Ukrajinská akademička Oksana Dutchak vydala 20. července text vyvracející některé nesmysly omílané částí levice.

Diskuse s některými představiteli (převážně) západní levice může být nesmírně těžká. Je skličující slyšet některé jejich postoje. Často působí pokrytecky nebo cynicky. Podle mého názoru existují určité pozice, které mají k levicovým principům daleko. Ne vždy jsou tyto body vyjádřeny přímo, a proto bych se chtěla krátce ponořit do některých skrytých poselství, která jsou základem postojů zastávaných mnohými levičáky.

Upozornění č. 1: Chci zdůraznit, že existuje také mnoho levičáků, kteří zastávají solidární pozici a s těmito tvrzeními nemají nic společného. O nich se tady ale nezmiňuji.

Upozornění č.2: Je velmi důležité, jak přesně jsou některá poselství vyjádřena. Mohou znít jako výzva k debatě, což se jistě děje. Ale místo toho jsou tato poselství často ústředním prvkem předem určeného a kategorického politického postoje proti ukrajinskému odporu. A právě o tom budu mluvit bez toho, abych nezohledňovala nuance – toto je polemický sloupek, nikoli analytický článek.

Upozornění č. 3: V následujícím textu jsem frustrovaná a rozzlobená, a proto často sarkastická. A ano, mám na to právo. A ano, tento článek používám k tomu, abych svou frustraci a hněv nasměrovala.

* * *

1. „Kdyby byla moje země napadena, prostě bych utekl“

No, udělala jsem to samé, protože mám dvě děti. Nevyřčená plná verze prohlášení: „V hypotetické situaci, která je vysoce nepravděpodobná, ale kterou tu přesto projektuji, nepodpořím žádný kolektivní odpor proti invazi a na základě této projekce se stavím proti ukrajinskému odporu.“ Takové tvrzení většinou vyslovují lidé ze zemí, které nebyly ve své v moderní historii vystaveny imperiální nadvládě, ani její hrozbě. Nenacházíme se ale v žádné abstraktní válce, ani v žádné verzi vašich projekcí. Jde o zcela konkrétní imperiální invazi podpořenou rétorikou totálního podřízení, která někdy dosahuje až úrovně rétoriky genocidní. Marxista by se měl třikrát plácnout do čela, když slyší, že válka proti imperiálnímu útlaku nemá cenu. Samozřejmě, pokud se vám někdy něco takového stane, můžete si zvolit možnost nebránit se a já bych vás nikdy neodsuzovala, pokud byste svou individuální volbu nepoužívali k odsuzování kolektivního obranného boje ostatních ve zcela a strukturálně odlišné realitě.

2. „Nikdy bych nebojoval za svou vládu“

Nevyřčená plná verze tvrzení: „1) Ukrajinci bojují za svou vládu, 2) myslím si to bezdůvodně a buď jsem si toto tvrzení u Ukrajinců neověřil, nebo 3) si myslím, že na názor Ukrajinců by se stejně neměl brát ohled.“ Je to zcela zjevné: tato válka nemá nic společného s naší posranou vládou (jako v mnoha jiných zemích). Podívejte se jen na ty podělané průzkumy veřejného mínění, které mají někteří levičáci tak rádi, když podporují jejich názor, a hned na ně zapomínají, když ho podkopávají. Pokud tato válka měla někdy něco společného s ukrajinskou vládou, pak ta přestala být relevantní ve chvíli, kdy ruská propaganda začala mluvit o „řešení ukrajinské otázky“ a „denacifikaci“ obyvatelstva, a to masově.

Druhá část tohoto nevyřčeného tvrzení je spojena s naprostým odtržením od materiální reality a jejím přehlížením – což je vskutku velmi materialistický přístup. Třetí část tvrzení samozřejmě nemá s levicovými principy nic společného a je bohužel, stejně jako řada dalších bodů, zjevným projevem západocentrického, povýšeného či povrchního „levičáctví“.

Snad nejúžasnějšími variantami tohoto postoje jsou „analýzy“ války s četnými faktickými chybami od lidí, kteří o regionu nevědí téměř nic, a manifesty „proti válce“ bez jediného ukrajinského podpisu. Pokud jste na akademické půdě levicovou „superstar“, lidé budou vaše slova stále brát vážně, navzdory výkřikům materiální reality a lidským tělům pohřbeným pod jejími troskami.

3. „Moje vláda podporuje Ukrajinu a já se nikdy nemohu postavit na stranu své vlády“

Nevyřčené plné poselství tohoto výroku je: „Svou vládu ve skutečnosti v mnoha ohledech podporuji, ale tímto způsobem ospravedlňuji svůj postoj proti podpoře ukrajinského odporu a/nebo se spoléhám na politiku identity namísto materialistických principů, aby byl můj život konformní a jednoduchý.“ Je zřejmé, že v některých případech svou vládu podporují, v jiných ji kritizují a vystupují proti ní. Realita je prostě složitá. Někdy se i posrané vlády rozhodují správně, zejména pod tlakem pokrokových bojů. Takže budete proti imigrantům a uprchlíkům jen proto, že se je úřady rozhodly „přijmout“? (Já vím, já vím, že někteří proti nim vystupují pod heslem „vezmou nám práci“). Iluzorní principiální opozice vůči vládě je opět využívána jako ospravedlnění odporu vůči podpoře Ukrajiny. Vážně podpořit toto tvrzení znamená spoléhat se na politiku identity, která umožňuje slepou unifikaci namísto analýzy materiální reality událostí na Ukrajině.

4. „Ukrajinští a ruští pracující by místo vzájemného boje měli obrátit zbraně proti svým vlastním vládám“

Nevyřčené poselství zde zní: „V situaci, kdy nejsem přímo ani nepřímo ohrožen na životě, raději nedělám nic, stavím se proti ukrajinskému odporu a chci najít pěkné, levicově znějící zdůvodnění.“ Bylo by skutečně lepší proměnit se v kámen a počkat na celosvětovou proletářskou revoluci. Obávám se, že tito lidé jednoho dne dospějí k závěru, že není třeba vést žádný sociální boj, než dojde ke globální revoluci (vím, vím, že to někteří dělají). Tento postoj je však (často) postojem privilegovaného jedince, který za pěknou rétorikou skrývá ideologický egoismus. Je to také důsledek dlouhodobého úpadku levicové mobilizace a mnoha reakčních zvratů globálního systému. Jsou to taková univerzální hovna; pokud vás láká nechat se vtáhnout do sraček, je k tomu tento bod nejlepší.

5. „Kdo má z této války prospěch?“

Nevyřčené poselství: „Vím, že některé části elitní kapitalistické třídy mají prospěch téměř ze všeho na tomto světě, protože tak funguje systém, ale přesto používám tuto otázku (která ve skutečnosti není otázkou), abych vyjádřil svůj nesouhlas s ukrajinským bojem za sebeurčení.“ Stavět se proti takovému boji, protože z něj mají prospěch západní elity, je jako stavět se proti průmyslovým stávkám, protože z nich má prospěch kapitalistický konkurent. Další varianta tohoto tvrzení je součástí diskuse o zbraních NATO (i když samozřejmě vím, že tato debata je komplikovanější). Je mi líto, ale žijeme ve světě bez pokrokové síly takové velikosti, aby mohla poskytnout materiální podporu boji takového rozsahu a těžit z jeho vítězství. Pokud tedy za pokrokové nepovažujete jiné imperiální mocnosti, jako je Čína.

Tahle žumpa není nic dobrého, protože je hluboká a má mnoho variant. Většina diskusí o „sférách vlivu“ do ní tak či onak také padá. Brát tento postoj vážně znamená postavit se na stranu reakčního statu quo, v němž žijeme už desítky let. Často jde také ruku v ruce s popíráním, bagatelizováním, či dokonce zvýhodňováním ruského (či jakéhokoli jiného než západního) imperialismu. Někdy lze taková tvrzení interpretovat jako podporu jakéhokoli kanibalistického režimu, který se staví proti západnímu imperialismu. Na straně některých levičáků z globálního Jihu se za ní může skrývat touha po pomstě – tato touha je sice mnohem pochopitelnější než konformní politika identity západních pozorovatelů, ale obsahuje ošklivou neúctu k ukrajinskému lidu, na jehož úkor je třeba pomstu proti západnímu imperialismu vést.

6. „A co ukrajinská ultrapravice?“

Skryté tvrzení je zde následující: „Používám problematiku krajní pravice jako fíkový list, abych skryl svůj odpor k ukrajinskému odporu.“ Ano, na Ukrajině existují krajně pravicové skupiny – stejně jako v mnoha jiných zemích. A ano, mají nyní zbraně, protože, světe, div se, jsme ve válce. Ale ti, kdo toto tvrzení vyslovují, se většinou nezajímají o krajní pravici na straně ruské armády nebo o obecně děsivou krajně pravicovou linii ruské politiky s příslušnými důsledky pro její vnitřní i zahraniční „politiku“ (ano, válečnickou). Nezajímá je, že někteří levicoví politologové z Ruska nyní označují „svůj“ režim za postfašistický. Neuvědomují si rozsah angažovanosti krajní pravice v ukrajinském odboji, nezajímá je účast dalších ideologických skupin, ani celkový rozsah odporu. Neví, jak ruská propaganda používá prázdné označení „nacistický“ k dehonestaci kohokoli. Je to jen fíkový list, který se díky ruské propagandě a některým dalším faktorům stal zbraní.

7. „Rusko a Ukrajina musí jednat“. Vylepšená verze: „Zde jsou naše návrhy na mírovou dohodu“

Toto tvrzení má mnoho skrytých variant, které závisí na tom, jaké návrhy mírové dohody tito lidé vyslovují. V závislosti na těchto propozicích může být nevyřčené sdělení následující: „1) Ukrajina by měla kapitulovat, nebo 2) jsme odtrženi od reality a myslíme si, že naše relativně rozumné návrhy mírové dohody jsou nyní reálné.“ První možností je starý dobrý „mír za každou cenu“: návrh v podstatě předpokládá, že by se Ukrajina měla vzdát nově okupovaných území a splnit téměř všechny absurdní politické požadavky Ruska, vzdát se myšlenky nezávislosti a sebeurčení lidí. Vskutku velmi levicové. Ve druhé variantě se navrhovaná mírová dohoda blíží té, která byla na stole při jednáních na jaře, kdy právě začala invaze v plném rozsahu. Jedním z hlavních bodů navrhované mírové dohody je, že ruská armáda musí ustoupit z nově dobytých území – k hranicím z 23. února. Taková možnost je nyní zbytečná a její navrhovatelé nedokážou dát rozumnou odpověď na otázku, proč by to měl Putinův režim v této fázi dělat, kdo a jak ho k tomu může „přesvědčit“.

Existuje také ošklivější verze nevyřčeného sdělení: „Jsme si vědomi, že naše relativně adekvátní návrhy jsou v současnosti nereálné, ale přesto je vyslovujeme, abychom ukázali, že ti hloupí Ukrajinci nechtějí jednat.“

8. „Západ by měl přestat podporovat Ukrajinu, protože to může přerůst v jadernou válku“

Skryté poselství zní: „Každá jaderná země si může dělat, co chce, protože my se bojíme.“ Víte, já se také bojím jaderné války. Ale držet se tohoto postoje znamená podporovat reakční status quo a usnadňovat imperialistickou politiku. V této diskusi také chybí katastrofální důsledky ruského útoku pro celosvětové hnutí za jaderné odzbrojení. Nyní si jen těžko dovedu představit, proč by se jakákoli země dobrovolně vzdávala svého jaderného arzenálu, když se každý bude bát následovat „osud“ Ukrajiny (vygooglujte si „Budapešťské memorandum“). A tady za to nemůže Západ.

9. „Nebudeme se s tebou vůbec bavit, protože podporuješ zbrojení“

Skryté poselství: „Nezajímá nás materiální realita této války a je nám líto-ne-líto, že jste měli tu smůlu, že vás napadla nezápadní imperiální země, hlavně nezasahujte do našeho imaginárního, monolitického, unipolárního a západocentrického internacionalismu.“ V určitém směru se toto tvrzení překrývá s předchozími tezemi, ale rozhodla jsem se ho uvést samostatně, protože tyto brilantní kritiky my, ukrajinská levice, občas slyšíme a podivujeme se solidaritě, internacionalismu, zájmu o struktury mocenské nerovnosti, antiimperialismu a všemu ostatnímu – opravdu důležitým věcem –, které se za bílého dne přímo před našima očima házejí do koše.

10. „Dobrý ruský odpor vs. špatný/nevyhovující/neexistující ukrajinský odpor“

Tohle mě asi vytáčí nejvíc. Tahle sračka mě nesmírně rozčiluje a vyvolává ve mně iracionální emoce, za které se stydím. Není tu žádné skryté poselství. Jedním z extrémních příkladů je, když na mítinku levice promluví ruský protiválečný aktivista a všichni poslouchají, ale když na stejném mítinku promluví ukrajinská levice s v podstatě stejným poselstvím, někteří lidé demonstrativně opustí místnost a bučí. Ukrajinská levice může být zpochybňována, jako by neměla právo účastnit se diskuse o této válce, pokud se jí neúčastní ruský odpůrce války. Jak se opovažují ukrajinští levičáci mluvit o ruské invazi bez ruských levičáků, že?

To jsou jen extrémní příklady, ale existuje moře umírněných variant: podpora a obdiv ruského protiválečného odporu a otupělost vůči tomu ukrajinskému. Šíření některých poselství ruského protiválečného hnutí a ignorování poselství ukrajinské levice. Předstírání, že ukrajinský odboj neexistuje. Psaní o statečných a silných ruských odpůrcích války a zároveň popisování obyvatel Ukrajiny pouze jako civilních ztrát, uprchlíků, ubohých obětí.

A je úplně jedno, že ruské protiválečné hnutí často hlásá podobné požadavky a podporuje ukrajinské levičáky: požadují zbraně pro Ukrajince, chtějí, aby Rusko prohrálo! Je záhadné, že na těchto podobnostech nezáleží, že? Vysvětlení je však jednoduché. Ruský protiválečný odboj je pohodlný, odpovídá mnoha skrytým požadavkům a poselstvím. Odbojáři jsou proti své vládě. Nemají v rukou zbraně. Jsou přeci odvážní a stojí za to jim naslouchat, na rozdíl od chudých/tupých/nacionalistických/militaristických – jinými slovy nepohodlných – ukrajinských levičáků, kteří odmítají být pohodlnými oběťmi. Víte, proč se objevil tento rozdíl mezi ukrajinským levicovým odbojem a ruským protiválečným odbojem? Protože to není Rusko, kdo je pod imperiálním útokem, a není to ruská opozice, která vede obrannou válku za sebeurčení.

* * *

Vím, že některá skrytá tvrzení a sdělení chybí. Některá z nich jsou tak očividné blbosti, že se o nich ani nedá diskutovat, jako třeba „ale USA udělaly mnohem horší věci“, „socialistické Rusko“, „nacistický režim v Kyjevě“, „14 000 civilistů, které zabila ukrajinská vláda“, „nebuďte tak emocionální“, „na Ukrajině není nic dobrého, co by se dalo bránit“ (opravdu jsem to slyšela na vlastní uši!). Existují i body, které jsou pro mě příliš bolestivé, než abych je teď rozebírala.

Vím, že internacionalismus a praxe solidarity se nerozpadají poprvé. Ale nelze se ani přiblížit (znovu) k jejich rekonstrukci a ignorovat to, co se ukrývá za skrytými poselstvími: ideologické bludy, nerovné struktury politické moci, reakční proudy a všechny ostatní sračky, které umožňují tolika lidem odvrátit zrak tváří v tvář ruskému imperialismu a ukrajinskému boji za sebeurčení.

Oksana Dutchak je doktorka společenských věd, zástupkyně ředitele Centra pro sociální výzkum a výzkum práce. Jejími výzkumnými zájmy jsou protesty, dělnické protesty, genderové nerovnosti, marxismus, marxistický feminismus.

Zdroj:
https://commons.com.ua/en/10-zhahlivih-livackih-argumentiv-proti-ukrayinskogo-oporu/

14.8.2022 -kl-

Theory War