Zásadní a možná trochu strašidelné skutečnosti o kampani Nepotřebujeme prezidenta

Tajemství 1

Chcete slyšet tajemství? Je nám v podstatě jedno, jestli jste šli k volbám. Jak asi víte, před časem jsme spustili minikampaň Nepotřebujeme prezidenta se speciálním webem. Vedlo nás k tomu několik důvodů. Jednak nás štve, že jakkoli by člověk mohl mít z politického a mediálního frmolu dojem, jako by se s druhým kolem voleb mohl roztříštit svět, reálně volba funkcionáře obtíže našich životů ani společnosti neovlivní.

Často blbá, nedůstojně placená a nejistá práce, drahota a horentní ceny nájmů v kontrastu ke stále bohatnoucím oligarchům i jejich politickým poskokům, postupující klimatické krizi, pokračujícímu tažení ruského imperátora proti obyčejným lidem na Ukrajině, diskriminaci rozličných „jiných“, strachu z toho, co bude zítra. Mantry o tom, že pokud je nám těžko, tak se asi dost nesnažíme, a když se budeme snažit víc, tak dostaneme šanci protočit víc peněz v obchoďácích, nebo nějaké modernější variaci na New Age ezoteriku.

Prakticky nic z toho, co nás štve na komplexu vztahů, kterým říkáme kapitalismus, volba nové „hlavy státu“ citelně nezmění. Názory předkládané v televizních debatách jsou navíc jedna věc, realita nekonečného růstu zisků elity a souběžného nakládání ztrát na ramena nejslabších věc druhá. Energie vložená do hemžení kolem toho, co dnešní forma kapitalismu umí tak dobře – vytváření postav marketingově vybroušených spasitelů – je potřeba jinde.

I když si obecně myslíme, že má člověk právo kritizovat i ve chvíli, kdy nepředkládá konkrétní řešení, toto je jen jedna vrstva onoho „nepotřebujeme prezidenta“. To, co bojkotem zavánějící heslo skutečně říká, je výzva k akci. Onoho prezidenta totiž nepotřebujeme proto, že skutečně důležité věci musíme – a my věříme, že i můžeme – udělat zdola, společně, bez cirkusu zářivých billboardů a tiskových konferencí. Tam, kde žijeme, pracujeme, potkáváme se, nikoli během ritualizovaného úkonu ve volební místnosti.

Zatímco se v Česku sčítalo první kolo voleb, v německém Lützerathu se tisíce lidí snažily proniknout mezi policejními obušky a vodními děly na pomoc obráncům vesnice odolávajícím s vypětím posledních sil státně-korporátní snaze o rozšíření špinavého hnědouhelného dolu. Lepší příklad toho, o čem tu mluvíme, bychom nedokázali se sebevětší snahou vymyslet.

Tajemný mnich vysmívající se těžkooděncům zaseknutým v bahně; obránci vsi, kteří navzdory rizikům obsadili podzemní tunel nebo vzdorovali policii na lanech v korunách stromů; kámoši píšící nám „slzák v očích, ale první bariéra fízlů proražena“ či tisíce dalších lidí stojících v pravý čas na pravém místě se záměrem hájit budoucnost nás všech – ti všichni ukázali, co skutečně znamená volit. Ve smyslu „zvolit si“ – zvolit si cestu rozhodných společných činů tam, kde jsou zapotřebí; ne zvolit si papírem v urně někoho, koho jsme v životě neviděli, a známe ho leda tak skrze jeho draze zaplacené PR.

Když říkáme „nepotřebujeme prezidenta“, voláme po aktivitě.

Tajemství 2

Chcete slyšet tajemství? Velká část institucí i vztahů nadřízený–podřízený, o kterých nám od dětství říkají, že by se bez nich život rozpadl do chaosu, jen maskuje to, co lidé dokážou i bez nich. Zákon a policie je tu prý proto, aby se lidé nevraždili, nekradli, nepáchali na sobě násilí a zlo. Naprostá většina lidí ovšem nezavraždí rodiče kvůli dědictví, neoloupí drobnou seniorku v temné uličce, nepraští náhodného člověka půllitrem nebo neprodává heroin dětem. Ne proto, že je to zakázané, ale jelikož je to špatné. Touží-li někdo něco takového dělat, naprostá většina lidí to odsoudí a případně se tomu pokusí zabránit.

A naopak: svinstva, která zažívá bezpočet lidí po světě (od znásilnění v rodině, které zpravidla nedojde adekvátní odpovědi, až po násilí nezměrného rozsahu, jakým je kupříkladu útočná válka zmírajícího impéria vůči obyvatelstvu sousední země), bývají doslova založená na nerovnosti, síle, moci.

Násilné vztahy patriarchátu předpokládající, že „když pán chce, tak žena musí“, se udržují právě vlivem hierarchizace společnosti, ne navzdory ní. A oslabují jen díky aktivitě bezpočtu houževnatých a odvážných bojovnic za jiný svět, ne vlivem posvátné existence státu. A takovou Ukrajinu brání v posledku také jen lidé, svou vlastní silou, intelektem, odvahou a vůlí. Ne náhodou jsou mezi nimi i anarchistky a anarchisté, stojící proti vražednému náporu. Nikoli proto, že musí, ale protože je to správné. Jejich i naši přátelé v Rusku vzdorující mobilizaci a Z-fašistickému režimu jsou mezitím mučeni policií a odsuzováni soudy na základě zákonů a paragrafů. Jsou v ilegalitě, ačkoli brání zlu.

Zákon je dvojsečná čepel. Pokud by zastánci státu, institucí, hierarchie a svatosti legality na vlastní oči viděli, co vše se v historii na nejrůznějších místech dělo zcela legálně, nebo dokonce z nařízení zákona, nejmíň týden by blili. A naopak velká část pozitivních sociálních vztahů nedrží pohromadě legislativou, ale základními sdílenými hodnotami, vědomím vzájemné lidskosti, často i aktivní vzájemnou, rovnostářskou pomocí. Nazývejme to afinitou, stejným slovem, kterým pojmenováváme svou základní „organizační jednotku“ k tropení potíží – afinitní skupinu.

Půjdeme-li dále, těžko si nevšimnout, že onen mytický kapitalismus, jeho korporace a manažeři nejsou tím, co nás zásobuje domy, jídlem, zdravotní i jinou péčí, pivkem po práci nebo filmem na večer. Věci dělají lidé, jsou tvořeny cílevědomou, koordinovanou činností: prací. Balast kolem ní představuje jen formu organizace, jednu z možných.

Leckdo, kdo zažil nevyplacení mzdy, vyhazov pod falešnou záminkou, všemožné porušování pracovního práva nebo prudu od neschopného blba na vyšší pozici, se může zcela oprávněně ptát, zda jde nebo vůbec kdy šlo o formu dobrou. Ostatně – kdybychom se dotázali lidí, kteří na krátkém konci provazu dodávají kapitalismu nejlevnější nebo nejtěžší práci v chudých zemích tzv. globálního Jihu, zjistili bychom velmi svižně, že naše obtíže s džobem jsou v rámci tohoto údajně „nejlepšího ze špatných systémů“ ještě selanka.

Můžeme být víc. Jestliže se nestáváme krvelačnými psychopaty, když zrovna není na blízku policejní hlídka, můžeme se velmi dobře organizovat i bez neustálé hrozby uniformovaným násilím. Na základě vzájemné pomoci, rovnosti a vůle se bránit proti zlu dokážeme společně tvořit jiný, lepší život. A tato změna začíná v okamžiku, kdy si představíme svět jinak.

Když říkáme „nepotřebujeme prezidenta“, voláme po sebevědomí.

Tajemství 3

Chcete slyšet tajemství? Anarchisté a anarchistky nejsou další zájmovou skupinou, která se vás snaží získat ve volbách: ve skutečnosti se je jen snažíme využít, abychom něco sdělili. Ani konkrétně jako Anarchistická federace se necítíme být nějakou reprezentací či autoritou, naopak se držíme dávného rčení „nevěřte nikomu, nevěřte ani nám“. Respektive k němu chceme přidat: „věřte sobě a lidem, se kterými chcete určovat, jak budete žít“.

Organizujeme se zdola na úrovni lokálních skupin a jsme přesvědčeni, že skrze podobnou, nehierarchickou aktivitu můžeme přispět k překonání stávajících voleb menších zel ke společnosti, v níž budeme moci činit skutečné volby ve smyslu rozhodnutí a činů. Svobodně, udržitelně, rovně ve vší různosti. Bez bídy, vykořisťování, rasismu, útlaku všeho druhu.

Nepřicházíme s přesnými návody a dogmaty, naopak jsme podezíraví k sociálnímu inženýrství a slibům všemožných kazatelů, i kdyby se místo boha zaklínali revolucí. Anarchismus jako důraz na svobodu a solidaritu je pro nás morálním kompasem a metodou, jelikož svět, o jakém sníme, může mít tisíce forem a používat tisíce jiných slov. Je o volných lidech, ne o nové ideologické fasádě.

To, co předkládáme, není svátost ani čarovně zjevená pravda. Je to varianta. Je to šance, že místo toho, abychom si házeli mincí a čekali, jestli padne „vůl“ anebo „osel“, jenž pak bude dřepět na Hradě, můžeme ji odhodit. Můžeme změnit pravidla a začít si skutečně vybírat.

Když říkáme „nepotřebujeme prezidenta“, voláme po naději.

20.1.2023 Volební komise AF

Volby