Ještě jednou o volbách a dalších nepřístojnostech

Bilance protivolební minikampaně, voleb a věcí kolem

Od závěru prezidentských voleb máme pomalu tři týdny, pojďme tedy trochu zrekapitulovat i naši minikampaň „Nepotřebujeme prezidenta“. Nestalo se toho nějak moc a pointu jsme už vykecali v „tajemném článku“ těsně před samotnou volbou.

Vydali jsme tematicky zaměřené číslo nástěnných novin A3, založili jsme titulní web, napsali něco textu a utvořili tři improvizované, veskrze sarkastické plakáty, které se objevily přinejmenším v ulicích Prahy a Olomouce. Jejich použitelnost prezidentskou volbou nekončí, jistě se dají využít třeba kolem 8. března, kdy se za mediálního lomozu bude Miloš měnit za Pavla. Teda Petra. Stáhnout si je můžete z prokliku na (anti)prezidentských stránkách, jež ostatně jde taky dál šířit. Na aktuálnosti neztratí, dokonce nejde vyloučit, že si podržíme doménu do příští volby za šest let.

Taky jsme celou slávu uzavřeli antiprezidentským studiem konaným po oznámení výsledků na pražské Zdeně. Upřímně – na počátku byla myšlenka skutečného studia, které by se třeba i vysílalo přes sociální sítě, ve výsledku se s tím ale zkrátka nechtělo nikomu dělat. Což bylo ve shodě s obecným „plánem“ naší kampaně, tedy zvlášť se nepřetrhnout. Relevantní otázky spjaté s volbou se navíc již veřejně prodiskutovaly na nedávném Existenčním večírku.

Ve studiu se nás sešlo pár. Dali jsme si limo a pivo, zakousli lahodnou focacciu napečenou v tomto směru nejzručnější osobou z našeho kolektivu. Všechny dobrovolné příspěvky za stravu jsme mimochodem už poslali kamarádům na válkou zmítané Ukrajině. Díky za ně!

Komorní atmosféra prospěla našemu v podstatě jedinému plánu (kromě „eventuálně pudem někam prudit, kdyby se nám extra chtělo“), jakési variaci na Riskuj! – vědomostní soutěži zahrnující historii našeho hnutí, ekologii, feminismus, LGBTQ+ témata či antifašismus. Historické otázky proložila tzv. zábavná videa zachycující dané události, především nácky dostávající tu či onde za vyučenou. Pěkné to bylo. Vzhledem k tomu, že samotné ceny – hlavně publikace a další materiály z archivů – se u vítězů a, ehm, nevítězů, nelišily, nikdo snad neodcházel nešťasten.

A teď k věci

Samotný volební výsledek nám říká několik věcí. Jaksi dobrou zprávou je, že prohrála orbánovská a národovecká linie, na niž už před parlamentními volbami 2021 najel Babiš. I když to udělal z pragmatických důvodů jako cynický kalkul, šlo a jde o příznak nebezpečí. Zvlášť vzhledem k jeho rostoucí politické izolaci na domácí scéně roste i riziko, že se oligarcha v rámci zachování svého politicko-podnikatelského projektu pokusí následovat příklady „neoautoritářských“ vlád v Polsku a Maďarsku.

Na někdejší Babišovo halasení, jak je maďarský premiér a skrznaskrz grázl Orbán jeho přítel a inspirativní národní vůdce, v prezidentské kampani navázalo stavění se do role „mírotvůrce“. Šlo o velmi srozumitelný signál kritikům pomoci Ukrajině a přitakání jejich nevyřčenému apelu, aby západní země nechaly Ukrajince nerušeně masakrovat Ruskem. Je dobře, že tato linka symbolicky prohrála, ať už máme tisíc pádných námitek vůči NATO a západní politice celkově.

Důležité tu ale je slovo „symbolicky“. To, že se frustrace a hněv nemalé části společnosti kanalizuje k nahnědlým, národoveckým, konspiračně-teoretickým až proputinovským tendencím, zůstává faktem i po volbách. Výsledek trend jen maskuje. Babiš se pokusil odpůrce pomoci Ukrajině (tedy hlavně národovce, odpůrce LGBTQ+ práv, ekologie, feminismu atd.) využít mj. proto, že jsou poměrně početní a sdružení u jediného politického subjektu, kterému lze ještě vykrást voliče: nahnědlé, protiukrajinské SPD. A v takové situaci se i expremiér prostě může chovat jako SPD se všemi důsledky.

To, že nyní prohrál, nám nemusí nic říkat o síle fašoidních směrů. Hodně příznivců národovectví a „míru“ za cenu zničení Ukrajiny Babiše nevolilo. Často ho stále nesnáší kvůli proticovidovým opatřením, jindy by chtěli někoho vyloženě fašistického. Jediným štěstím nás coby odpůrců rasismu a autoritářství je, že vyloženě fašounské kruhy chronicky postrádají charismatické lídry, kteří by trumfli Babišův PR aparát. Kandidát SPD Bašta působil jako zmatený blb, figury z podzimních proruských demonstrací – na politické ose od KSČM přes Trikoloru po 100% nácky – jsou zase zpravidla neschopné a vzájemně rozhádané.

Babišovou prohrou se obavy z fašizace a protiukrajinských nálad neřeší, možná naopak. Řada lidí přiklánějících se v situaci faktické absence formální levice (a marginality levice neformální) k autoritářům a politickým vychcánkům navíc nejsou vyloženě fašisti ani idioti. Jejich – samozřejmě hrozné – politické postoje spíše vyjadřují nespokojenost se ztrátou jakýchkoli životních jistot, a tím pádem i nějakého pocitu lidské důstojnosti a v neposlední řadě snahu hledat zástupné problémy, jen aby si nemuseli přiznat vlastní neschopnost mířit na správné cíle, tzn. v první řadě na kapitalismus. Prekarizace a zvyšování životních nákladů, fakt, že liberální elity kašlou na obyčejné lidi, široce rozprostřené touhy po tom, že „někdo udělá pořádek“, zažité české národovectví a nedostatek politické imaginace, která by předestřela škálu alternativ – to vše ukazuje, že problému vlivu fašizujících tendencí se jen tak nezbavíme.

Nenávrat

Nemalá část společnosti vyhodnotila Pavla jako lepší variantu proto, že ztělesňuje status quo. Respektive příslib středotřídní slušnosti, úcty k pravidlům, „klidu a řádu“ podepřeného marketingovou mašinerií i zjevným talentem „generála“ k systémové politice a oslovení toho typu davů, který se dříve shromažďoval na demonstracích Milionu chvilek.

To se u nás – lidí, kteří chtějí společenskou změnu směrem ke svobodnější, rovnější a trvale udržitelné společnosti – naprosto míjí účinkem. Pavel (stejně jako Babiš) je představitelem politicko-ekonomického řádu, který musíme nutně překonat. V úhrnu pro nás platí, co říkáme celou dobu: potřebujeme situaci vidět z širší perspektivy a pracovat na rozvoji vlastních, důležitějších témat, než je vlastně nepodstatná otázka, kdo bude prezidentem.

Oddálíme-li pohled od jmen kandidátů, vidíme v nynější prezidentské volbě další kapitolu střetu společenského řádu přítomného u nás od 90. let – neoliberálního kapitalismu – se snahou směsky národovců, nových autoritářů a politických podnikatelů uchopit moc tím, že se pasují do role „prolidové alternativy“. U nás se tak nyní profiluje Babiš a Okamura, v zahraničí Trump, polská strana PiS nebo Orbán.

Daný konflikt je svým způsobem smutnou reakcí na útok proti neoliberalismu zleva, kterého se během finanční krize kolem roku 2010 účastnili i anarchisté po boku antikapitalistických, přirozeně antirasistických a ekologických hnutí typu amerického Occupy. Ten sice zrodil novou generaci aktivistek a aktivistů, ale jako organizovaná síla se zhroutil vlivem nedostatku strategie, vykradením lidového hnutí rádoby-revolučními levicovými stranami, a konečně reakcí zprava a zmatením části protisystémových aktérů směrem k fašizaci.

Prohrává-li tedy v některých konfliktech nové autoritářství s představiteli starého normálu, nevítězí ani tak „demokracie“, „slušnost“, „právo“ a kdesi cosi, jako spíše ty samé podmínky, které trumpovské/orbánovské polonácky zrodily. S tím rozdílem, že dnešní situace je oproti té z minulé dekády ještě nestabilnější, rámovaná rychlým souběhem dřív těžko představitelných krizí – covidové pandemie, války i drahoty, nemluvě o stále eskalující krizi klimatické.

A i když se představitelé statu quo tváří, jak se poučili, a chtějí naslouchat chudým, poníženým, vyloučeným, nasraným, ve skutečnosti je systém i jeho logika stejná. Zisky v době prosperity shrábne úzká elita, ztráty skrze rozličná „úsporná opatření“ a „šetření“ zaplatí většina. Budou-li chybět státu prachy – u nás hlavně vlivem chronické neochoty např. proporčně danit bohaté –, hodí se pod kola služby chránící před nejhoršími dopady antisociálního systému, např. chronicky nemocné a jinak hendikepované, seniory, lidi na hranici bezdomovectví.

Liberální nadšení z Pavlova vítězství by nás nemělo zmást. V první řadě je třeba mít na vědomí, že valná část těch, co mu to hodila, nevolila pro něj, ale proti Babišovi. A před námi jsou teď obří výzvy, na které nebudeme s to reagovat, pokud nevezmeme anarchistickou politiku naprosto vážně.

A to znamená co?

Naše možnosti jsou dosti skromné, objektivní vliv na společenskou situaci minimální. To ale nemůže být omluvou k rezignaci a zakopání se v bublině, v níž se řeší jen to, kdo je správný anarchista a kdo zradil jakési zásady, co platily před více jak 100 lety v naprosto odlišném kontextu. Naopak potřebujeme stanovit základní kolektivní cíle a systematicky na nich pracovat. Měla by a může to být zábava, ale mějme na paměti, že jde svým způsobem o doslova historické úkoly, jejichž výsledky budou formovat potenciál a výsledky anarchistického hnutí v příštích letech, možná dekádách.

Je očividné, že pro to nepotřebujeme prezidenta. Taková otázka je naprosto irelevantní. Co tedy potřebujeme?

* Budovat infrastrukturu. Naše kapacity se přímo odvíjejí od možností se průběžně scházet, plánovat, užívat dostupné zdroje ke konkrétním akcím a udržovat společné projekty. Stále nám chybí dostatečné zázemí v podobě decentralizovaných fyzických prostorů fungujících na skutečně komunitní bázi, spolehlivě funkční logistika a celkově kapacity organizovaně jednat mimo Prahu a několik dalších měst. Infrastruktura neznamená jen hmotné možnosti, ale i „infrastrukturu mentální“: kompetenci, trénink a konečně dovednost analyzovat i chápat aktuální dění, užít znalost k praktické akci.

* K tomu ale potřebujeme vytvářet hnutí, nejen „scénu“. Signálem, že je svobodná politika zdola živá, je určitý pohyb, vytváření nových projektů, udržování stávajících a akceschopnost – jak v reakci na dění kolem, tak coby schopnost vznášet vlastní témata nebo přijít na pomoc dalším hnutím či lidem. Neexistuje univerzální odpověď na otázku „co dělat?“, ale jde říct jistě, že „něco“ ano. Hledejme cesty, jak měnit svět a zapojovat do našich aktivit další lidi. Lze si klást otázky v rámci již asi 20leté debaty o tom, zda jsme či máme být tzv. aktivisty, případně co to znamená – ale odpovědí nemůže být rezignace.

* Hnutí jsou lidé, klíčové je tak posilovat vazby. Anarchistickým kruhům nechybí ani tak počty. Nechceme být lídry, které někdo poslouchá a následuje, ale spíše akční komunitou. To, co nám chybí, je tak návaznost: v určitém intervalu jedna generace založí rodiny, rezignuje nebo se vlivem dalších důvodů usadí, a nastupuje generace nová. Vzniká vakuum, chybí sdílení zkušeností a postojů mezi mladšími – obvykle energičtějšími – lidmi a zkušenějšími, kteří se skvěle orientují v řadě specializovaných praktických věcí, ale sklouzávají k rutinérství až cynismu. Vznikají propasti, jež potřebujeme překonat vzájemným respektem a upřímností. Současně se nám jako základní strategická jednotka nabízejí tzv. afinitní skupiny, tedy dlouhodobí přátelé sdílející jak politickou aktivitu, tak další aspekty svých životů, pomáhající si a udržující se navzájem „v provozu“ – stavme je!

* Stavět něco nového znamená aktualizovat se. Anarchismus není muzeum. Ač jsou 100 až 150 staré zakládající texty inspirativní a v mnohém obecně platné, musíme chápat, že vycházejí z doby, kdy lidé zkrátka žili jinak. Potřebujeme se věnovat realitě, v níž fungujeme, nejen tvořit diskusní kroužky nad archiváliemi. Měnit vše, začít kdekoli – v tom, co skutečně prožíváme my a naši blízcí. Co se děje v dnešním světě, čemu budeme čelit v budoucnu. Anarchismus má být vyjádřením života, touhy po svobodě a spravedlnosti, dynamikou úsilí o ně. Pokud jím nebude, může si rovnou postavit pomník a pohřbít se pod něj.