Další z rozhovorů s anarchisty ze Srí Lanky o nedávných nepokojích v zemi

V předchozí části jsme zveřejnili rozhovor s anarchistou z Kandy. Ten následující byl pořízen v kavárně na předměstí Kolomba s J. a Z.

Z. je grafický designér. Na škole se věnoval graffiti a vždy intuitivně zastával názor „fuck the system“. Poté, co se na deset let ztratil v korporátním zaměstnání, začal dělat na volné noze. Během covidu se přestěhoval zpět do Kolomba a ocitl se uprostřed Aragalaje. Jednoho dne na začátku dubna, aniž by o okupaci věděl, procházel náhodou kolem Galle Face a narazil na kamaráda, který založil v souvislosti s protesty stan pro distribuci potravin. Od té doby se do protestů intenzivně zapojil.

J. se poprvé zapojila do aktivismu, když vylepila plakáty na školní akvárium, protože měla dojem, že se s rybami špatně zachází. Když se s tím nic nedělo, začala jednou týdně krást rybičky ze školy. Zapojila se do feministického a ekologického hnutí, a proto měla v době, kdy Aragalaja začínala, nějaké kontakty s dalšími lidmi. V té době žila na jihu Srí Lanky. Když si ale uvědomila, že se z toho stává něco obrovského, věděla, že musí být v centru dění. Vzdala se domu i práce a odešla zpět do Kolomba. Přestěhovala se k rodičům, aby neměla jiné závazky a mohla se co nejvíce zapojit. Zůstala přes noc, ale nikdy si na okupaci nepostavila stan, což komentuje následovně: „Je legrační, že to říkám až teď, ale pokaždé, když jsem si říkala ,dobře, postavím si stan a nastěhuju se sem‘, měla jsem pocit, že ,aha, už je pozdě, za týden to skončí‘. A pak jsem si o měsíc později říkala: ,Sakra, měla jsem ten stan postavit, když jsem o tom naposledy přemýšlela‘.“

Z. i J. se podíleli na provozování stanu vzájemné pomoci při distribuci jídla během okupace a byli v první linii protestů. Z. pro hnutí vytvářel anonymní návrhy a plakáty, ačkoli mnoho z těch, které vytiskli, bylo zničeno během razie 9. května. J. natáčela a živě vysílala z frontových linií, aby poskytla alternativu k mediálnímu obrazu.

Tento rozhovor byl pro přehlednost a stručnost mírně upraven. Odpovědi Z. a J. byly upraveny jako společné.

2. rozhovor – Kolombo

Můžete se nejprve podělit o své názory na současnou situaci?

Upřímně řečeno, všichni zažíváme určitou míru strachu kvůli represím ze strany státu a nedávnému honu na čarodějnice. Jsme ale také frustrovaní a podráždění z toho, že jsme se po téměř čtyřech měsících protestů vůbec nepřiblížili k tomu, co jsme si předsevzali. Stále existuje velká část obyvatelstva, která má pocit, že jsme vyhráli, jen proto, že jsme poslali Gotabaju a Rádžapaky domů. To bylo především symbolické vítězství. A zadruhé, ve skutečnosti jsme je domů neposlali, dokud je u moci Ranil Wickremesinghe; jsou jen v zákulisí a čekají na vhodný okamžik, aby se mohli vrátit. Takže se nacházíme v jakési fázi vyčkávání.

Připadá mi to jako promyšlená hra, kterou teď hrají Rádžapakové s Ránilem u kormidla. V současné době by se dalo udělat tolik věcí, které by řešily krizi, v níž se tato země nachází. Přesto se soustředí především na potlačování demonstrací a pronásledování protestujících.

Ranil, který je jedním z nejneúspěšnějších politiků v historii Srí Lanky, je zapleten do mnoha podvodů a obvinění z podvodů, navíc je spojován s mučícími tábory z 80. let. Nebyl dokonce zvolen do parlamentu ve svém vlastním volebním obvodu. Nikdo si nepřál, aby se Ranil dostal k moci. Evidentně je tam jen proto, aby chránil Rádžapaky. Jen se zamíchalo kartami.

Můžete říci něco o tom, jak to aktuálně vypadá s represemi?

Lidé jsou zatýkáni za svou účast v Aragalaji. Byl vyhlášen výjimečný stav, který je využíván jako záminka k tomu, aby mohli kdykoli kohokoli zatknout. Dokonce ani nepotřebují zatykač, aby vás sebrali. Viděli jsme, jak vyvlekli toho dánského Aliho z letadla. Jdou po každém, kdo byl vidět, po každém z videí, která se stala virálními. Dokonce i toho chlápka, který spočítal peníze nalezené v prezidentském paláci a odevzdal je, zatkli spolu s jeho čtyřmi kamarády. Jdou po lidech, kteří ukradli prezidentovu žehličku na šaty nebo jeho vlajku. Takové věci, víte? Je to dost hloupé.

Takhle to začalo. Ale teď pracuje tým, který zpětně prochází všechny záběry ze všech protestů a identifikuje lidi, jejichž tváře se objevily na více protestech, všechny, kteří se aktivněji zapojili. Prostě nás chtějí protáhnout soudním systémem, i když nás nemusí nutně zavřít. Chtějí nám udělat ze života peklo. Ve věznicích ani není dost místa a existuje příliš mnoho lidí, kteří byli zapojeni do tohoto hnutí, než aby bylo možné všechny pochytat. Jde spíš o to, aby se všichni báli, aby ustoupili a hnutí se pomalu rozplynulo.

Jakým způsobem jste se angažovali?

Sami jsme se podíleli na organizaci několika protestů. Byly to „kapesní protesty“, které měly pozvednout morálku. Lidé měli pocit, že se Aragalaja příliš omezuje na místa okupace, která se navíc v mnoha ohledech silně zpolitizovala. Takže se tlačilo na to, aby lidé začali znovu protestovat ve svých lokalitách, na místních křižovatkách. My jsme se na tom podíleli. Udělali jsme jednu sérii, která se jmenovala Freedom Fridays (Pátky svobody). Z Aragalaje vznikla řada sousedských skupin.

Naše skupina zorganizovala před ministerstvem energetiky a Indickou vysokou komisí protest proti korupčnímu jednání mezi Gotabajou a indickým premiérem Modim. Zdálo se nám totiž, že využívají krize k ovládnutí a monopolizaci srílanských energetických projektů. Bez naší skupiny by k tomu nedošlo. Mohly by na nás být uvaleny sankce ze strany Indie. Podle Amnesty International mají složku na každého člověka, který byl ten den před Indickou vysokou komisí. Ale byl to velmi důležitý konkrétní protest, který se musel uskutečnit.

Jaké to bylo provozovat stan pro distribuci jídla?

No, super hektické. Na začátku se snažili mít seznam dobrovolníků. Ale prostě to nefungovalo. Takže lidé přicházeli, kdykoli mohli. Bylo tam hodně střetů ega, spousta malých hádek a strkanic. Protože lidé byli nevyspalí. Přetahovali dlouho do noci. Byli frustrovaní.

Bylo to šílené. Na jídlo se stály fronty a fronty a fronty. Nekrmili jsme jen lidi na protestu. Byli tam i další lidé z vesnic a z předměstí Kolomba, kteří přicházeli jen proto, že tam bylo jídlo zdarma. S potravinovou krizí se Galle Face stalo místem, kde se dalo sehnat jídlo zdarma. Hlavní prioritou distribučního stanu, na kterém jsme se podíleli, bylo udržet lidi, kteří tento prostor okupovali. Vždy byly připraveny věci pro množství lidí, kteří ho okupovali. Vše ostatní se rozdávalo lidem, kteří přes Galle Face jen prošli.

V tu chvíli to tam jen bzučelo. Před stanem se tvořily fronty lidí. Rozdávali jsme balíčky rýže, housky, nápoje a balíčky sušenek. Byly tam také hygienické potřeby, oblečení, pláštěnky, všechno, na co si vzpomenete. Prostředky na dezinfekci rukou, léky, všechno. A bylo to hektické. Kolem stanu se tísnili lidé. Museli jsme mít lidi vepředu i vzadu u stanu, aby lidé stáli ve frontách, aby nekradli, aby nepředbíhali. Pak tu byl neustálý boj s počasím, odlétávající střechou, udržením veškerého jídla v suchu a včasným vydáním jídla, aby se nezkazilo. Dobrovolníci neustále propadávali paletami na zem, málem jsme si zlámali kotníky. Bylo to prostě šílené.

Na vrcholu byl na Galle Face čilý ruch, stany pro distribuci jídla byly zcela zaplněné. Museli jsme vše neustále rozšiřovat a reorganizovat.

Dělo se tam toho tolik. Točilo se to nahoru a dolů a nahoru a dolů. V kině se promítaly filmy. Byly tam koncerty. Knihovnou neustále proudili lidé. Byla tam vysoká škola, lidová univerzita, kde se každý den vyučovalo. Všechno to vrcholilo mezi dubnem a květnem. Pak jsme museli po útoku 9. května vše znovu postavit. Byl to také takový neustále se měnící a vyvíjející se prostor. Byli jsme tam každý den, bylo pořád co dělat… a přitom si ještě užívat slzný plyn.

Jaké byly zlomové okamžiky hnutí?

Třetího dubna byl naplánován první celoostrovní masový protest. Vláda zakročila a vyhlásila zákaz vycházení po celém ostrově. Vypnula telefonní sítě a zablokovala přístup k sociálním sítím. To lidi vyburcovalo: dokonce i ti, kteří 2. dubna nevěděli, zda vyjdou ven, se 3. dubna objevili. Tento státní útlak našeho práva na protest byl jiskrou, co zažehla oheň. Takže když byl 4. dubna zákaz vycházení zrušen, bylo to obrovské. I 3. dubna, kdy zákaz platil, se spousta lidí přesto odvážila vyjít do ulic a protestovat ve svých lokalitách, ve svých čtvrtích, na svých ulicích, před svými domy. Vzhledem k tomu, v jakém strachu lidé žili za Rádžapaksova režimu, bylo podkopání Gotabajovy moci porušením zákazu vycházení obrovským zlomem. Lidé pomalu začínali ztrácet strach a pociťovat vlastní moc. Měli pocit, že jsou součástí něčeho mnohem většího. To se jim podařilo.

Poté následoval 9. duben, kdy začal masový protest v Galle Face, který později přerostl v okupaci. Lidé tam protestovali asi dva nebo tři dny a někteří prostě neodešli. Lidé cestovali z míst daleko od Kolomba, takže se nemohli jen tak v noci vrátit do svého města nebo domů. A tak spousta lidí zůstala přes noc a pak prostě začali prostor okupovat. A stala se z toho vesnice, jakou byla. Neexistoval žádný plán okupace, o kterém bychom věděli nebo o kterém by věděl někdo, koho znám. Prostě se z toho spontánně stala okupace.

To podnítilo vznik podobných okupací po celé zemi. Dalším velkým zlomem byl 9. květen, kdy došlo ke státem podporovanému útoku proti protestujícím z Galle Face a dalším protestujícím po celém ostrově. Ozbrojené bojůvky strhávaly stany, pálily věci a napadaly protestující. Viděli jsme tyto útoky na vlastní oči a policie tomu jen tak přihlížela. Policejní kordon je prostě pustil dovnitř. Polovina davu z Kolomba přicházela a napadala provládní gorily. A spousta lidí utekla zpátky do svých vesnic. Armáda ty provládní mlátičky ukrývala, když na ně naši lidé začali útočit.

To následně získalo masivní podporu zbytku veřejnosti. Lidé, kteří obsadili tyto prostory, byli vnímáni jako mládež národa, která bojuje za práva všech ostatních. Celý manévr se jim ve skutečnosti vymstil a 9. květen nakonec hnutí posílil. Spoustu lidí naštval.

Pak přišel 9. červenec, kdy se konal protest Ratama colombata neboli „Z celé země do Kolomba“. Někteří novináři uváděli, že toho dne byly v ulicích až dva miliony lidí.[6] Byl to zásadní zlom. Prach se z toho usadil až po několika dnech. Demonstranti se potloukali kolem a pokračovali v protestech. Byli jsme až u vstupní brány prezidentského paláce, když ji lidé začali rozbíjet. Bylo tam tolik lidí, že jsme se nemohli vůbec hýbat, takže když nás zasáhl slzný plyn, nemohli jsme utéct. Bylo to opravdu hektické. To byl den, kdy byly obsazeny tři státní budovy. A pak 13. července byla obsazena čtvrtá.

Další zlom nastal 22. července, kdy vojáci na Ranilův rozkaz přišli do GGG, polovinu z něj rozbili a znovu zaútočili na protestující.

Je také třeba říci jednu věc, že i před 3. dubnem, od února, docházelo k občasným protestům po celé zemi, jen se odehrávaly spíše ve venkovských oblastech. Probíhaly protesty rybářů a zemědělců. Je to poprvé, kdy krize takového rozsahu spojila všechny ve společné frustraci, protože se tak či onak dotkla nás všech. Nebyla to nějaká izolovaná věc, kterou by ostatní mohli tak nějak ignorovat, protože se jich netýkala. Ale protesty se skutečně začaly konat už v únoru.

Jak vypadala příprava na 9. červenec?

Měli jsme řadu schůzek, na kterých jsme vymýšleli strategie, jak získat podporu veřejnosti a více zapojit lidi, i když to nutně neznamenalo návštěvu místa okupace.

Před 9. červencem jsme viděli spoustu lidí, kteří sdíleli věci na sociálních sítích. Ale to jsme viděli po celé ty čtyři měsíce. Teprve až devátého ráno jsme si uvědomili, jak velké to bude. Dokonce si myslím, že ani v době, kdy jsme tam přijeli, jsme si neuvědomovali, jak velké to je nebo bude.

Všichni se obávali, že podpora veřejnosti slábne a že prohrajeme. Po celou dobu jsem si psal deník. A když se k němu vrátím a přečtu si ho, jsou tam stránky, kam jsem si psal: „Na začátku hnutí jsem hodně doufal, ale teď ztrácíme. Už nemáme žádnou podporu. GGG je prázdná. Protesty jsou stále menší a vzácnější.“ A pak 9. července byla obrovská účast.

Takže to bylo pro mnohé z nás příjemné překvapení. Ale podle mého osobního názoru bylo hodně zbytečných oslav. V té době jsme se ještě nedočkali Gotabajovy rezignace ani žádné změny, kterou jsme od tohoto hnutí očekávali. Lidé spíše oslavovali jen to, že do ulic vyšlo tolik demonstrantů, což byl důvod k oslavě. Ale v tu chvíli to ještě nebyl konec.

Proč přišlo devátého tolik lidí?

Byl kolem toho velký humbuk. Na sociálních sítích bylo devátému věnováno hodně pozornosti. Informace se tak dostaly ven. Navíc se na šíření informací podílelo hodně skupin.

K tomu se právě prohloubilo zhoršení ekonomické situace. Lidé byli zoufalí. To, že toto hnutí na začátku rozkvetlo, bylo jednoznačně způsobeno frustrací a zoufalstvím na této úrovni: stát ve frontách, nemít možnost nakrmit své děti, nemít přístup k lékařské péči nebo potřebným lékům. Z každého úhlu pohledu byli lidé prostě úplně otrávení. Když se začal šířit protest „Z celé země do Kolomba“, lidé cítili, že „OK, tohle bude poslední impulz“, aby se ti narcisové skutečně dostali od válu.

Na Srí Lance jsme měli chudobu už před touto hospodářskou krizí. Ale teď se to ještě zhoršilo. Mluvíme z pohledu privilegované střední třídy. Ale většina lidí, kteří vyšli devátého do ulic, taková nebyla. Byli jsme velmi malá menšina. Byla to frustrace, která přiměla lidi použít poslední zbytky benzinu a nafty, aby se dostali na tento protest do Kolomba.

Bylo obsazení budov plánováno, nebo k němu došlo spontánně?

Myslím, že to bylo půl na půl. Uvnitř Galle Face existuje mnoho skupin s různými představami o tom, co by mělo být hlavním cílem. Všichni ale věděli, že se chystáme pochodovat k té budově, i když nikdo nemohl vědět, jakého se dočkáme odporu ze strany státních složek. Uvítali nás slzným plynem a vodními děly. Byli tam policisté v civilu, kteří brutálně útočili obušky na protestující, když přeskakovali zábrany. Ale všechny ty překážky byly nefunkční, protože tam bylo prostě tolik lidí, takže dav to všechno překonal a prorazil všechny zátarasy. A po překonání posledního pak už zbývalo jen dostat se dovnitř, což se lidem nakonec podařilo. Stát střílel ostrými náboji a byli zranění lidé. Ale jakmile se dav dostal ke vchodu do budovy, nezbylo nic jiného než jít dovnitř.

O tom, že byly sekretariát a Temple Trees obsazeny, jsme se dozvěděli až ve chvíli, kdy jsme se pokoušeli proplést těmi obrovskými davy a dostat se zpět na hlavní silnici. Teprve pak jsme si uvědomili plný rozsah toho, co se ten den odehrálo. Vzhledem k tomu, že všechny obsazené budovy byly dobyty zhruba ve stejnou dobu, je člověk v pokušení říci, že musela existovat určitá úroveň organizace a komunikace. Ale bylo to tak půl na půl.

Co se stalo mezi 9. a 13. červencem?

Ve dnech po 9. červenci státní propagandistická mašinerie velmi usilovně pracovala na tom, aby zdůraznila rabování a škody na státním majetku, k nimž během těchto několika dní došlo.

Někteří lidé, kteří se v hnutí nějakou dobu pohybovali, argumentovali tím, že jde o veřejný majetek, že opravy půjdou z peněz daňových poplatníků, a dělali vše, co bylo v jejich silách, aby tento majetek ochránili a zabránili rabování, rozkrádání a poškozování. Ale upřímně řečeno, byl to zmatek.

Kdykoli protestující obsadili státní budovy, vždy se našla skupina zvlášť násilných lidí, kteří se snažili zničit státní majetek. Kromě rozbíjení zábran docházelo k incidentům, kdy někteří lidé prostě vtrhli do budovy a zapálili ji. To se stalo u Ranilova domu devátého. Hrozilo, že se požár rozšíří na domy v okolí, a ti samí lidé nedovolili hasičským vozům vjet dovnitř.

Ztratili jsme tím velkou podporu veřejnosti, která říkala: „Podívejte se, co ti protestující udělali. Šli a zničili tyto budovy.“ Někteří mají pocit, že to negativně ovlivnilo podporu hnutí v očích veřejnosti. Celé týdny se v parlamentu mluvilo jen o tom, že byly vypáleny domy ministrů.

Co považujete za promarněné příležitosti hnutí?

Tehdy mi přišlo jako chyba, že jsme se vzdali budov, které byly devátého obsazeny. Zdálo se, že to byla naše jediná páka, jak dosáhnout jakýchkoli změn, které jsme chtěli, zejména proto, že Gotabaja v té době ještě nerezignoval. Možná mohly být budovy použity jako páka, abychom se zbavili Ranila.

Nicméně s odstupem několika týdnů nevím. Jiná možnost asi nebyla. Vzhledem ke skutečnosti, že jsme mezi 9. a 13. červencem ztratili velkou podporu veřejnosti, nebylo na výběr. Zejména proto, že bylo téměř nemožné kontrolovat davy uvnitř obsazených budov. Veřejnost si každým dnem vytvářela stále negativnější pohled na Aragalaju a vnímala ji jako destrukci práva a pořádku. Navíc kdyby se státní složky rozhodly vstoupit a použily proti lidem okupujícím budovy sílu, mohli jsme se dočkat krveprolití. Takže v zájmu životů lidí, kteří se do hnutí zapojili, to možná byl chytrý tah. Ale v té době mi to připadalo jako chyba.

Jaké ústřední debaty se odehrávaly v rámci hnutí?

Od začátku existovaly známé rozpory mezi nestraníky a levičáky a mezi ideologií více nakloněnou anarchismu a zastánci ústavy, kteří chtěli, aby se věci dělaly podle práva a podobně – i když naše ústava je archaická sračka.

Vedla se velká debata o tom, zda hnutí nepřevzala nebo neunesla levice. Během povstání v naší historii přišlo o život mnoho lidí. Starší generace, která toto období zažila, má ještě v živé paměti krev v řekách a mrtvá těla všude kolem. Tohoto strachu z levice využily skupiny, které chtěly, abychom ztratili podporu veřejnosti. V celé Aragalaji byla od samého počátku silná přítomnost levice. A stále tam existuje.

Bez skupin, jako je Meziuniverzitní studentská federace (IUSF, známá také jako Anthare), a učitelské federace, bez odborů, které uspořádaly hartel (celoostrovní stávku), by nic z toho nebylo možné. To vše přispělo k tlaku na vládu. Lidé je rádi využívali, když se jim to zdálo užitečné, a druhý den se otočili a říkali si: „Aha, levice unáší tohle hnutí.“ To bylo pro ně velmi důležité. Je to jako v tom Scooby-Doo, kdy strhnou masku a odhalí, že „ve skutečnosti to celou dobu byla JVP“. Opravdu byli přítomni, ale hnutí nebylo celé řízeno JVP, ani ho nepřevzala JVP nebo levice.

V jistém smyslu stále existuje vojenská okupace severu a východu. To je jeden z hlavních problémů vládního rozpočtu, protože od konce občanské války, což bylo teprve v roce 2009, nedošlo ke snížení vojenského rozpočtu. Tamilové na severu a východě byli utlačováni po celé generace. S těmito problémy se potýkají dlouhodobě. Výpadky elektřiny, nedostatek pohonných hmot, nedostupnost léků, útlak ze strany státu, policejní brutalita. S tím vším se potýkali před válkou a potýkají se s tím i nyní, když válka skončila. To jsou věci, proti kterým protestují také po celé generace. Ale v médiích se o tom téměř nepsalo a nedostalo se to ke zbytku země.

Když toto hnutí začalo, spousta skupin na severu a východě, tamilská menšina, se na to dívala s pobavením. Jsou to věci, se kterými se potýkají od dětství. Teď, když to postihlo sinhálskou většinu, lidi na jihu, se z toho najednou stalo celoostrovní hnutí, které bylo postaveno na piedestal. „Páni, podívejte se, čeho tihle lidé dosáhli tím, že protestovali. Jak je to od těch lidí statečné, že protestují.“ Ale ve skutečnosti jsme byli privilegovaní lidé, kteří věděli, že jsou do jisté míry v bezpečí.

V GGG se konal památník masakru v Mullaitivu, ke kterému došlo na konci občanské války. Bylo kolem toho hodně nátlaku. Někteří si mysleli, že to Aragalaj zdiskredituje tím, že ho spojí s LTTE.[7] Koneckonců cokoli, co se dá, je vytrženo z kontextu a použito proti nám. Jiní lidé namítali, že když nemůžeme pořádat takové věci, jak můžeme říkat, že GGG a toto hnutí přineslo jednotu, kterou všichni oslavují.

Bylo tolik menších argumentů, které se objevovaly v průběhu celého hnutí. Dokonce i pokud jde o přebírání budov v posledních fázích. Někteří lidé se přeli ohledně způsobu, jakým to bylo vedeno a jak byly davy kontrolovány.

Někteří lidé nesouhlasili s tím, jak se jídlo zdarma rozdávalo. „Dobře, teď se z toho stává něco jako vývařovna pro lidi, kteří ani nemusí být protestující. Přicházejí si tam jen pro jídlo.“ Ale jak můžete nedat jídlo hladovým lidem, kteří hladoví kvůli ekonomické krizi, proti níž bojujeme, jen proto, že nejsou demonstranti jako my? Navíc to přivedlo do Galle Face spoustu lidí.

Jakou roli hrála v táborech a obecněji v hnutí levice a různé politické strany?

Čísla. Určitě přispěly počty. Ale také vzhledem k povaze IUSF a podobných frakcí, které se takovým protestům věnují už léta, pro ně čelit slznému plynu, barikádám a dělbuchům nebylo vlastně nic nového. Do jisté míry převzali na začátku vedoucí úlohu tím, že stáli v první linii, protože to pro ně byla známá věc. Dělají to už léta. Pro mnohé z nás, kteří jsme se k tomuto hnutí připojili, to bylo poprvé, co jsme okusili slzný plyn nebo boj tváří v tvář policii. Ukázali nám, že se není čeho bát, že to zvládneme. Kdykoli tyto skupiny přišly, přišly jich tisíce. Opravdu nám to dodalo morálku a počty, které jsme potřebovali, abychom něčeho takového dosáhli. Ale to v žádném případě neznamenalo, že to bylo hnutí JVP. Protože po celou dobu bylo přítomno mnoho dalších skupin, frakcí a jednotlivců.

Jaké debaty probíhaly uvnitř vaší skupiny?

Někteří lidé vytrvale odmítali zasednout k jednacímu stolu s politiky a tohoto postoje se drželi po celou dobu. Jiní změnili názor a připojili se ke schůzkám s politiky, kromě strany Pohottuwa.[8] Nikdo vlastně nevěděl, co je správné. Ale vrazilo to klín mezi lidi, kteří se s politiky setkali, a těmi, kteří to odmítli.

Jaké byly hlavní limity, na něž hnutí narazilo?

Na Srí Lance je to poprvé, co se spojily různé skupiny lidí napříč genderovými identitami, třídami a socioekonomickým zázemím. Byla to celá směsice různých lidí. Samozřejmě se spojili lidé, kteří si byli podobní. Ale došlo k velkému vzájemnému ovlivnění. Také se prolomila spousta genderových, věkových a třídních bariér, což byla obrovská věc. Myslím, že to byla jedna z největších věcí, které z těchto protestů vzešly.

Ale v rámci GGG jsme viděli, že se tam odrážejí všechny společenské problémy. Přestože došlo k nebývalé míře jednoty a prolomení třídních, genderových a rasových bariér, stále tam dominovali muži hovořící sinhálsky. U megafonů jste stále měli menšinu žen. A menšiny byly stále menšinami i uvnitř hnutí. I když rozhodně došlo k většímu přijetí a inkluzi, čeká nás ještě dlouhá cesta, než se dočkáme takové země, jakou chceme vidět.

Došlo v určitých momentech k intenzivnějšímu rozdělení nebo k otevřeným rozkolům?

Myslím, že to bylo trochu nenápadné. Byli jsme na protestu ve Fortu a měli jsme s sebou spoustu přátel z LGBT komunity. Ostatní protestující je diskriminovali za to, že mávali duhovou vlajkou. Takže tam byly takové drobné problémy. Nebyly takové ty velké neshody, ale takové menší, jemnější neshody, kde ještě není možná jednota.

Vždycky to byla menšina, která byla naštvaná, a nikdy kvůli tomu nedělala velkou scénu, protože chtěla upřednostnit hlavní cíle hnutí. Jsem součástí ženského kroužku GGG. Ženy si neustále stěžovaly, že na tiskových konferencích mluví příliš málo žen, že je příliš málo žen u megafonu, že se příliš málo žen podílí na organizaci a tvorbě strategií. Takže tyto stížnosti existovaly. Komunitní stan LGBTQIA+ byl založen opravdu teprve nedávno. Byli tam trans přátelé, kteří byli diskriminováni a čelili mnoha útrapám a obtěžování už jen tím, že tam byli. Takové věci se vyskytovaly po celou dobu. Všichni na tom tak nějak pracovali, jak nejlépe uměli. Ale nebylo to tak, že by všechny tyhle problémy úplně zmizely. Bylo to prostě tak, že se tam odrážela ta širší společnost.

Někteří lidé v GGG, kteří tam stavěli stany a přebývali, nebyli vnímaví k nápadům, s nimiž přicházeli lidé jako my. Jelikož my jsme tam nikdy fyzicky ve stanech nepobývali. Protože jsme tam byli od začátku, získali jsme si respekt a stali jsme se kamarády lidí z knihovny a lidí z kuchyně a dalších skupin. Navzájem jsme si pomáhali. Ale určité stany se na nás vždycky dívaly jako na outsidery.

Mezi protestujícími, kteří okupovali, a těmi, kteří neokupovali, panovala určitá nesoudržnost v komunikaci. Některým z nás, kteří jsme tam nebydleli, připadalo, že jsme vyloučeni z určitých rozhodovacích procesů a jednání.

Měli jste pocit, že se lidé v průběhu hnutí radikalizovali?

Rozhodně. Mnoho z těchto lidí by nikdy nenapadlo, že půjdou rozbíjet zátarasy a budou čelit slznému plynu a mlácení. Byl úžasné po letech útlaku a strachu ze státu vidět mládež, jak stojí na barikádách a křičí Api baya nah!, což znamená, že se nebojíme.

Jedné věci jsem byl osobně svědkem: byla tam dívka, která působila jako divadelní herečka a účastnila se protestů. Byla velmi drobné postavy a jednou jsem viděl, jak ji zasáhli vodním dělem. Praštilo ji to do zadku, odletěly jí brýle a byla zraněná. Ale to odpoledne v táboře jsem ji viděl znovu, jak se usmívá a mluví o jiných věcech, jako by o nic nešlo. Je skvělé vidět, že lidi se díky tomu hnutí tak zradikalizovali a že je to pro ně normální věc.

Jak vypadá další fáze boje, když je teď Ranil u moci?

Myslím, že se to mění. Nedomnívám se, že strategie, které jsme využili, abychom se zbavili Rádžapaků, lze aplikovat na Ranila, protože má pověst mazaného politika ve způsobu, jakým postupuje. Takže v současné době se zabýváme propagandistickou válkou.

Jaké poučení ze Srí Lanky by mohlo být užitečné jinde?

Pokud jste v podobné ekonomické a politické situaci, nečekejte. Začněte se organizovat a vytvářet strategie hned teď.

Co máte teď v plánu?

Zkoumáme další cesty. Ne disent, ale revoluci v životě tím, že se vymaníme ze systému; vytvoříme samosprávné komunity, kde si můžeme pěstovat vlastní potraviny a sami rozhodovat. Inspiroval nás nápad našeho kamaráda založit veganskou permakulturní komunitu, abychom se mohli vymanit ze systému a v souvislosti s blížící se potravinovou krizí si mohli vypěstovat vlastní potraviny a žít v souladu s přírodou za použití ekologických udržitelných metod. To je něco, na co se těšíme. Nebudeme se zabývat ústavou a zákony, protože si budeme pěstovat vlastní potraviny a vyrábět vlastní energii. Už se nebudeme muset starat o peníze a výkyvy měny.

Takový je zatím plán, tak uvidíme, jak to půjde a jestli se nám skutečně podaří najít půdu, kde bychom mohli začít tento udržitelný životní styl, který hledáme, daleko od systému a útlaku. Je to svým způsobem revoluční.

Nevěříme, že se Aragalaj zastaví. Bude se vyvíjet do podoby, jaká se od něj nyní pod Ranilovým vedením vyžaduje. Je to vyčkávací fáze, během níž můžeme změnit strategii. Ale to neznamená, že se zastavíme. Budeme dál vytvářet grafiku a hledat způsoby, jak zveřejňovat informace a naše myšlenky. A oba budeme pokračovat v boji.

Nějaká myšlenka na závěr?

Fuck the police.

(31. července 2022)

Poznámky:
[6] Pro kontext: Srí Lanka má 22 milionů obyvatel.
[7] Tygři osvobození tamilského Ílamu.
[8] Strana spojená s Rádžapaky.

Zdroj:
https://illwill.com/dispatches-from-sri-lanka

23.8.2022 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Protesty