Recenze textu z blogu Karmína na téma antivaxerství a zájmů pracujících

Text „Třída není z ocele“, na který bych chtěl poukázat, vyšel závěrem ledna na blogu Karmína s podtitulem „Mytologie covidových pasů versus proletářská prevence“. Přečíst si ho můžete ZDE, pokud nemáte rádi dlouhé čtení na obrazovce, pak si ho můžete vytisknout třeba jako brožuru v PDF, anebo se můžete spokojit s následujícím stručným shrnutím.

Jde o reakci na antivaxerské hnutí. Avšak hned na začátku je nutné říci, že se agrumentací jeho nejviditelnější části nezabývá, jelikož její iracionalita nestojí za tu „námahu“, nanejvýš poznamenává k účasti fašistů a protofašistů, že se jim v tomto tématu podařilo navázat na migrační krizi svým programem radikálního odmítnutí solidarity. Karmína si všímá spíše toho, že se (zejména v Itálii) proti povinnému očkování ve zdravotnictví a kontrole zdravotního stavu na pracovištích postavily i některé odborové svazy. I když tento hlas již utichl, vyvolal diskusi v řadách radikální levice. Argumentaci zastánců protestů proti očkování shrnula Karmína do čtyř tezí, které následně vyvrací jako zavádějící.

Jde 1) o tvrzení, podle něhož dnešní důraz států na vakcinaci znamená přesun odpovědnosti „na bedra jednotlivce“, 2) o představu, že záměr chránit zdravotnictví před kolapsem pomocí očkování znamená kapitulaci před politikou škrtů, 3) o tezi, podle které cílem tlaku na zvýšení proočkovanosti ve skutečnosti není ochrana zdraví, ale represe, případně zisky farmaceutických firem, a 4) o názor, že protesty proti zpřísňování opatření představují politickou příležitost pro třídu pracujících.

Hned na začátek je řečeno, že stavět se na odpor přísnějším opatřením a očkování není v zájmu pracujících, a jsou vyjádřeny rozpaky nad rezignací části levice na vědecké poznání. Proto jsou zopakována některá známá fakta. K první tezi se konstatuje, že skutečnou individualizací by bylo, kdyby se za vakcíny platilo a neexistoval by žádný tlak na očkování. Zároveň je položena otázka zastáncům protestů, kteří nechtějí vidět mnohé iracionální motivace: Pokud se nebojíme kritizovat zaostalost, zpátečnictví a reakcionářství různých částí třídy pracujících v jiných ohledech, například v otázkách rodu, rasy či migrace, proč ustupovat zde? Není totiž realistické očekávat, že spontánní závěry a rozhodnutí, ke kterým dospějí jednotliví pracující, budou vždy racionální a v souladu s jejich vlastními objektivními zájmy. K druhé tezi: Očkování je jednoduchým aktem solidarity s tím, co ze zdravotnického systému zůstalo, a v žádném ohledu nepředstavuje překážku pro boje za jeho rozšiřování či za lepší podmínky pro lidi, kteří v něm pracují. U třetí teze jsou položeny mnohé zpochybňující otázky, například zda přijetí očkování opravdu znamená, že se státu cíleně podařilo udělat z člověka ovci, jako kdyby i ti, co protestují, bez odmlouvání nečinili nespočet kroků, které od nich stát vyžaduje. A reakce na čtvrtou tezi: Pokud jde o protesty, které vidíme na Slovensku, zmiňovaný hněv je ve své podstatě iracionální a reakční. Je iracionální, protože společným přáním protestujících je „vrátit se do normálu“, před pandemii, jako kdyby se nic nestalo. Je reakční, protože jeho terčem se stávají i řadoví pracující.

Zajímavý je odkaz na dělnickou tradici sebevzdělávání. Možná se někomu zdá lákavé vidět „skeptiky“, kteří „si dělají svůj vlastní výzkum“ a mají „alternativní“ názory na očkování či pandemii, jako pokračovatele této tradice. Rozdíl spočívá v tom, že historická tradice zakotvená v bojích za bezpečnější pracoviště zpochybňovala tvrzení o nezávadnosti určitých faktorů, kdežto popírači a antivaxeři dělají opak.

Asi nepodstatnějším závěrečným tvrzením je, že ve věci očkování má třída pracujících v této chvíli shodné zájmy se státy a kapitálem. To ale ani zdaleka neznamená nějaké harmonické souznění. Naopak je doporučeno klást důrazně své požadavky, jako je vyplácení podpory během pracovní neschopnosti ve výši 100 % mzdy jako motivace k dodržování karantény; náklady spojené s cestou do očkovacího centra ať hradí stát nebo zaměstnavatel; nárok na 2 dny placeného volna ode dne očkování; covid od určitého stupně obtíží považovat za pracovní úraz, resp. nemoc z povolání; zavedení všeobecných covidových standardů ochrany zdraví na pracovištích a ve školách; možnost

vakcinace bez ohledu na státní příslušnost a pobyt; suspendování patentů na vakcíny a jejich výroba všude, kde k tomu již existují podmínky.

Dále si Karmína všímá, že výjimečný stav zpochybnil stávající dělbu práce a nastolil otázku, jak jinak by se dala rozvrhnout, když se ukázal nepoměr mezi společensky naléhavou prací a zbytkem ekonomické aktivity. Karanténní politika států měla tedy nezamýšlený důsledek: přinesla přímo hmatatelný důkaz o možnosti výrazně zkrátit pracovní dobu tím, že se přerozdělí společensky užitečná práce.

Text nepřinesl sice nic objevného, ale dokázal se víceméně poprat s některými zavádějícími argumenty, které se mohou na levici objevit, a zdůraznit, že antivaxerské hnutí není pro pracující nijakým přínosem, naopak jde proti jejich vlastním zájmům. Musím ale přiznat, že mě poněkud odpuzuje jeho nelidský marxistický styl, z něhož se do mě vkrádá pocit, že pracující není v první řadě člověkem, ale pro potřeby marxistické analýzy jen zekonomizovanou jednotkou uprostřed kapitalistických vztahů. S tím souvisí i přehlížení jakýchkoli diskusí, které berou v potaz jiné způsoby nazírání a zkušeností, například otázku vzájemné pomoci, vztahů na komunitní úrovni a solidarity, která není zprostředkována státem, odosobněná a účelově přeceděná přes jeho mašinerii.

30.1.2022 -jk-

Резенции Работа