Nejbohatší státy světa raději utrácí za militarizaci hranic, než aby bojovaly se změnou klimatu.

Největší světoví producenti skleníkových plynů dnes průměrně utratí 2,3krát víc peněz za ozbrojování svých hranic, než investují do boje s globální změnou klimatu. Statistiku velmocím značně kazí Spojené státy, které v letech 2013–2018 vydaly na ozbrojování hranic téměř jedenáctkrát víc (téměř 20 miliard dolarů) než na boj se změnou klimatu, Austrálie má poměr 13,5:1 a nejhorší Kanada dokonce 15:1. Záměrem těchto mocností není nic jiného než výstavba tzv. globální klimatické zdi, která zastaví přicházející uprchlické vlny způsobené neobyvatelností regionů v důsledku klimatické krize. Nejbohatší státy se tak chtějí vyhnout reparacím za katastrofu, na níž dlouhá desetiletí budovaly svůj hospodářský růst.

O tom, jak se vypořádat s globální klimatickou krizí, bylo už v některých zemích svérázně rozhodnuto. Postavíme nepropustnou zeď, obeženeme ji kanóny, do oblak vypustíme drony a to, co se děje mimo naši „zelenou zónu“ se nás samozřejmě netýká. Paradoxně se jedná o ty samé země, které jsou od počátku průmyslové revoluce za klimatickou krizi nejvíce odpovědné. USA mají na svědomí 30,1 % ze všech skleníkových plynů od roku 1850. Výstavba nepropustných zdí na hranicích, střežených tou nejmodernější sledovací a naváděcí technikou, znamená hospodářský boom pro zbrojařské korporace a veškerý průmysl zaměřený na ostrahu hranic. Za zdmi, vně veřejného zájmu, se pak nachází nevídaná mizérie uprchlíků a migrantů, kteří podnikají smrtelně nebezpečné cesty, aby ve světě pokřiveném klimatickými změnami dosáhli bezpečí.

Klimatická migrace je nyní realitou

Klimatická změna je stále častěji důvodem k vysídlení nebo migraci. K tomu dochází buď kvůli konkrétní katastrofické události, jako je hurikán nebo přívalové povodně, nebo také kvůli kumulativním dopadům sucha nebo vzestupu hladin oceánů. Většina vysídlených lidí zůstává ve své zemi, ale určitá část se vydává za hranice a k tomu bude docházet stále častěji. K migraci z důvodu klimatických změn dochází hlavně v chudých oblastech a kříží se a je podporována dalšími důvody, proč místo opustit. Je charakterizována systémovou nespravedlností, kterou provází násilí, nejistota a bídné sociální struktury, které nutí lidi opouštět své domovy.

Raději zeď než odškodnění

Poskytování finančních a materiálních prostředků světovými mocnostmi nejvíce zasaženým regionům nelze brát jako projev pomoci či dokonce solidarity, mluvíme zde pouze a jen o odškodnění. Samozřejmě za předpokladu, že nadobro zničené a neobyvatelné životní prostředí penězi nahradit nelze. Deset největších světových znečišťovatelů je od roku 1850 odpovědno za 72 % emisí všech skleníkových plynů. Jedná se o USA (30,1 %), Čínu (15,5 %), Rusko (6,9 %), Německo (4,3 %), Japonsko (3,8 %), Spojené království (3,6 %), Kanadu (2,6 %), Francii (2,1 %), Austrálii (1,8 %) a Brazílii (1,8 %). Evropská unie má jako celek na svědomí 18,1 % emisí skleníkových plynů.

Většina z těchto zemí má víc než dostatek prostředků, aby zaplatily škody, které způsobily. Na druhou stranu nejchudší země ve srovnání s těmi rozvinutými neprodukují téměř žádné emise, a přesto čelí těm nejhorším dopadům globální katastrofy, aniž by měly kapacitu nebo infrastrukturu na to, aby se s krizí vypořádaly. Navzdory faktu, že je 50 % populace nejchudších zemí odpovědno za pouhých 7 % skleníkových plynů v atmosféře, mají tito lidé platit za 75–80 % následků.

Utrácení za zbraně a fízlovací systémy na ostrahu hranic u sedmi největších znečišťovatelů mezi lety 2013 až 2018 stouplo o 29 %. Rozpočet Evropské agentury na ostrahu hranic Frontex stoupl od jejího založení roku 2006 do roku 2021 o neuvěřitelných 2763 %. Tato usilovná militarizace hranic vychází z dlouhodobé klimaticko-bezpečnostní strategie, která od roku 2000 vykresluje migranty jako bezpečnostní hrozbu. Nadnárodní korporace se zájmy v průmyslu zaměřeném na ostrahu hranic tuhle agendu pomohly prosadit prostřednictvím dobře promazaného politického lobbingu, což vedlo ke stále většímu počtu zakázek pro pohraniční průmysl a k utváření stále nepřátelštějšího prostředí pro uprchlíky a migranty.

Bohaté země si budují „zelené PR“ a tvrdí, že ze slíbených 100 miliard dolarů v roce 2019 poskytly alespoň 79,6 miliardy, jenže podle výzkumů je tahle částka notně přestřelená, jelikož se z velké části jedná o půjčky. Skutečný objem poskytnutých peněz není ani poloviční.

Nejbohatší země světa a zároveň největší znečišťovatelé budují moderní neprostupné pevnosti, zatímco nejchudší lidé planety jsou nejvíce zasaženi vysídlováním. Bangladéš je odpovědný za vypuštění 0,015 % všech emisí, ale muselo zde být v důsledku klimatických změn vysídleno jenom v roce 2020 více než 4,4 milionu lidí. V Hondurasu s jeho 0,012 % historických emisí muselo za stejný rok opustit domovy téměř milion lidí. Somálsko – 0,00027 % emisí – milion vysídlených (2020).

Z klimatické krize profituje hlavně průmysl zaměřený na ostrahu hranic

Zisky v průmyslu zaměřeném na ostrahu hranic už dnes dosahují raketového růstu mimo jiné díky mnohaleté masivní dezinformační kampani na sociálních sítích. Očekává se, že v důsledku klimatické krize budou nadále stoupat podobným tempem. Největší dodavatelé techniky na ostrahu hranic lákají investory na budoucí zisky pramenící z prohlubující se klimatické krize.

Zbrojařský korporát Raytheon ani nepopírá, že „může růst poptávka po jeho vojenských produktech a službách zajišťujících bezpečnost díky suchu, záplavám a bouřím, ke kterým dochází v důsledku změny klimatu“. Přední dodavatel fízlovací techniky pro australské pohraničáře korporace Cobham říká, že „úbytek zdrojů a snížená obyvatelnost zemí by mohly zvýšit potřebu ostrahy hranic kvůli migraci obyvatelstva“.

Korporace zaměřené na ostrahu hranic zároveň zajišťují ostrahu v ropném průmyslu, který je jedním z hlavních strůjců klimatické krize. Vlastnická struktura ve zbrojařském a ropném byznysu se prolíná.

Deset největších korporací zaměřených na těžbu fosilních paliv si najímá služby stejných korporací, které ovládají průmysl zaměřený na ostrahu hranic. Chevron si najímá Cobham, G4S, Indra, Leonardo, Thales. Exxon Mobil si najímá Airbus, Damen, General Dynamics, L3Harris, Leonardo, Lockheed Martin. BP si najímá Airbus, G4S, Indra, Lockheed Martin, Palantir, Thales. Royal Dutch Shell si najímá Airbus, Boeing, Damen, Leonardo, Lockheed Martin, Thales, G4S.

Exxon Mobil si například najal korporaci L3Harris (jeden z 14 největších dodavatelů pro ostrahu hranic USA), aby zajistila bezpečnost jeho vrtů v deltě Nigeru v Nigérii. To je region, který trpí obrovským vysídlováním obyvatel kvůli znečistění životního prostředí. BP si najímá korporaci Palantir na vývoj „úložiště dat ze všech provozovaných vrtů v reálném čase“. Palantir je zároveň hlavním dodavatelem fízlovacího softwaru pro Imigrační a celní úřad USA (US Immigration and Customs Enforcement; ICE). Významným kontraktorem při zakázkách ohledně ochrany hranic je také nechvalně proslulá G4S, která v roce 2012 asistovala policii v Jihoafrické republice při masové vraždě 34 stávkujících horníků nebo také zajišťuje ostrahu při výstavbě ropovodu Dakota Access (DAPL) v USA.

Synergii mezi těžaři a pohraničními korporacemi také dokazuje personální provázanost výkonných ředitelů některých společností. Ronald D. Sugar, bývalý CEO zbrojařské korporace Northrop Grumman a Marillyn Hewson, bývalá CEO zbrojařské korporace Lockheed Martin nyní spolu sedí ve správní radě Chevronu. Ve správní radě italské těžařské korporace ENI (Agip) zasedá Nathalie Tocci, která dělala poradkyni bývalé místopředsedkyni Evropské komise Federicii Mogherini. Spolu se zasloužili o prosazení strategie externalizace hranic EU do třetích zemí.

Tohle spojenectví moci, bohatství a tajných úmluv mezi těžaři a zbrojaři ukazuje, jak spolu klimatická nečinnost politiků a budování pevností na hranicích úzce souvisí. Oba sektory profitují díky tomu, že je stále větší množství prostředků přesměrováváno na potírání důsledků změny klimatu, než aby se řešily hlavní příčiny krize. Že si tenhle amorální byznysplán žádá obrovské ztráty na životech dokládají stoupající počty obětí lidí na útěku, nehumánní životní podmínky v uprchlických táborech a detenčních centrech, násilná vytlačování uprchlíků zpět za hranice pevnosti Evropa a USA a bezpočet případů zbytečného utrpení a brutality. Počítá se, že mezi lety 2014 a 2020 zemřelo na cestě 41 000 uprchlíků, jenže tohle číslo je značně podhodnocené, jelikož mnoho životů bylo ztraceno ve vlnách moří a oceánů nebo v pouštích mezi dunami.

Národní státy plní dokonale svou úlohu i v předvečer největší krize, které kdy lidstvo čelilo. Nejdůležitější je vždy dobrá kondice velkého byznysu, lidé a Země jsou až na druhém místě. Pro své zmatené občany pak najdou obětního beránka mezi nejslabšími.

Zdroj:
https://www.tni.org/en/publication/global-climate-wall

4.11.2021 -tk-

Racism Ecology