Anarchistická federace

Novodobá historie ukrajinského anarchismu

Jak se znovu rodilo anarchistické hnutí v 80. a 90. letech 20. století na Ukrajině, popsal pamětník tohoto procesu Anatolij Dubovik v článku z roku 2001.

leták

Jedním z nejpodivuhodnějších rysů anarchismu jako ideologie negace moci a úsilí o osvobození člověka od všech forem útlaku je to, že anarchistické myšlenky nacházely své stoupence ve všech dobách a ve všech zemích, ať už to přinášelo jakékoli represe. Můžeme s jistotou říct, že zničit anarchismus je nemožné. Je možné ho zahnat do ilegality, zbavit ho všech možností dávat o sobě vědět, dokonce vyhubit všechny anarchisty – ale na jejich místo přijdou noví bojovníci!

Tak to bylo i v bývalém Sovětském svazu. Po rozdrcení posledních anarchistických skupin ve 30. letech se zdálo, že anarchismus nadobro odešel ze scény společensko-politického života. Ale už na konci 50. let se objevili jednotliví anarchisté, a dokonce nevelké kroužky a skupiny. Letitým anarchistou na Ukrajině – přinejmenším mezi těmi, kteří si uchovali aktivitu do obnovení hnutí v době perestrojky – byl Nikolaj Ozimov (Čerkasy), který v 60. a 70. letech zaplatil nejedním trestem (15 let v táborech a věznicích). V roce 1979 byl učiněn pokus založit Komunistický svaz anarchistů na státní univerzitě v Dněpropetrovsku (dnes Dnipro), ale svaz byl zlikvidován kvůli ilegální výrobě letáku v univerzitní tiskárně. Zavřeli Vladislava Strelkovského a obvinili ho i z toho, že byl členem anarchistické skupiny působící na univerzitě v letech 1976–77. Jeden z budoucích aktivistů Anarchokomunistického revolučního svazu (AKRS), který v 70. letech ve vesnicích kolem lesa Dibrovka (proslulé základny machnovců v roce 1918) roznášel strojopisné promachnovské letáky, měl větší štěstí než ostatní – nikdy ho nechytila „rudá“ policie. A na začátku 80. let fungovaly zřejmě nezávisle na sobě dva nevelké mládežnické kroužky v Charkově.

V polovině 80. let byli anarchisté v takových městech Ukrajiny, jako je Dněpropetrovsk, Čerkasy nebo Záporoží. Nebyli mezi sebou propojeni (často dokonce ani v rámci jednoho města), ale skoro všechny sledovala KGB. Neměli se u koho učit, protože zkušenosti předchozích generací byly přerušeny velkým terorem 30. let a o kontaktech se západními soudruhy nemohla být ani řeč. Zkušenost evropského a latinskoamerického syndikalismu 20. let, španělská revoluce 1936–39, Máj 1968 v Paříži, nové myšlenky anarchismu 60. a 70. let, to všechno tu bylo prakticky neznámé. Dněpropetrovský anarchokomunista Oleg Dubrovskij popisuje tuto dobu následovně: „Kult svobody, uchvacující, k činnosti pobízející polská Solidarita v letech 1980–81, obhajoba Machna a Kronštadtského povstání, knihy klasiků (Bakunina a Kropotkina) – to byly výchozí body teorie a praxe anarchistů ,výzvy‘ první poloviny 80. let.“

Ovšem v roce 1987 politika glasnosti prováděná reformistickým vedením Komunistické strany Sovětského svazu při vší své nedůslednosti a polovičatosti dovolila anarchistům poprvé po desetiletích otevřeně vyjádřit své názory a začít s agitací. Je symbolické, že první kroky byly podniknuty prakticky zároveň, ale naprosto nezávisle na Ukrajině i v Rusku: v září 1987 byl v Moskvě založen socialistický politický klub Občina (sympatie jeho členů k Bakuninovi se příliš nepředváděly, ale byly zcela zřejmé); ve stejnou dobu bylo na „otevřené“ (tj. pro všechny pracující povinné) stranické schůzi jednoho z podniků v Dněpropetrovsku navrženo „rudým“, aby prováděli politickou práci (také povinnou) formou diskusí s anarchosyndikalisty. Stranická schůze odpověděla jednohlasně pohoršeným odmítnutím, ale veřejná výzva se odehrála a po půlročním (!) odkladu stranický výbor podniku takové diskuse schválil – s přímým souhlasem okresního průmyslového výboru strany.

V roce 1988 začal aktivní proces obnovy anarchistického hnutí na Ukrajině. Jednotlivci se spojují do skupin a kroužků, navazují se kontakty se stejně smýšlejícími lidmi v dalších městech. Anarchokomunisté fungují v Dněpropetrovsku a Čerkasech, soustředí se na sbírání zkušeností a propagaci machnovského hnutí – zejména systému svobodných rad. Syndikalisté se především v Dněpropetrovsku pokoušejí pracovat v dělnických kolektivech a pronikat do struktur oficiálních odborů ve snaze proměnit je v nástroj boje s vedením (pod hesly samosprávy, zrušení „vedoucí role“ strany, ale také nejbližších ekonomických požadavků). Mezi kyjevskou mládeží se nezkrotně rozvinul anarchoindividualismus, snažící se šokovat měšťáka životním stylem a vzhledem (později se kyjevští anarchisté účastnili památné hladovky studentů před budovou Nejvyššího sovětu Ukrajinské sovětské socialistické republiky a také řady ekologických akcí). Zhruba ve stejné době začal starý disident ze Záporoží Vladimir Kiričenko pracovat na „anarchomystické“ teorii, které říkal (podle historické tradice – kde se s ní jen seznámil?) „biokosmismus“. Kolem Kiričenka vznikl kroužek s pověstným názvem Světové bratrstvo anarchistů. V budoucím hlavním městě perestrojkového anarchismu Charkově na podzim 1988 vznikly najednou dvě studentské skupiny (Listopad a Šance), pokoušející se z anarchistických pozic reformovat Komsomol: dosáhnout větší samostatnosti (včetně ideologické) funkcionářů, sblížit mládežnický svaz s reálnou mládeží a jejími zájmy a problémy atd. (ke cti „reformátorů“ byly tyto pokusy velmi brzy opuštěny jako zcela utopické).

Objevuje se vlastní tisk: strojopisy, nízkonákladové, ale obsahově bohaté noviny Machnovec (Čerkasy) a Dělo truda (Dněpropetrovsk). Tehdy na podzim 1988 je činnost ukrajinských anarchistů poprvé zmiňována v oficiálních médiích: oblastní dněpropetrovské komsomolské noviny Prapor junosti otiskly sérii článků o pokusech (popravdě neúspěšných) správy závodu, okresního výboru strany a oblastního odborového výboru zabránit anarchosyndikalistické agitaci mezi pracujícími závodu Promeněrgouzel.

Velkou roli při šíření anarchismu v Sovětském svazu sehrála Federace socialistických veřejných klubů (FSOK; od poloviny roku 1988 Svaz nezávislých socialistů, SNS), sjednocující anarchisty, sociální demokraty, trockisty a levé „zelené“ ekology. Pod vlivem už zmíněné skupiny Občina a jejího stejnojmenného časopisu řada členů FSOK/SNS přešla k anarchismu a v lednu 1989 vyhlásila konference SNS transformaci svazu na Konfederaci anarchosyndikalistů (KAS). Tam vstoupili prakticky všichni aktivisté ukrajinského anarchismu a po jistém váhání i mnozí členové FSOK, kteří do té doby anarchisty nebyli (Záporoží ad.). V květnu 1989 na ustavujícím sjezdu KAS (v Moskvě) reprezentovali Ukrajinu delegáti z Dněpropetrovsku, Charkova, Záporoží, Čerkasu, Donbasu. Chyběli lehkomyslní zmatkaři z Kyjeva a také představitelé celé řady skupin, které nově vznikly a ještě si nevytvořily patřičné kontakty – z Berďansku, Žytomyru, Berdičeva.

Tak bouřlivý návrat zdánlivě neexistujícího anarchismu samozřejmě vyvolal odvetnou reakci moci. Při své práci se anarchisté střetli s pomluvami, provokacemi, vyhrožováním, morálním i materiálním nátlakem. V závodech probíhaly „usvědčující“ schůzky za účasti stranických a odborových funkcionářů („usvědčovaly“ ze spolupráce se západními tajnými službami, z židovského původu, amorálního chování apod. – podle standardního postupu). Anarchosyndikalisty odvolávali z volených (!) funkcí v odborech „za popírání vedoucí role komunistické strany“; s aktivisty hnutí vedli výhrůžné „preventivní“ rozhovory pracovníci ministerstva vnitra a prokuratury. Šíření anarchistického tisku, schůzím, piketovým akcím apod. činila přítrž policie (udělující následně pokuty). V Charkově, kde měli anarchisté v letech 1989 až 1990 velký vliv na vysokoškolské studenty, se pro boj s výlepem letáků prováděly zvláštní noční akce – s hlídkováním v ulicích, léčkami, potyčkami a zatýkáním. Docházelo i k prohlídkám bytů. V březnu 1989 v závodě Promeněrgouzel (Dněpropetrovsk) závodní výbor oficiálních odborů, který zcela ztratil smysl pro realitu a elementární slušnost, přijal rozhodnutí předat materiály o „protistranické činnosti a rozkladu kolektivu“ anarchosyndikalistickým aktivistou okresnímu oddělení KGB! V srpnu téhož roku ideologický odbor Dněpropetrovského oblastního výboru Komunistické strany poslal stranickým výborům na závodech a v továrnách orientační materiál k anarchosyndikalismu – s krátkým historickým přehledem rozvoje hnutí a s doporučením kontrapropagandy a odhalování jeho slabých stránek před pracujícími.

Nicméně ukrajinský anarchismus se rozvíjel dál. V několika městech republiky anarchisté vstoupili do iniciativních skupin k vytvoření sdružení Memorial. Vedle práce v oficiálních odborech na vnitropodnikové úrovni se syndikalisté účastnili pokusů založit nezávislé odborové hnutí. Zvlášť aktivní byli v roce 1989 v Dněpropetrovsku a Záporoží. Objevovaly se nové skupiny i publikace – nízkonákladové noviny a časopisy Rokot čistogo serdca (Lugansk, popularizace rockové kultury, anarchismu a buddhismu současně), Guljaj-Polje (Doněck), Čornyj Internacional (Žytomyr), Bunt – dělo pravoje (Čerkasy) a ve velkých nákladech (3 až 5 tisíc výtisků) vydávané noviny Nabat (Charkov) a Predtěča (Žytomyr). Na Ukrajině se šířily i ruské anarchistické tiskoviny, z nichž nejdůležitější byly časopis Obščina (Moskva) a noviny Čornoe znamja (Leningrad).

Asi je čas zmínit se – aspoň stručně – o takových věcech, jak je ideologie, organizační struktura, sociální základna anarchistického hnutí na Ukrajině v tomto období (1988–1991), ostatně prakticky shodných s ruskými.

Význam sociální základny pro chápání charakteru každé organizace není třeba vysvětlovat zvlášť, v konečném důsledku a obecně vzato všechno určuje právě ona. A je třeba žel přiznat, že skutečnou sociální základnu, tj. nějaké početné homogenní vrstvy, beroucí ideje anarchismu za své, připravené aspoň v pasivní formě pomáhat práci anarchistů, hnutí nemělo. Mezi anarchisty, organizátory a ideology anarchistických skupin bylo možné potkat pár pracujících, inteligenci různých profesí (novináře, učitele apod.), ale většina anarchistů byli studenti, zřídka z vyšších ročníků, přestože vliv na studenty zůstával minimální. Samozřejmě, nic překvapivého v tom nebylo: perestrojka vyzvala k aktivnímu politickému a společenskému životu především inteligenci orientující se na liberální (tj. kapitalistické) hodnoty, umožnila, aby se začala otevřeně formovat buržoazní třída (podnikatelé); pracující se ukázali jako pasivní síla, navíc zpitomělá hesly trhu, demokracie a kapitalismu („Ať přijde pravý hospodář a pomůže nám“). V takových podmínkách se žádný socialistický směr, včetně anarchismu, revolučního marxismu nebo neonarodnictví, nemohl stát a nestal skutečnou společenskou sílou.

Nicméně tu byla určitá kategorie mládeže, na kterou je možné pohlížet jako na sociální základnu anarchistů. Řeč je o proslulé subkultuře – neformálních skupinách hippies, punks atd. Ti s radostí kreslili na zdi anarchistickou symboliku, četli jejich noviny, často se přidávali k anarchistickým shromážděním a protestním akcím, dokonce i k radikálním ekologickým táborům, o nichž tu už byla zmínka. Jejich hudební idoly zpívaly revoluční písně a v mnoha rozhovorech přímo mluvily o svých sympatiích k anarchismu (zvlášť se to týká „rudého klínu“ ruského rocku 80. let – K. Kinčev, J. Ševčuk, M. Borzykin). „Neformálové“ netvořili většinu členů anarchistických skupin, ale je pravda, že hnutí tahle „základna“ přinesla spíš škodu než užitek. Hippies a další do něj přinesli všechny záporné rysy subkultury – nezodpovědnost, nezpůsobilost a lhostejnost k systematické činnosti, demonstrativní protikladný postoj k okolní společnosti a nevyhnutnou marginalizaci. To byl výsledek symbiózy anarchistů se subkulturou.

Žalostná situace (přesněji nedostatek) sociální základny se musela projevit na ideologii. Stejně důležitým faktorem, ovlivňujícím tvorbu ideologie, se stala odtrženost místních anarchistů od vlastních kořenů a od současného zahraničního anarchismu. Jak už bylo řečeno, kontinuita generací byla narušena terorem 30. let a přístup k pracím Kropotkina, Bakunina a dalších, nemluvě o obsáhlé literatuře západních autorů, byl velmi složitý. S „klasiky“ se často seznamovali z převyprávění jejich názorů, sepsaných sovětskými autory (N. M. Pirumová tu byla nejdůležitějším „historikem“). A samozřejmě se na mladém, nezkušeném anarchistickém hnutí nutně projevilo obecné směřování společensko-politických procesů v zemi: hluboká krize „státního socialismu“ a bouřlivý rozvoj tuzemského kapitalismu.

V důsledku toho se v hnutí vyvinula ideologie, u níž jsou velké pochybnosti o tom, co je a vždy bylo chápáno jako anarchismus. Převládaly protržní názory v duchu „švédského modelu socialismu“ (pro který přímo agitovala žytomyrská Predtěča): anarchosyndikalisté Charkova očekávali ozdravení výroby urychleným zavedením chozrasčotu (aplikace kapitalistického konceptu zisku na plánované hospodářství) a „řízené (!) tržní ekonomiky“ (Nabat, č. 3); jejich záporožští soudruzi požadovali tentýž trh a maximální zmenšení státního zasahování do ekonomiky, s odkazem na zkušenost „rozvinutých zemí“ (Čornaja subbota, č. 3). Pro pracující kolektivy, tj. pro vykořisťovanou většinu, o kterou se opíral anarchismus po celou svoji historii, se našla jen jedna rada: vykoupit od státu a nastávajících kapitalistů podniky a přetvořit je ve vlastní kolektivní majetek. Za jaké prostředky by se měl takový výkup provést a vede-li tato cesta k anarchistické společnosti – nad těmito otázkami se nikdo nezamýšlel.

Je jasné, že při takových v podstatě liberálně-demokratických názorech existovaly zcela jednoznačné sympatie k „demokratické opozici“: Meziregionální poslanecké skupině (MDG) v Nejvyšším sovětu SSSR, Sacharovovi apod., až po vydávání dokumentů MDG a projevy „neoblíbeného akademika“ v anarchistickém tisku (Nabat). Úsilí o blok se silami stojícími proti vládnoucí komunistické straně přivedlo charkovskou organizaci KAS dokonce mezi zakladatele Ruchu, tehdy ještě Hnutí národa Ukrajiny za perestrojku; za několik měsíců anarchisté samozřejmě z Ruchu odešli, když se přesvědčili o jeho rychlém vývoji k nacionalismu a transformaci v politickou stranu. Přitom bylo jasné, že demokracie (bezprostřední cíl tehdejších KAS) vůbec není ideálem a že v budoucím kapitalistickém parlamentním státě bude nutné bojovat proti dnešním demokratickým spojencům.

Liberalismus, ale ne revolučnost, se projevoval i ve vztahu hnutí k násilí: ve vystoupení na mítincích, v novinových článcích a nakonec i v oficiálních dokumentech KAS se zdůrazňovalo principiální odmítnutí užití síly v jakékoli situaci. Příklad k následování nebyl spatřován v machnovštině nebo španělské revoluci 30. let, ale v masové pasivní rezistenci gándhismu: „Totalitní stát je třeba zničit nenásilným způsobem. K tomu je nutná drtivá převaha demokratických sil (!)…“ (Čornaja subbota, č. 4)

Ideový vliv lídrů KAS (Moskvanů a Charkovanů) v té době (1989–1991) převládal. Skutečný, klasický anarchismus reprezentovaly nevelké skupiny, které vznikly kolem „veteránů“ 70. let v Dněpropetrovsku, Čerkasech a na Ivano-Frankivsku. Sjednocovali se v Anarchokomunistickém revolučním svazu (AKRS), ale zároveň vstoupili i do KAS, protože neztráceli naději na ideové ozdravení Konfederace. Tento úkol byl ztížený nedostatkem prostředků a prakticky neexistencí vlastního tisku: když nepočítáme leningradské Čornoje znamja, které vycházelo od podzimu 1989 do léta 1990, jedinou tiskovinou AKRS byly noviny Dělo truda, vycházející v nákladu několika desítek výtisků. AKRS se opíral o klasické pozice a prosazoval revoluční boj námezdních pracujících proti utiskujícím třídám, aniž by dělal rozdíly mezi státní byrokracií SSSR a klasickým kapitalismem, představujícím trh, demokratické volby a další cíle opozice 80. let. Praktickými hesly Děla truda byly okupační stávky, formování oddílů pracovní milice a nezávislých odborů syndikalistického typu, samospráva pracujících v podobě rad (sovětů) pracujícího kolektivu a volené správy, obnovení sovětů jako skutečných orgánů samosprávy (po vzoru machnovštiny).

Rozpory se projevily poprvé v říjnu 1989 na druhé konferenci KAS v Záporoží. Konference byla věnována stoletému výročí narození Nestora Machna a místní tisk celý měsíc vyhrocoval situaci kolem budoucího „shromáždění“; mezi jiným blábolením se tiskly dokonce výzvy, aby obyvatelé schovali děti, protože anarchisté, kteří se sjedou z celého Sovětského svazu, přísahali, že ke století svého „baťky“ podříznou sto nemluvňat.

Konference obecně proběhla dobře. Ovšem mezi všeobecnou euforií, spojenou se zeměpisným rozšířením hnutí, vznikaly první spory vyznačující hranice budoucích rozkolů. Protržní charkovští KASovci a dněpropetrovští anarchokomunisté se neshodli v otázkách taktiky anarchistů a obecně kvůli různým přístupům k rozvíjející se kapitalizaci země. Došlo to tak daleko, že lídři Charkovanů prohlásili, že budou bránit šíření novin AKRS Čornoje znamja ve svém městě, protože zhodnotili propagandu třídního boje jako „fašismus“.

Rostoucí protiklady vedly k rozštěpení KAS na druhém sjezdu Konfederace v březnu 1990 v Moskvě. Byl to nejreprezentativnější sjezd anarchistů SSSR, kteří přijeli v počtu 100 až 200 účastníků z šestadvaceti měst a téměř polovinu tvořili Ukrajinci. Autoritářské tendence moskevských představitelů, odmítnutí většiny sjezdu opustit pozici „tržního socialismu“, přijetí principiálních rozhodnutí hlasováním bez pokusu dosáhnout konsenzu, to vše přimělo mnohé aktivisty sjezd opustit. Byli mezi nimi i veteráni ukrajinského anarchismu. Ti, kteří sjezd opustili, se rozhodli uspořádat vlastní sjezd, což následně (v létě téhož roku) vedlo k založení nového sdružení anarchistů SSSR – Asociace hnutí anarchistů (ADA).

Uprostřed všeho toho hádání a zmatků uspořádali Ukrajinci v kuloárech vlastní setkání, na kterém se rozhodli sejít se na 1. máje v Charkově a znovu sjednotit ukrajinské anarchisty do Konfederace anarchistů Ukrajiny Nabat (KAU). Specifikum ukrajinské sociálně-politické situace, stále větší vyloučení Ukrajiny z rozpadajícího se Sovětského svazu, nutnost (jak se tehdy mnohým aktivistům zdálo) těsné spolupráce s ukrajinským národně-osvobozeneckým hnutím – to byly základní faktory, které zapříčinily oddělení organizace ukrajinských anarchistů od celosovětského hnutí.

V té době byla charkovská organizace KAS největší na Ukrajině (měla přes 100 členů). Vedoucí postavení v ní měli vědecký pracovník I. Rassocha, studenti E. Solovjov a V. Radčenko a veterán z Afghánistánu V. Fidelman. Fidelman se začátkem roku 1990 stal iniciátorem založení Bojového anarchorevolučního svazu (BARS): městem šly zvěsti o připravovaném židovském pogromu a proti němu se v BARS sjednotili veteráni z Afghánistánu, mladí pracující a studenti. Připravovaly se prostředky sebeobrany, za nejvíc znepokojivých nocí se držely hlídky na ulicích – ale pogrom nepřišel. BARS se nicméně nerozpadl a od jara do podzimu 1990 pokračoval v trénování svých bojovníků, připravený vzdorovat možným provokacím.

Takže na 1. máje 1990 bylo v Charkově vyhlášeno založení KAU, sjednocující anarchisty všech směrů z dvaceti měst a osad Ukrajiny. Na prvomájové demonstraci prošel Charkovem dvousetčlenný zástup pod černými a černo-rudými prapory. Celkem bylo na Ukrajině v roce 1990 kolem pěti set aktivistů hnutí a podle oficiálního tisku „tu byla KAU v roce 1990 největší a nejpopulárnější levicovou organizací“ (samozřejmě po odečtení KSSS – ale co ta měla společného s levicí?).

Na podzim 1990 nastal útlum. Zvolnil a potom se úplně zastavil proces zakládání a růstu místních skupin. Série skandálů zničila v průběhu dvou měsíců charkovskou organizaci KAS/KAU: Charkované neobstáli ve zkoušce národní otázky. „Jestliže se Charkov stane ,ukrajinským městem‘, uděláme z něj nový Ulster!“ Takové a podobné výroky ambiciózních charkovských lídrů způsobily rychlý destruktivní proces. Končí vydávání Nabatu a v zimě už z charkovské organizace zbývá pouhý stín: BARS se bez reálných cílů rozpadl, lídři z let 1989–1990 se ocitali stále dál od anarchismu a začátkem roku 1991 organizace KAS/KAU definitivně zaniká. Jejím lídrům – reprezentantům protržní inteligence – se pootevřely dveře k moci a oni rychle zapomněli na „hříchy mládí“. Připojili se k ještě nedávno kritizované utlačovatelské menšině. Regionální politici, asistent předsedy ukrajinského parlamentu, kandidát na poslance parlamentu – kam všude to zaneslo mladé lidi, kteří pod si černými prapory „udělali jméno“ v politickém neformalismu východní Ukrajiny.

Odliv anarchistického hnutí probíhal se stejnou, ne-li větší rychlostí než jeho příliv v letech 1988–1990. Z materiálních důvodů se zastavilo vydávání Predtěči, Machnovce, Děla truda. Jedna za druhou se rozpouštěly a beze stopy mizely místní skupiny. Jasným ukazatelem obecné krize se stal druhý sjezd KAU v prosinci 1990 v Kyjevě, kam přijeli jen delegáti ze Záporoží a Charkova. Sjezd sloužil jen jako místo výměny informací o stavu hnutí ke konci roku 1990.

V Záporoží v té době existovala oblastní Konfederace nezávislých odborů v čele s aktivistou KAS A. Grigorjanem, která ve svých řadách sdružovala několik tisíc lidí a vydávala už zmiňované noviny Čornaja subbota. KNPS, která následovala většinu KAS, vyvolávala neustálá obvinění ze strany anarchokomunistů a „původních“ syndikalistů za hříchy „anarchokapitalismu“.

V Kyjevě byly mezi KASovci nejpopulárnější tzv. „oranžové akce“ – happeningové akce, které měly šokovat, a tím podle záměru účastníků předávat „konzumentovi“ určité ideje, hesla atd. Mnozí Kyjevané se v té době víc zajímali o přátelské pitky než o šíření anarchistických myšlenek. „Oranžové“ metody našly své nejsilnější ztvárnění v osobách nově příchozích anarchistů studentů O. Novikova a J. Dokukina, kteří brali anarchismus výhradně jako prostředek sebeprosazení. Pro začátek vytvořili Výbor ukrajinských anarchonacionalistů a potom „ultrarrradikální“ Frontu anarchorevoluční avantgardy (FARA). V průběhu roku mladíci bouřili hlasitými manifesty jménem FARA, tu vyhlašujícími začátek „celosvětové anarchistické revoluce“, tu odsuzující k smrti různé politiky (od ukrajinského poslance Chmary po amerického prezidenta Bushe).

Na konci roku 1990 se aktivizoval Žytomyrský anarchistický svaz (ŽAS), který založil namísto novin Predtěča zpravodajskou agenturu Nestor a potom i stejnojmenný bulletin vydávaný pod hlavičkou KAU. Za dva roky vyšlo kolem 300 čísel Nestora, ne vždy stejných, co se týče myšlenkové úrovně a provedení. Duší všech žytomyrských iniciativ byl průbojný nezávislý novinář J. Anisimov, který svou činnost stále více komercionalizoval.

V Donbasu v létě 1990 vznikla vlastní regionální organizace Federace anarchistů Donbasu (FAD), která vstoupila současně do KAU i KAS. Centrem FAD byla doněcká skupina, kolem které se shromáždili anarchisté Doněcku a Luhanské oblasti. Tehdy ještě nebylo zřejmé, jaká bude budoucí role FAD coby jádra ukrajinského anarchismu, ale konkrétně její aktivisté dokázali založit první anarchistickou komunu v SSSR – v osadě Brjanka v Luhanské oblasti. Komuna prošla silným vlivem hnutí hippies, vydržela více než rok a rozpadla se ze stejných důvodů, jaké podrobně analyzoval Petr Kropotkin začátkem 20. století, když zkoumal zkušenosti podobných pokusů.

Nejstabilnější byla na přelomu let 1990 a 1991 situace v Dněpropetrovsku: bez prudkých vzestupů, ale i bez katastrofických propadů. Systematicky se tu šířilo velké množství anarchistické literatury v dělnických čtvrtích a v závodech průmyslové čtvrti města. V jednom z podniků se stále dařilo vzdorovat libovůli vedení, a to za plného rozkladu ideového protivníka – stranické organizace KSSS. Někteří dněpropetrovští aktivisté inklinovali ke spolupráci s trockisty, proto spolu s anarchistickou literaturou šířili i práce Trockého a tiskoviny trockistických skupin z Ruska. Do logického konce byla tato tendence dovedena osobou L. Ilděrkina, který byl současně členem AKRS a trockistických Revolučních proletářských buněk; „anarchotrockismus“ dostal teoretický „základ“ v souboru Ilděrkinových článků nazvaném Dělnická moc – nástroj revoluce. Dněpropetrovští anarchisté byli nuceni opustit postupně Socprof (Sjednocené odbory Ruska) a Ukrsocprof (Sjednocené nezávislé odbory Ukrajinské SSR) a v lednu 1991 založit anarchosyndikalistický odborový svaz Mezinárodní asociace pracujících (IRA), kam zanedlouho vstoupily skupiny z několika měst Ruska a Ukrajiny (Žytomyr, Leningrad, Záporoří ad.). IRA se od začátku nedařilo překročit rámec nevelkých kroužků ideových anarchosyndikalistů a v polovině roku 1991 její činnost prakticky skončila.

Jisté oživení ukrajinského anarchismu vyvolala ekologická akce v Záporoží v červenci a srpnu 1991. Organizovali a provedli ji saratovští a moskevští anarchisté z Asociace hnutí anarchistů (ADA), kteří měli zkušenosti s organizováním podobných akcí v roce 1989, za účasti aktivistů anarchistického a ekologického hnutí z několika měst SSSR. Akce proběhla formou protestního tábora proti průmyslovému monstru – Koksochemickému závodu. Jejím cílem bylo dosáhnout rekonstrukce jeho nebezpečných částí. Efektní akce anarchoekologů, kteří se nevyhýbali ani přímým střetům s policií, obsazení závodu a suché hladovce (čtvrtý den v jejím důsledku musela být dněpropetrovská anarchistka Anna Duboviková resuscitována), dosáhla cíle: obyvatelstvo bylo znepokojeno a připraveno k masové aktivní podpoře ekologických požadavků anarchistů. Místní úřady zastavily nejnebezpečnější části výroby, aby mohly být rekonstruovány, a dělníkům zaplatili nucené prostoje. Vítězství trochu zmařil převrat ve Státním výboru pro výjimečný stav (GKČP): po telefonátu z Kyjeva byla výroba obnovena, ale jen na krátký čas (začátkem roku 1992 stačilo místním ekologům, aby jednou pohrozili oblastní správě tím, že se znovu obrátí na anarchisty – a rekonstrukce přece jen proběhla).

Poslední křečovitý pokus špiček KSSS o udržení neudržitelné moci – dobrodružství s GKČP – skončil příliš rychle na to, aby anarchisté prokázali schopnost (nebo její nedostatek) jednat v extrémních podmínkách. Přesto téměř ve všech městech, kde existovaly anarchistické skupiny, aktivisté rozšiřovali letáky proti pučistům a někde se pokoušeli organizovat stávky (v Dněpropetrovsku a Záporoží), zatímco v Charkově se na partyzánské akce vážně připravoval BARS mimořádně obnovený veterány z Afghánistánu. Stanovisko anarchistů k pokusu o převrat bylo přijato bez jakékoli diskuse a později bylo na třetím sjezdu ADA (listopad 1991) uznáno za správné: hnutí si nevybralo pouze „menší zlo“ v podobě demokratického režimu, ale aktivně se postavilo proti hrozbě (ať už reálné či nikoliv) obnovení totality a politických represí.

Situace, která nastala po rozpadu komunistické strany a SSSR na konci roku 1991, urychlila pád „starého“, „perestrojkového“ anarchismu: ztráta známého nepřítele dezorientovala mnoho aktivistů, kteří nedokázali „vytvořit frontu“ proti nové, demokratické státnosti, jež přinesla „hodnoty“ (trh, demokratické svobody), za které bojovali v letech 1989–1991. Někteří lídři, z definice lidé aktivní a bez komplexů obyčejného člověka, nasměrovali svůj aktivismus do podnikání, kde se počátkem 90. let otevřelo obrovské pole působnosti – mimochodem, podnikat nebylo vždy vědomým oportunismem a nezřídka se stávalo, že aktivista začal podnikat, aby si vydělal na anarchistickou propagandu. Stávalo se, že ve skupinách vznikaly celé kolektivní podniky (Záporoží, Charkov, Žytomyr) s těmi nejlepšími úmysly, ale postupně začal zájem o dřívější činnost upadat současně s růstem příjmů z podnikání: udržet si anarchistické přesvědčení na kapitalistickém základě je nemožné.

Každopádně v průběhu roku 1992 dosáhl úpadek hnutí bodu zlomu, na němž setrval po celý rok 1993. Po dalších dvou kongresech s minimálním počtem členů (v květnu a září 1992) se KAU definitivně rozpadla. Zbytky starých skupin KAS/KAU v Charkově, Kyjevě a Záporoží přestaly existovat, FA Donbas se rozpadla. V říjnu 1992, po porážce stávky v závodě Promeněrgouzel, byl ze zaměstnání propuštěn veterán hnutí O. Dubrovskij, který přišel na rok o práci, a od tohoto okamžiku se na sedm či osm let ztratilo přímé spojení mezi anarchismem a průmyslovými dělníky Dněpropetrovska.

V letech 1992–1993 byla anarchistická propaganda stále vedena velmi malými skupinami nebo jednotlivci v Charkově, Dněpropetrovsku, Doněcké oblasti, Záporoží, Mykolajivu a Sevastopolu, tedy ve východní oblasti země. Efekt těchto aktivit byl nesrovnatelný s obdobím let 1989–1990, hnutí dokonce na čas přestalo pociťovat tlak ze strany státních orgánů a pravicových radikálů (jedinou výjimkou byl tehdy vzniklý Čerkaský anarchistický svaz mládeže, který po zahájení propagace čelil silnému odporu nacionalistického „kozáctva“ a po několika vážných střetech se rozpadl). Někteří aktivisté se stále považovali za anarchisty, přešli k radikálnímu ekologickému hnutí a zúčastnili se několika akcí po vzoru Záporoží-91: u Petrohradu (1992, Sosnovoborská jaderná elektrárna), v Lipecku (1992, výstavba švédské společnosti Viking Raps), v Čerepovci (1993–94, monstrum sovětské metalurgie ČMK), u Oděsy (1994, výstavba ropného terminálu). Na organizaci a provedení těchto akcí se podíleli Kyjevané i mladí anarchisté z Charkova, Doněcka a Záporoží.

Už v roce 1992 se v hnutí začaly odehrávat procesy, které sice na pozadí všeobecné krize zůstaly nepovšimnuty, ale staly se základem jeho následné renesance. Ukrajina se vrátila do „hlavního proudu normálního vývoje“ a vydala se „cestou, kterou jdou všechny civilizované národy“, zkrátka rychle se stala žebravou kapitalistickou zemí s funkcí dodavatele levných surovin na světový trh a spotřebitele levného dováženého zboží. Kapitalismus nepřinesl všeobecný blahobyt, ale masovou nezaměstnanost, zbídačení, ztrátu i těch minimálních sociálních jistot, které byly zachovány v SSSR. Aréna pro třídní boj proletariátu proti buržoazii byla připravena a nepřítomnost samotného proletariátu v této aréně, dezorientovaného, zmateného, bez jakékoliv organizace, zkrátka ještě se nestávajícího aktivní společenskou a politickou silou, nemohla zastavit těch několik lidí, kteří se nechtěli a nemohli smířit s hnusem nového života.

Být anarchistou a nebýt revolucionářem, ignorovat a přehlížet třídní boj, pokračovat ve sdílení iluzí z období „perestrojky“ se stávalo nemožným. Ortodoxní, klasický, chcete-li jediný možný anarchismus, který má kořeny v dílech Bakunina a Kropotkina, projevující se ve velkých revolucích minulosti, anarchismus, který hrdě nese komunistické jméno, anarchismus orientovaný na syndikalistickou formu organizace, tento anarchismus, dříve málo vnímaný v dobách KAS-KAU-AKRS, znovu nabývá na síle v první polovině 90. let. Pro mnohé byl rozchod se starými názory a návrat k vlastním kořenům nesnesitelně obtížný, ale ti, kteří tuto cestu nezvládli, opustili hnutí a zvolili čistě ekologická hnutí, obchodní či náboženské aktivity nebo prostě soukromý život obyčejného člověka.

V roce 1992 předpověděl lídr moskevských anarchokomunistů Vadim Damier, že se hnutí v bývalém SSSR bude skládat z levicových a „pravicových“ (prokapitalistických) anarchistických organizací. Tato prognóza se nepotvrdila, přinejmenším pro Ukrajinu: v roce 1996 zde mezi anarchisty prakticky neexistovaly ideologické a teoretické rozdíly.

Tento proces však trval několik let. Zopakujme, že v letech 1992–93 se zatím jen rýsoval. Již v lednu 1992 se v Dněpropetrovsku konala ustavující konference Federace revolučních anarchistů, která se snažila sjednotit těch pár anarchokomunistů a syndikalistů z Ukrajiny, Ruska a Běloruska. Tento pokus se nezdařil: Federace nedokázala splnit svůj úkol (koordinovat práci místních skupin) a v letech 1994–95 v tichosti zanikla. Na jaře téhož roku se z trosek KAS/KAU v Kyjevě vynořila skupina mladých anarchokomunistů s nádechem „oranžovosti“, který obyvatelé Kyjeva tradičně uplatňují. Kvůli této žalostné tradici našla skupina, která vystřídala několik názvů (nejznámější jsou Anarchistická frakce Levé mládežnické asociace a Iniciativa revolučních anarchistů Ukrajiny, IREANU), společnou řeč s darebákem D. Kostěnkem, známým v moskevských levicových kruzích, který vykonal mnoho práce jako otevřený provokatér mezi anarchisty, trockisty, maoisty a stalinisty v rámci celého SNS. Jediným konstruktivním počinem IREANU bylo vytvoření studentského odborového svazu Přímá akce v roce 1993; pod ideovým vlivem IREANU byly menší podobné skupiny v Sumách, Sevastopolu, Lvově a do jisté míry i v Rivném (poslední jmenovaná skupina je zajímavá tím, že vznikla na základě místní mládežnické sekce nacionalistické Ukrajinské národní sebeobrany, která opustila svou organizaci a prohlásila se za anarchistickou).

Větší význam v celkovém procesu rekonstrukce klasického anarchismu mělo setkání revolučních syndikalistů zemí SNS, které se konalo na okraj Mezinárodní konference východoevropských anarchistů (Königsberg, léto 1992): delegáti z Moskvy, Gomelu a Doněcku (FAD) se dohodli na spolupráci, jejíž hlavní cíl všichni viděli ve vytvoření skutečných, masových sekcí Mezinárodního dělnického sdružení – Internacionály anarchosyndikalistických organizací ve svých zemích.

Centrem ukrajinského anarchistického hnutí 90. let se stal Doněck. Už v listopadu 1992 byla obnovena FA Donbas (zahrnující Makijivku, Kadijivku a Luhansk). Tato nově založená organizace si uvědomovala, že se nemůže stát vážnou silou ve společnosti jako celku, pokud neuspěje mezi dělníky (především mezi nejaktivnější částí dělnické třídy na Ukrajině – horníky). Od podzimu 1992 se tedy FAD nesměle pokoušela o anarchosyndikalistickou propagandu přímo v podnicích – na vrátnicích, v dílnách atd. FAD se účastnila prakticky všech masových akcí dělníků (ale i pracovníků školství a kultury, studentů) – stávek, shromáždění, piketů. Největší akcí byla účast FAD na červnové (1993) generální stávce doněckých dělníků a zaměstnanců: distribuce literatury, rozhovory s dělníky, vylepování letáků. Tyto akce však nepřinesly očekávané výsledky (růst počtu a vlivu). Ovlivnila to jednak absence zkušeností s propagandou cílenou na dělnickou třídu (včetně tištěné), jednak plýtvání silami a prostředky na „povrchní“ akce, jako je účast na schůzích různých politických sil apod. To mimochodem přispělo ke zvýšení policejního tlaku („preventivní rozhovory“, zadržení atd.), včetně obvinění z „podněcování k teroru a násilí“. Část FAD, včetně celých sekcí, takový tlak nevydržela…

Vedle své současné práce lídři FA Donbas pozorně sledovali situaci anarchismu v postsovětském prostoru. Byli jedni z prvních, kteří otevřeně prohlásili, že hnutí trápí dezorganizace, nezodpovědnost a povrchní přístup k nejdůležitějším problémům vlastní činnosti. Přirozeným důsledkem těchto závěrů byla snaha zahájit reorganizaci hnutí jako celku a KAS (jehož členy byli ze setrvačnosti stále) zvláště. Pokusili se o to na VI. sjezdu KAS (počátkem roku 1994 v Moskvě), ale bezvýsledně. Navenek většina veteránů perestrojky souhlasila s návrhy FAD (ti, kteří zůstali u anarchismu do roku 1994), ale žádná konkrétní rozhodnutí (změna programu a organizační dohody KAS) nebyla přijata. Iniciátoři změn zato získali pověst nepřátelských a příliš náročných lidí.

Rok 1994 byl obecně bohatý na meziměstská a mezinárodní setkání anarchistů SNS: v květnu a červnu se z iniciativy kyjevské IREANU konala dvě setkání, která se pokoušela obnovit KAU (bez úspěchu); v červenci se opět v Kyjevě konal VII. kongres ADA, na který přijeli delegáti z Ruska a Ukrajiny. Část ukrajinských delegátů (Charkov, Dněpropetrovsk a Doněck) rovněž navrhla reorganizaci ADA na principech revolučního třídního anarchismu a tvrdší řešení otázek organizace – a rovněž nedosáhla uceleného rozhodnutí zbytku sjezdu (bylo rozhodnuto příslušné otázky předjednat regionálně).

Iniciativu k obnovení celoukrajinské anarchistické organizace převzali doněčtí členové. Na jaře a v létě 1994 projeli několik měst, kde navázali osobní kontakty s nejkonstruktivnějšími aktivisty, zjišťovali jejich postoje a diskutovali o pracovních plánech; v červenci začal v Doněcku vycházet diskusní a informační bulletin Anarchosyndikalist. Ve dnech 15.–16. října 1994 se v Doněcku konala zakládající konference Revoluční konfederace anarchosyndikalistů (RKAS), která se později stala jednou z nejvýznamnějších anarchistických organizací v bývalém SSSR.

Této úrovně však ještě nebylo dosaženo a RKAS se mezitím skládal ze zástupců FA Donbasu a jednotlivých aktivistů z Dněpropetrovska a Charkova. Dědictvím starých časů bylo, že mnozí z nich zjevně nezvládali systematickou agitační práci v podnicích, na což se RKAS od počátku zaměřovala. V důsledku toho pokračoval odchod aktivistů z RKAS, který kulminoval počátkem roku 1996, kdy celou Konfederaci tvořilo několik lidí v Doněcku a jednotlivci v Dněpropetrovsku a Makijivce. Neodradilo je to a pomalu si budovali zkušenosti a základnu organizace. Kromě Anarchosyndikalisty začaly v roce 1995 vycházet celoukrajinské noviny Anarchija, které rychle dosáhly mnohatisícových nákladů, a Golos truda (vydávaný „Informační agenturou dělnického hnutí“, kterou založila RKAS, v letech 1995–1996 distribuovaný pouze v Doněcku). Na rozdíl od všech předchozích ukrajinských anarchistických organizací měla RKAS jasnou strukturu, zavedla praxi pracovních skupin uvnitř organizace a vyřešila otázky vnitřní disciplíny. Její programové zásady vycházely z jasně vymezených pozic revolučního anarchokomunismu, třídního boje a orientace na syndikalistickou činnost námezdních pracujících. Stanovy RKAS byly přijaty při vzniku Konfederace v roce 1994, program byl po dlouhé diskusi schválen ve všeobecném referendu na konci roku 1998.

Od konce roku 1994 do začátku roku 1996 lze z aktivit RKAS vyzdvihnout pouze propagandistické aktivity v závodech v Doněcku a dalších městech Donbasu (Makijivka, Kramatorsk, Lisičansk atd.) a účast na tříměsíční hladovce horníků v Gorlovce. K průlomu došlo v létě 1996, během generální stávky horníků. V červenci a srpnu byla RKAS velmi aktivní, během těchto dvou měsíců vyšla čtyři čísla Anarchie a Golosu truda (v celkovém nákladu asi 4500 výtisků) a nejméně čtyři letáky (v nákladu 1600 výtisků). Noviny a letáky se zabývaly otázkami probíhající stávky a byly vydávány co nejrychleji. Když byl 1. srpna zatčen předseda dělnického výboru doněcké pobočky (pod tímto názvem působil stávkový výbor horníků) M. Krylov, v noci na 3. srpna už bylo v ulicích a dolech Doněcka rozdáno několik set letáků s komentářem RKAS k tomuto kroku úřadů a výzvami k pokračování v boji. Uprostřed rozvíjejících se represí a zatýkání dělnických vůdců se RKAS snažila stát koordinační silou, kolem níž se měli soustředit stoupenci pokračování stávky. To se nepodařilo, bojovná nálada dělníků rychle opadala, ale konkrétně v srpnu 1996 se RKAS stala organizací známou dělnickým aktivistům, kteří ji považovali za spojence a nedílnou součást dělnického hnutí. Zástupci RKAS se od roku 1996 účastnili setkání dělnických odborářů, za přímé pomoci základních struktur hornických odborů byly distribuovány anarchosyndikalistické noviny a letáky a konečně od této doby začal dlouho očekávaný růst RKAS v Donbasu. Na začátku nového století už nebylo neobvyklé, že aktivisté RKAS stáli v čele stávkových a odborových výborů v dolech.

Na konci 90. let existovala mimo RKAS pouze jedna skupina ukrajinských anarchistů: mládežnická (většinou studentská) skupina Tigra Nigra (Černí tygři) v Kyjevě. Označovali se za anarchokomunisty a omezovali se na pouliční manifestace, které navazovaly na „oranžovou“ tradici, při různých příležitostech piketovali u parlamentu a vládních budov a vydali několik čísel časopisu Peredaj dalše. Po dalším piketu před sídlem parlamentu v roce 1998 byli Tygři vystaveni tvrdému tlaku bezpečnostních složek (zadržení, prohlídky, výhrůžky, dopisy na pracoviště a do škol aktivistů), což vedlo k faktickému rozpadu skupiny.

Pokud jde o RKAS, která sdružuje nejaktivnější a nejkonstruktivnější složky ukrajinského anarchismu, její činnost pokračuje…


Zdroj:
http://socialist.memo.ru/1991/adubovik_anarhdvigh_ukraine.htm

Poznámka:
O dalším osudu RKAS se můžete dočíst v rozhovoru s Anatolijem Dubovikem ZDE.


Verze pro tisk 9.10.2022 Anatolij Dubovik
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy