Anarchistická federace

Luxus pro všechny a co nevyřešil odborový protest

Report z bloku na dávné odborářské demo a pokus o analýzu procesů, kvůli kterým je tu teď půlka země v prdeli.

Praha

Budou to dva měsíce, kdy jsme jako AF-Praha pod heslem „Luxus pro všechny“ organizovali antiautoritářský blok na odborářské demonstraci proti drahotě. Přiznávám se, že povinnost napsat aktuální report jsem odsunul pod návalem dalšího dění, ale svým způsobem je to příležitost. Nejen odvyprávět příběh naší – popravdě po většinu času nijak zvlášť záživné – účasti, ale taky rekapitulovat, co se od té doby vlastně na poli energetické krize, drahoty a protestů proti ní odehrálo.

Napřed na relativně optimističtější notu. Náš bloček se sešel 8. října kus od plánované demonstrace ČMKOS. Místo srazu jsme naschvál umístili opodál, abychom se nemuseli hledat v davu, což byla obava – jak se záhy ukázalo – vzhledem k mizerné účasti odborářů vlastně dost scestná. V dopolední hodinu dorazilo nějakých patnáct lidí, což jsme glosovali jako nešťastné, ale ne zcela překvapivé.

Zaprvé se Luxus pro všechny shodou okolností kryl s ostravským Klimakempem 2022, kam velká část scény přirozeně odjela – a ostatně i někteří z nás, účastníků odborové demo, zůstali v Praze s nemalým hudrováním jen kvůli akci ČMKOS.

Zadruhé faktem je, že jsme velkou účast ani nečekali, a vlastně nás ve výsledku až překvapilo, když se na Václaváku bloček rozrostl na nějakých třicet lidí.

A zatřetí protest hlavní odborové centrály na levicové a ekologické scéně vyvolal tradiční potřebu vytvořit co možná nejvíc separátních bločků o co možná nejméně účastnících, ač bychom se většinově snesli asi i pohromadě. Nad tím jde jistě zdvihat obočí, na stranu druhou to alespoň progresivní síly rozprostřelo po ploše celé (na poměry odborů opravdu nevelké) demo a předešlo se debatám se soudruhy, kteří jsou na nás z podivných důvodů vzteklí za podporu přátel na přepadené Ukrajině.

Po přesunu na Václavák jsme vytasili náš – upřímně řečeno jediný – trumf: veliký transparent „Luxus pro všechny: Teplo, Pohoda, Vyvlastnit oligarchy“ na dlouhých tyčích a z látky, jež byla označena za „luxusní vínovou“. Náš hlavní program následně spočíval v zevlování kolem banneru, povídání mezi sebou, s kolemjdoucími odboráři i několika novináři, a občasným poslechem projevů ze spektakulárního pódia.

Těm nebylo moc co vytknout, apely na sociální řešení krize jen vyznívaly trochu smutně v situaci, kdy jim naslouchalo pouhých pár tisíc lidí. Jaký kontrast proti tehdy nedávným manifestacím proruských antivaxerů, nebo dokonce ohromným odborovým protestům, které si pamětníci vybaví z doby „vlády škrtů“ Petra Nečase. My, předem podezírající odborového předsedu Josefa Středulu ze zneužívání akce k vlastní prezidentské kampani, jsme nicméně přijali postoj „nic nečekal, takže nebyl zklamán“.

Ač se protest poněkud vlekl a spočíval vlastně především v proslovech, mně to skrze sled řady milých (dobře, i pár bizarních) setkání docela uteklo. Někteří lidé byli zvědaví, proč jsme vlastně dorazili, i když díky několika vlajkám obvykle dost rychle poznali, co jsme zač. Pokud vím, nikdo nebyl moc nepříjemný, spíše naopak. Když si tedy odmyslím novináře, kteří si k vyzpovídání naschvál vybrali mladší kámoše-pankáče, a následně jejich postoje předhodili nenávistnému davu pravičáků na Twitteru.

A ano, ten závěrečný, ehm, incident. Na akci jsme šli s tím, že nebudeme s nikým vstupovat do konfliktu, ale přítomnost bolševiků – toho času podporujících řádně nahnědlého prezidentského kandidáta Skálu – a hlavně zjevných nácků ozdobených rozličnými plackami a tradičními nazi značkami nám nedala, abychom na ně alespoň po cestě pryč nehoukli megafonem. Hákoši na nás ostatně už něco halekali, když jsme šli tam, tak proč nemít poslední slovo.

Jeden zvlášť typický exemplář obránce „bílé rasy“ po člověku s megafonem obratem skočil. I když nikdo z nás úplně neměl v plánu vést diskusi podobným tónem, reakce byla rychlá a argumenty dostatečné. Další rozpravu utnula policie, která v následujících minutách sebrala jak napadeného, tak i mírně pocuchaného útočníka, a oběma věnovala obvinění z přestupku. Pro kamaráda jsme si zašli na služebnu a vyčerpávající den oslavili pozdním obědem a přípitkem sektu – když Luxus pro všechny, tak Luxus pro všechny!

Třídní boj shora

Ale kde ty (skoro) loňské sněhy jsou, žejo. Naděje, že by odbory jako přeci jenom poměrně silná a sociálně progresivní síla mohly převzít štafetu odporu proti drahotě a kapitalistické logice „privatizace zisků, socializace ztrát“ od různých fašoidních divnospolků, se rozplynula. Jistě, ČMKOS se dlouhodobě na místní i celostátní úrovni snaží vyjednávat důstojnější platové podmínky a podobně, ale že by neoliberální pravičácké logice postavila zásadní překážky, říct přeci jen nemůžu. Odbory jako jedna ze stran „sociálního trialogu“ spíše brání některým z nejhorších dopadů možných politik škrtů.

Středulova prezidentská kampaň, která svého času přinejmenším částečně znedůvěryhodnila odborový protest, zatím ústí do fiaska. Jasně, jako anarchisté říkáme – a do voleb ještě xkrát říkat budeme –, že prezidenta prostě nepotřebujeme, ale přeci jenom je i z naší pozice zajímavé, že jediný nešílený levicový, prosociální kandidát stojící alespoň nějak na straně pracujících v dosavadní politické „soutěži“ shořel jak cigáro, co jsem pokuřoval u jeho projevu před dvěma měsíci.

Co se krize obecně týče, zdá se, že kopírujeme obvyklý trend. Ekonomické „elity“ a spektrum nejrůznějších oligarchů, uhlobaronů a spekulantů drahota a energetická krize rozhodně nezlomí, zvlášť pokud například před hrozbou zdanění přesunou svůj kapitál do zahraničí.

Pracující vydají ohromné sumy na uplacení základních potřeb, jako je jídlo, bydlení, elektřina a topení nastavené na alespoň něco málo víc než nulu. Někteří se zcela propadnou do sociální nejistoty, jiní budou bojovat s placením nájmu drastickými úsporami na všem ostatním, další se začnou ubíjet druhou (či třetí) prací, ti zoufalí si z nedostatku jiných možností naberou nebankovní půjčky, aby do pár let čelili exekuci.

A ti na okraji – od samoživitelek přes osamělé seniory a lidi závislé na šedé ekonomice po hendikepované či zcela sociálně vyloučené – se dostanou na samotnou hranu možného. A mnohdy za ni. Plky zajištěných mudrců vedoucích propagandistický třídní boj shora o tom, jak mají chudí šetřit, přestat pít pivo nebo zásadně kupovat sýr v kostce místo strouhaného, je samozřejmě jen víc (a oprávněně) naštvou. Mnozí šetří každou korunu už dlouhé roky a zdražování je staví do situace, ze které by neztrátový účet nevyrobila ani armáda přechytralých finančních poradců.

Vzpomínám, jak před lety zemřel můj prastrýc, celý život pracující tvrdý chlap žijící na poměrně zapadlém městečku. Při probírání pozůstalosti jsem narazil na jeho účetní sešity, kam pečlivě zapisoval každou z důchodu utracenou desetikorunu. Žil neskutečně střídmě, nikam nejezdil, bydlel ve vlastním, do hospody nechodil, jen měsíčně posílal pár set na charitu a sem tam koupil jídlo pro polodivoké kočky ze sousedství. Každý měsíc končil v podstatě na nule. Co by si teď počal i se všemi valorizacemi důchodů, prostě nevím. Zvlášť kdyby navíc platil nájem nebo dražší doplatky za léky.

Nepřijde žádný spasitel

Je krize, říká se. Popravdě, ve stavu krizí jsme v kapitalismu skoro neustále – jsou jeho součástí, daní za zběsilou honbu za ekonomickým růstem, čili v praxi ziskem velmi úzké skupiny nejbohatších. To, že taková krize dopadá na společnost strašně asymetricky, a odnesou ji vždy ti nejslabší, není vlastně ani nějaká chyba systému. Jde o jeho základní vlastnost, kterou jsem už letmo zmínil: privatizace zisku, socializace ztrát.

Potíž je v tom, že i když překonáme těžkou zimu, nedává nám to záruku lepší budoucnosti. Lidé – respektive většina z nich – zkrátka budou chudší. Stejně jako byli lidé po covidových vlnách v horší zdravotní kondici a někteří mrtví. Stejně jako jsou lidé zubožení, zoufalí nebo mrtví po tragédiích, které pořád častěji přináší klimatická krize hnaná do stále vyšších otáček fosilním kapitalismem. Mantra o „konci dějin“, kdy už bude donekonečna růst ekonomika, doba dožití, práva menšin, demokratická kultura a kdovíco ještě, se stále jasněji ukazuje jako špatný vtip.

Svět i náš region je na nebezpečné trajektorii, pod tisícem tlaků, z nichž je Putinova brutální invaze na Ukrajinu sice nejpatrnějším, ale ne jediným. Upřímně řečeno, článek jsem chtěl končit nadějí a vizí do budoucna. Jenže si nechci vymýšlet – a není proč, my v AF nekandidujeme na prezidenta.

Doba není dobrá. Jestli něco máme, není to pevná víra, že se svět otočí na patě a bude hned zásadně lepší, ale jsme to my navzájem. Jako anarchistky a anarchisté máme vztek a vědomí, že můžeme žít jinak – bez impérií, oligarchů, chrlení skleníkových plynů do ovzduší, bez dluhů a exekucí, bez děsu ze dne v kalendáři, kdy musíme odeslat nájem a zálohy za energie. Je to jakási historicky křehká šance, že skrze svobodné organizování se zdola a pevnou solidaritu můžeme převrhnout ten stůl, na kterém teď síly mimo naši kontrolu hrají karty o naši současnost i budoucnost.

Nejsem dobrý agitátor a nebudu tu volat na (neexistující) barikády. Mnohem víc mě těší jít na demo s bannerem, pošťouchat se s náckem a jít se nad tím společně smát. Ale potřebujeme víc. Náš bloček na odborářské demo byl takovým hozením hrachu na stěnu – to, co je třeba, je osmikilové předtloukací kladivo. Hnutí. Komunita schopná účinné vzájemné pomoci, budování vlastních struktur a reálného výpadu vůči sociálním krizím. Dokážeme-li vykročit z komfortní zóny a začít ji společně stavět, po nějaké příští odborářské demo se tu snad budeme bavit jinak.


Související odkazy:
Požadavky odborů
A3: Luxus pro všechny


V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy