Anarchistická federace

Odkaz Saint Imier

Letos v září oslavíme 150. výročí kongresu v St-Imier, kde se zrodilo organizované anarchistické hnutí.

starý leták

Mezinárodní antiautoritářské setkání u příležitosti 150. výročí kongresu ve švýcarském St. Imier bylo přesunuto z 28.-31. července 2022 na další rok. Kongres v St-Imier v roce 1872 stál u zrodu organizovaného anarchistického hnutí díky založení antiautoritářské internacionály. Veškeré informace a organizační záležitosti potřebné k účasti na tomto výročním setkání jsou postupně dostupné na stránce anarchy2022.org. Následující text antropologa Briana Morrise poukazuje na historické souvislosti a odkaz tohoto významného výročí:


Na úvodních stránkách mé knihy o Bakuninovi (Bakunin: The Philosophy of Freedom, Black Rose Books, 1993) cituji ghanského básníka Ayi Kwei Armaha: „Přítomnost je místo, kde se ztrácíme, pokud zapomínáme naši minulost a nemáme žádnou vizi budoucnosti.“ Tahle fráze se mi vybavuje, když se chystáme slavit ikonické založení anarchistického hnutí ve švýcarském Saint Imier v září roku 1872.

Porozumění minulosti nepředstavuje nějakou obsesi kultem předků, stejně jako představa lepší budoucnosti pro lidstvo neznamená, že se ztrácíme v utopických snech. Anarchisté by se rozhodně neměli stydět za to, že oslavují úspěchy dřívější generace libertinských socialistů, které nepokládáme za historické kuriozity, ale jsou pro nás zdrojem inspirace a nápadů. Zde bych chtěl jednoduše nabídnout nějaké úvahy o anarchismu, nebo revolučním socialismu, který vyvstal z politických bojů členů První internacionály v sedmdesátých letech devatenáctého století.

Jako politická filozofie měl anarchismus v tisku pravděpodobně nejhorší ohlas. Byl přehlížen, očerňován, zesměšňován, zneužíván, nepochopen a dezinterpretován autory ze všech stran politického spektra: marxisty, demokraty, konzervativci i liberály. Americký prezident Theodore Roosevelt, jak známo, popsal anarchismus jako „zločin proti celé lidské rase“ a v běžné řeči je anarchie chápána jako násilí, chaos a nihilismus. Porozumění anarchismu dále brání fakt, že za „anarchisty“ bylo považováno široké spektrum jednotlivců a filozofů: Gandhi, Spencer, Tolstoy, Berdyaev, Stirner, Ayn Rand, Nietzsche, spolu se jmény typičtějšími pro toto označení, jako Proudhon, Bakunin a Goldman. To vedlo marxisty, například Johna Molyneuxe k tomu, aby „anarchismus“ zavrhli jako kompletně nesourodou politickou filozofii jak v její teorii, tak i strategii dosažení sociální změny.

Je tomu snad jinak? Anarchismus je v podstatě politická tradice a hnutí s bohatou historií, která se začala psát zhruba kolem roku 1870, hlavně díky dělníkům z Mezinárodní asociace pracujících, všeobecně známé jako První internacionála. Ta se dobrala k rozkolu, nebo řekněme „velkému schizmatu“ (jak to nazval James Toll). Rozkol První internacionály je obvykle popisován jako osobní spor mezi Karlem Marxem a Michailem Bakuninem. Ale jak (George Douglas Howard) Cole a jiní upozorňovali, nebylo tohle rozdělení jednoduše střetem osobností, jednalo se o střet dvou frakcí socialistického hnutí a dvou zcela odlišných pojetí socialismu, procesu revoluční změny a podmínek osvobození člověka. Anarchistická frakce se původně takhle nenazývala, její členové spíš používali označení „federalisté“, nebo „socialisté antiautoritáři“, ale později přijali označení, které jim přiřkli marxističtí oponenti a začali se identifikovat jako „anarchističtí komunisté“. Jako politické hnutí začal anarchismus vzkvétat mezi dělníky ve Španělsku, Francii, Itálii a Švýcarsku po Pařížské komuně (1871).

Mezi jeho velmi známé propagátory patřili Élisée Reclus, Francois Dumertheray, James Guillaume, Errico Malatesta, Carlo Cafiaro, Jean Grave a Petr Kropotkin. (S hnutím byla také úzce spřízněna Louise Michel, jenže po porážce Pařížské komuny byla spolu s mnoha tisící komunardů deportována do Nové Kaledonie, kde v exilu strávila šest let.) Mezi lety 1870 a 1930 se anarchismus (nebo revoluční/libertinský socialismus) rozšířil po celém světě a v žádném případě nebyl pouze evropskou záležitostí. Na konci devatenáctého století už samozřejmě existovaly jiné proudy anarchismu, ale anarchokomunismus byl rozhodně dominantní. Je důležité upozornit, že sociální anarchismus nebyl výtvorem akademiků, ale vyvstal z aktivismu dělnické třídy, aby se vzepřel proti sociálním a pracovním podmínkám průmyslového kapitalismu. Kropotkinovi nejstarší spisy nesly název „Buřičovy řeči“ (1885) a jednalo se o soubor textů publikovaných ve švýcarských novinách Le Révolté. Kropotkin, který vstoupil do První internacionály v roce 1872, popsal anarchismus jako jistý druh syntézy mezi radikálním liberalismem, s jeho důrazem na svobodu jednotlivce, a socialismem nebo komunismem, který zavrhoval kapitalismus a kladl důraz na komunitní život a dobrovolná sdružení. Tuhle syntézu dobře vystihuje Bakuninovo slavné pořekadlo: „Svoboda bez socialismu je privilegium a nespravedlnost a socialismus bez svobody je otroctví a brutalita.“ Tendence marxistických akademických filozofů a stirnerovských individualistů (nebo egoistů) utvořit mezi anarchismem a socialismem radikální dichotomii je tedy z koncepčního i historického hlediska značně zavádějící a zkresluje naše chápání socialismu.

Anarchismus, nebo přinejmenším sociální anarchismus, který zastávali sociální revolucionáři První internacionály může být definován čtyřmi základními principy.

Za prvé: Odmítnutí státní moci a všech forem hierarchie a útlaku. Kritika všech forem moci a autority, která brání svobodě jednotlivce, na něhož se samozřejmě pohlíží jako na sociální bytost, a ne netělesné ego, nebo nějakého abstraktního majetnického jedince, a už vůbec ne jako na nějakou věčnou milující duši. Jak říká usnesení z kongresu v St-Imier: hlavní úlohou proletariátu je „zničení veškeré politické moci“.

Za druhé: Kompletní odmítnutí kapitalistické tržní ekonomiky spolu s námezdním systémem, soukromým vlastnictvím, jeho soutěživým étosem a ideologií majetnického individualismu. Ve skutečnosti byli první sociální anarchisté velmi horliví antikapitalisté, kteří vždy nazývali námezdní systém „námezdním otroctvím“.

Za třetí: Šíření vize společnosti založené výhradně na vzájemné pomoci a dobrovolné spolupráci, druhu sociální organizace, která by poskytla plné vyjádření lidské svobody a všech forem společenského života, který by byl nezávislý na státu a kapitalismu. Sociální anarchisté proto věřili v dobrovolné organizace, ne v chaos, pomíjivost nebo „žádná pravidla“, a poukazovali na prvky anarchistických principů v kmenových a příbuzenských společnostech, stejně jako v každodenním společenském životě. Jak Élisée Reclus, tak i Petr Kropotkin se hluboce zajímali o společenský život prvních národů nebo „bezstátních společností“.

Za čtvrté: První anarchisté, stejně jako marxisté, si osvojili radikální aspekty osvícenství – důraz na důležitost kritického rozumu a empirické vědy; odmítnutí všech vědomostí založených na tradiční autoritě, mystické intuice a božského zjevení; a stvrzení univerzálních lidských hodnot, jako je svoboda, solidarita a rovnost. Anarchismus tedy byl formou etického socialismu.

S tím, jak se po Pařížské komuně rozvíjel revoluční socialismus nebo anarchismus, měl tendenci vymezovat se vůči třem dalším formám radikální politiky. Všechny jsou stále aktuální a mají dodnes své zastánce. Jedná se o mutualismus, radikální individualismus a marxismus. Ačkoliv Kropotkin a sociální anarchisté vždy uznávali, že Proudhon vyjadřoval libertinské postoje a byl pionýrem a inspirací pro rozvoj anarchismu, k radikální tradici známé jako mutualismus byli vždy kritičtí. Tato tradice přijatá mnoha americkými individualistickými anarchisty, jako byli Warren, Spooner a Tucker, uznávala tržní ekonomiku, soukromé vlastnictví a vlastnictví výrobních prostředků – tedy vše, co anarchokomunisté odmítali.

Stejně kritičtí byli k radikálnímu individualismu Maxe Stirnera, který pokládali za metafyzickou doktrínu vzdálenou společenskému životu a hraničící s nihilismem. Kropotkin zdůrazňoval, že je v podmínkách útlaku a ekonomického vykořisťování nesmyslné zdůrazňovat nadřazenost „jedinečného“ a cítil, že je Stirnerův pronikavý egoismus v protikladu s myšlenkou rovnosti a vzájemné solidarity, které většina lidí uznávala.

Nakonec – samozřejmě – anarchisté byli od svého počátku velmi kritičtí k politice hlásané Marxem a Engelsem, která později vešla ve známost jako sociální demokracie, nebo jednoduše marxismus. Ve slavném Komunistickém manifestu (1848) Marx s Engelsem kladli důraz na komunistickou stranu, která měla organizovat dělnickou třídu, aby bylo dosaženo „dobytí politické moci“. To by znamenalo ustanovení „dělnického státu“ nebo „diktatury proletariátu“, v níž by všechny formy produkce (včetně zemědělství), stejně jako dopravy, komunikace, bankovnictví, byly „vlastněny“ a organizovány národním státem. To by znamenalo, jak to podávali Marx s Engelsem, „nejvyšší centralizaci moci v rukou státu“. Bakunin a anarchokomunisté samozřejmě vždy oponovali, že by parlamentní cesta k socialismu vedla k reformismu a „uchvácení státní moci“ komunistickou stranou jménem pracujících by vedlo k tyranii a státnímu kapitalismu. A zdá se, že běh dějin ukázal, že měli v obou bodech pravdu.

V kontrastu s „politickou akcí“ využívající státní moc, která podle anarchistů vždy tvořila symbiotický vztah s kapitalismem, prosazovali první anarchisté „přímou akci“. Ta byla vyjádřena skrze povstání, anarchosyndikalismus, nebo komunitní politiku. V poslední době bývá sociální anarchismus, tak jak ho obhajovala a praktikovala první generace anarchokomunistů, současnými anarchisty – většinou akademiky – označován za „překonaný“ nebo „zastaralý“. Na konci dvacátého století prý přichází „nový“ anarchismus. Zdá se, že sestává z poněkud ezoterické směsice a několika politických tendencí, konkrétně anarcho-privitivismu, anarcho-kapitalismu Rothbarda a Randové, Nietzscheho „poetického terorismu“, avantgardy, vroucně přijímané Hakinem Bayem, radikálního individualismu současných vyznavačů Maxe Stirnera a takzvaný „post-anarchismus“ vycházející ze spisů akademických státních úředníků jako Derrida, Lyotard, Foucault a Deleuze.

V těchto různých myšlenkových proudech není nic nového ani originálního a představa, že dřívější generace anarchistů podporovala modernitu, nebo modernismus je docela perverzní. „Staří“ anarchisté, libertinští socialisté, kompletně odmítali tři klíčové prvky takzvané modernity: demokratický stát, kapitalistickou tržní ekonomiku a „abstraktní“ individuum buržoazní filosofie.

Proto potřebujeme znovu vyzdvihovat odkaz anarchistického komunismu, tak jak byl poprvé formulován před lety na kongresu v St-Imier a také ho učinit relevantní pro sociální a politické boje současnosti.

Brian Morris


Zdroj:
Organize 95, s. 22-25 (reprint z Organize 79)

Související čtení:
Pařížská komuna; Existence 2/2021
Petr Kropotkin; Existence 1/2021
Bakunin; Existence 2/2014
Mezinárodní anarchistické setkání 2012


Verze pro tisk 7.2.2022 Zahraniční sekretariát AF
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy