Anarchistická federace

Kritické a hierarchické myšlení

Úvaha našeho sympatizanta o zastáncích buržoazní demokracie

...

Deformace duševního kapitálu

Demokratický kapitalismus dnešní doby je budován v materiální, ale zároveň i duševní sféře. Že základ každého budování ducha je školství a rodina, nemusím nijak dlouze vysvětlovat. Pokud je dítě vystaveno cílenému demokratickému vzdělání, je pravidelně zahlcováno informacemi o tom, jak by měl fungovat stát.

Školství a rodina navíc jednají shodně v tom směru, že pokud dítě vznese námitky k systému (od námitek, že se učíme, jak by měl fungovat stát, jenž v reálu ale nějak nefunguje, po to, že tento státní systém vyčleňuje privilegované, kterým následně nadržuje), je odbyto argumentem, že tak prostě svět funguje, že tyto námitky jsou jen pubertálním výlevem nedospělého jedince a že demokracie sice není dokonalá, ale je to to nejlepší, co máme. Jakmile člověk začne považovat tyto argumentační fauly za adekvátní argumenty (což se stane, protože dítě nebude stát o to být neustále „umravňováno“ urážkami na cti), „puberta“ skončí.

Tento systém buduje dětem již od školního věku demokratické impérium přímo v jejich psychice. Proces, během něhož se dítě této indoktrinaci brání, se nazývá puberta. Po tom, co dospívající člověk přijme argumentační fauly, rezignuje na obranu a psychické impérium se může následně rozvíjet bez zábran.

Budeme-li ale ignorovat argumentační fauly a trvat na odpovědích na naše otázky, zjistíme, že jen málokdo je dokáže zodpovědět tak, aby dávaly smysl. Avšak i ten člověk, který to dokáže, musí časem sám uznat, že to, co popisuje, je pouze utopická vize, se kterou demokracie vznikla.

V tuto chvíli vznikne v člověku chaos. Jeho kritické myšlení útočí na systém jeho demokratické psychiky a odhaluje jeho absurditu. Tento proces můžeme nazvat deformací duševního kapitálu. Je to ovšem proces plný depresí, bezradnosti a přílišného přemýšlení nad světem kolem, což za nás doteď dělal stát. Je to chvíle, kdy uvědomělý člověk bourá svou duševní zlatou klec, aniž by měl jistotu, že ho čeká lepší život. Jediné, co chce, je reálný život. Tento boj ovšem musí vést člověk sám.

Následně spousta lidí zjistí, jak složitá je to cesta. Snaží se proto znova budovat staré pohodlné impérium. Toto bychom mohli nazvat duševním vyhořením.

Člověk, jenž tento boj zdárně vybojuje, se nachází sám mezi tím, co z impéria zbylo. Zůstal jen on a jeho kritické myšlení. Zní to dost pesimisticky, ovšem jen do chvíle, kdy si člověk začne budovat svůj systém života. Stává se anarchistou, tj. samostatným individuem hnaným touhou žít svobodně, včetně toho nechat žít svobodně lidi kolem sebe.

Prameny politického myšlení

Kdybychom se blíže podívali lidským pohledem na svět politiky, uzřeli bychom neuvěřitelné množství proudů (což jsou různé informace, politické strany, směry atd.). Ovšem toto množství myšlenkových proudů se zpravidla rozděluje do dvou velkých pramenů. Mohli bychom je nazvat hierarchické myšlení a kritické myšlení.

Hierarchické myšlení nás umisťuje do tohoto světa. Dává nám zde určitě místo a kompetence. Dává nám služebníky, ale také vládce. Hierarchické myšlení nám vkládá do hlavy pokoru před člověkem, o kterém nám někdo řekl, že si naši pokoru zaslouží více než ostatní. Jednoduše řečeno, vkládá nám do hlavy hierarchii.

Kritické myšlení se nás snaží z tohoto světa vymanit. Dívá se na nás jako na jednotlivce. Odebírá nám sluhy i pány. Hlavně proto, že v něm roste otázka, kterou v sobě hierarchické myšlení dávno zahubilo: „Proč?“ Rozhodující otázka, kterou si ve světě pravidelně své kritické myšlení připomínáme. „Proč se tohle děje? Proč se to neděje jinak?“ Otázky, na které nám dá odpověď jen kritické myšlení. A odpověď zní: „Zeptej se hierarchického myšlení!“

Naše politické názory si tímto způsobem můžeme jednoduše nejen zmapovat, ale i ověřit, zda jsou pro nás dobré.

Pokud v sobě člověk rozvíjí pouze hierarchické myšlení, je pak plně oddán člověku, jenž je mu určen coby vládce. Stává se tak fašistou, jak je známe. On je služebník, druhý je vůdce, nebo on je vůdce, ostatní jsou služebníci. Proč? Žádné proč. Tak svět funguje. Snaž se a možná z tebe bude jednou vůdce.

Člověk, jenž má do určité míry rozvinutou každou část svého myšlení, stává se demokratem. Pokud někdo říká, že mezi šiřiteli anarchie je pouze chaos, evidentně nikdy doopravdy nepoznal obránce demokracie. Hlavním problémem demokratů ale je, že je vidět, že mají rozvinuté kritické myšlení, už z jejich zápalu odstavit od vlády neoblíbené a nedemokratické autority. Avšak jejich boj sahá nejdále k pokojné demonstraci (o které ze zkušenosti víme, že sama o sobě nic nezpůsobí) a ve finále jednou za čtyři roky ke zvolení jiné autority, od níž mají pouze slib, že nebude tak neoblíbenou autoritou.

Dá se očekávat, že podle tohoto rozdělení bude člověk s plně vyvinutým kritickým myšlením označován za anarchistu. To ovšem není v dnešní době tak jednoduché. Jelikož žijeme v neustálé demokratické propagandě. Tato propaganda je ovšem ještě pojištěna tím, že jakmile má člověk jiný než demokratický názor, je vystaven jako odstrašující příklad člověka, co podlehl jiné propagandě. Tento stav je pro člověka tak neudržitelný, že se raději začlení mezi demokraty. Lidí, kteří toto vydrží a oddělí se plně od svého hierarchického myšlení, je velmi málo. Následně se vzdělávají v tématech, která se vyskytují mimo demokratický svět. (To je také důvod, proč se demokraté s anarchismem jen těžko setkají.) Až některým z těchto lidí můžeme říkat anarchisté.

Demokraté

Jak jsem již zmínil, člověk, jenž říká, že mezi zastánci anarchismu je pouze chaos, se nikdy řádně nezabýval vztahy mezi demokraty.

Jako první se nám nabízí zastánci tzv. přímé demokracie. Nejabsurdnější demokratický směr, jenž jasně vede k situaci, ve které si bude lid volit svého autokrata. Ten bude mít během svého volebního období naprostou kontrolu nad státem (pokud tedy bude chtít; avšak když jste autokrat, nevzdáte se kontroly nad státem).

Na opačném pólu tohoto světa se nachází parlamentní demokracie. Systém, který nejvyšší představitele hlídá dalšími představiteli, kteří brání těm hlavním, aby prosadili zákony, které jdou proti ústavě. Toto paradigma je po teoretické stránce zapovězeno kritizovat. Ovšem záhubou paradigmatu je stigma a v mnoha případech je praxe záhubou teorie. Hlavní problém je populismus, díky kterému není pro autoritáře vůbec těžké obsadit většinu míst kontrolujících zájmy lidu, ale i jeho svobodu.

Proto je naprosto pochopitelné vytknout demokratům jejich nedostatek sebereflexe, jenž se projevuje třeba odsuzováním komunismu, jelikož stejný faktor, který vytvořil z komunistických států autoritářské, proměnil vizi svobodné demokracie v populismus, vykrádání veřejných prostředků, systematický rasismus a další problémy, které jsou pro nás každodenním příkořím.


Text vznikl jako reakce na brožuru Anarchismus pro začátečníky na základě debat, které byly vedeny s dalšími anarchisty a zájemci o anarchistické myšlenky.


Verze pro tisk 9.11.2021 -dk-
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy