Anarchistická federace

Jediná hanba: nebránit se útlaku

Právě vyšlo číslo kulturního čtrnáctideníku A2 na téma Československá radikální levice, obsahuje také příběhy českého anarchismu.

A2

Český anarchismus na přelomu 19. a 20. století je kaleidoskopem příběhů. Patří sem stávkující horníci, básníci, ale také dobrodruzi, pašeráci a teroristé, stejně jako několik prvorepublikových poslanců. V meziválečném období ale anarchismus jako relevantní politická síla odchází ze scény.

Počátky českého anarchismu v osmdesátých letech 19. století budí emoce dodnes. Historik Zdeněk Kárník zasvětil ve své posmrtně vydané knize Na úsvitu dějin české sociální demokracie (2019) mnoho stran barvitému líčení, jak sociální demokraté bojovali s radikalismem a jak se hnutí nakonec málem propadlo do „pekel anarchismu“. A není divu. Dobové podmínky dělnické třídy spolu s perzekucí socialistů v Německu i Rakousku-Uhersku vyvolaly odpor a zpopularizovaly „radikální taktiku“, tedy násilný boj proti kapitálu a přípravu ozbrojené revoluce. Prosazoval ji z Německa a pak z emigrace bývalý sociálnědemokratický poslanec a posléze stoupenec násilné „propagandy činem“ Johann Most, vydavatel tajně šířeného časopisu Freiheit.

Snění o spravedlnosti i teroru

Namísto požadavku na všeobecné hlasovací právo se tak šířily představy o bezprostředním násilném boji. Proti umírněným, „vodopolívkovým“ socialistům stála vize, že společnost lze napravit bojem. Jak vzpomínal sociálnědemokratický veterán Josef Hybeš: „Ve Vídni octlo se brzy to blouznivé učení, že kdybychom za každého soudruha, který přijde k zatknutí, probodli neb otrávili dvě osoby ze šosáckých kruhů, ať již to jsou osoby jakékoli, že by policie toho zatýkání zajisté nechala. Přemýšlelo se na otravování jehel a špendlíků mrtvolovým jedem, na kyseliny a žíraviny…“ Policie podle všeho měla socialistické hnutí, kde ho chtěla mít: přinejmenším víme, že na „radikální straně“ působila řada policejních agentů, jejichž přítomnost vyvolávala podezřívavou atmosféru a snahu o odhalování skutečných i domnělých policejních donašečů.

Právě to se projevilo v tragickém příběhu tajné tiskárny v Hluboké u Liberce v půli osmdesátých let. Skupina dělníků zde začala vydávat radikální časopis Svoboda s podtitulem Orgán anarchistů jazika (sic!) českého. Zatímco název svědčí o mostovské inspiraci, podtitul prozrazuje především neškolenost pisatelů. Policie je brzy pochytala a ti, co zůstali na svobodě, byli především rozděleni v otázce, kdo zradil. Neznámý pachatel posléze v lese zastřelil Karla Štípáka, podezřelého ze spolupráce s policií (později se podezření potvrdilo). Vydavatelé časopisu byli odsouzeni k mnohaletému vězení.

Slovy historika českého anarchismu Václava Tomka, „propaganda činem“ zdegenerovala snadno do „propagandy činu“, prostředek smazal horizont, který měl otevírat, a stal se samoúčelem. August Krčal, českorakouský účastník radikálního hnutí osmdesátých let i pozdějších aktivit, tvrdil něco podobného: za propagací terorismu zmizel samotný anarchismus, „radikální“ byla jen taktika, která měla dojít ke klasickým sociálnědemokratickým cílům. Až u další generace to bylo naopak: anarchisté začali obhajovat mnohem dalekosáhlejší změnu společnosti, absenci státu, anarchokomunistickou společnost, ale opustili kontraproduktivní teroristické prostředky. K tomu ovšem vedla dlouhá a trochu křivolaká cesta.

Za neodvislý socialismus

Veteráni neklidných osmdesátých let mizeli v žalářích či v americké emigraci – jednu dobu tak mezi Čechoameričany zcela převážil anarchismus a radikální socialismus nad umírněnou sociální demokracií; v New Yorku dokonce vycházel v letech 1890–1917 nejdéle publikovaný anarchistický časopis – Volné listy. U nás klíčovou roli sehrála část radikální mládeže odsouzené v procesu s Omladinou (ovšem pouze část; budoucí protagonista anarchismu Stanislav K. Neumann se tu potkával s budoucí ikonou národovecké pravice a obětí anarchokomunistického atentátu Aloisem Rašínem) a spolu s ní také socialistický agitátor Vilém Körber, počítaný dříve spíš mezi umírněné. Körber reagoval na proměnu sociální demokracie v centralizovanější a více taktizující stranu, v níž zůstávalo stále méně prostoru pro idealismus původních socialistických agitátorů. V roce 1892 byl vyloučen a mezi dělnictvem, které ho zejména na severu Čech dobře znalo, už pokračoval jako agitátor „neodvislého socialismu“. Toto sousloví se pak na jistou dobu stalo synonymem pro anarchismus. Představa „neodvislosti“ socialismu měla dvojí význam: nezávislost jako protiklad stranické disciplinovanosti sociálních demokratů i jako vize spojení socialismu a svobody.

Manifest anarchistů českých (1896) formuloval politické zásady nového hnutí: odmítnutí státu, kapitalismu i snah sociální demokracie, které podle anarchistů „hrozí proletariátu (…) připraviti ho o veškeré individuelní svobody tím, že proti autoritě dnešního státu a kapitalismu postavena idea socialistického státu kolektivistického, (…) ponižující odvislost individuelní na státě socialistickém“. Pojmenoval však také cíle, které jako by politiku přesahovaly: „Snažiti se budeme zorganizovati masu ve vědomou masu. (…) U výchově uznáváme potřebu působiti k vzniku silných, nezlomných charakterů, k samostatnosti individuelní, aby zamezili jsme tak možnost závislosti na autoritě, příčinou jejíž je duševní slabost potlačených.“

Připravujeme sebe

Pro anarchismus té doby byl charakteristický silný individualistický apel, který zasáhl i některé bývalé sociální demokraty včetně Viléma Körbera. Intelektuální vlivy Maxe Stirnera a Friedricha Nietzscheho zprostředkovával a zesiloval časopis české dekadence Moderní revue, jehož redaktoři Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic byli po jistou dobu také sympatizanty anarchistického hnutí. Kulturní tribunou anarchismu se stala nově založená (1897) revue Nový kult, v níž záhy začal vynikat Stanislav K. Neumann. „Známe jedinou mrzkost: utlačovati, a jedinou hanbu: nebrániti se utlačovatelům,“ deklaroval své anarchistické krédo. Symbolem individuální vzpoury, revolty hrdého individua proti maloměšťácké „societě“ se mu nestal nikdo menší než sám Satan.

Pod povrchem provokativních formulací řešil Neumann vážný problém: Jestliže spravedlnost i logika dějin je na straně nemajetných tříd a jejich požadavku na socialismus, jestliže je oprávněný požadavek vlády slabých mas – co ochrání silné a nezávislé jedince? Sociální demokracie podle Neumanna přichází, aby „smyla ohavnou skvrnu s tohoto lidstva, jehož jedna část ledově dovede přihlížeti tragikám, které na posměch těm zástupům dole zahrává Hlad svýma tvrdýma pěstěma, jež nestrpí odporu“, zároveň ale nedokáže zajistit, aby „osvobození nevrhali se ihned opět otrocky na kolena před novými bohy a novými pány“. Neumannova odpověď zněla jasně: „Připravujeme sebe. Abychom byli pyšnými, až křesťanská pokora v posledních důsledcích bude nám vnucována a orgie altruismu a komedianti sebezapření ovládnou svět; abychom byli silnými, až slabomyslní a chudí duchem budou majestátem, kácejícím vše nepoddajné, sebevědomé a vysoko se pnoucí, abychom byli neohroženými výkřiky uprostřed ticha a planoucími barvami uprostřed rozlezlé šedi, připravujeme sebe.“

Asi ještě víc než vzýváním Satana provokoval Neumann svými názory na „šarlatanerii patriotismu“ a zejména názvem článku, který se k ní vyjadřoval asi nejpregnantněji: Jsem Rakušanem. „Jsem rakouským státním občanem a nechápu, proč bych dle sil svých měl dopomáhati k tomu, abych se mohl státi občanem nějakého státu českého. (…) Stát jako stát, vláda jako vláda, násilí jako násilí. Jsme proti každému státu, proti každému Státu vůbec. (…) Neříkejte, že by český stát byl lepší státu rakouského. (…) Či má býti prvním činem českého státu socializace výroby?“

Neumann postupně přitáhl k hnutí i různé intelektuály a umělce, jejichž centrem se stala vila na Žižkově, kterou zdědil po svých zchudlých šlechtických předcích a z níž vydával svůj Nový kult. Anarchismus ovšem zapustil kořeny zejména na severu Čech, mezi horníky. Zanášení dekadentní kultury tam působilo spíše zmatek. Větší význam tu měla bezprostřední aktivita: na podzim roku 1896 sehráli anarchisté významnou roli v týdenní stávce osmi tisíc horníků v okolí Mostu, Duchcova a Lomu, kterou nakonec potlačili četníci a vojáci.

Vilém Körber se snažil vzdálit své pojetí anarchismu od obvinění z terorismu a svůj projev před dalším z mnoha soudů pro podezření ze spikleneckých aktivit vydal pod názvem Ethický anarchismus (1895). Postupně se propracoval od neodvislého socialismu přes individualismus až k anarchistickému komunismu. Policejní pronásledování a procesy mu nakonec značně zkrátily život: zemřel necelé dva týdny po propuštění z posledního věznění v roce 1899, v pouhých čtyřiapadesáti letech.

Anarchistické federace

Represe, vyčerpání individualismu a vliv kolektivistických podob anarchismu (anarchistického socialismu a komunismu) vedly k posunům celého hnutí. Ještě silnějším impulsem byla další hornická stávka v roce 1900: Stanislav K. Neumann se nejen účastnil podpůrných aktivit, ale také změnil formát a zaměření svého Nového kultu, kolem něhož se začínali shromažďovat básníci jako Karel Toman či Fráňa Šrámek. Zejména Šrámek napsal řadu známých antimilitaristických básní či anarchistických úvah a byl také autorem textu písně Velká stávka, která se stala hymnou bojovných anarchistických dělníků.

Anarchisté se zpočátku organizovali do volných spolků a skupin, což dávalo velkou roli zejména redakcím různých časopisů. Potřeba rozsáhlejších aktivit si ale žádala robustnější organizaci – a tak roku 1903 vznikla Severočeská hornická federace jako uskupení radikálních odborářů inspirovaných anarchismem a o rok později Česká anarchistická federace jako uskupení anarchistů zaměřených na propagaci anarchistických ideálů a odpor proti kapitalismu, státu a náboženství.

Severočeská hornická federace vycházela z idejí revolučního syndikalismu (později též anarchosyndikalismu), které se šířily zejména z Francie. Pod vlivem anarchistů tam vznikaly odbory, které odmítaly být satelity té které socialistické strany a namísto toho hájily organizační nezávislost proletariátu na politice a představu, že právě odborová organizace nebude jen nástrojem boje za slušnější životní podmínky dělníků v současnosti, ale může být i základem pro převzetí výroby a revoluční přeměnu společnosti. Roku 1904 inspirovala tato vize další organizaci, nazvanou poněkud ambiciózně Česká federace všech odborů: sdružovali se v ní zejména textiláci a na krátkou dobu se k ní přidala i Severočeská hornická federace.

Stanislav K. Neumann uvítal existenci obou federací, které se podle něj měly doplňovat: Česká anarchistická federace měla být „mozkem“ českého anarchismu, Česká federace všech odborů jeho „pěstí“. Těžko ale mohl čekat, že si horníci nechají podobně elitářskou koncepci líbit. Jednak si mohli pamatovat Neumanna z doby, kdy byl ještě dekadentním individualistou, jednak se celkově ve vztazích mezi básníky z Prahy a severočeskými horníky objevovaly vedle vzájemného obdivu i momenty nedorozumění či nedůvěry. Horníci také měli řadu vlastních „mozků“, které znali zblízka jako organizátory, redaktory a terče státních perzekucí: aktivisty, jako byli Tomáš Kaše, Hynek Holub, František Haišman, Alois Šefl nebo Václav Draxl, a své časopisy jako Duch českého severu, Horník a posléze zejména Hornické listy.

Za jednu facku – dvě!

Anarchismus ale nepřitahoval jen horníky a básníky, bojovníky a idealisty. Byl lákavý i pro dobrodruhy. Asi nejvýraznějším z nich byl Karel Vohryzek. Výrazný a schopný samouk, původně rukavičkářský dělník, se naučil několik jazyků včetně nizozemštiny a vynikl již v devadesátých letech. Okouzlil jej individualistický filosof Stirner, ale zároveň byl radikálním socialistou – a stal se výraznou silou v organizování radikálních odborů.

Vohryzek byl strhující řečník a politický rváč (proslul heslem „za jednu facku – dvě!“), vydavatelem časopisů Omladina, Nová Omladina a Komuna. V posledních dvou pracoval i Jaroslav Hašek, který své krátké angažmá v anarchistickém hnutí zpracoval v několika povídkách, v nichž vytvořil právě tak sugestivní karikatury policajtů jako sebe samotného i některých svých anarchistických soudruhů, zejména v jeho podání přecitlivělého Fráni Šrámka. Lyričtí básníci, poškleboval se v jednom svém fejetonu Hašek, jsou „nebezpečni svému okolí svou sentimentalitou“, jsou zahledění do sebe, „myslí, že na jejich smutku spočívá soustava světová“. Jejich „já vystupuje do popředí, od toho jsou lyriky“.

Zatímco Haškovi byl anarchismus spíše jen epizodou s pokračováním v karikaturní Straně mírného pokroku v mezích zákona, Vohryzek měl velké plány. A zdálo se, že pro ně nastává čas. První ruská revoluce 1905–1907 měla odezvu v různých protestních hnutích dělnictva a zdaleka se neomezovala jen na (tehdy konečně úspěšný) sociálnědemokratický boj dělnictva za všeobecné hlasovací právo. Zatímco Vohryzek čelil represím, vypovězení ze severních Čech, konfiskacím časopisů i zákazům, ohlas anarchistického hnutí rostl. V září 1906 aktivita vyvrcholila skoro třítýdenní stávkou horníků – poznamenaly ji ale ostré spory Vohryzka a dalších anarchistů se sociálními demokraty, které vyvrcholily zbitím údajně „zrádných“ sociálních demokratů během jedné ze schůzí.

Právě tady se projevil problematický Vohryzkův charakter, který od něj postupně odpudil velkou část jeho souputníků. Leccos mohly naznačit i články, které Vohryzek psal – v jednom snil o „zločinci vítězném a pravdivém“, o němž by měli psát literáti. Měl by to být „zločinec, jenž nelituje, protože předem uvážil a dobrým shledal svůj čin“, zločinec, který unikl trestu a v poklidu užívá svůj lup. „Není-li takových zločinců, třeba je stvořiti aspoň v literatuře. Třeba jich vybájiti, nejsou-li! Oni však jsou!“

Byli – a Vohryzek o nich leccos věděl. Ve fejetonu nepopsal jen ideál pro literáty, ale sen o vlastní životní praxi. Účastnil se nejen pašování umělého sladidla cukerin (jako mnozí další anarchisté), ale také pašování klenotů uloupených ve švýcarském klenotnictví. Státní moc dokázala „vítězného a pravdivého zločince“ seknout přes prsty. Když se pokusil vytvořit pobočku České federace všech odborů na železnici, monarchie to pochopila jako nebezpečí a rozhodla se vrátit úder. Roku 1908 došlo nejen k rozpuštění České federace všech odborů, ale také k Vohryzkovu zatčení. Karel Vohryzek byl odsouzen za své kriminální aktivity a jindy solidární hnutí se od něj distancovalo – cítilo se být zneužito podvodným a mocichtivým dobrodruhem. Jeho karikatura pronikla i do populární kultury – v ne zcela podařeném filmu Lupič legenda (1972) jej hrál Vladimír Menšík a nehezký portrét Vohryzka zanechal v memoáru Pašeráci (1929) jeho druh z hnutí i pašeráctví Franta Sauer.

Zárodek příštích kompromisů?

Hnutí se obnovilo kolem časopisu Zádruha a nových syndikalistických organizací (Zemská jednota horníků, Ochrana). Jestliže do té doby bylo velkým tématem neomalthusián­ství (kontrola porodnosti a „prozřetelné plození dětí“) a volná láska, Luisa Landová-Štychová v několika přednáškách a textech pro Zádruhu nastavila celému hnutí zrcadlo z pohledu ženy. Mladá generace anarchistů podobně jako pár let předtím Fráňa Šrámek silně cítila význam odporu proti armádě; rozdíl spočíval v tom, že je antimilitarismus sbližoval s mladými národními sociály, kteří se proti rakousko-uherské armádě rovněž angažovali. Ani odpor k nacionalismu, kdysi vyjádřený Neumannovým článkem Jsem Rakušanem, už dávno nestačil: pro severočeské anarchisty byl boj za české školy důležitou součástí bojů za sociální i kulturní emancipaci. V atmosféře těsně před první světovou válkou se najednou anarchisté včetně Neumanna ocitají v polemikách s anarchisty německými, včetně dosud oblíbeného Maxe Nettlaua.

Hledání nových cest se nejvýrazněji projevilo v návrhu Bohuslava Vrbenského z roku 1914 na změnu anarchistického hnutí v „politickou stranu svéráznou“, formulující konkrétní program pro bezstátní socialistickou organizaci Čech a účastnící se voleb v obecních zastupitelstvech. Ač se veterán hnutí, švec a dlouholetý redaktor Práce a Zádruhy Michal Kácha ozval proti návrhu, který označil za „zárodek příštích kompromisů“, převahu získal Vrbenský, byť vznik strany byl prozatím odložen a program se měl ještě dopracovat.

Nebudeme poslouchat

Předvídání příštích kompromisů bylo jasnozřivé, ale v jiném směru, než o kterém Kácha mluvil – a nakonec se jich sám účastnil. Do proměn anarchistického hnutí totiž vstoupila Velká válka. Anarchističtí předáci – Kácha stejně jako Vrbenský – byli internováni coby nebezpeční antimilitarističtí buřiči spolu s protiválečnými předáky mládeže národních sociálů. Společná internace je sblížila, ještě více je však sbližovala situace. Nejenže tváří v tvář Velké válce opravdu nedávalo smysl opakovat „jsem Rakušanem“, ale také se vzhledem k radikalizaci přinesené válečnou situací zdálo, že při vhodné konstelaci by skutečně mohla být „prvním činem“ nového československého státu „socializace výroby“.

A tak anarchisté vedle zapojení do různých stávkových hnutí v posledním roce světové války udělali překvapivý krok: vyzvali socialistické strany ke sjednocení, a když sociální demokraté odmítli, přidali se k národním sociálům, kteří spolu s bývalými anarchisty, částí Masarykových realistů a dalšími založili Československou stranu socialistickou. Bohuslav Vrbenský se za tuto stranu stal ministrem zásobování a Michal Kácha, ač nepřijal žádnou funkci, postup obhajoval na posledním sjezdu českých anarchistů v prvních únorových dnech roku 1919. Anarchisté nesměli „propást okamžik činu“ a museli jednat. Kácha věřil v sílu anarchistického ducha: „Můžeme přenést svou činnost do jiných organizací, ale lidé s anarchismem v srdci nemohou se státi jinými… My se nezastavíme před stranou ani před ministry. Neumíme poslouchat a to je naše ctnost. Nebudeme poslouchat výkonný výbor.“ Ale ani když anarchisté neposlouchali výkonný výbor, nevrátilo je to k anarchismu.

Stranu československých sociálů opustili anarchisté ve dvou vlnách: nejdříve se na jaře 1920 odštěpil Svaz komunistických skupin vedený Stanislavem K. Neumannem, který propagoval založení československé komunistické strany. Neumann pokládal první světovou válku za doklad krachu anarchistických kroužků, ale i anarchistických ideálů. Ještě chvíli si myslel – a psal to i na stránkách své revue Červen –, že by snad anarchisté mohli „nezbytnou strohost“ bolševiků korigovat „svým měkčím, laskavějším a méně dogmatickým duchem“, to ale přecenil jak otevřenost bolševiků k podobnému korigování, tak i svou vlastní „měkkost“, „laskavost“ a „nedogmatičnost“. Tyto vlastnosti v něm snad byly, ale nechybělo mu ani to, co opravňuje Milana Uhdeho líčit jej jako „básnického štváče“. Namísto strážce individuální svobody v komunistickém hnutí a přicházející socialistické společnosti, jak si snad svou roli představoval v mládí, stal se nakonec vcelku agresivním stalinistou. Druhá a větší vlna odchodu od národních sociálů přišla roku 1923, když čtyři poslanci (Vrbenský, Bartošek, Landová-Štychová a Draxl) odmítli hlasovat pro represivní zákon na ochranu republiky. Poté, co je jejich strana vyloučila a volební soud zbavil poslaneckých mandátů, pokusili se uspět s vlastní stranou nezávislých socialistů. Po neúspěchu se rovněž připojili ke KSČ. Hornické odbory si ještě několik let udržely samostatnost, aniž by se ale přímo hlásily k anarchismu – ten pro ně zůstal spíš jen vzpomínkou a zdrojem sdílené identity.

Historik Stanislav Holubec, jehož životopis Luisy Landové-Štychové již brzy vydá Nakladatelství Lidové noviny, uvedl jako důvod neúspěchu nezávislých socialistů i to, že na levici zkrátka bylo plno: vedle sociálních demokratů, národních sociálů a komunistů se čtvrtý subjekt i v tak fragmentovaném systému, jako byl ten prvorepublikový, mohl prosadit jen stěží. Můžeme jen dodat, že bývalí anarchisté se zároveň už dříve vzdali prostředků mimoparlamentní politiky, jimiž společnost ovlivňovali předtím. Anarchisté po sobě zanechali řadu básní i vzpomínek na stávky a jiné radikální akce – příběh českého anarchismu se ale na mnoho let uzavřel.

Ondřej Slačálek


Zdroj:
https://www.advojka.cz/archiv/2022/4/jedina-hanba-nebranit-se-utlaku


Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy