Anarchistická federace

Dárek k padesátinám

Recenze na knihu „Padáme i na tvou hlavu“, která nás nostalgicky vrací do 90. let.

obálka

Před Vánoci vyšla objemná kniha Padáme i na tvou hlavu s dovysvětlujícím podtitulem Skvoty, centra, kluby v Praze. Co bylo, co zbylo z devadesátek. Pokud jste ji nestihli dát pod stromeček někomu známému, kdo rád vypráví historky z oněch devadesátek, můžete tak učinit třeba u příležitosti jeho/jejích padesátin. Jednak si u toho pěkně zavzpomíná a v tom hroším případě ho/jí kniha utvrdí v přesvědčení, že „již nikdy se nerááátí, pohádka mlááádí“.

Za publikací, která klade důraz zejména na vizuální přiblížení vybraných prostorů dané doby, stojí dvojice autorů – Gabriela Kontra a Radim Kopáč. Gabriela se podílela zejména výběrem fotografií, Radim pak přípravou doprovodných textů. Toho někteří mohou znát jako autora textů a knih o literatuře či méně známých podobách Prahy, předtím ale v letech 1995–1997 vydal devět čísel zinu Medvěd 09. Pro oba je kniha vyjádřením pocty klubům a squatům, které se neodmyslitelně zapsaly do historie a formování alternativní kultury, ale i široce pojímaného antiautoritářského hnutí v 90. letech. Navíc s každým z nich, vyjma squatu Zlatá loď, měli nějakou vlastní zkušenost.

Padáme i na tvou hlavu si nenárokuje být faktografickou, věcnou, či dokonce akademicky pojatou publikací o jednom konkrétním fenoménu. Jak fotografie, tak i mnohé popisy a vzpomínky spíše přibližují atmosféru, ducha, energii a dynamiku daných míst. Zároveň je tu zprostředkována jistá radikalita té doby uvozená hned na začátku komiksem Anarchix, který vycházel v roce 1992 v časopise A-kontra a později se objevil i v po něm pojmenovaném komiksovém sešitě od Nakladatelství AF.

Jako někdo, kdo prošel devadesátkami s plným nasazením, jsem si díky knize oprášil pár vzpomínek, ale i dozvěděl se něco nového. Praha tehdy pomalu začala vykrádat mnoho aktivistů a aktivistek z regionů. Ti sem proudili z mnoha důvodů – lepší pracovní příležitosti, studium, ale hlavně obrovský prostor pro alternativní kulturu a aktivismus se základnami, jimž se právě tato kniha věnuje. A byli to do jisté míry právě mimopražští, kteří následně mnoho tehdejších pražských aktivních kolektivů v Praze tvořili. To je ale jeden z aspektů, který autoři příliš nereflektují.

U mě ta trajektorie byla opačná, Prahu jsem opustil. Tak trochu, abych se do ní několikrát do měsíce vracel a ještě za dob studií aktivně prozevloval prázdniny na Sochorce, Ladronce či Miladě, řádil na koncertech v Propasti, na Sedmičce nebo v Papírně či šel něco pojíst do Black Handu. Zlatá loď se mě dotkla jen během protestů za propuštění Halky Fouskové, Buďánka a střešovické Medáky jsem nikdy nenavštívil, Cibulku jen jednou. Mohu tedy potvrdit, že většina těch míst, jakkoli byla jedinečná a specifická, nebyla izolovaná, ale tvořila v Praze jakési souostroví, proměnlivé v čase a prostoru, ale vždy spojené jistým étosem, subkulturní a ideovou příbuzností.

Dalším pojítkem je vztah k oficiální moci, patrný zejména v případě squatů. Na jednu stranu je tu snaha squaterů vyjednat či vyvzdorovat si nějaký oficiálnější status, na straně druhé snaha vlastníků, úřadů, státu a policie se squatů zbavit, která narůstala s přibývajícími roky. Při širším pohledu ale nešlo o žádné české specifikum, jak je v úvodu knihy naznačeno, nýbrž o celoevropský trend. Nový establishment ve vleku neoliberální ideologie nemínil dávat alternativám, které navíc stály mimo jím narýsovaný legální rámec a praxi, jakýkoli prostor.

Nepočítáme-li kluby, které sice dávaly prostor subkulturám, ale fungovaly v rámci živnostenského podnikání, byl asi jediným projektem, který šel jinou, oficiální, cestou dejvický Black Hand. Jenže ten v rámci „scény“ nedokázal ustát to, že byl vnímán jako projekt jednoho muže, jenž ho záměrně drží před hranicí politické radikality. Možná právě to, nepočítáme-li vnější vlivy, je odpověď na postesknutí, že projekt nedokázal nikdo vést dál, když se jeho zakladatel stáhl.

Autoři se podle svých slov pokusili o nostalgické ohlédnutí za tím, co zmizelo z alternativní kultury 90. let v Praze. Jenže při čtení úvodu, který celou (jinak skvělou) knihu dost nešťastně degraduje, to vypadá, jako kdyby po devadesátkách už nic nebylo, jako kdyby to byl zlatý věk subkultur, alternativ a aktivismu. Považuji to za (možná nechtěný) projev přehlížení pokračující kontinuity a také dynamiky, která souvisí s hledáním nových cest a konceptů, zaměřením se na konkrétní projekty, dočasné zneviditelnění a následně nové projevy subkulturních a politických aktivit – a že jich od té doby můžeme jmenovat. Ti, kteří se zapojili až po devadesátkách, se takové přezíravé nostalgii mohou leda vysmát. Stejně jako někteří z těch stále aktivních, jež můžeme vidět na dobových fotografiích, kteří však netrpí syndromem „totální ztráty, promarněné šance“. Pokud autoři píšou, že „dnešek je ve srovnání s ,devadesátkami‘ jako zastávka v poušti“, pak je mi jich upřímně líto. Receptem na „smutek po angažmá s osobním ručením, po kreativitě, co nepostrádala existenciální i esenciální odpovědnost“ je spíš vlastní aktivita než utápění se v nostalgii spjaté s krizí středního věku.

Další věcí, co mě v úvodním textu zklamala, jsou pokleslá tvrzení jako vystřižená z nějaké dobové bulvární reportáže: „Za další roky přibyly protesty proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. To už nebyla demonstrace, ale otevřená válka v ulicích, kde měl primární vztek jasně navrch nad nějakou ideovou základnou. Trapnější verze adrenalinového sportu: vzít fízla klackem po hlavě, a klidně v adidaskách a s flaškou kokakoly v baťohu.“ Nebo: „Kolektivy se totiž rozsypaly na samostatné jednotky, které čím dál radši zažívaly své vzlety a pády v anonymitě před obrazovkou kompjůtru.“

Ok, boomer. Devadesátky nebyly žádný zlatý věk, jen byly, jak se píše, „jedinečné a neopakovatelné“. Pokud mají nějací pamětníci problém s nostalgií, tak jim doporučuji raději zvednout zadky, spojit se s těmi, kteří dál nesou prapor revolty, a něco dělat.


Gabriela Kontra, Radim Kopáč: Padáme i na tvou hlavu. Skvoty, centra, kluby v Praze. Co bylo, co zbylo z devadesátek. Pulchra 2021, 360 stran, 949 Kč.


Verze pro tisk 30.5.2022 -jk-
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy