Anarchistická federace

Uctění památky Sacca a Vanzettiho v Bostonu (II)

Dokončení článku historika a anarchisty A. Naylora

Boston

(Předchozí část ZDE)

Zatímco s plány na Dům svobody, odsouzený nakonec k nezdaru, se stále ještě počítalo, Výbor pro památku Sacca a Vanzettiho se dostal do potíží při organizaci vzpomínkové akce k druhému výročí. Scenic Auditorium na Berkeley Street, kde se konalo první výroční setkání, bylo vážně poškozeno požárem. A Scenic Auditorium bylo jediným místem ve městě, jehož majitel, sám imigrant, se postavil proti společenským, ekonomickým a policejním hrozbám a dovolil Výboru tyto prostory užívat. Dne 7. srpna 1929 zveřejnil Výbor na titulních stránkách deníků Boston Herald, Boston Traveler a Boston Post inzerát se seznamem jmen a stranické příslušnosti svých nejváženějších řečníků a položil v něm otázku, zda se mají občané Bostonu bát slov tak ctihodných intelektuálů. Inzerát dále popisoval situaci, v níž se Výbor ocitl. Více než 35 hotelů, divadel a sálů s kapacitou pro 1000 osob či větší, včetně Faneuil Hall, jinak známé jako Kolébka svobody, a Old South Meeting House, údajného útočiště neortodoxních a nepopulárních myšlenek, odmítlo jejich žádost o uspořádání akce. O týden později, když jejich výzva zůstala bez odezvy, oznámili hromadně svým členům, že vzpomínková akce se bude konat na Městské radnici v New Yorku.[23]

O vzpomínkové akci v roce 1930 jsem žádný záznam nenašel, ačkoli čtvrté setkání v roce 1931 se konalo, což je zajímavé, v Old South Meeting House. Jak vzpomínal Gardner Jackson, nejvelkorysejší nabídka, kterou Old South předtím učinil, byla 25 dolarů za pronájem volného pozemku. Pokud by setkání narušila policie, Old South by umožnil Výboru sejít se znovu na protest proti narušení jejich setkání.[24] Navzdory neustálým konfliktům při zajišťování míst konání tato každoroční vzpomínková setkání nadále pokračovala, i když se zmenšující se účastí a klesajícím zápalem při jejich plánování, až do roku 1934.

V roce 1930 dokončil Borglum svůj bronzový basreliéf Sacca a Vanzettiho ze speciální slitiny, která byla odolná proti kulkám i „sekerám“.[25] Tato verze byla mírně odlišná od původního návrhu, jehož sádrový odlitek zaslal do Bostonu o dva roky dříve. Koncepčně se jednalo o stejný námět, zobrazující dva muže z profilu, proti nimž míří ruka, držící váhy spravedlnosti s „archaickým právem“, které nad „spravedlností“ převažuje, to vše doprovázené citátem z dopisu Bartolomea Vanzettiho. Hlavní vizuální rozdíl spočíval v tom, že nová verze obsahovala listy, které rozbíjely negativní prostor verze první. Jelikož však byly plány na Dům svobody odsouzeny k nezdaru, nebylo bronzový reliéf kam umístit, a tak byl odložen do skladu slévárny.[26]

U příležitosti 10. výročí popravy se Borglumův basreliéf objevil ve zprávách znovu. Dne 22. srpna 1937 obdrželi starosta Mansfield a guvernér Hurley totožné dopisy od členů staré grady Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho. V dopise byl Borglumův basreliéf, který je zde nazýván „symbolem, jenž může být pro lid našeho státu v příštích desetiletích trvalým varováním“, darován městu, aby byl umístěn do centrálního vřejného parku Boston Common. Dopis podepsali Aldino Felicani, Gardner Jackson, Mary Donovanová, Powers Hapgood a Michael Flaherty.[27] Nedůvěřiví politici, z nichž ani jeden dopis výboru nečetl, ve svých prohlášeních pro tisk uvedli, že tato myšlenka je mimo jejich kompetenci a navíc ji neschvalují. Starosta Mansfield řekl: „Tento návrh by patrně musel být předložen městské radě. Pokud bych měl nicméně v této věci konečné slovo já, nemá žádnou šanci na přijetí.“[28] Podobně guvernér Hurley přisoudil odpovědnost za schvalování veřejně vystaveného umění jinému resortu a vyjádřil názor, že gesto Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho je „zjevně absurdní“.[29]

Nebyl to jediný případ, kdy Hurley veřejně odsoudil Sacca a Vanzettiho a jejich sympatizanty. O čtyři dny dříve, 19. srpna 1937, vyšel Průvodce WPA [Works Progress administration – federální program pomoci nezaměstnaným v rámci Nového údělu] po státě Massachusetts. Způsob, jakým v něm byl zpracován případ přistěhovaleckých dělníků, vyvolal bouřlivou polemiku v tisku i mezi mnoha obyvateli Bostonu. Guvernér odpověděl tirádami proti přistěhovalcům a radikálům, v nichž urážel Průvodce i jeho tvůrce.[30] Ještě předtím, než zahájil své veřejné útoky Hurley, komentoval Průvodce Roger N. Baldwin z ACLU [American Civil Liberties Union]: „Povyk kolem prohlášení v Průvodci WPA připadá nezasvěcenému člověku nesmyslný, neboť Průvodce pouze připisuje ‚mnoha lidem‘ nevíru ve vinu Sacca a Vanzettiho.“[31]

Borglum zemřel v roce 1941. V roce 1943 potřebovalo válečné úsilí prostor, který ve slévárně zabíral jeho basreliéf. Dílo bylo přemístěno do Borglumova ateliéru v North Stamfordu ve státě Connecticut a znovu se objevilo ve zprávách při 20. výročí popravy Sacca a Vanzettiho. Basreliéf byl znovu nabídnut představitelům místní samosprávy k umístění v Boston Common, a tentokrát se v dopise guvernéru Bradfordovi ke staré gardě Výboru připojilo 150 „významných Američanů“,[32] mezi nimi Eleanor Rooseveltová, Albert Einstein a představitelé sdružení osmi prestižních univerzit Ivy League. Ti všichni podepsali manifest o 2500 slovech, který „je na základě svých podporovatelů i obsahu považován mnohem více za manifest amerických liberálů než za manifest na památku Sacca a Vanzettiho. Pokouší se vytyčit střední cestu mezi komunismem na jedné straně a soudobou vlnou antikomunistických nálad na straně druhé.“[33]

Podle telegramu, který poslal 9. září Gardner Jackson Mary Borglumové, vdově po sochaři, jež měla eminentní zájem na tom, aby se té ohromné pamětní desky zbavila, byla domluvena schůzka s guvernérem Bradfordem.[34] Nicméně 4. října 1947 oznámil Bradford tisku, že umělecké dílo odmítl přijmout, protože je to mimo jeho pravomoc, a také řekl, že nevidí „žádný smysluplný užitek v rozdmýchávání zahořklých vášní a předsudků z doby před dvaceti lety, zvláště ve chvíli, kdy svět usiluje o jednotu, nikoli o konflikt.“[35]

Mary Borglumová zemřela v srpnu 1955. Když se o měsíc později vydali členové rodiny na prohlídku ateliéru Gutzona Borgluma, zjistili, že prostor byl opakovaně poničen vandaly. Po nálezu bronzového basreliéfu Sacca a Vanzettiho se sochařův syn Lincoln Borglum obrátil na Felixe Frankfurtera, nyní soudce Nejvyššího soudu, který však trval chladně na tom, že „ho neobjednal“ a „s jeho likvidací nemůže pomoci“.[36] Frankfurter sice poslal vzkaz Gardneru Jacksonovi, ale když se Jackson do února 1956 neozval, Lincoln Borglum napsal bratranci, který o dílo projevil zájem, a žádal 200 dolarů „za bronz v hodnotě tří set dolarů“. Šek musel být nakonec vrácen, protože v důsledku neuvěřitelně zmatené tahanice, kterou se částečně podařilo rekonstruovat Robinu Borglumovi Carterovi na základě právní, osobní a obchodní korespondence, se bronzový basreliéf ztratil.[37] Když Jackson psal v srpnu 1957 o možnosti veřejné instalace díla v Bostonu, bylo už dávno pryč.

Jackson pravděpodobně ještě nedostal odpověď od Lincolna Borgluma, když v den 30. výročí popravy, 23. srpna 1957, spolu s Felicanim a historikem Arthurem Schlesingerem starším opět darovali Borglumův basreliéf městské a státní správě. Starosta předal návrh na Odbor parků a odpočinku, jehož komisař Frank R. Kelley Felicanimu 11. září 1957 napsal: „Rada jednomyslně odhlasovala neschválení vaší žádosti.“[38] Z ideologického hlediska to sice bylo zklamání, ale z logistického hlediska to bylo pochopitelně jedině dobře, vzhledem k tomu, že umělecké dílo stejně nebylo k dispozici.

Co se tedy stalo s bronzovým odlitkem Burglumova basreliéfu? To je také záhada. Ze zjištění Robina Borgluma Cartera vyplývá, že dílo bylo ukradeno, takže je velice pravděpodobné, že celý ten masivní kus byl roztaven kvůli cenné bronzové slitině a prodán. Jiní však chovají naději, že deska, neuvěřitelně těžký a neskladný předmět, zůstala někde v bedně ve skladu nebo v něčí garáži. Přestože je konečná verze Borglumova basreliéfu ztracena a dochovala se jen na fotografiích (alespoň prozatím), dílo tak docela ztracené není. Jedné červencové neděle roku 1960 navštívil Aldina Felicaniho „pan Green, gentleman, který se zabývá skladováním zboží“.[39] Pan Green, jinde popisovaný jako „neznámý popelář“ či „anonymní vetešník“,[40] našel ve svém skladu sádrový návrh Borglumova díla, vyhledal Felicaniho a dostal za své služby zaplaceno 50 dolarů. Felicani daroval dílo kostelu Community Church v Bostonu, „aktivní, mírumilovné a spravedlivé kongregaci“,[41] sídlící na Copley Square, která ho přijala „k trvalému zapůjčení“ jako svůj oltářní obraz.[42]

Politické klima bylo vůči odkazu Sacca a Vanzettiho v Massachusetts stále ještě neuvěřitelně nepřátelské, když v roce 1959 vyvolala žádost poslance Alexandra Celly o posmrtné omilostnění odsouzených Italů během „bouřlivého“[43] slyšení skutečný výbuch. K velkém zděšení i pobavení svých důstojných společníků zvedl osmašedesátiletý antifašista Aldino Felicani výhružně pěst a zeptal se svých přátel: „Neměli bychom tu schůzi rozpustit?“[44] Slyšení se účastnil také mladý student práv Michael Dukakis.[45] O osmnáct let později, při 50. výročí popravy v roce 1977, Dukakis jako tehdejší guvernér prohlásil, že oběma dělníkům se nedostalo spravedlivého procesu kvůli všudypřítomným předsudkům proti imigrantům, proti Italům i proti radikálům. Ačkoli guvernérovo prohlášení vyvolalo odpor, znamenalo jistý zlom. Naneštěstí Gargner Jackson zemřel v roce 1963 a Aldino Felicani v roce 1967; ani jeden z nich se nedožil toho, aby se věc, které zasvětili velkou část svého života, dočkala ospravedlnění z úst oficiálního představitele státu Massachusetts.

Možná i díky uznání justičního zločinu ze strany výkonné moci svolala Bostonská veřejná knihovna v roce 1979 sympozium o tomto případu a jeho dědictví. Při této příležitosti převzala knihovna ohromnou sbírku Aldina Felicaniho, obsahující dokumenty a související předměty, včetně Borglumovy desky. K účasti byla přizvána kongregace Community Church v Bostonu, která ještě předtím, než došlo k předání Borglumovy sádrové předlohy Bostonské veřejné knihovně, nechala zhotovit tři kovové odlitky tohoto díla. Bronzový odlitek nyní visí v Borglumově historickém centru v městě Keystone v Jižní Dakotě. Hliníkový odlitek visí v Čítárně Gardnera Jacksona na Brandeisově univerzitě ve Walthamu ve státě Massachusetts. A třetí, rovněž hliníkový odlitek, je oltářním obrazem v kostele Community Church v Bostonu.[46] Sádrový návrh Borglumova díla z roku 1928 visí před Oddělením vzácných tisků a rukopisů ve třetím patře, na jedné z mnoha chodeb labyrintu Boston Public Library. Právě v tomto koutě knihovny asistovala v roce 1997, v den 70. výročí popravy Sacca a Vanzettiho, média starostovi Meninovi a úřadujícímu guvernérovi Paulu Cellucimu, když dílo formálně „převzali“. Politici zopakovali tvrzení, že anarchistům se nedostalo spravedlivého procesu, a oznámili plán, že do roku 2000 nechají zhotovit bronzový odlitek a veřejně ho instalovat na blíže neurčeném místě v Bostonu. Střetli se s drobnými potížemi.[47] Úkol byl původně přidělen Brownovu svěřeneckému fondu, který odhadl náklady na 8000 dolarů.[48] V lednu 1999 přinesl Boston Globe zprávu, že skupina, která si říká Výbor pro připomínání Sacca a Vanzettiho, pracuje na tom, aby byl památník instalován v DeFillipo Parku v North Endu, a že tento projekt byl schválený Komisí pro parky. Mluvčí Výboru odhadoval, že náklady projektu budou asi 50 000 dolarů a že „několik tisíc dolarů“ už bylo vybráno.[49] Zdá se, že ani z těchto plánů nic nevzešlo.

V září 2007 otevřel John Adams Courthouse výstavu s názvem „Případ Sacca a Vanzettiho: Spravedlnost před soudem“. Výstava, která je volně přístupná veřejnosti a je otevřená v úředních hodinách hlavní budovy massachusettského soudu, se nachází v malé místnosti a je tvořena řadou plakátů, fotografií a interaktivních mediálních zařízení, které upozorňují nejen na nejrůznější aspekty případu, ale také na předsudečný společensko-politický kontext, v němž k němu došlo. Připravili ji administrativní tajemník Nejvyššího soudního dvora a grafický designér státní Knihovny společenského práva (Social Law Library) a představuje poučný pohled na právní systém a způsoby, jakými může být zneužit. Přestože běžnému občanovi není výstava nijak snadno přístupná, z hlediska obsahu a umístění je nepochybně dosud nejvýznamnější poctou anarchistickým dělníkům. Dva měsíce po otevření výstavy byl zpřístupněn park Rose Kennedy Greenway v North Endu. Veřejnost zde najde časovou osu místních historických událostí, jež jsou popsané na řadě tabulí. Jedna je věnována, údajně díky soukromé zásluze jistého občana East Endu, případu Sacca a Vanzettiho.

V roce 2006, u příležitosti 79. výročí popravy Sacca a Vanzettiho, se za prudkého deště konal vzpomínkový pochod na hřbitov Forest Hills, kde byli oba přistěhovalci zpopelněni. Pochod měl za cíl překlenout pociťovanou ideologickou propast mezi „rudými“ bostonskými anarchisty, kteří se angažují především v boji a lidská práva a za práva pracujících, a velmi často stíhanými „zelenými“ bostonskými anarchisty, kteří se zaměřují na ekologickou spravedlnost a práva zvířat. Ačkoli se pochodu zúčastnilo i několik starších levičáků a aktivistů za práva přistěhovaleckých dělníků, převážnou část pochodu tvořili mladí anarchisté, nesoucí vlajky a transparenty. Kvůli jistým výtkám k malému ohlasu, i přes nepřízeň počasí, a hlavně díky zjištění, že ponaučení z případu Sacca a Vanzettiho má pro věc anarchismu mnohem větší význam než jejich mučednická smrt, byly k 80. výročí připraveny daleko velkolepější plány. To, co začalo jako pokus o lepší organizaci pochodu, se rozrostlo v širší, mezigenerační koalici organizátorů boje za práva komunit, dělníků a imigrantů, anarchistických historiků, archivářů a aktivistů, kteří pracují jakožto Společnost pro připomínání Sacca a Vanzettiho. Tato skupina uspořádala řadu vzdělávacích, agitačních a společenských akcí, souvisejících s 80. výročím popravy.

Z iniciativy bostonského radního Felixe Arroyoa, který se připojil k pochodu 23. srpna, nesmlouvavě odsuzujícímu pronásledování přistěhovalců, trest smrti a státní represe proti odlišným názorům, přijala městská rada Bostonu usnesení, v němž vyjádřila svůj „obdiv vůči Společnosti pro připomínání Sacca a Vanzettiho“ a vyhlásila 23. srpen 2007 Památným dnem Sacca a Vanzettiho ve městě Boston.[50]

Když se pochod v roce 2007 vinul v East Endu ulicí Hanover Street, jeden z členů Společnosti umístil dočasnou historickou značku na budovu č. 256, kterou před více než 80 lety využíval Výbor na obranu Sacca a Vanzettiho. Dne 1. prosince téhož roku instalovala Společnost se svolením majitelů budovy na tomto místě novou pamětní desku, jež nahradila tu bývalou, která se v 80. letech dvacátého století ztratila. Mezi asi čtyřiceti účastníky byl také bývalý guvernér Michael Dukakis.

O rok později, 23. srpna 2008, se konaly podobné vzpomínkové akce jako v roce 2007. Městský radní Chuck Turner předložil Společnosti téměř identickou rezoluci, která vyhlásila 23. srpen 2008 Památným dnem Sacca a Vanzettiho ve městě Boston. Společnost se po celou dobu snažila překonat finanční, logistické a byrokratické překážky, které až dosud bránily veřejné instalaci odlitku Borglumova díla.

Když jsem procházel přepisy projevů, přednesených na vzpomínkových akcích, našel jsem citát z roku 1928, který mne zaujal jako neobyčejně výstižný: „Muži a ženy… stále usilují o to udělat něco pro nápravu křivdy a snaží se uctít památku Sacca a Vanzettiho.“[51] Tato slova pronesl liberální učenec Robert Morss Lovett u příležitosti prvního výročí popravy k dvoutisícovému davu v Bostonu. Jak ukázal neutuchající zájem o případ přistěhovaleckých dělníků v Bostonu, který se projevil v návštěvnosti vzpomínkových akcí pořádaných Společností a v počtu lidí, kteří se sešli v Dantově centru, aby si vyslechli Zinnovu přednášku, stále toužíme napravit křivdy spáchané státem na Saccovi a Vanzettim. V době psaní tohoto článku se však zdá, že přátelé Sacca a Vanzettiho nad nepřáteli obou imigrantů zvítězili. Téměř veškerá odborná literatura zastává názor, že proces byl nespravedlivý, nebo že byli oba dokonce zcela nevinní. Výkonná složka státní moci prohlásila proces za nespravedlivý. Soudní složka státní moci uspořádala výstavu o svých vlastních chybách v této věci. Správa města veřejně schválila činnost skupiny, která se snaží „zachovat památku na boj Sacca a Vanzettiho za radikální změnu společnosti“ a „vyvodit souvislosti mezi bojem Sacca a Vanzettiho a podobnými boji v současnosti“.[52] Pokud vše půjde podle plánu, instalace Borglumova basreliéfu se stane skutečností do jednoho roku. [Nešlo… Podle aktuálně dostupných informací nebylo dílo nikde ve veřejném prostoru umístěno a politici dál strkají hlavu do písku. Pozn. red.] Co víc si může místní ctitel těchto mučedníků anarchismu přát?

Odpověď na tuto otázku jsem našel pokaždé, když jsem zmínil jména Sacca a Vanzettiho a dočkal se nechápavých výrazů. S těmi prázdnými pohledy jsem se setkával dvakrát častěji než s potvrzením znalosti případu, který ve dvacátých letech minulého století rozvrátil naše město a otřásl světem. Příběh, který by měl být součástí našeho kolektivního povědomí, znají jen učenci, radikálové a stále se zmenšující kategorie lidí určitého věku. Sedmileté utrpení a nakonec poprava na elektrickém křesle dvou přistěhovalců disidentů, to vše bylo z oficiálního historického vyprávění, předávaného každé následující generaci, vymazáno. Vymazáním Sacca a Vanzettiho a společensko-politického představení, jímž byly ukončeny jejich životy, bylo zahaleno ponaučení z jejich případu. Po osmdesáti letech jsme svědky znepokojivého opakování podmínek, které ze Sacca a Vanzettiho udělaly mučedníky. Zmínil jsem příklad osmi anarchistů z Twin Cities, kteří byli obviněni z terorismu za organizování podpůrné infrastruktury pro přespolní protestující, ale i tady v Bostonu byli v červnu zatčeni dva anarchisté kvůli obvinění z rušení nočního klidu a poškozování veřejného majetku za to, že malovali křídami značky Crayola po chodníku.[53] Naši místní politici se sice postavili proti tomu dělat z přistěhovalců obětní beránky, ale razie na ně se v Massechusetts stále konají. Každou noc spí v této zemi nejméně 26 000 lidí v detenčních zařízeních Celního a imigračního úřadu, zatímco statisíce jsou každý rok deportovány zpět,[54] a to vše jen kvůli tomu zločinu, že se narodili v jiné části světa. Jak vám může říci každý obyčejný člověk, který byl někdy v jakémkoli vězení v této zemi, pro chudé zůstává spravedlnost nedosažitelná, zatímco zločinci s bílými límečky si užívají pohodlí svých domovů s náramky na kotnících, pokud jsou vůbec zadrženi.

Instalace Borglumovy desky o rozměrech 2 × 1 metr na často navštěvovaném místě v Bostonu je krokem správným směrem k uctění památky dvou zavražděných idealistů, ale odkaz Sacca a Vanzettiho si žádá víc než jen veřejné umělecké dílo. Jejich případ by se měl stát součástí výuky dějepisu na základních školách a měl by přitom být uveden do souvislostí s represivními společenskými a ekonomickými faktory, které nezmizely ani po osmdesáti letech. Studium případu Sacca a Vanzettiho vyžaduje prozkoumání současných vládních systémů; možná právě proto je tento odkaz úřady neustále zamlžován a je znám pouze těm, kteří ho hledají. Lucy Parsonsová, organizátorka dělnického hnutí a spisovatelka, v roce 1905 napsala: „Anarchisté vědí, že každé velké změně ve společnosti musí předcházet dlouhé období vzdělávání.“[55]

Za všechny ty měsíce, co jsem zkoumal připomínání odkazu Nicoly Sacca a Bartolomea Vanzettiho a Borglumův basreliéf, vytvořený na jejich památku, za všechny ty nesčetné chvíle, kdy jsem cestou tam i zpět do Oddělením vzácných tisků a rukopisů v Bostonské veřejné knihovně procházel okolo toho sádrového díla na stěně, přestože jsem s ním byl po vizuální stránce důvěrně obeznámen, nikdy jsem se vlastně nezastavil, abych přemýšlel o slovech, jež jsou vytesaná na té desce. Většinu informací, které se týkaly samotného případu nebo čehokoli, co ti dva za svého života řekli nebo udělali, jsem vytrvale přehlížel, protože byly pro můj výzkum nepodstatné. Zavalený až po krk nejrůznějšími prameny jsem si však jednoho večera uvědomil, že si nejsem úplně jistý, co na desce stojí, přestože o ní teď dost možná vím víc než kdokoli jiný mezi živými. A tak jsem vytáhl jeden z větších obrázků celého díla a velmi pozorně jsem si přečetl slova Bartolomea Vanzettiho, která napsal v poslední den svého života. A potom jsem se rozplakal, protože jsem si uvědomil, jak málo se toho za těch osmdesát let změnilo.

„V poslední hodině agonie si ze všeho nejvíce přeji, aby náš případ a náš osud byly pochopeny ve své skutečné podstatě a posloužily jako děsivé poučení silám svobody, aby naše utrpení a smrt nebyly zbytečné.“[56]


Poznámky:
[23] Oběžník Výboru pro památku Sacca a Vanzettiho, 13. srpna 1929. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[24] Gardner Jackson, Esq. projev v Town Hall v New York City, 23. 8. 1929. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[25] Ask Sacco–Vanzetti Memorial, Boston Sunday Herald, 24. 8. 1947.
[26] Mary Borglumová profesoru G. Louisi Joughinovi, 4. 6. 1944. The Borglum Archives, Corpus Christi, TX.
[27] Aldino Felicani, Gardner Jackson et al. guvernérovi Hurleyovi. 22. 8. 1937. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[28] Tamtéž.
[29] Offer of Sacco–Vanzetti Memorial is Scouted by Governor and Mayor, The Boston Herald, 23. 8. 1937.
[30] Christine Bold, „Staring the world in the face“: Sacco and Vanzetti in the WPA Guide to Massachusetts, The Massachusetts Historical Review NA 2003. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na: http://www.historycooperative.org/journals/mhr/5/bold.html.
[31] Roger N. Baldwin of the American Civil Liberties Union, Prohlášení, 23. 8. 1937. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[32] Ask Sacco–Vanzetti Memorial, Boston Sunday Herald, 24. 8. 1947.
[33] Tamtéž.
[34] Gardner Jackson Mary Borglumové, 9. 9. 1947. The Borglum Archives, Corpus Christi, TX.
[35] Sacco and Vanzetti Memorial Offer Left Open Despite Bradford Rejection, The Christian Science Monitor, 4. 10. 1947.
[36] Carter, Robin, MYSTERY, e-mailová korespondence s badatelkou Stephanií Schorowovou, 28. 1. 2000.
[37] Tamtéž.
[38] Commissioner Frank R. Kelley, Parks & Recreation Department Aldinovi Felicanimu, 11. 9. 1957. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[39] Aldino Felicani Gardneru Jacksonovi, 1. 7. 1960. Gardner Jackson Collection, Robert D. Farber University Archives and Special Collections Department, Brandeis University Libraries.
[40] Carol Adams and Rev. David Carol Olson, The Sacco–Vanzetti Memorial Sculpture, webová stránka Community Church of Boston. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://www.commchurch.org/saccovanzetti.htm; a Leslie Miller, Boston accepts Sacco and Vanzetti memorial, South Coast Today, 24. 8. 1997. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://archive.southcoasttoday.com/daily/08-97/08-24-97/a03sr012.htm.
[41] Webová stránka Community Church of Boston, „About Us“. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://communitychurchofboston.org/home/?page_id=2.
[42] Carol Adams and Rev. David Carol Olson, The Sacco–Vanzetti Memorial Sculpture, webová stránka Community Church of Boston. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://www.commchurch.org /saccovanzetti.htm.
[43] Bruce Watson, Sacco and Vanzetti: The Men, the Murders, and the Judgment of Mankind (Viking Press, New York 2007), s. 365.
[44] Boston Public Library a Paul Avrich Collection (Library of Congress), Sacco–Vanzetti, Developments and Reconsiderations, 1979: Conference Proceedings (Trustees of the Public Library of the City of Boston, Boston 1982), s. 33.
[45] Bruce Watson, Sacco and Vanzetti: The Men, the Murders, and the Judgment of Mankind (Viking Press, New York 2007), s. 365.
[46] Carol Adams and Rev. David Carol Olson, The Sacco–Vanzetti Memorial Sculpture, webová stránka Community Church of Boston. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://www.commchurch.org /saccovanzetti.htm.
[47] Předseda městské rady James Kelly vystoupil proti použití Brownových fondů a řekl: „Poselství, které nese [tento reliéf], říká, že náš soudní systém nefunguje spravedlivě. Nemyslím si, že volení zastupitelé by měli šířit takové poselství.“ Stephanie Schorow, The Boston Herald, 20. 8 1997.
[48] Thomas Grillo, Sculpture to remind of Sacco, Vanzetti, The Boston Globe, 20. 8. 1997.
[49] Mary Hurley, Memorial site eyed for Sacco, Vanzetti, The Boston Globe, 17. 1. 1999.
[50] City of Boston passes resolution in commemoration of Sacco & Vanzetti. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://saccoandvanzetti.org/sn_display1.php?row_ID=37.
[51] Robert Morss Lovett, projev v Scenic Auditorium v Bostonu, 23. 8. 1928. Felicani, (Aldino) Sacco and Vanzetti Collection. Oddělení vzácných tisků a rukopisů, Bostonská veřejná knihovna, Boston.
[52] Sacco and Vanzetti Commemoration Society Mission. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://www.saccoandvanzetti.org/sn_display1.php?row_ID=8.
[53] Ric Kahn, Out of Line, Boston Globe, 16. 11. 2008. Navštíveno 18. 12. 2008, dostupné na http://www.boston.com/news/local/articles/2008/11/16/out_of_line/?page=2.
[54] Fact sheets, U.S. Immigration and Customs Enforcement FY07 Accomplishments. Navštíveno 21. 11. 2008, dostupné na http://www.ice.gov/doclib/pi/news/factsheets/fy07accmplshmntsweb.pdf.
[55] Lucy E. Parsons, Gale Ahrens, Freedom, Equality & Solidarity: Writings & Speeches, 1878–1937 (Charles H. Kerr, Chicago 2004), s. 31.
[56] Text pochází z dopisu, který napsal B. Vanzetti 22. srpna 1927 svému příteli H. W. L. Danovi, a celý je otištěn v Marion Dennman Frankfurter, Gardner Jackson (eds.), The Letters of Sacco and Vanzetti (The Vanguard Press, New York 1930), s. 324–326, citovaná pasáž je na s. 325. (Pozn. překl.)

Zdroj:
A. M. Naylor, Memorializing Sacco and Vanzetti in Boston, Inquiries Journal, roč. 2, č. 1, 2010 (http://www.inquiriesjournal.com/articles/117/memorializing-sacco-and-vanzetti-in-boston)

Související odkazy:
Balada o Saccovi a Vanzettim
Poprava Sacca a Vanzettiho
80 let od justiční vraždy dvou anarchistů


Verze pro tisk 31.8.2022 Adrienne M. Naylor
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy