Rozhovor s antropologem a anarchistou Brianem Morrisem

V průběhu mnoha dekád se Brian Morris ve své vědecké práci zabýval vším možným, od toho, jak různé kultury pojmenovávají věci, až po jejich interakci s přírodou, náboženstvím a pojetím sebe sama. Od šedesátých let 20. století působí také jako anarchista se zájmem o sociální ekologii.

Psal do mnoha publikací včetně Freedom, vydal několik knih o osobnostech, jako byli Petr Kropotkin, Michail Bakunin či Murray Bookchin, a také se věnoval tématu anarchismu a ekologie v řadě knih, například Anthropology, Ecology and Anarchism (PM Press, 2014) nebo Visions of Freedom: Critical Writings on Ecology and Anarchism (Black Rose, 2018). Na našem webu jsme jeho jméno několikrát zmínili a přinesli překlad jeho textu „Odkaz Saint Imier“.

Pověz nám něco o svém mládí a vlivech, které na tebe působily.

V jádru jsem kluk z dělnické třídy z Black Country, kterého okouzlil svět přírody. Měl jsem poněkud zvláštní akademickou minulost. Neuspěl jsem na jedenáctiletce, v patnácti letech jsem tedy opustil školu a začal pracovat ve slévárně ve West Bromwichi, stejně jako všichni moji mužští předkové. Tam jsem si na stroji vážně poranil pravou ruku. Dostal jsem za to odškodné 120 liber – v té době to byly velké peníze.

Díky tomu jsem mohl ve dvaceti letech odejít z domu. Nastoupil jsem dvouletou vojenskou službu jako námořník-navigátor v RASC. V říjnu 1957 jsem odplul z Amsterdamu do Kapského Města a po pěti měsících stopování po jižní a střední Africe jsem nakonec získal zaměstnání jako pěstitel čaje v Malawi (tehdy to ještě bylo Ňasko). Na plantáži jsem pracoval víc než sedm let a nakonec jsem ve svých 29 letech složil maturitní zkoušky. Poté jsem se vrátil do Spojeného království. Nepodařilo se mi dostat na univerzitu, kde jsem chtěl studovat biologii (ekologii), což byla moje největší ambice, a tak jsem koncem 60. let 20. století vystudoval pedagogiku na Brighton College of Education. Tam jsem se také poprvé zapojil do socialistické politiky.

Hlavní intelektuální vlivy na můj život neměli filozofové, dokonce ani akademici, ale populární přírodovědci jako Charles Darwin, Ernest Thompson Seton Gordon a W. H. Hudson. Jako teenager jsem horlivě četl jejich přírodopisné spisy. Kromě Darwina jsou všichni zapomenutí. Můj intelektuální pohled na život byl proto vždy realistický, historický a ekologický – forma evolučního naturalismu.

Jak ses dostal k anarchistické politice?

Ačkoli jsem byl vždycky tak trochu rebel – už jako kluk jsem porušoval zákon o přestupcích –, anarchistou jsem se stal hlavně díky dvěma událostem v mém životě. Tou první bylo, když mi moje žena Jacqui, která zřejmě vycítila mého rebelského ducha, dala v říjnu 1965 k narozeninám knihu George Woodcocka Anarchismus. Ačkoli je tato kniha v dnešní době dost vysmívaná – docela neprávem –, otevřela mi oči v tom, co pro mě tehdy bylo zcela novou politickou vizí.

Druhou událostí bylo setkání o komplexním vzdělávání, kterého jsem se zúčastnil v únoru 1966 v Conway Hall v Londýně. Šlo o přednášku Madeline Simmsové na téma „Vzdělání nebo indoktrinace“. Po přednášce se rozproudila živá debata, během níž se poměrně velký chlapík z dělnické třídy připomínající Bakunina důrazně vyjádřil o právech dětí. Zdálo se, že je docela mimo. Zaslechl jsem, jak jeden člověk poněkud pohrdavě poznamenal: „Vždyť je to jenom anarchista.“ Zcela náhodou jsem se s ním později setkal na náměstí Red Lion Square a napřímo se ho zeptal: „Jste anarchista?“ „Ano,“ odpověděl a dali jsme se do řeči. Jmenoval se Bill Gates a dal mi adresu anarchistického knihkupectví Freedom.

Té chladné únorové noci roku 1966 jsme se rozloučili. Billa Gatese jsem už nikdy neviděl ani o něm neslyšel, ale tohle setkání mělo na můj život zásadní vliv. Později jsem navštívil knihkupectví Freedom, tehdy v jedné zapadlé uličce poblíž fotbalového hřiště Chelsea. Tam jsem si pořídil levné knihy a brožury Petra Kropotkina, Emmy Goldmanové a Guye Aldreda (v té době toho moc jiného nebylo). Horlivě jsem je přečetl a od té doby se považuji za anarchistu.

V 80. letech jsem se zúčastnil několika setkání „Historického semináře“ o anarchismu. Tam jsem se seznámil s lidmi jako Geoffrey Ostergaard, Peter Marshall, Caroline Cahmová, David Goodway, Nicolas Walter, Carl Levy, Stuart Christie či Laurens Otter. Hodně jsem si toho od nich odnesl.

Po celý život jsem se účastnil protestních hnutí, ať už proti nevhodným záměrům staveb silnic, válce ve Vietnamu, režimu apartheidu v Jižní Africe, jaderným zbraním, Národní frontě, dani z hlavy nebo neoliberálnímu kapitalismu v jeho různých podobách.

Můžeš říct něco o tom, co se podle tebe dělo koncem 20. století, kdy se projevovaly trendy jako anarchoprimitivismus?

Konec 20. století znamenal rozvoj a hegemonii globálního kapitalismu a nástup neoliberalismu jako jeho politické ideologie. Ten byl doprovázen několika dalšími tendencemi: vzestupem neodarwinistické teorie s jejím důrazem na lidskou přirozenost jako v zásadě sobeckou, oživením filozofického individualismu jako radikálního kultu (Nietzsche, Stirner) a vznikem nihilistického postmodernismu, kulturního hnutí a étosu, který někteří považovali za radikální ideologii a alternativu k takzvané modernitě, zatímco jiní jej odmítali jako nejnovější ideologii neoliberálního kapitalismu.

Znepokojovalo mě, že mnozí samozvaní anarchisté tyto tendence přijímali s nekritickým nadšením, přičemž zavrhovali filozofii a politiku raných anarchistických komunit, konkrétně jejich metafyziku a evoluční socialismus. Postmodernistická tendence jednoduše odmítnout anarchokomunisty jako zastánce ideologie kapitalistické modernity mi připadala dost zavádějící už vzhledem k tomu, že intelektuální trendy v rámci modernity (zahrnující přibližně 400 let) jsou komplexní a mnohotvárné.

Španělský autor Tomás Ibañez v knize Anarquismo es movimiento polemizuje s tendencí rudých anarchistů vystupovat jako „strážci chrámu“, kdy fetišizace historických pozic může ve výsledku podkopávat nebo uzavírat anarchismus (třídního boje) před flexibilitou současnosti. Řekl bys, že je toto varování oprávněné?

Název knihy Tomáse Ibañeze říká, co je zřejmé. Stejně jako Buddha a Hérakleitos i anarchokomunisté jako dialektičtí naturalisté (materialisté) již dlouho uznávají, že všechny věci na světě jsou v pohybu a neustále se mění. Anarchismus není jiný. Anarchokomunisté vlastně vždy zdůrazňovali, že anarchismus není nějaká věčná idea pocházející od boha, ale historické hnutí a politická tradice. I když se zdá, že postmodernisté popírají samotnou myšlenku sociálního hnutí kvůli jejich důrazu na pomíjivost, roztříštěnost a likviditu moderního života.

Poznání, že sociální a politické podmínky se od 19. století změnily, je pro anarchokomunisty sotva novinkou a sotva jde o poznatek, který by byl jedinečný pro postmoderní filozofy a postanarchisty. Anarchokomunismus se ve skutečnosti po celou dobu své dlouhé historie neustále obnovoval, a to zcela nezávisle na anarchoprimitivismu (Zerzan), stirnerovském egoismu (McQuinn) nietzscheovském aristokratickém individualismu (Hakim Bey) a postanarchismu (Newman), které se prosadily až v posledních dvou dekádách.

Anarchokomunisté byli vždy otevření novým myšlenkám: Bookchin čerpal z ekologické teorie, Colin Ward se zabýval tehdy aktuálními myšlenkami komunitní organizace a vzdělávání a David Graeber (stejně jako já) čerpal z poznatků antropologie. Antropologové (spolu s pragmatickými filozofy) kritizovali „esencialistické“ koncepce lidského subjektu mnoho desetiletí před příchodem postanarchistů na intelektuální scénu. Anarchisté by samozřejmě měli být otevření novým myšlenkám a myšlenkám jiných kultur a živě vnímat jejich politické boje. O tom píšu už nějakých čtyřicet let.

Pokud jde o Ibañezovu knihu, na rozdíl od něj jsem vždy jasně rozlišoval mezi radikálním osvícenstvím a kapitalistickou modernitou. Ale postmodernistické odmítání rozumu, reprezentace (vědy, poznání), univerzalismu, konceptu lidské přirozenosti, sekularismu a historie tím, že tyto koncepty zavádějícím a negativním způsobem ztotožňuje s kapitalistickou modernitou, mi připadá zcela zastírající. Ibañezovi vzhledem k jeho dualistickému myšlení uniká skutečnost, že vše, co je „dobré, krásné nebo pravdivé“ (včetně rozumu a lidských práv), si kapitalismus a stát přivlastnily a využily k prosazení a posílení své moci, vlivu nebo legitimity.

Modernitu je nejlepší chápat nikoli jako sekularizovanou verzi křesťanství (jak tvrdí John Gray a Ibañez), ale jako to, co mexický anarchista Ricardo Flores Magón popsal coby „temnou trojici“ státu, kapitalismu a náboženství, komplex, který lidi po mnoho staletí ovládal, vykořisťoval a kulturně utlačoval. Jak jsem poznamenal v knize A Defence of Anarchism Communism, mnoho současných národních států (Turecko pod Erdoğanem, Rusko pod Putinem, Arábie pod Saúdy, Čína pod Si Ťin-pchingem, Indie pod Módím atd.) je příkladem této „temné trojice“. Všechny v sobě spojují prosazování globálního kapitalismu, vysoce represivní a autoritářskou formu politiky a podporu a aktivní prosazování určité náboženské metafyziky ze strany státu. Ve výše uvedených státech se jedná o křesťanství (ruská pravoslavná církev), buddhismus, konfucianismus, hinduismus nebo některou z forem islámu (konkrétně súfismus a wahhábismus). Sekularismus vychvalovaný radikálním osvícenstvím nelze ztotožňovat s kapitalistickou modernitou. Naopak „světová“ náboženství byla historicky „náboženstvími impéria“ a ideologiemi kolonialismu a vždy byla neodmyslitelnou součástí modernity – nikoli jejím protikladem, jak zřejmě tvrdí někteří postanarchisté.

Sžíravá kritika takzvaného lifestylového (post)anarchismu od Murraye Bookchina byla vždy špatně chápána. Nekritizoval lidi jako Hakim Bey za to, že jsou libertini, ale za to, že odmítají socialismus. Stejně tak mi Peter Marshall vytýká, že jsem „sektář“, když obhajuju anarchokomunismus (jinak známý jako sociální anarchismus nebo libertinský socialismus), a sám sebe označuje za „anarchistu bez přívlastků“. To je ovšem přesně ten termín, který Malatesta použil k popisu anarchistického komunismu ve své kritice (stejně jako Bookchin) radikálního individualismu a když tvrdil, že anarchokomunismus je libertinský – libertinský socialismus. Anarchokomunismus není o nic víc „sektářský“ než anarchoprimitivismus nebo radikální individualismus „postlevicové anarchie“.

Anarchokomunisty si nepředstavuji jako „strážce chrámu“, protože žádný chrám, kromě obecných principů anarchismu, které jsem zdůraznil ve svém spisku, není třeba bránit. Existuje samozřejmě mnoho různých druhů anarchismu, které vyjadřují různé pojetí metafyziky a různé politické zájmy a strategie. Ale rozdělovat západní myšlení v celé jeho složitosti a rozmanitosti dualisticky na dvě ideologie – „moderní“ a „postmoderní“ – mi připadá nejen zjednodušující, ale i zcela prázdné.

Nejblíže dřívějšímu rudému masovému hnutí má pravděpodobně corbynismus. Co si o něm a jeho krachu myslíš?

Labouristická strana vzhledem k povaze svého vzniku vždy vyjadřovala vnitřní napětí mezi liberální demokracií a etatistickou politikou a socialismem odvozeným od odborů. Mezi těmito dvěma křídly vždy existovaly hluboké rozpory a konflikty.

Za Corbyna mělo socialističtější křídlo vzhledem k úsporným opatřením toryů a všeobecné nespokojenosti dělnické třídy tendenci vzkvétat. Labouristé však nikdy nebyli radikální alternativou ke kapitalismu. Socialismus strany byl vždy utlumován, a když byla u moci, vždy obhajovala a podporovala Británii jako imperiální stát.

Zánik corbynismu jistě otevírá příležitosti k opětovnému potvrzení anarchokomunismu, zejména proto, že antikapitalistické nálady jsou nyní široce vyjadřovány v médiích. Nikdy bychom však neměli podceňovat moc moderního státu a míru, v jaké trh pronikl do každodenního sociálního života. Nikdy jsem nebyl moc nadšený z labouristů ani ze zeleného New Dealu, oboje nadále reprodukuje kapitalismus a svým způsobem podporuje poskytování stále větších pravomocí modernímu státu, i když s nimi můžeme v konkrétních otázkách být zajedno.

Stále častěji se žel o ekologické krizi hovoří v termínech buď Leviatan, nebo zapomnění, jako by neexistovala alternativa.

Kde podle tebe může anarchokomunismus nejúčinněji rezonovat?

Nemám žádnou jednoznačnou odpověď, i když rozhodně zastávám názor, že lepší uspořádání společenského života je v současné krizi možné a nutné. Současní anarchisté se jistě musí angažovat a být aktivní na třech frontách.

Anarchisté by se měli snažit udržovat při životě „ducha“ anarchismu, vizi světa bez kapitalistického vykořisťování, státního útlaku a všech forem toho, co antropolog Christopher Boehm nazval „hierarchickou nadvládou“, propagující představu, že ke kapitalismu a státu neexistuje žádná životaschopná alternativa. Anarchisté se musí neustále zabývat kritikou kapitalistické modernity.

Anarchismus by měl coby libertinská vize sloužit jako „etický kompas“ při této kritice. Anarchisté by se proto měli podílet na jakékoli akci, místní organizaci nebo komunitě, která se snaží bránit blahobyt a práva pracujících lidí proti zásahům státu a kapitálu, nebo je podporovat. To neznamená, ani s ohledem na současnou ekologickou krizi (jak tvrdí anarchisté jako Chomsky a Vodovnik), usilovat o státní moc a zapojení do parlamentní politiky. Povstání a protesty jsou samozřejmě neodmyslitelné a anarchisté by se měli svobodně zapojit do jakékoli aktivity, která podkopává kapitalismus a státní moc.

A konečně by anarchisté měli vytvářet formy společenského života založené na vzájemné pomoci a dobrovolné spolupráci. Takové skupiny a organizace mohou být zaměřeny na nejrůznější potřeby a zájmy, včetně obrany životního prostředí nebo dělnické solidarity, a mohou být založeny na „prefigurativní politice“. Organizace, které vytváříme v současnosti, musí odrážet typ libertinsky socialistické společnosti, kterou zamýšlíme do budoucna.

Zdá se mi, že anarchokomunismus je jedinou alternativou, neboť všechny ostatní formy politiky byly vyzkoušeny a shledány nedostatečnými.

Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2022/09/12/brian-morris-and-the-anarchist-idea/

20.10.2022 -kl-

Teorie