Překlad rozhovoru s Ivanem Astašinem, ruským anarchistou v emigraci

Ivan Astašin byl obviněn ze žhářství proti budově FSB (Federální bezpečnostní služby) na Den čekistů. V důsledku toho byl odsouzen ke 13 letům vězení s maximální ostrahou. Za mřížemi strávil deset let a po propuštění dostal osm let policejního dohledu. Podařilo se mu emigrovat na Západ. Rozhovor byl původně zveřejněn ve zvukové podobě na kanálu dissident.by – běloruské iniciativy pro lidská práva.

Jak ses dopracoval do tohoto bodu svého života? Co tě v daném okamžiku motivovalo? Jaké názory?

To by bylo poměrně zdlouhavé povídání. Svůj politický život jsem začal tím, že jsem se zapojil do nacionalistického hnutí. V Rusku existovala taková organizace: Hnutí proti nelegálním migrantům (RPNM). Tehdy mi bylo patnáct let. Pak se postupem času mé názory vyvíjely s tím, jak se rozšiřoval můj rozhled. Postupně jsem dospěl k závěru, že nejde o nelegální migraci, a už vůbec ne o to, že se nám kvůli ní žije hůř. V době trestního řízení jsem ještě zastával některé nacionalistické názory, ale v mnohém už byly sociální.

Takže tě zpočátku motivovalo to, že v Rusku je něco špatně?

Přesně tak. Chci říct, že v té době bylo dost nacionalistické agitace a propagandy v ulicích, dokonce i ve škole, kde jsem tehdy studoval. Vzpomínám si například, že na mě velmi zapůsobil leták, který jsem viděl v metru a který informoval o konfliktu v karelském městě Kondopoga. Docházelo tam k masivním bojům mezi Rusy a lidmi z Kavkazu. Bylo tam sugestivně líčeno, jak jsou tam Rusové biti a zabíjeni. To na mě také zapůsobilo. Proto jsem tehdy dospěl k takovým názorům.

I o tom bude pojednávat tvoje kniha, která brzy vyjde?

V knize jsou popsány všechny základní věci, které se udály ve vězení. Nesoustředil jsem se na sebe, ale spíš na to, co se dělo kolem mě. Tedy je tam hodně o dalších lidech, které jsem za mřížemi potkal, a obecně o mechanismu celého systému.

Mé názory se začaly měnit, když jsem byl ještě na svobodě. To znamená, že v době mého zatčení jsem již nebyl členem RPNM. I když se jedná o krátké období. V patnácti letech jsem se začal politizovat, v sedmnácti jsem už zapálil budovu FSB. Ale právě v této době se hodně věcí změnilo, to znamená, že po RPNM jsem se účastnil koalice Jiné Rusko. To není totéž, jako nyní strana Jiné Rusko Eduarda Limonova, to byla úplně jiná organizace. Tehdy ji vedli kromě téhož Limonova ještě Kasjanov a Kasparov. Dnes se to zdá neuvěřitelné, tito lidé jsou na opačných stranách barikády. Mnozí stoupenci ji nazývali liberálně-demokratickou koalicí. Ale ani tam nebylo všechno v pořádku, docházelo k rozkolům, zejména kvůli Limonovově osobnosti. Protože on je takový vůdce, takže všechno má být tak, jak on říká. Kvůli tomu mnozí odešli, nesouhlasili s Limonovovou politikou. Já jsem byl s těmi lidmi krátce. Vzpomínám si, že najednou odešlo asi 40 lidí. No a pak jsem si řekl, že musím vzít věci do vlastních rukou…

A vzal?

Ano.

Pro upřesnění – kdy to bylo?

Psal se rok 2009. Někdy na jaře 2009 jsem se připojil… no, nikdy jsem nebyl členem, ale zapojil jsem se do činnosti koalice Jiné Rusko. A v létě jsem odešel a už 20. prosince jsem se zúčastnil zapálení kanceláře FSB. Poprvé jsem byl zatčen po dvou a půl měsících. V březnu 2010. Nejdřív jsem byl propuštěn, dal jsem si závazek, že neopustím město. Zaprvé, v té době jsem ještě nebyl obviněn z „terorismu“, ale z „chuligánství“. Zadruhé, jak se později ukázalo, čekisté chtěli, abych pro ně pracoval. Nechtěl jsem pro ně pracovat a schoval jsem se. Podruhé jsem byl zadržen 28. prosince 2010.

Zhruba v polovině trestu, do roku 2016, jsem zcela opustil své nacionalistické názory. Do značné míry jsem již dříve sympatizoval s anarchismem. Vzpomínám i na své první myšlenky a rozhovory na toto téma, snad v roce 2012 jsem měl možnost telefonicky hovořit s Alexejem Makarovem – anarchistou, který v současnosti bojuje na straně Ukrajiny. V té době jsem byl v moskevském vazebním vězení. Mluvili jsme o „uspořádání společnosti bez autorit“.

Jak ses vlastně dostal k tomu, že ses označil za anarchistu? Kdo nebo co tě nejvíc ovlivnilo?

Jak jsem řekl, byl jsem na této cestě ještě předtím, než mě zatkli, konkrétně když jsem byl vykázán z města, šel jsem na shromáždění na podporu Gaskarova a Solopova, kteří byli zatčeni za útok na radnici v Chimkách, kde v té době probíhalo kácení stromů. Později jsem se ve vězení dostal například k článkům Michaila Magida a k některým dalším, které mi dal například zmíněný Alexej Makarov a později také Voloďa Akimenkov. Ve vězeňské knihovně jsem zase našel Kropotkinovy Vzpomínky revolucionáře.

Říkáš, že ve vězeňské knihovně…?

Ano, jsou tam takové knihy, které vyšly v Sovětském svazu v milionových nákladech. Mají je vězeňské knihovny: Savenkovovy Paměti teroristy, Kropotkinovy Paměti revolucionáře.

Nakonec jsi strávil dlouhou dobu ve vězení. Jak se svět z doby, kdy tě zavřeli, dá srovnat se světem, který jsi viděl, když jsi vyšel ven? Možná mluv nejdřív o Rusku a pak v kontextu globálních procesů.

Začněme tedy Ruskem, dojmy byly rozporuplné. Seděl jsem v Krasnojarském kraji a místní kluci i z jiných sibiřských regionů mi říkali, že u nich tam všichni nosí tepláky, mají krátké účesy muži i kluci. A jako by tam nebylo nic honosného jako v Moskvě nebo Petrohradě. Ukázal jsem jim pár fotek z Moskvy a sdělili jsme si dojmy. Hodně jsem o tom přemýšlel. Samozřejmě je to všechno velmi smutné, že tam není ani nějaké základní sebevyjádření, že jsou tam lidé zvyklí chodit s krátkým sestřihem a v teplákách. Všechno je krátké. Ale když jsem byl v roce 2020 propuštěn, viděl jsem v Krasnojarsku úplně jiné lidi. Samozřejmě se to stalo během těch deseti let. Krasnojarsk mě přivítal barevnými mladými lidmi. Byl to příjemný první dojem.

Takový kulturní šok, ne?

Ano, pak jsem byl po několika dnech v Moskvě a upřímně řečeno jsem byl překvapen, protože se mi zdálo, že lidé v Moskvě začali za těch 10 let žít lépe. I když jsem ve vězení četl Novuju Gazetu, dostával jsem dopisy. Zdálo se, že situace by měla být horší. A ve skutečnosti se obyčejným lidem v Moskvě opravdu začalo žít lépe. Vlastně o tom jsem i ve vězení s některými lidmi mluvil, že po protestech v letech 2011–2012 byla Moskva opravdu doslova „zaplavena“ penězi. Myslím všechny ty Sobjaninovy [moskevský starosta Sergej Sobjanin, člen strany Jednotné Rusko] trávníky, parky, lavičky a tak dále. Zároveň se zvýšila životní úroveň. Všichni chodí do kaváren, pijí řemeslné pivo, kávu. Nebylo to jako před deseti lety, kdy Moskvané žili tak nějak chuději. Obecně s tím spojuji i politický amorfismus Moskvanů. V podstatě většina z nich byla spokojená.

A co politické klima? Cítil jsi v tomto ohledu nějakou změnu?

Ano, i toho jsem si všiml. A byla to pozitivní změna, jako by se lidé politizovali. Možná jsem měl takové štěstí, že jsem v hromadné dopravě stále potkával lidi, kteří četli nějakou polopolitickou literaturu, například Orwellovo 1984. Ještě před deseti lety tuhle knihu moc lidí nečetlo. Ano, byla známá, ale v poměrně úzkých kruzích. Vyšel jsem ven, jedu metrem, vidím mladé lidi, jak čtou nebo sledují nějaká politická videa na YouTube. Jako by bylo víc jakýchkoli politických médií. Ale když se bavíme o nějakých hnutích a organizacích, tak těch už bylo méně nebo žádné. Organizované politické síly už v roce 2020 tak nějak neexistují. Nějaké seriózní. Ale za tu dobu, co se týče politických médií, se to pole rozšířilo. Tedy i když vezmeme anarchisty. Co bylo v roce 2010? Objevily se webové stránky „Autonomní akce“. Ta existuje i nyní. Ale nic jiného tam nebylo. Pak tu byl Black Block, nebo jak se ten web jmenoval, který psal o radikálních anarchistických akcích. Ale podle mě neexistoval moc dlouho. Teď je jiná doba, takže to nejsou webové stránky, ale kanály na Telegramu. Máme několik velkých anarchistických Telegram-kanálů. Ve větších městech jsou také místa spojená s anarchisty, kde pořádají různé akce. Obecně je anarchistická myšlenka tak nějak rozšířenější.

Nejlepší na tom všem – vzhledem k tomu, že ses stal anarchistou – bylo, že když jsi vyšel z vězení, viděl jsi, jak se všechno změnilo. Slyšeli jsme od tebe velmi pozitivní hodnocení. Čekali jsme, že to bude mnohem horší. Co jsi tedy dělal dál? Rozhodl ses úplně vzdát politického života, nebo se víc angažovat?

Samozřejmě, že jsme neměl v úmyslu opustit politickou činnost. Nejdřív jsem za to šel do vězení a odseděl jsem si deset let. Nechápu lidi, kteří jdou do vězení za politickou činnost a pak s ní úplně přestanou. Zdá se mi, že tady vás naopak stát tlačí k tomu, abyste byli radikální a pokračovali ve svých aktivitách. Mimochodem, vzpomínám si také, že kolem roku 2016, když jsem byl v kolonii s přísným režimem v Norilsku, přišel za mnou důstojník FSB z Moskvy a velmi naléhavě mě žádal, abych napsal prohlášení, že se nebudu účastnit žádné politické činnosti.

Co ty na to?

Tehdy jsem nic nenapsal, odmítl jsem. Zároveň, když jsem byl propuštěn, byl jsem zbaven mnoha příležitostí, protože jsem dostal osm let policejního dohledu, v jehož rámci jsem nesměl vycházet z domu po 22. hodině a musel jsem se hlásit. Pravidelně v noci přicházeli policisté, aby zkontrolovali, zda jsem doma, nebo ne. Obecně řečeno, měli mě na mušce. A v Rusku tehdy, a ještě více teď, se mnoho věcí dělá lépe, když policie neví, kde jste. Jinak jste velmi zranitelní. Ale na druhou stranu se samozřejmě dá jistá dávka slávy a publicity využít ve váš prospěch. V poslední době se však toto pole zúžilo, protože spousta projevů byla kriminalizována. To znamená, že o mnoha věcech se prostě nesmí mluvit otevřeně, protože za tato slova můžete jít do vězení. Proto jsem své aktivity soustředil na pomoc politickým vězňům.

Na internetu jsem viděl, že jsi byl mimo jiné, stejně jako jiní obránci lidských práv a aktivisté, zadržen během shromáždění nebo při účasti na soudních jednáních.

Účastnil jsem se politických shromáždění, ale abych byl upřímný, byl jsem velmi zklamán. Když v lednu 2021 po zatčení Alexeje Navalného svolali jeho příznivci shromáždění, rozhodl jsem se vyjít do ulic. Samozřejmě nejen a ani ne tak kvůli Navalnému, ale obecně. Mnoho lidí vyšlo do ulic také proto, že byli obecně nespokojeni s politickou situací v Rusku. Lidí bylo opravdu hodně. Určitě kolem dvaceti tisíc. Byl jsem na Puškinově náměstí a kamkoli jsem se podíval, byl nekonečný dav lidí. Ale zároveň žádné vlajky, žádné transparenty, žádné plakáty – absolutně nic. Jen lidé. Ano, skandovali, ale jen velmi jednoduchá hesla jako „Rusko bez Putina“ a „Osvoboďte politiky“. Celkově nebylo jasné, co chtějí a proč sem vůbec přišli. A to je ve srovnání se situací před deseti lety velmi špatné. Protože tehdy se naopak všechny politické síly snažily na každém mítinku demonstrovat své politické požadavky.

Pokud tomu rozumím, jde o to, že se hlavní politické síly rozpadly. V Bělorusku paralelně probíhal podobný proces. Předpokládám, že pro úřady je jednodušší, když se ze všech mítinků stane něco spontánního a nepochopitelného.

Ano, organizace se rozpadly, ale lidé zůstali a stále vycházejí do ulic. Pro mě to bylo první shromáždění po propuštění z vězení. Byl jsem pod policejním dohledem, ale to mě nezastavilo. Chtěl jsem jít alespoň s transparentem, ale tady lidé vyšli a stáli, prostě stáli několik hodin. Co požadovali, nechápu. Ani na silnici nevyšli. Prostě se šli projít, aby se nadýchali čerstvého vzduchu.

Podobné to bylo v Bělorusku v roce 2020. Lidé se báli vyvěsit některé plakáty, protože je hned zatkli. Ale nezavírali vás jen za to, že jste se procházeli. A lidé toho využívali. Bylo to trochu jako protest a trochu ne. Je to zvláštnost našeho východního regionu, pokud jde o teorii a praxi protestní činnosti. Přejděme ale k dnešním událostem. Existovalo v ruské společnosti pochopení pro to, co se blíží? Že bude válka?

Určitě ne. Většina, včetně mě, do poslední chvíle nevěřila, že se Putin rozhodne k tomuto kroku. Protože se zdálo, že to bude naprostá šílenost a že to povede jen ke škodě samotného režimu. Drtivá většina to nečekala.

Lidé, a to nejen v Rusku, to nečekali. Z jaké perspektivy se na tuto válku díváš ty sám? Ve společnosti je kolem ní teď prostě tolik přirovnání a mýtů: skřeti a elfové, Putin a Biden, Putin vs. Zelenskij, dobro vs. zlo.

Je to ruský imperialismus. Putin v roce 2014 zahájil sérii válek, které mu zvedly rating, a pokračuje v tom. Ale tato konkrétní válka, nejsem si jistý, že mu zvedne rating. Ale on se rozhodl. Pravděpodobně se rozhodl, že na stará kolena ovládne polovinu Evropy. Tento proces začal v roce 2014. Už když jsem seděl ve vězení a sledoval média, viděl jsem, že mu klesá rating, pak zabral Krym a začal hybridní válku na Donbase. Jeho hodnocení šlo nahoru. Pak to zase začalo klesat. Poslal vojáky do Sýrie. A to už bylo všechno depresivní, možná se tehdy mělo podniknout víc konkrétních kroků. Samozřejmě nikdo netušil, že to přeroste do takových rozměrů.

V jakém stavu byly na začátku války a v předválečném období občanské iniciativy, opoziční organizace a anarchistické skupiny v Rusku?

Všechny politické organizace a struktury byly ve velmi špatném stavu. Pokud budeme mluvit konkrétně o těch politických, tak v podstatě žádné neexistovaly. Možná pár, ale málo a nepředstavovaly žádnou vážnou sílu. Pokud jde o anarchisty, alespoň ti, které jsem potkal po svém propuštění, byli ochotni – řekněme to takhle – vybudovat organizaci. Ale šlo spíš o nějakou mírovou činnost, budování komunity a tak dále. A samozřejmě všichni byli na válku naprosto nepřipravení.

Zdá se, že sleduješ, jak byla potlačena politická hnutí, občanské iniciativy a podobně. Když to srovnáš s Běloruskem, tak tam byla občanská společnost v podstatě zredukována na nulu. Ale Bělorusko je malé, snáze se kontroluje atd. Právě jsi mluvil o mírových vizích anarchistů a dalších skupin. Mají občanské kruhy a radikální skupiny v Rusku nějaké vyhlídky? Protože Rusko je větší, je to obrovské území, je tam spousta etnických problémů. Jaké jsou v době války vyhlídky sociálních hnutí na nějaký rozvoj a odpor?

Myslím, že v Rusku je nyní možná pouze podzemní politická činnost. Protože ve skutečnosti je všechno a všichni pod tlakem. Nedávno jsme měli příklad, kdy policisté přišli na večer solidarity s politickými vězni, kde se psaly dopisy, podepisovaly pohlednice a četla poezie. Takové večery se v posledních letech staly tradicí. Konají se v Moskvě, Petrohradě a dalších městech. Obvykle nevzbudily pozornost úřadů. No, co se tam děje? Přijde pár desítek lidí, napíšou dopis a pošlou ho. Není to ani politická akce. Teď se dotírá i na takové akce. Je to jako v gulagu, víc než tři lidi se nesejdou. Když se jich sejde víc než tři, znamená to, že chystají vzpouru a všechny je musí chytit, zmlátit a poslat do vězení. Totéž se nyní děje ve „velkém gulagu Rusko“. Myslím, že zde je možná jen nějaká podzemní činnost.

Takže nesdílíš pacifistický přístup mnoha anarchistů a dalších organizací? Myslíš, že je třeba nějaká jiná forma angažovanosti vůči současnému putinismu?

Nyní prostě není jiná možnost. Nevidím žádnou perspektivu budování nějakých komunit nebo čehokoli jiného. Všechno bude rozdrceno. V Rusku teď hodně jdou pod anarchistech a po válce se to jen zhoršilo. Je tu „Ťumeňská kauza“, kde bylo zatčeno šest lidí na základě obvinění z trestného činu napojení na terorismus. Je pravda, že dva z nich byli zatčeni za držení podomácku vyrobených výbušnin, které chtěli vyzkoušet. Na ostatní přitom nic není. Byli jednoduše zadrženi, protože se znali. Nepodařilo se jim nic provést. O dvou z nich je známo, že měli ve svém městě na starosti libertinskou knihovnu. Všichni tito lidé byli zatčeni. Teď obecně probíhají prohlídky a zadržování různých anarchistů, protože orgány činné v trestním řízení hledají lidi, kteří organizují nějaké útoky. Stačí, aby bezpečnostní služby věděly, že jste anarchista, a mohou na vás kdykoli přijít. Takže v tuto chvíli pro ty anarchisty a anarchistky, kteří jsou v Rusku, pokud ještě nebyli odhaleni, nemá smysl se odhalovat. Musíte prostě pracovat v ilegalitě, anonymně.

Čteš také zprávy ze světa? Vidíš, alespoň já to vidím, že kvůli krizím ve všech sférách života se Evropa mění, na mnoha místech se k moci dostávají konzervativci? Jaké jsou podle tebe vyhlídky anarchistického hnutí obecně, ale i širšího emancipačního, radikálně-demokratického, ultralevicového hnutí ve světě, v Evropě, vzhledem k posledním událostem a válce?

Ještě když jsem byl v Rusku, četl jsem, že Evropa je pravicová. Ale řekněme, že teď jsem v Německu a moc pravicových nálad jsem tu nezaznamenal. Alespoň v Berlíně. Celkově si myslím, že pravicový program je sotva platný, protože nenabízí žádné východisko ze současné situace. Naopak, válka ukazuje, že pravicový program vede k válkám. Proto si samozřejmě myslím, že levicový program má lepší vyhlídky.

Asi jsi slyšel o Itálii, kde se fašistická pravice dostala k moci, že?

Ano, slyšel jsem. Ale abych byl upřímný, neponořil jsem se do toho, protože jsem zaneprázdněn pomocí politickým vězňům v Rusku a někdy ani nemám čas číst zprávy.

Pravděpodobně v konzervativnějších zemích Evropy, ne v Německu, ale blíž k východu, kam migrují hlavně lidé z Běloruska, Ruska a Ukrajiny, xenofobní nálady rostou. Pravicové strany a jejich protiimigrační agenda jsou stále populárnější, někdy se konají i pochody, častěji dochází ke xenofobním incidentům. Ale nejde ani o nacionalismus jako takový, i když i ten je přítomen kvůli migrační krizi, kdy miliony lidí musí opustit své země: kvůli klimatickým změnám nebo válce. Jasné je, že se společnost militarizuje, a to lidi, dokonce i mnohé levičáky, podněcuje k hledání jednoduchých odpovědí na složité otázky. Existuje jednoduchá touha najít toho dobrého a toho vinného… Například Rusko je špatné a Ukrajina je dobrá. Toto tvrzení považuji za kontroverzní a hodné kritiky. Jde spíš o to, že se celá Evropa stává nacionalistickou, ale i o militarizaci a fašizaci v některých aspektech. Nevšiml sis toho?

Militarizace určitě existuje, je to vlastně logická reakce na ruskou agresi. Zdá se mi, že k ní dochází především v zemích sousedících s Ruskem. Jedná se o pobaltské státy, Polsko. Nepochybně, když lidé, kteří tam žijí, vidí ruskou agresi, chtějí se přirozeně co nejvíce vyzbrojit, aby se to nestalo jim. A tady je samozřejmě těžké něco udělat. Jak říct lidem, kteří se chtějí bránit, „neozbrojujte se“?

Měla by Ukrajina zvítězit?

Ukrajina vyhraje, tím jsem si jistý. Už proto, že za ní stojí celý svět. Ukrajinci jsou motivovaní, ruská armáda má motivaci malou a myslím, že brzy bude ještě menší. Uvedu příklad, který je sice trochu vzdálený, ale myslím, že se dá přenést na jiné situace. Když se Kreml v roce 2014 zmocnil Krymu a zahájil hybridní válku, na jihovýchodě Ukrajiny to všechno podporovala i spousta vězňů ve věznicích, kteří byli opravdu jakoby „zombifikováni“ propagandou. Ale po nějaké době, možná po půl roce, možná po roce, se spousta lidí začala na události dívat jinak. Uplynul rok, člověk byl doslova obklopen stejnými lidmi a v televizi běželo zpravodajství [ruského, provládního] Prvního kanálu. Mluví se tam o určitých událostech, přitom všichni vznáší pochyby: „Ještě se podívejme, co o tom řekne Euronews.“ Takže si myslím, že takový „ústup“ bude i u Rusů – nakonec to všechno lidi taky prostě omrzí.

Můžeme něco udělat jako jednotlivci nebo jako skupina?

Možností je mnoho. Každý z nás může jednat. Ti, kdo jsou v Rusku a mají na Rusko nějaký vliv, mohou vše co nejvíce sabotovat. To znamená, že pokud je někdo v branném věku, musí se vyhnout mobilizaci, pokud ne, může pomoci ostatním, aby se jí vyhnuli. Ti, kdo jsou zaměstnáni na pracovištích, si berou nemocenskou, vyhýbají se všemožnými způsoby. Lidé by neměli platit pokuty a tak dále. Je to sice malý příspěvek, ale když se nad tím každý zamyslí a bude jednat tak, aby ani jedna kopějka nešla režimu, který vede tuto válku, bude to mít smysl. Ti, kteří se rozhodli vést nějakou partyzánskou válku, musí nejprve zasáhnout infrastrukturu. Ti v zahraničí mohou zasáhnout třeba ruská aktiva, infrastrukturní zařízení a tak dále. Aniž bychom přihlíželi k sankcím, polovina světa neustále tak či onak komunikuje s Ruskem, něco vyváží nebo dováží. Proto si myslím, že i tady můžeme veřejnost upozornit, a toky zablokovat. Můžete podpořit ukrajinskou armádu. Existuje mnoho možností a je třeba volit, co je komu bližší.

Můžeš promluvit o nějakých iniciativách na podporu politických vězňů, kteří jednali partyzánským způsobem? Na koho si dát pozor, koho podpořit? Četl jsem váš kanál Černý únor, Vyvozhuk (pomoc těm, kteří se snaží opustit ruské území a odejít na bezpečné místo). Možná můžeš přiblížit nějaké další iniciativy.

Existuje mimo jiné iniciativa nazvaná Zóna solidarity, na které se také podílím. Poskytuje pomoc těm, kteří jsou stíháni za nějakou radikální protiválečnou akci, ať už jde o vypalování vojenských náborových středisek nebo nějaké sabotáže na železnici, kde jezdí vojenské vlaky. Ostatní lidskoprávní organizace těmto lidem nevěnují pozornost, protože je – alespoň v době míru – nepovažovaly za politické vězně. Doufám, že nyní některé velké organizace přehodnotí své názory na tuto problematiku, protože jak lze odsoudit a odmítnout podporu člověku, který se rozhodl zapálit vojenské náborové velitelství, které posílalo stovky lidí na porážku? Právě nedostatečná podpora těchto lidí vedla ke vzniku Zóny solidarity. Snažíme se nenechávat takové lidi systému napospas, vyhledáváme je, hledáme jim právníky a snažíme se je podpořit, jak jen to jde.

O kolika lidech se tak bavíme? Jak jsem se přesvědčil, v Memorialu (což je největší ruská, dnes již zakázaná, organizace na ochranu lidských práv) je vedeno více než 700 politických vězňů, z toho 300–400 jsou lidé utlačovaní jen z náboženských důvodů.

Podle předběžných odhadů je takových lidí asi 50. Ale to jsou jen ti, kteří jsou nám známi. [Od 24. února do poloviny října 2022 došlo v Rusku k nejméně 54 pokusům o zapálení vojenských doplňovacích velitelství; a k více než 20 žhářským útokům na jiná sídla vlády nebo politických stran; aktuálnější informace ZDE]. To znamená, že vidíme zprávu, že byla zadržena osoba za zapálení vojenského doplňovacího velitelství, zadáme ji do tabulky a pak se snažíme zjistit její údaje a místo, kde se nachází. Jen takových lidí je asi padesát a je možné, že jsou zadržováni i lidé, o kterých nic nevíme, protože nebyli zmíněni ve zprávách.

Co si osobně myslíš, jak to dopadne a kdy?

To jsou velmi těžké otázky, protože to závisí na mnoha faktorech. V poslední době si myslím, že to může skončit tak, že ukrajinská armáda zatlačí ruská vojska k hranicím a to bude žel konec. V Rusku zůstane všechno při starém, bude tam také Putin, čekistická moc a tak dále. Vzhledem k tomu, že mnoho aktivních lidí odešlo, je těžké doufat ve změnu zevnitř.

Je to pro svět špatný scénář?

A co svět? Obecně vzato nic. Až skončí válka, bude možné opět nakupovat ruskou ropu bez sankcí a tak dále.

Chci tím taky říct, že vyhlídky mohou být jiné, pokud se někdo v Kremlu opravdu zblázní.

Může se žel stát cokoli. Lidé v Kremlu už teď nejsou, mírně řečeno, příliš adekvátní. Pak bude samozřejmě všechno ještě horší. Jaderná válka uprostřed Evropy, miliony hektarů půdy nepřátelské životu. Možná to bude začátek něčeho nového, lepšího, než je to teď.

Obvykle končíme nějakým shrnutím.

Myslím, že lidé by měli dělat to, co je baví a v čem jsou dobří. A v určitých kritických chvílích, místo aby se snažili zapadnout do nějakých vzorců, by měli na protest použít právě tyto schopnosti. Uvedu abstraktní příklad. Pokud někdo umí dobře psát, měl by psát, i když všichni házejí Molotovovy koktejly. Zároveň platí, že pokud někdo umí dobře házet Molotovovy koktejly, musí je házet. Ano, na okolnostech žel záleží. Mám na mysli přesně to, co můžete udělat v konkrétní situaci a na konkrétním místě na základě svých schopností a dovedností.

Děkuji za rozhovor a za tvůj čas. A je skvělé znát tvůj pohled na dění v Rusku. Jsou to jedinečné informace, jedinečné znalosti, které jsou zde pro místní aktivisty a účastníky hnutí velmi potřebné.

Bylo to zajímavé, děkuji za rozhovor.

Zdroj:
https://federacja-anarchistyczna.pl/2023/01/11/wiezienie-to-nie-koniec-trzeba-dzialac-dalej-wywiad-z-iwanem-astashinem/

26.3.2023 Zahraniční sekretariát AF

Represe Ze světa Válka