Recenze na anarchopunkový zin z Plzně

Podporujte lokální ziny, ony vám to bohatě vrátí. Třeba přímou donáškou až do domu a příslibem zajímavého počtení. Podmínkou samozřejmě je, že byste měli mít alespoň trochu podobný interes jako autor či autoři. V případě Postaztaa Zinu, který vyšel v půlce listopadu, byla tato podmínka pro mne splněna, a tak jsem ho záhy přelouskal na přeskáčku celý, takže na úplném konci nezůstal žádný neotočený list, jak by řekla Bára v podcastu o Harrym Potterovi.

Pokud vám název nic neříká, není divu, jde o první, a doufám, že ne poslední, číslo od dřívějšího spoluvydavatele plzeňského zinu Kawakamiho rýže. A je to právě ten druh zinů, v nichž můžeme sledovat autorova nadšení i zklamání, pochybování o sobě i okolí, boj s otázkou „má to cenu?“, na niž nám už skutečnost, že držíme v ruce zin, odpovídá, že ano. Na autorovo přemítání, zda vůbec někoho zajímá, když píše o tom, co dělá ve volném čase, odpovím, že zajímá. Jenže je to závislé od obsahu a formy. Záleží samozřejmě na čtivosti textů, s čímž podle mne nemá Postaztaa Zin nejmenší problém. A co se týče témat, nemusíte být vůbec sami cestovatelé, abyste si s chutí přečetli vyprávění druhých, nemusíte být crust-punkoví nadšenci, aby jste se se zájmem začetli do rozhovoru s nějakou kapelou (osobně mám rád rozhovory, které jsou o muzice vlastně jen okrajově). Podobné ziny pak mají dva okruhy čtenářů a čtenářek, které se zároveň do značné míry prolínají. Jednak ty lokální a pak ty z nadregionální komunity dané subkultury. Zin je forma média, kde nemůžete okamžitě vztekle reagovat na první větu, jako je to na sociálních sítích, kde komunikace vede spíše k neochotě pochopit. Když už máte zin v ruce, zpravidla si přečtete celý text a máte čas na přemýšlení, na empatii, na utváření vlastního postoje. A i v tomto ohledu je Postaztaa Zin nápomocen v tom, že autor vlastní postoje nevnucuje jako pravdy, naopak sám vznáší pochybnosti, ptá se a hledá. To je i důvod, proč s ním tak rád diskutuji, když se potkáme.

A co tedy naleznete uvnitř? Pár úvah pro začátek střídá masivní rozhovor se členem plzeňského kolektivu Food not Bombs, který dává nahlédnout do toho, jak skupina funguje a jaký obrovský záběr má. „Dynamika fungování kolektivu se zrodila za těch 10 let spontánně a funguje dobře. Jsou v ní implementovány všechny zásady a vize, se kterými jsme do toho na začátku šli – totiž dobrovolnost, antiautoritářství, anarchistický kolektivismus.“ Jako asi jediný z českých kolektivů FNB se ten plzeňský občas účastní také jednání s místními politiky ohledně situace lidí bez domova, i když město pořád hodně hraje na zásluhovost a represi a chybí politická vůle k větším než kosmetickým změnám. Dalším rozsáhlým materiálem je blok textů o situaci v Myanmaru po puči, který tam 2. února 2021 provedla armáda a proti němuž se zvedla mohutná vlna odporu. K ní se přidali také místní punkeři, v čele s kapelou Riot Rebel. Ta má mj. lví podíl na rozjetí aktivit Food not Bombs v zemi, jejichž rozsah je vskutku ohromující.

Moc mě bavily cestovatelské deníky. Při tom londýnském jsem si mohl osvěžit vlastní vzpomínky na britskou metropoli. Při čtení eskapád během rumunského vandru na Rodnu a Fagaraš mi zas stále vyskakovaly v hlavě úryvky Tukanova slamu „Čtyři Češi na Fagaraši“. Nechybí reporty z koncertů a festivalů a samozřejmě rozhovory s kapelami. Můžete si přečíst odpovědi na otázky kladené např. plzeňské kapele Lili x Elbe, která mj. stála za sérií DIY koncertů „U Toutatise“ v improvizovaném prostoru zkušebny v Plzni na Roudné; polským Skorup/a; Švédkám z Vicious Irene. Dál je tu překlad rozhovoru s americkou kapelou Iconoclast či interview s chodskou partou Related Crew.

Věřím, že každý si něco najde. Je jen otázka, zda už není všech 80 výtisků pryč.

Postaztaa zin. 60 stran A5. „Neplať víc než pade.“ K sehnání na rumbo.viky@seznam.cz.

2.12.2022 -va-

Review Culture