Anarchistická federace

Otroctví jinak

Recenze na knihu „Jsou věznice překonané?“ od Angely Y. Davis

obálka

V rámci debat o možných podobách anarchistické společnosti přichází často na přetřes také otázka zločinnosti a s tím souvisejících policejních sil, soudů a věznic. Lidé bez politické imaginace zastávají etatistické postoje a neumí si představit svět bez věznic, kam se za trest strkají všichni, kteří nějakým způsobem měli překročit normy dané zákonem. A právě na otázku věznění se zaměřuje kniha, kterou loni vydalo spřátelené nakladatelství UTOPIA LIBRI. Jde o práci afroamerické akademičky Angely Y. Davis z roku 2003, která se už v názvu táže Jsou věznice překonané? A obsah knihy pak dává i jasnou odpověď – ano, jsou.

Davis se zaměřuje na realitu Spojených států, které jsou jakýmsi extrémem v mánii držet lidi za mřížemi. Vždyť obyvatelstvo USA tvoří méně než 5 % z celkové populace planety, přičemž globálně drží USA 20 % vězňů. A jak dokládá, nárůst počtu vězňů nijak nevede k bezpečnější společnosti. Zato však „s rozvojem vězeňského systému USA rostl i podíl soukromých firem na jeho výstavbě, na poskytování zboží a služeb a také na využívání pracovní síly. Vzhledem k tomu, že výstavba a provoz věznic začaly přitahovat obrovské množství kapitálu… začali jsme hovořit o ,vezeňskoprůmyslovém komplexu‘.“ Vězení je pro soukromé firmy zlatý důl – „žádné stávky, odbory, příspěvky na zdravotní pojištění, pojištění v nezaměstnanosti nebo odškodnění“. Jednou z obludností tohoto systému svého času bylo využívání vězňů při výzkumu v rámci farmaceutického a kosmetického průmyslu.

Dalším rozměrem je to, co se ve věznicích odehrává a co lidé zpravidla nechtějí vidět, protože vězení „ideologicky funguje jako abstraktní místo, kam odkládáme nežádoucí osoby, čímž z nás snímá odpovědnost přemýšlet o skutečných problémech sužujících ty komunity, z nichž vězni v tak nepřiměřeném počtu pocházejí“.

Autorka přesvědčivě popisuje, jak zrušení otroctví (které si ještě krátce předtím někteří neuměli vůbec představit) v USA vedlo k masivnímu nárůstu věznění Afroameričanů. Ti pak dál vykonávali otrockou práci, která byla ale pro kapitál výhodnější, jelikož odpadla starost o otroky coby majetek tím, že byl zaveden systém tzv. pronajímání odsouzených. Jižanské trestní soudnictví se stalo způsobem jak ovládat černošskou pracovní sílu.

Zpochybněny jsou v knize také různé snahy o reformy, které měly často pro vězněné velmi škodlivé následky, i když původně vycházely z úmyslu odstranit hrdelní a tělesné tresty. Nepřekvapivé pak je, že „proces, v jehož průběhu se z uvěznění stal primární způsob trestů ukládaných státem, do značné míry souvisel s nástupem kapitalismu“. Davis se také zabývá pochybným reformním úsilím, které vidí ve věznicích místa nápravy. Navíc, jak popisuje, trendy v USA v 90. letech byly spíše opačné a vedly k znemožňování přístupu k sebevzdělávání vězňů. Samostatně se věnuje tomu, jak gender strukturuje vězeňský systém, přístupu k ženám-vězeňkyním, sexuálnímu násilí… Celou knihou se pak jako červená nit prolíná otázka rasizace a třídní povahy vězeňství.

Co s tím? Prvně je nutné si uvědomit, že protivězeňské hnutí musí být zároveň antirasistické, antikapitalistické, antisexistické a antihomofobní. Vytvoření přívětivějšího prostředí pro vězněné nesmí vést k upevnění vězeňského sytému. Naopak je nutné zpochybňovat roli vězení v naší budoucnosti a bojovat za společnost, která ho nepotřebuje, tzn. zejména za přerozdělení moci a příjmů. Důležitá je tedy snaha „představit si kontinuitu alternativ k uvěznění – demilitarizaci škol, revitalizaci vzdělávání na všech úrovních, zdravotní systém, který by všem poskytoval bezplatnou fyzickou a psychickou péči, a justiční systém založený na nápravě a usmíření, nikoli na trestu a pomstě“. Nepřítelem boje za svět bez vězení je ale celý vezeňskoprůmyslový komplex, jenž se nebude chtít vzdát svých zisků. Naopak pro dlouhodobé zajištění růstu potřebuje dostatečné množství surovin – vězňů.

Co knize chybí, je především doslov, jenž by předložené myšlenky a poznatky interpretoval v české realitě. A dále by neuškodilo pár slov o samotné autorce, jelikož jde o velmi zajímavou osobu. Angela Yvonne Davis se narodila v roce 1944, byla a je významnou akademičkou (v současnosti působí na Kalifornské univerzitě v Santa Cruz) a aktivistkou. V roce 1970 se stala v souvislosti s ozbrojeným přepadením soudní síně třetí nejhledanější ženou v USA, dokonce i prezident Richard Nixon poblahopřál FBI k „dopadení nebezpečné teroristky“. V té době čerpala zkušenosti s vězeňským systémem, když byla držena více než rok ve vazbě. Soud ji nakonec zprostil obvinění. Po svém propuštění se vydala na řečnické turné, přičemž se coby členka Komunistické strany USA stala protežovaným „užitečným idiotem“ tehdejšího sovětského bloku. Ač bojovnice proti útlaku, vychválila Berlínskou zeď. Ač bojovnice proti vězeňskému systému, na adresu československých politických vězňů měla prohlásit, že mají, co si zasloužili. Člověk se neubrání přirovnání k současným levičáckým „antiimperialistům“, kteří přes jednu říši zla nevidí další. Dost možná proto se na webu nakladatelství objevil překlad textu „‚Antiimperialismus‘ idiotů“, který přesně toto popisuje.


Angela Y. Davis: Jsou věznice překonané? UTOPIA LIBRI 2021, 132 stran, 240 Kč. K dostání na Roleta39.


Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy