemi: několikrát seděl Alexej Škobar Olesinov. Alexej Gaskarov a Alexej Sokrat Sutuga jsou i teď ve vězení. Hodně těch, které znám, bylo vystaveno represím. Jak odstranili nejviditelnější postavy, včetně těch, s kterými jim pomohli náckové, stalo se hnutí bezprizorné.

Zadruhé, což je stejně podstatné a možná ještě horší, se mi zdá, že samotné antifašistické hnutí vnitřně upadá. Nezapojilo se do širšího sociálního hnutí, zastavilo se u obrany sebe samého, u hlídání koncertů a u pouličních rvaček s nácky. Nepostoupilo dál a nezastalo se například gayů, vystavených útokům, jak už jsem říkal, ale dokonce ani nenavázalo kontakty s migranty, kterých náckové zabíjeli stovky ročně a kteří potřebovali pomoc. Mirganti byli ponecháni sami sobě. Bez rozšíření činnosti, bez sociální práce je hnutí odsouzeno zůstat na úrovni subkultury a chřadnout.

Jaká témata tě zajímají jako novináře? A je novinářská práce v Rusku vystavena represím stejně jako třeba umění, které kritizuje současný režim?

Už dávno se nevěnuji přímo novinařině, spíš jsem komentátor, vyjadřuji se jen občas k nejpalčivějším problémům nebo vydávám vlastní samizdat. Proto můžu to, co se děje v žurnalistice, posuzovat spíš zvenčí. Ovšem represe jsou samozřejmě všude. Nejen v televizi nebo tištěných médiích je už dávno všechno cenzurované, dokonce i internetové zpravodajské servery, například lenta.ru, z kterého vyhnali celý novinářský tým, a ten teď funguje v Litvě. Jiné, jako grani.ru, jsou na území Ruska zablokovány.

Témata, která mě znepokojují, jsou opozice vůči moci, až k té ozbrojené, teroristi, radikalismus, fašisti a jejich oběti a antifašisti a samozřejmě anarchismus. Úvahy o budoucí svobodné společnosti. Obecně otázka, co je to moc ve filozofickém smyslu, jak manipuluje lidským vědomím, plodí v něm odcizení a předsudky a vytváří stereotypy „jiných“, o kterých jsem už mluvil, buduje bariéry a hierarchii. A jak se jí zbavit – očistit vlastní vědomí od jejích nánosů.

Ilja Falkovskij je novinář, dramatik, prozaik a výtvarný umělec. Publikoval zejména v novinách Nězavisimaja gazeta (Nezávislé noviny), časopisech Russkaja mysl, Novoje litěraturnoje obozrenie (Nová literární revue), Philologica, na portálech Openspace, Grani ad. Je sloupkařem časopisu ArtChronika. Pravidelně přispívá do časopisu Avtonom, který vydává ruské anarchistické hnutí Autonomní akce. Prózu a dramata uveřejnil v časopisech Solo, Mitin žurnal, Majskie čtěnija (Májová čtení), Avanport, Mlečnyj puť (Mléčná dráha). Jeho texty byly přeloženy do angličtiny, němčiny, lotyštiny a dalších jazyků. Účastnil se ruských i mezinárodních divadelních festivalů. Je také autorem knih z oblasti literatury faktu, v roce 2004 to byla publikace věnovaná zrození ruského antifašistického hnutí Vymlátit nácky a v roce 2013 kniha přibližující formy současného ruského terorismu nazvaná Bojové oddíly proti Putinovi. Jako člen umělecké skupiny PG se věnoval videoartu. Jeho práce dostala v roce 2008 cenu Kandinského a současně byla označena ruskou tajnou službou za nebezpečnou provokaci, která prý podněcuje politické vášně.

Neviditelné vraždy

V posledních letech se Ilja Falkovskij zaměřil na zveřejňování nacionálně motivovaných zločinů vůči ekonomickým imigrantům v Rusku, navštěvoval soudní procesy s jejich vrahy, prostudoval tisíce stran vyšetřovacích spisů, informoval o kauzách v médiích. Ze soudních spisů vytvořil dokumentární koláž, kterou nezamýšlel jen jako knihu, ale i jako text, který se bude předčítat na výstavách nebo festivalech, na lidskoprávních akcích a veřejných shromážděních, tedy jako živou součást uměleckého života nebo aktivistického veřejného dění. „Neonacisti v Rusku pravidelně zabíjejí lidi. V novinách se ocitají strohé údaje z policejních souhrnných zpráv. ,Podřezaný metař‘, ,zabitý muž asiatského vzhledu‘. Ale jak se to stalo? Kdo jsou ti bezejmenní lidé? Skoro se o nich nemluví. Jenže každý z nich měl svůj život, měl příbuzné, pro které je ztráta bližního obrovskou tragédií… Jsem přesvědčený, že nemáme právo zapomínat na zabité. Zapomínání je podobné netečnosti a lhostejnosti,“ píše autor v prologu knihy.

Kniha Neviditelné vraždy vyšla v září 2014 a poprvé byla představena v rámci knižního jarmarku 6. září 2014 v Moskvě, který každoročně organizuje Spolek nezávislých vydavatelů a distributorů. České vydání připravily společně Antifašistická akce – AFA a Nakladatelství Anarchistické federace a poprvé se distribuovalo na pražském anarchistickém knižním festivalu v květnu 2015. Výtěžek z prodeje knihy je věnován na pomoc politickým vězňům Alexeji Gaskarovovi a Alexeji Sokratovi Sutugovi. Knihu lze sehnat na většině distribučních míst s anarchistickými tiskovinami a prostřednictvím knižního velkoobchodu Kosmas.

Text vyšel v anarchistické revui Existence 3/2015.

21.1.2018 Nakladatelství AF

Antifašismus Ze světa