Něco z historie anarchistického hnutí v Argentině

Patagonské povstání patří mezi nepříliš známé kapitoly dějin anarchistického hnutí. Stoleté výročí, které vychází na letošní rok, vybízí k tomu, se s touto událostí seznámit. Přinášíme proto životopis anarchistického agitátora a jednoho z hlavních protagonistů celého povstání Antonia Sotoa a společně s tím také jeden filmový tip na dlouhé zimní večery.

Antonio Soto

Antonio Gonzalo Soto Canalejo se narodil ve městě El Ferrol v Galícii ve Španělsku 8. října 1897. Jeho rodiče byli Antonio Soto Moreira a Concepción Canalejo González. Krátce poté, co se Antonio narodil, jeho otec zahynul během služby na palubě španělské válečné vlajkové lodi Oquendo, která se účastnila kubánské války. Když byly Antoniovi tři roky, jeho matka se znovu vdala a celá rodina se odstěhovala do Argentiny. Antonio ale špatně vycházel se svým otčímem a matka ho proto poslala zpět do Galície.

Po několika letech v El Ferrolu se Antonio Soto v roce 1914 vrátil do Buenos Aires, bylo mu tehdy sedmnáct. Město připomínalo přetopený kotel plný stávek, demonstrací a anarchistických tiskovin pobízejících k boji.

Nejpůsobivějším faktorem ovlivňujícím politické utváření Antonia Sota (a tehdejšího dělnického hnutí v Argentině) byla bezpochyby ruská říjnová revoluce. Antonio měl velká očekávání ohledně výsledků, kterých bolševici dosáhnou. Dle historika Osvalda Bayera se ovšem pohled argentinských anarchistů na ruskou revoluci zásadně změnil v letech 1921 a 1922 v reakci na masakry, věznění a deportace anarchistů bolševiky. Kapitalismus a bolševismus pak začaly být považovány za dvě identické diktatury.

Ve věku 22 let se Antonio přidal ke kočovné Divadelní společnosti Serrana Mendozy, která objížděla města v Patagonii. Na jedné z mnoha cest se společnost zastavila v Río Gallegos. Atmosféra dělnické třídy v tomto malém městě Antonia uchvátila. Než stihla jeho divadelní skupina sehrát své představení a vydat se na další štaci, Antonio navštívil místní Dělnickou společnost. Tam slyšel baskického novináře, který měl na dělníky v Río Gallegos výrazný vliv. Jmenoval se José María Borrero a právě on si povšiml Sotoa jako nadějného potenciálního předáka, a tak jej přesvědčil, aby odešel od divadelní společnosti a převzal vedení svazu.

O několik měsíců později byl Soto 24. května 1920 zvolen generálním tajemníkem na všeobecném shromáždění Dělnické společnosti Río Gallegos přidružené k FORA (Federación Obrera Regional Argentina – Argentinská regionální dělnická federace). V té době právě houstla napjatá atmosféra, na jedné straně pracující z farem požadovali zlepšení pracovních podmínek a na druhé straně byli majitelé rančů (estancias) znepokojeni poklesem ceny vlny a také úrovní organizace dělníků a požadavky, které anarchističtí pracující předkládali. Ve světle těchto událostí svolaly odbory generální stávku. Napětí rostlo. Výroba v provincii Santa Cruz byla dělníky zastavena.

Brzy následovaly represe. Vojenské autority mobilizovaly námořníky a policii a tvrdě zakročovaly proti všemu, co se podobalo stávce. Během pouhých pár hodin byly zatčeny desítky odborových aktivistů. Dle tehdejších svědectví Soto zátahu unikl a ukryl se u jedné ženy z Galície v jejím domě na předměstí. Tato žena byla v anarchistických kruzích známá jako Doña Máxima Lista (to jest paní Maximalistka).

Dne 28. ledna 1921 se 10. jízdní pluk pod vedením podplukovníka Héctora Varely nalodil na palubu lodi Guardia Nacional, směřující do Río Gallegos. A 29. ledna konečně dorazil (měsíce po svém jmenování do funkce) nový místodržitel provincie Santa Cruz Ángel Ignacio Iza. Jeho příjezd přinesl určité zklidnění na obou stranách a začalo vyjednávání. Místodržitel Iza zatím propustil uvězněné odboráře a zmírnil represe v městech na jihu. Jeho „ukecávání“ a přísliby, že požadavky dělníků budou vyslyšeny, nakonec vedly k ukončení stávky.

V červnu 1921 se přihodilo několik incidentů, které opět narušily vztahy mezi dělníky a zaměstnavateli. Podmínky dojednané s majiteli rančů nebyly plně uvedeny do praxe. Mezitím bylo vystřeleno deset ran do okna domu v Puerto Deseado, kde žil Eloy del Val, účetní Patagonské obchodní společnosti, který předtím propustil několik dělníků. Účetní vyvázl bez zranění, ale útok měl velkou odezvu v Buenos Aires. Dále pak členové Dělnické společnosti zastavili na ulici vůdce Vlastenecké ligy v Santa Cruz doktora Sicardiho a zabavili mu zbraň, kterou nosil. A zatímco se toto dělo ve městě, na venkově peónové (pomocní dělníci) obsadili sedm estancias (rančů), a pak zmizeli s koňmi. Byl to ale nepochybně incident z noci 9. července (argentinský národní den), který poznamenal následný vývoj. Celý harmonogram vlasteneckých oslav toho večera vyvrcholil banketem připomínajícím nezávislost Argentiny. Jako místo hostiny byl zvolen hotel Español, kde se shromáždily vůdčí osobnosti z celé provincie. Téměř stovka hostů se chystala usednout na svá místa, když jeden z číšníků upozornil šéfkuchaře Antonia Parise, Sotoova krajana, že mezi přítomnými je i Manuel Fernández, majitel společnosti Varela & Fernández, na kterou byl dle Sotoových pokynů uvalen bojkot. Antonio Paris svolal číšníky a jménem Dělnické společnosti jim zakázal obsluhovat u stolů. Toto odmítnutí hosty rozběsnilo, vnímali to jako urážku své argentinské domoviny. Vzhledem k situaci se hosté rozhodli obsloužit sami, pod přísným dohledem personálu obsluhy, který situaci vnímal jako své malé vítězství. Taková neposlušnost a „antiargentinské“ chování, jak to hodnotili majitelé rančů, postrčily různé frakce buržoazie, aby uzavřely spojenectví proti dělníkům.

Napětí v Río Gallegos rostlo a Antonio Soto se musel potýkat také s útoky ze strany jiných odborových skupin popichovaných reakcionářskými klikami.

V Río Gallegos policie uvěznila člena Dělnické společnosti Antonia Parise. Během zatýkání byla prohledána místní organizace. Na 24. října 1921 byla svolána generální stávka.

V Buenos Aires prezident Yrigoyen vyzval svého přítele podplukovníka Varelu, aby dohlédl na tvrdý zásah v Patagonii. Zatímco Varela připravoval své jednotky v kasárnách Campo de Mayo, Antonio Soto vyburcoval peóny z estancias Buitreras, Alquina, Rincón de los Morros, Glencross, La Esperanza a Bella Vista. Roztroušená kolona asi 300 pracovníků z farem pak vyrazila k El Turbio a Punta Alta. Další odboroví delegáti vzbouřili pracující ze všech estancias od Lago Argentino po Punta Alta. Za méně než týden tito muži rozšířili rebelii po obrovském území na jihovýchodě oblasti Santa Cruz. Tato první fáze kampaně vedené Antoniem Sotoem byla zcela nenásilná. Cílem bylo zajistit osvobození dělníků, kteří byli vězněni v Río Gallegos. Dne 5. listopadu už byl celý jih Santa Cruz paralyzován. Několik kolon o síle 60, 100 nebo 200 mužů pochodovalo pod černou a rudou vlajkou pustým jihem.

Soto se setkal s anarchistickými militanty Grañou, Sambucettim a Mongilnitzkym a společně se dohodli, že zatímco Soto dále povede hnutí na venkově, ostatní tři se zkusí dostat do Río Gallegos, aby nahradili zatčené předáky a fungovali jako podpůrný bod uvnitř města. Když však trojice vstoupila do Río Gallegos, byla zmlácena a zatčena policií. Mezitím byly dělnické kolony Pintos, Ramón Outerello a Albino Argüelles napadeny Varelovými vojáky a skončilo to desítkami mrtvých a raněných.

Hnutí se rozdělilo na dvě části – na Sotoovu kolonu a na kolonu, kterou vedl José Font (známý spíše jako Facón Grande). Do začátku prosince Soto ovládal celou oblast jižně od jezera Argentino a jezera Viedma a jeho kontingent čítal okolo 600 pracujících, kteří operovali z ranče La Anita.

Noc z 6. na 7. prosince byla v životě Antonia Sotoa jednou z nejdelších. Armáda totiž dorazila k branám La Anity. Pracující svolali shromáždění. Juan Farina, který byl původem z Chile, navrhoval, že by měli odvolat stávku a vyjednávat s armádou. Většina chilských peonů jeho návrh podpořila. Pak dostal slovo německý anarchista Pablo Schulz a ten prohlásil, že jediný způsob jak vyhrát je bojovat.

Antonio Soto se ocitl v situaci, kdy se shromáždění přiklánělo ke kompromisnímu řešení, a nezbylo mu tak než vsadit vše na poslední kartu – navrhl, aby k vojenským jednotkám vyslali dva muže s bílou vlajkou, aby se zeptali velícího důstojníka na podmínky propuštění soudruhů držených v Río Gallegos a na dodržení dohody z předchozího roku. Úkol byl svěřen dvěma Chilanům. Sotva se však přiblížili k vojákům, byli zastřeleni a armáda jakékoliv vyjednávání odmítla. Vojenští velitelé pak vyslali tři vojáky s bílou vlajkou, aby rebely informovali, že je armáda připravena nabídnout jim jedině bezpodmínečnou kapitulaci, a pokud na ni přistoupí, budou ušetřeni a bude s nimi zacházeno slušně. Vůdcové stávkujících požádali o hodinu času, aby mohli uspořádat poradu. Chilský lídr Farina byl zcela pro přijetí armádní nabídky. Schulz byl naopak toho názoru, že teď víc než kdy jindy musejí stát pevně za svým. Soto mezitím pronesl svůj zřejmě životní proslov. Historik Osvaldo Bayer nám poskytuje tento popis oné části schůze: „O něco teatrálnějším hlasem všechny shromážděné vyzval, aby poslouchali. A byl víc než kdy jindy Galicijcem, když jim říkal:

,Zastřelí vás všechny. Nikdo nezůstane naživu. Zmizme odsud. Soudruzi, pokračujme v této stávce, dokud nevyhrajeme. Nevěřte armádě, jsou to ti nejmizernější, nejpodlejší, nejzbabělejší špinavci na světě. Jsou to naprostí zbabělci, jsou zahořklí, protože celý život musí nosit uniformu a poslouchat rozkazy. Nemají tušení, co je to práce, a pohrdají těmi, kdo se těší svobodě myšlení. Nevzdávejte se, soudruzi. Počkejme na rozbřesk společenského osvobození a volnosti pro všechny. Bojujme za to, vydejme se do hor. Nevzdávejte se.‘“

Tloukl pěstmi, bil se do hrudi, křičel, až se mu po tvářích koulely slzy, ale bez odezvy. Snažil se pomocí slov pozvednout morálku, která už ale odumřela. Soto se zdráhal uznat porážku. „Jste dělníci, jste pracující. Pokračujte ve stávce, dokud jednou provždy nevyhrajete a nestvoříte novou společnost bez chudých a bohatých, kde nejsou žádné zbraně, žádné uniformy, kde je radost a respekt pro každou lidskou bytost, kde nikdo nemusí poklekat před žádnou sutanou nebo pánem.“

Shromáždění pak přešlo k hlasování a Farinův návrh vyhrál. Schulz prohlásil, že s tím sice naprosto nesouhlasí, ale podrobí se rozhodnutí shromáždění. Soto se také vyslovil proti a dodal, že rozhodně nemá v úmyslu nechat se polapit armádou a přijít o život tak mizerným způsobem. Ještě naposledy na ostatní apeloval, aby ho následovali, a pak se s nimi rozloučil slovy: „Nejsem maso, abych byl hozen psům. Zůstal bych, kdyby se bojovalo, ale vy, soudruzi, nemáte na boj žaludek.“ (Výpověď očitých svědků Fernándeze a Lady).

Sotoa následoval asi tucet stávkujících. Využili příchodu noci a odjeli do hor. Byla to strašlivá noc. Vojáci rozpoutali skutečná jatka a většina stávkujících, kteří se vzdali, byla ponižována, mučena a zastřelena. Počet stávkujících, kteří kapitulovali na ranči La Anita, se pohyboval mezi pěti až šesti stovkami. Podle anarchistů z FORA bylo na ranči zastřeleno 150 až 250 stávkujících, během celého povstání pak bylo zabito kolem 1500 dělníků.

Sotoova skupina zamířila do Chile. Pět dní ujížděla Andami s argentinskou armádou a chilskými pohraničníky v patách. Sotoovi se nakonec povedlo dostat do chilského města Puerto Natales, kde mu poskytli útočiště soudruzi z Dělnické federace. Protože si byli vědomi, že tam není v bezpečí, byl přepraven lodí do Punta Arenas, kde se skrýval v sídle Dělnické federace Magallanes (Punta Arenas je hlavní město chilského regionu Magallanes a Chilská Antarktida). Po několika dnech se po naléhání soudruhů přesunul do malého hotelu poblíž přístavu ve městě Valparaiso. Tam se sblížil s dcerou svých domácích a o pár měsíců později se oženil a přestěhoval do Iquique v severním Chile. Se svou ženou Amandou Souper měl šest dětí. Po úrazu, který utrpěl při práci v dole na těžbu ledku, se přesunul do Santiago de Chile, kde tajně pokračoval ve svých politických aktivitách a živil se řízením vlastního autobusu. Pronásledování ze strany policie ho nutilo neustále měnit bydliště, než se usadil v Puerto Natales. Tam založil kino nazvané Libertad (Svoboda). Moc se mu ale nedařilo, a tak se musel vrátit k profesi nádeníka na statku a po mnoho let byl poradcem odborových svazů v jižním Chile.

V roce 1936, když ve Španělsku vypukla občanská válka, chtěl Soto odjet bojovat za Republiku, ale zdravotní stav mu to nedovolil. V březnu 1938 se znovu oženil, se svou druhou ženou Doroteou Cárdenas měl dceru Isabelu (viz fotografii Sota s dcerou). V roce 1945 se rodina odstěhovala do Punta Arenas, kde našel práci ve slévárně, ve které se opravovaly lodní motory. Později provozoval stánek s ovocem na tržišti a restauraci Oquendo, pojmenovanou podle lodi, na které sloužil jeho otec. V těchto letech také založil Španělský republikánský spolek, Galicijský spolek a místní pobočku Mezinárodního červeného kříže.

Zhoršující se zdravotní stav ho donutil vzdát se restaurace a místo ní si otevřel malý penzion a pronajímal nákladní auto v přístavu. V roce 1962 musel s prací přestat úplně a 11. května 1963 ve věku 65 let zemřel na mrtvici. Na hřbitov jej doprovodil početný zástup s vlajkami Červeného kříže, Španělského republikánského spolku a galicijskou vlajkou nesenou Galicijským spolkem.

Povstání na stříbrném plátně a další souvislosti

Soto je i jednou z hlavních postav argentinského filmu Vzpoura v Patagonii (La Patagonia rebelde) z roku 1974, který (jak název napovídá) pojednává právě o patagonském povstání a který je možno s anglickými titulky zhlédnout i na youtube (La Patagonia Rebelde). Na vzniku tohoto filmu se podílel i zmiňovaný argentinský anarchistický historik Osvaldo Bayer (1927–2018), který je autorem několika velice čtivých knih o argentinském anarchistickém hnutí, včetně rozsáhlé knihy, nazvané taktéž La Patagonia Rebelde.

Anarchistické hnutí v Argentině patřilo v popisovaném období mezi nejsilnější na světě, čelilo ale také neobyčejně krutým represím. Odporný masakr povstalců armádou podplukovníka Varely, který ukončil patagonské povstání, nebyl ojedinělý. V roce 1919 byla neméně krutě potlačena stávka v Buenos Aires. Během těchto událostí, pro které se vžilo označení „Tragický týden“, bylo uvězněno asi padesát tisíc dělníků, 700 jich bylo zabito a mnoho zraněno. Nicméně jako krásný důkaz síly argentinského hnutí můžeme uvést fakt, že navzdory těmto represím se v roce 1919 odehrálo 367 stávek.

Není divu, že krvavé represe i časté útoky na dělníky ze strany ultrapravicové Vlastenecké ligy vedly i k větší militantnosti tamního anarchistického hnutí, které nezřídka přikročilo k odvetě. V roce 1923 tak na Varelu spáchal atentát anarchista Kurt Wilckens (právě touto scénou začíná zmiňovaný film, než se děj přesune zpět a dozvíme se, co Wilckense k jeho činu motivovalo). Wilckens byl přitom jemný člověk a pacifista, právě proto jím ovšem masakr v Patagonii tolik otřásl. Wilckens byl později ve vězení zabit členem Vlastenecké ligy, i jeho smrt pak ale byla za poněkud kuriózních okolností pomstěna anarchistou Wladimirovichem. To už je ale jiná historie, kterou třeba připomeneme někdy příště.

Zdroje:
Soto, Antonio, 1897–1963 (libcom.org)
Antonio El Gallego Soto, leader of Rebel Patagonia (katesharpleylibrary.net)
Antonio Soto (syndicalist) – Wikipedia
Osvaldo Bayer: The anarchist expropriators, AK Press 2015

23.11.2021 -zk-

Historie Ze světa Osobnosti