Anarchistická federace

Frantíkův 1. máj

Hašek 2023: Povídkou, která vyšla v anarchistických novinách Komuna v květnu 1907, si připomínáme dnešní 140. výročí Haškova narození.

Jarmila a Jaroslav

Frantíkův otec bydlel na Novém Světě, v jednom z té řady obdivuhodně nízkých domečků, a když se vyskytla příležitost, dělal rudé karafiáty z papíru. Jinak chodil po žebrotě a Frantíka, když mu přinesl málo vyžebraných krejcarů, tloukl.

Bil ho do obličeje pěstí a říkal vyčítavě: „Synu, synu!“

Slova „pachole“ Frantík nikdy od něho neslyšel, ačkoliv mu, pacholíkovi, bylo osm let, říkával mu obyčejně „pacholku“.

Frantík uměl již pít kořalku a ponejprv se opil před dvěma léty. To bylo mu šest roků a propil nalezené dva krejcary.

Matku neznal. Lidé říkali, že ji jeho otec utloukl. Nu, nikdo mu to nedokázal, a když se jednou Frantík tatíka na to v dětské naivnosti otázal, byl tak bit, že si týden poležel na cihlové podlaze světnice zabalen do starého haveloku, který páchl špínou.

Čisto u nich nebylo nikdy, a co kdy u nich vonělo příjemně, to byla kořalka, bez které se Frantíkův otec neobešel.

Pil, hoch pil. „Napij se, synu! My jsme demokrati, slyšíš, pacholku. Tak neřvi. Kapitál nás utiskuje. Takovou ti hodím, potvoro jedna. Že jsem tě neuškrtil. Někdo má moc a my nic. Zatracený škvrně, nepřestaneš řvát!“

Při hovorech o politice dal se vždycky Frantík do pláče, poněvadž věděl, že jeho otec tak se rozohní výkladem o demokratismu a kapitálu, že nakonec bude ho bít pěstí do tváře a říkat své otcovské: „Synu, synu.“

Někdy si přál Frantík, aby tatínka sebral policajt, jako jejich dědu, který dodnes ještě sedí na Pankráci, protože za sv. Matějem v jedné vsi vzal z kostela kalich.

Děd byl hodný člověk. Jemu nikdy neublížil. Po hlavě ho hladil jen a jednou mu i hlavu umyl, jinak mu neubližoval. Nu, a vida. Tatík zradil děda pro litr pálenky. A ke všemu ten kalich byl z nějaké mosazi.

Někdy k nim chodil strýc Kaloubík. S tím se tatík vždy hádal o nějaké tři šestáky, které strýc před lety půjčil nebožce matce Frantíkově. Nakonec se však vždycky spolu smířili, pili z flašky kořalku a zpívali: „Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená…“

Přicházely i jiné návštěvy. Několik žebráků z povolání, kteří jsou v stavu okrást největšího chudáka. Návštěvy chodily, až když Frantík s tatíkem odbyli si žebrotu, která Frantíkovi nezdála se být nepříjemnou.

Znal už své lidi, kteří dali mu vždy almužnu, když dětským hláskem zpěvavě řekl, že je jich dětí doma osm, tatínek že těžce stůně, že spadl z lešení a maminku že odvezli do nemocnice.

Měl takové modré, dobrácké dětské oči František.

Líbilo se Frantíkovi zvonit u dveří nebo klepat. Jen chleba neměl rád, když mu někdo ukrojil víc, než mohl sníst. Tak přijít k tatíkovi s krajíci chleba! O hlavu by mu je otloukl. Poplival tedy na chodbě darované krajíce a zahodil. A zas se šlo vesele dál.

Žebrota tedy ušla. Ale ty nešťastné rudé karafiáty, které vyráběl při příležitosti jeho otec.

Karafiáty rudé musí se dělat pečlivě, aby se podařily!

Vezme se papír hedvábný, karmínově červený, a udělají se kruhy. Šest takových kruhů, plátků. Konce plátků se stočí a tyto sestaví v co nejrozmanitější květy. Dnes máš sociální demokraty, že si jen trochu nepodařený červený karafiát do knoflíkové dírky nevezme, a každý organizovaný soudruh nosí jen pořádné rudé karafiáty, pacholku, rozumíš? Takovou ti hodím, potvoro jedna. Tohle že má být karafiát? To je koště. Ze jsem tě dřív neutopil, nemusel bych se aspoň s tebou zlobit.

Prstíčky osmiletého Frantíka vedly si čile. Skládaly dohromady plátky, které vystřihoval otec.

Po třech krejcarech prodávaly se takové karafiáty, které tolik sluší, když se jde s nimi v knoflíkové dírce opilý a s vojenskou čepicí na hlavě od odvodu domů.

Dlouho do noci pracovával na rudých karafiátech Frantík tak dlouho jako teď.

Sedí za stolem, petrolejová lampa zapáchá, neboť již dohořívá, ale Frantík dál pilně střihá kotoučky drátu. Ať je těch karafiátů hodně. Zítra je první máj a táta ho pošle s nimi na tábor demokraticky osvícených a organizovaných soudruhů.

Soudruzi budou mít karafiáty a jeho táta opici. A Frantík? Asi jako obyčejně oteklou tvář.

Lampa zhasla. Otec, zaměstnavatel syna, chrápal na podlaze a zdálo se mu o karafiátech, o Frantíkovi a o kořalce.

Zítra je první máj! Frantík usnul nad hromadou rudých karafiátů. Dobrou noc, Frantíku, zítra je první máj!

* * *

Ráno oblékl otec Frantíkovi rudou kravatu a řekl mu, že mu rozfackuje držku, když si z utržených peněz nechá krejcar. Odpočítal mu je, na cestu mu dal ránu do zad a Frantík šel prodávat karafiáty ku Střeleckému ostrovu.

Až bude větší, naučí se hvízdat „Rudý prapor“, takhle ale i jeho kravata dělala dobrý dojem.

Jaký to mladičký bojovníček za práva proletariátu. A hubený, chudáček. A jak mu ale, proletáři, sluší ta kravata.

„Kupte si rudé karafiáty.“ – „Dej sem, a mně, a mně také, a…!“

Dělá dobré obchody Frantík. Z krabice mizí mu zásoba. Jdou soudruzi hrdě od něho s rudými karafiáty v knoflíkových dírkách. Panebože! První máj v Rakousku v paprscích všeobecného hlasovacího!

A ty kluku maličká, jak ti ta kravata rudá sluší! Dej sem karafiát! Frantík prodal poslední a jde domů. Však už jistě na něho čeká táta, který si zatím krátí čas pitím kořalky.

Peníze Frantíkovi cinkají v kapse. Je mu veselo. Lidé se usmívají na něho. Obloha veselá. Kdesi v ulici strážník zapisuje si jména nájemníků, kteří v jednom domě v oknech na ulici vystavili ku vyvětrání peřiny.

Za Glaubicovic zastavil se Frantík u skupiny hochů, kteří hráli o kuličky. Ale ne o obyčejné, hliněné. O krásné kuličky skleněné, které jsou uvnitř červeně, žlutě, modře, zeleně a fialově pruhovány, a když se koulí, barevné pásky uvnitř skla točí se, proplétají navzájem, až oči dětské přecházejí.

Frantík neodolal. Ukázal krejcar. Nějaký kluk, který hrál, odplivl si opovržlivě. Krejcar, a jedna ta velká kulička stojí dva krejcary.

„Co koukáš, parchante?“ – „Hrál bych.“ – „Máš peníze, vole?“

Ach, jak ho to láká, zahrát si o takové kuličky. Vždyť má tolik peněz v kapse. A snad táta karafiáty nespočítal.

„Kluci, já mám peníze!“ A Frantíka vedli do krámu koupit kuličky. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů jeho života. Koupil jich dvacet a pak zas dvacet. Prohrával a měl radost, jak se koulejí a jak hrají ve všech barvách.

Proměňoval tak rudé karafiáty za pestré skleněné kuličky.

Jaká to rozkoš, když se valí a točí k důlku a slunce na ně svítí! Byla to neskonalá radost. Kolem už chodili soudruzi z tábora s rudými karafiáty, které mnozí od něho koupili, on hrál a prohrával dál. Zas si koupil nové a nové. Hrál a prohrával peníze za karafiáty.

* * *

Když se konečně pozdě odpůldne vrátil Frantík strašně bledý domů a odevzdal peníze, které zbyly, byl strašně zbit, že se nemohl hýbat.

Otec mu svlékl rudou kravatu, navlékl si ji, kopl do něho a odcházel s rudým karafiátem v kabátě do hospody, neboť je první máj, a on jako proletář…

Frantík plakal a přehazoval z ruky do ruky dvě skleněné kuličky, tak pestré a hezké, poslední, které mu z jeho štěstí zbyly.

Takový byl jeho první máj…


Vyšlo v Komuně, roč. 1, č. 23, 7. 5. 1907.
Převzato z knihy Loupežný vrah před soudem (Spisy Jaroslava Haška II).

Související odkazy:
Hašek 2022
Pan Gloatz, bojovník za práva lidu
Klínový nápis
Povídka o hodném švédském vojákovi
Jak jsme se s panem katechetou starali o pokřtění malých černochů v Africe
Rodná obec…
S Bohem počni každé dílo…


Verze pro tisk 30.4.2023 Jaroslav Hašek

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy