Anarchistická federace

Poslání anarchismu v současném světě

Text Dmitrije Petrova, anarchisty, který byl posledních dvacet let zapojen do nejvýznamnějších anarchistických iniciativ v Rusku a zemřel 19. dubna při obraně Ukrajiny.

Dmitrij Petrov

Není žádná novinka, že dnes velké projekty na přetvoření světa zažívají úpadek. Ve 20. století mobilizovala mocná vůdčí hnutí miliony lidí k útoku na politické olympy a k „velkým budovatelským projektům“. V průběhu minulého století však jeden po druhém eticky i prakticky zkrachovaly a brzy ztratily na významu. Na prvním místě zde přichází v úvahu fašismus a komunismus leninského typu. I zdánlivě vítězný liberální projekt se ve skutečnosti jednoduše rozplynul v globálním kapitalistickém systému a celosvětové politické hře, v níž občas fungují mechanismy zcela neliberální.

Z ambiciózních ideokratů, kteří se odvažují přebudovat svět v souladu se svým přesvědčením, je dnes možná hlasitě slyšet jen hlas džihádistů. Islamismus však zjevně není tím velkým projektem, za nějž by se člověk anarchistického smýšlení mohl postavit.

Neúspěšné globální plány na konci dvacátého století vyvolaly hluboký pesimismus a ochromení myšlenky transformace. První desetiletí nového století však jasně ukázala, že „konec dějin“ se nekoná. Projevila se rostoucí nestabilita, rebelie a bezvládí. Počet protivládních demonstrací pod nejrůznějšími hesly a prapory se oproti předchozímu období zvýšil o několik řádů.

Současně je naléhavě pociťována nutnost radikální změny v co nejširším územním měřítku. Stejně jako dřív potřebujeme nový svět. Téměř vše, co ve společnosti existuje, je nepřijatelné a nemůže sloužit jako rámec pro současnost ani budoucnost.

Jaká ale bude proměněná realita? Existují nepříjemná proroctví o „novém odvážném světě“, který zcela ovládnou postlidské elity, nebo naopak o novém feudalismu a velkém rozkolu, provázeném vlnou brutálního násilí. Vedle těchto obrazů se objevují vyhlídky na globální ekologickou katastrofu. Souběžně s různými chmurnými zprávami se však stále zřetelněji a častěji objevuje jiný trend. Je to snaha o přímou demokracii, rovnostářskou kolektivitu, odstranění nerovnosti a útlaku a hledání harmonického soužití s přírodou. Tento trend se zatím „rozlévá“ do mnoha společenských proudů a ještě se nezformoval do proudu jednotného. Přesto znovu oživuje aktuálnost anarchismu.

V době, kdy se všichni ostatní misionáři projevili jako podvodníci nebo maniaci, přišel čas, aby si anarchisté vzpomněli na své poslání a obnovili svůj globální projekt. Jak můžeme nastínit jeho možné společné rysy?

Demontáž megastroje

Moderní masová společnost se tísní v obřích městských aglomeracích. Lví podíl lidského života je kontrolován a řízen zákony států a kapitalistickými vztahy výroby, směny a spotřeby. V důsledku toho se moderní člověk ocitá v situaci objektu, kterým manipulují gigantické strojové síly. Zároveň jsme ponořeni do neustálého zmatku. Moderní svět je snem o rozumu a hlubokých citech, které nahradily momentální touhy řízené zvenčí. Tento stav je odporný lidské přirozenosti a způsobuje nespokojenost, po níž následuje touha po něčem jiném.

Ale obludný, těžké kolosy států v nás vyvolávají strach a váhání: můžeme se někdy osvobodit zpod jejich železné paty? Nekonečné kupování a prodávání, které prostupuje jako milion vláken náš každodenní život, prohlubuje naši závislost, a co hůř, kazí a rozkládá nás skrytě, jakoby zevnitř.

Samotný běh života však člověka nutí ke vzpouře. A nahromaděná historická zkušenost nás učí, že i zdánlivě všemocné společenské systémy se hroutí jako domečky z karet, někdy zcela nečekaně. To jsou východiska našeho boje proti panujícímu řádu. Rozdrtit a zničit megastroj je ambiciózním úkolem anarchistického hnutí.

Nová pospolitost

Dnes jsme svědky postupné atomizace a oslabování kolektivních vazeb. Sousedé se stále méně znají a někdy se jeden druhému vyhýbají. Rušná rodinná setkání jsou stále vzácnější a nucenější.

Důvody tohoto bolestného sociálního jevu jsou složité a není snadné určit ty hlavní. Patří k nim rostoucí sféra individuální zábavy, obecný trend individuálního pohodlí, které je vždy ohroženo „přílišnou“ intimitou, a notoricky známý egoismus, který je organickou součástí tržní kapitalistické společnosti a mění jakýkoli vztah na dočasnou interakci dvou spotřebitelů za účelem vzájemného prospěchu. Slovo „partner“ je stále populárnější a v ruštině má výrazně zcizující konotaci, působí jako jakési antonymum k pojmům jako milovaný, přítel, soudruh…

Krizi kolektivity, společného bytí lidí, považujeme za jeden z nejhorších důsledků kapitalismu a etatismu. Kromě morálky v čistě etických termínech má anarchistická revoluce také konkrétní institucionální nástroje pro vytvoření toho, co bychom mohli nazvat „novou pospolitostí“. Jsou to lidová shromáždění, sněmy, orgány kolektivní samosprávy a ekonomické subjekty. Až bude z těla společnosti odstraněn parazit Systému, který se zavrtal hluboko do společenské tkáně a odděluje nás od sebe navzájem, ocitneme se tváří v tvář POŽADAVKU znovu vytvořit vřelé horizontální vazby a solidárně se sjednotit.

Kolektivní budování veřejného života bude ostře kontrastovat se současnou společenskou praxí. Příkladem je aktuální iniciativa ruských úřadů zorganizovat korespondenční hlasování – nyní by se ani při zinscenovaných volbách nemusel sejít takový dav cizích lidí u volební urny.

Ano, máme v plánu scházet se a společně rozhodovat, vařit jídlo v zaplněných a hlučných kuchyních, místo abychom ho dostávali ve sterilních balíčcích, seznamovat naše děti s jejich vrstevníky na ulici, místo abychom je posadili samotné ke sledování pohádky… Degradace lidství, která se nám tak rychle odehrává před očima, může a musí přestat.

Ekonomika

Řízení lidí za účelem osobního obohacení, vnímání všeho živého i neživého na světě jako zdroje pro zisk, patologický luxus nepatrné menšiny a deprivace převážné většiny jsou jen některé z kontur nejnázorně ilustrujících moderní ekonomický model. Jeho podstata je diametrálně odlišná od toho, co považujeme za správné a spravedlivé. Celou řadu důvodů odmítnutí kapitalismu lze shrnout do dvou hlavních tezí: 1) tento ekonomický systém je neetický, nespravedlivý a ponižující; 2) nedokáže zajistit důstojnou životní úroveň pro všechny.

Peněžní a zbožní vztahy, námezdní práce, investice, bankovní půjčky a úroky jsou tak hluboce zakořeněny v našem každodenním životě, že se zdá nemožné se jich zbavit. Jako by bez nich měl okamžitě nastat hlad a úpadek.

Máme ale něco, čím můžeme tomuto „trendu“ čelit: je to lidská pracovní síla (mnoho tisíc lidí dnes ztrácí svůj pracovní čas kvůli fenoménu práce na hovno); zkušenosti pracujících, které jim umožní udržet ekonomiku bez šéfů; technologie, které umožní společnosti regulovat systém výroby a rozdělování v souladu s jejími potřebami a hodnotami… To by mělo plně postačovat k tomu, aby se ekonomika dostala z rukou elit do rukou společnosti, aby bylo zajištěno rovné řízení výroby pracujícími a aby se zásada „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ stala skutečností.

Posláním anarchistického hnutí je slovem, činem a příkladem upevnit ve společnosti pochopení principů ekonomické spravedlnosti a svržením státu a kapitalistů „vyčistit prostor“, a vytvořit tak sociální a politické podmínky pro její uskutečnění.

Odstranění diskriminace

Současná společnost je plná diskriminace z mnoha různých důvodů. Existuje mnoho vlastností a charakteristik, na jejichž základě mohou být člověk nebo skupina znevýhodněny. Zapříčiňují to jsou staré nebo nové předsudky, princip kolektivní odpovědnosti a vzájemné odcizení lidí ve světě prostoupeném kapitalistickými vztahy.

Předsudky a kolektivní odpovědností obratně manipulují bezohlední politici, zatímco vyloučení je „vedlejším účinkem“ celého současného systému.

Jedním z nejstarších a nejbolestivějších typů diskriminace v existenci lidstva je útlak na základě pohlaví. Přestože se situace ve východní Evropě i v „západním světě“ oproti vysloveně patriarchální minulosti výrazně změnila, ženy jsou stále utlačovány. Ukazují to údaje o domácím, sexuálním a genderově podmíněném násilí a rozdíly v průměrných příjmech. Praktiky a chování, které znevažují ženy, jsou stále hluboce zakořeněné. Nejlepším příkladem je názor, že „politika není pro ženy“. Existuje mnoho takových neviditelných překážek v současné kultuře, které ženám brání v naplnění jejich lidského potenciálu.

A ještě jeden detail, kterému se často nevěnuje příliš pozornosti, ačkoli patří k nejdůležitějším. Vztahy mezi všemi lidmi obecně jsou silně otráveny genderovými stereotypy a z nich vycházejícím vzájemným konzumem a sobectvím. Kvůli tomu přinášejí i ty zdánlivě nejintimnější vazby lidem bolest a neštěstí, nikoli naopak. Kapitalistický a autoritářský pohled na svět brání tomu, aby se zrodila skutečná důvěrnost.

Posláním anarchismu je dosáhnout skutečného sesterství/bratrství mezi lidmi, které je nadřazeno jakékoli skupinové identitě. K tomu máme různé nástroje: 1) kooperativní praxe budování a řízení společnosti, která vyžaduje rovnocennou spolupráci a vzájemnou srdečnost všech účastníků procesu; 2) revoluční politická kultura, která vyžaduje vědomé aktivní zapojení zástupců všech utlačovaných skupin do společné sociální práce; 3) a konečně vzdělání a gramotnost, které pomáhají zbavit se předsudků.

Ambicí anarchistického projektu je tedy odstranit diskriminaci, a tím zlepšit mezilidské vztahy a (jakkoli naivně to zní) vrátit do našich životů lásku k bližnímu. Kapitalismus a autoritářství jako společenské jevy tomu stojí v cestě. Tato překážka není nepřekonatelná.

Řešení národnostních konflitků

Lidskou společností od nepaměti otřásaly terorizující násilné střety motivované etnickými nebo národnostními kulturními rozdíly. Vyhrocovala je náboženská a rasová kritéria. Etnické a národnostní konflikty byly obzvláště intenzivní v éře národních států, které dodnes zůstávají základní formou politické organizace lidstva. S jejich vznikem přišla s největší naléhavostí otázka, který národ má v daném státě „legitimní právo“ nadřazenosti. Která země „právem patří“ které národnostní skupině. Výsledkem bylo nevyčíslitelné utrpení milionů nevinných lidí: nucená asimilace, masové deportace a nakonec brutální masové vraždění. Po tom všem národnostní konflikty propukají ve všech částech světa jako dřív.

Snad žádné jiné pomyslné rozpory v dějinách lidstva neměly tak strašlivé následky jako mezietnické „rozpory“. Národnostní konflikty jsou často založené na zájmech národních politických a ekonomických elit a státní byrokracie, stejně jako na těch nejhloupějších předsudcích a zkresleném vnímání svých sousedů jako „těch druhých“, představitelů jiných národnostních skupin.

U kořenů myšlenky národnostního konfliktu stojí otázka: „My, nebo oni?“ Anarchismus nabízí alternativu: „My i oni, společně a jako rovný s rovným.“ Odmítnutím národního státu, který není ničím jiným než nástrojem útlaku a nespravedlnosti, otevírají anarchisté cestu ke konfederaci: rovnoprávné spolupráci národů na všech územích. Stejná země může být srbská nebo albánská; arménská nebo ázerbájdžánská… seznam je nekonečný. Rovnost a samospráva, sociální pilíře anarchismu, jsou předpokladem plodného a vstřícného dialogu kultur. Potřeba tohoto dialogu se v 21. století nezmenšila, ale naopak zesílila.

Obnovení harmonie s přírodou

Skutečnost, že kapitalismus a neustále se rozšiřující lidské hospodaření a spotřeba obecně mají na přírodu extrémně destruktivní vliv, je už dlouho všedním poznatkem. Stejně jako to, že tento vývoj hrozí zničením planety a lidstva.

Chtěli bychom se na tento problém podívat hlouběji. Dnes převládající antropocentrický pohled na svět a z něj vyplývající způsob života je zvláštním případem hierarchického přístupu ke světu a bytí vůbec. Příroda je „dílnou člověka“… Tento pohled není ani přirozený, ani etický, ani přijatelný. Ke skutečné emancipaci lidstva nemůže dojít, dokud nepřekonáme odcizení přírodě a nenajdeme s ní harmonii.

Jaká ekologická opatření může anarchismus nabídnout? Moderní technologie by měly být přesměrovány od maximalizace zisku k ochraně a obnově přírody v kombinaci se zajištěním důstojných materiálních životních podmínek pro všechny. V ideálním případě by mělo být zcela překonáno rozsáhlé rozšiřování destruktivního vlivu člověka na přírodu. Znalosti a schopnosti, které lidstvo nashromáždilo, umožňují tento úkol splnit nebo se k němu alespoň přiblížit.

Zásadní je reorganizace životního prostoru, odstranění monstrózní megalopole jako formy lidského osídlení. Osídlení musí být úměrné člověku, jakkoli to může znít subjektivně. Antropogenní krajina bez života, odřezávající člověka od přírodních komplexů, musí ustoupit harmonickému začlenění obydlí do přírodní krajiny, prolínání přírodního a lidského.

Tady a teď

Naprostá nepřijatelnost současného (ne)bytí… a obrysy obnoveného světa jsou jako živé sny, které rozechvívají naši mysl a srdce. To jsou mobilizační body, které nám brání vzdát se a rezignovat. Proto jsme připraveni vynaložit úsilí, riskovat a obětovat se, abychom vytvořili novou společnost. Organizovaný revoluční boj je cestou, kterou dosáhneme cíle nastíněného v tomto textu. Vítězství je možné, což znamená, že musíme zvítězit.

Fil Kuzněcov [= Dmitrij Petrov]

zveřejněno 17. června 2020


Zdroj:
https://telegra.ph/Missiya-06-17

Související odkazy:
Dmitrij Petrov padl
Čtyři měsíce v antiautoritářské jednotce na Ukrajině


Verze pro tisk 12.5.2023 Dmitrij Petrov

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy