Rozhovor s anonymním španělským anarchistou týkající se současných riotů a celkové reakce na trestní stíhání antifašistického rapera Pabla Haséla.

Doufáme, že tento rozhovor bude svými zprávami o povstání inspirací pro ostatní po celém světě, ale také je připraví na podobné strategie, které jsou zaváděny napříč neoliberálním světem a které mají potlačit hlas našeho hnutí.

S láskou a solidaritou pliveme až z Řecka na Frankův hrob, vítáme vášeň lidí v ulicích Španělska útočících na symboly státu a kapitálu a předkládáme tento rozhovor jako část širšího projektu vzájemné podpory v boji proti fašismu, která nedbá na žádné hranice.

Kdo je Pablo Hasél? A co se odehrává ve Španělsku v souvislosti s jeho případem a s rioty, které následovaly?

Pablo Hasél je dvaatřicetiletý katalánský[1] raper a antifašista. Jeho písně se obecně zaměřují na levicové záležitosti, ozbrojený boj a často jsou kritické ke španělské monarchii.[2] Pokud jde o to, co bychom mohli nazvat „svoboda projevu“, jsou španělské zákony nesmírně zpátečnické. Patří k nim paragraf 491 španělského trestního zákoníku, podle něhož hrozí za „urážku koruny“ pokuta a odnětí svobody až na dva roky, a paragraf 578, který ukládá podobný trest za „oslavování terorismu“. Tyto zákony jsou nesrovnatelně častěji používány proti lidem na levici a anarchistům, zatímco krajní pravice a neonacisté jsou obviněni či odsouzeni do vězení jen velmi zřídka.

Pablo Hasél se s těmito zákony dostával opakovaně do konfliktu. Odmítal cenzurovat svoje sdělení, a proto byl soudně stíhán za obsah svých textů, hlavně za zmínky o historických ozbrojených skupinách jako GRAPO[3] a za kritiku krále a královské rodiny. V roce 2018 byl shledán vinným z porušení paragrafů 578 a 492 a o dva roky později v únoru 2021 měl nastoupit do vězení. Hasél odmítl dobrovolný nástup, místo toho vydal veřejné prohlášení a zabarikádoval se spolu se svými stoupenci na Lleidské univerzitě. Pořádková policie se 16. února probojovala do univerzitní budovy a vzala ho do vazby. Jeho zatčení a hněv, který pociťovala velká část převážně mladých lidí v Katalánsku a po celém Španělsku, vedly k téměř týden trvajícím pouličním nepokojům hlavně v Barceloně, ale také v Madridu, Valencii, Baskicku a v menších městech jako Vic, Iruñea (Pamplona), Lleida a Granada.

Rozsah a síla pouličních nepokojů mnohé ze zastánců španělského statu quo překvapily, je nicméně zřejmé, že napětí se už nějakou dobu hromadilo, jelikož španělský stát čím dál víc odkrývá svou autoritativní povahu, a dokonce se jí chlubí.

Byl tento zákon vymáhán i v minulosti? Co je na této situaci odlišné, proč dochází zrovna teď k tak výrazným projevům odporu v ulicích?

Důležité je pochopit, že uvěznění Pabla Haséla bylo pouze jiskrou, která tento požár zažehla. Několik posledních let ukázalo, že navzdory zvolení levicové koaliční vlády (s levicovou stranu Podemos jako menšinovým partnerem) se Španělsko stále kloní napravo. Krajně pravicová, misogynská a xenofobní strana Vox zaznamenala obrovský nárůst podpory. Vzhledem k tomu, že covidový lockdown poškozuje hlavně pracující třídu, krajní pravice toho využila k oklamání lidí a ke svolávání veřejné podpory proti parlamentně levicové centrální vládě. Tyto „protivládní“ demonstrace, které demonstrativně dodržují lockdownová pravidla, byly povoleny v pravicových, bohatých oblastech Madridu, zatímco ve Vallecas, tradičně levicové dělnické oblasti města, nemohli obyvatelé opustit čtvrť s výjimkou cesty do práce, a když protestovali, byli brutálně napadeni policií.

V Katalánsku jsme viděli, jak roky neúspěšných pokusů o prosazení nezávislosti tohoto regionu vedly centrální vládu k tomu, že posílala tisíce státních policistů, aby podpořili místní katalánské, notoricky brutální policejní složky „Mossos D’Esquadra“ v násilném rozbíjení všech nenásilných pokusů o referendum o odloučení od španělského státu. Jak se protesty měnily v pouliční nepokoje a mnoho vůdčích osobností hnutí bylo zatčeno nebo přinuceno k exilu, lokální vztek se rozšířil nad rámec otázky nezávislosti k širším útokům proti autoritativní centrální vládě a proti místní i státní policii. Mnoho demonstrantů bylo zraněno a spousty lidí přišlo o oko, když je policie střelila do obličeje „neletálními“ projektily. V ulicích byla vychována nová generace a lekce, kterými v několika posledních letech prošli, zužitkovali letos v únoru ve skoro týden trvajícím intenzivním pouličním boji.

Počátkem února tohoto roku, těsně před uvězněním Haséla, došlo ke dvěma událostem, které přispěly k zvýšení napětí v celém Španělsku a poukázaly na policejní násilí a pokrytectví vlády při řešení takzvaných „extremistických hrozeb“ a „svobody projevu“. Dvanáctého února byla dvojice státních policistů mimo službu natočena, jak před barem ve městě Lineras v jižním Španělsku mlátí muže a napadá jeho čtrnáctiletou dceru. Na videu je vidět, jak se zjevně opilí policisté vysmívají těm, kteří přišli muži na pomoc. Když se nahrávka této surovosti rozšířila po sociálních sítích, policisté byli zatčeni a tu samou noc stovky místních vyšly do ulic města, pochodovaly k policejním stanicím, házely na ně kameny a zapalovaly je. Policie střílela do davů gumovými projektily, a dokonce vytahovala lidi z projíždějících aut a mlátila je. V jednom případě použila proti demonstrantům ostré náboje a vážně zranila jednoho muže do nohy. Videozáznamy původní brutality a následných nepokojů se staly virálními a mnohé vyvedly z míry, protože upozornily na násilné chování a pocit beztrestnosti policie.

Druhý den, 13. února, lokální vláda v Madridu povolila militantní neonacistickou demonstraci. Pochod byl uspořádán na počest španělských vojáků, kteří bojovali na straně nacistů za druhé světové války.[4] Demonstrace se účastnily asi tři stovky fašistů a proběhla bez odporu antifašistů a s nulovou účastí policie.

Reportáže z této události se masivně šířily poté, co sdělovací prostředky včetně zahraničních natočily záběry stovek nacistů, kteří přednášejí antisemitské proslovy a hajlují v hlavním městě Španělska. Obraz Pabla Haséla vedeného za své výroky do vězení, který se objevil o několik dní později, a jeho kontrast s hajlujícími neonacisty svobodně a veřejně podněcujícími k antisemitskému násilí ostře připomněl fašistické a autoritářské jádro španělského státu a také ideologické základy a pravý účel zákonů proti svobodě projevu, které vedly k Pablovu uvěznění.

Už léta je v platnosti další represivní zákon běžně známý jako Ley Mordaza neboli „roubíkový zákon“. Pochází z doby represí Francova režimu a na základě něj je určité kritizování policie a institucí trestné. Dokonce zveřejňování fotografií a videonahrávek policie může vést k vysokým pokutám. Naděje, že koalice Socialistů a Podemos zákon zruší, byly zatím marné. Během pandemie bylo zaznamenáno přes 600 000 předvolání k soudu za „neuposlechnutí“ nebo „odporování úřední osobě“ pouze na základě tohoto zákona.

Mnoho hlavně mladých lidí má pocit, že byli zaprodáni staršími radikály, kteří vstoupili do parlamentní politiky, často postrádají přítomnost starší generace anarchistů (protože toto hnutí je oslabováno represemi a vnitřními spory), a zdá se, jako by žili ve stavu hlubokého znechucení a hněvu nad současnou situací. Přihlédneme-li k celému tomuto pozadí a k událostem minulých měsíců a let, je zřejmé, že případ Pabla Haséla je jen dalším symptomem latentního fašismu ve španělské společnosti a politice, výbuch hněvu je vyjádřením vzrůstající nespokojenosti a napětí se stále zvětšuje. Výrazný transparent, který byl vystavován v posledních dnech nepokojů v Barceloně, odrážel pocit mnoha mladých lidí, hlásal: „Ukázali jste nám, že být nenásilný je k ničemu.“[5]

Myslíš, že tento zákon odráží širší politické tendence ve vládách evropských zemí?

Tento politicky rozumný, pravicově orientovaný, a přesto kultivovaný a umírněný postoj považuje každou radikální výzvu společnosti za formu extremismu. Facebook například uplatňuje tuto tendenci tím, že dává do jedné skupiny fašisty nebo teoretiky židovského spiknutí s anarchisty a antifašisty. Zdá se, že tato tendence napříč evropskými a severoamerickými zeměmi roste.

Vlády po celém světě se snaží odvrátit svůj vlastní zánik. Je docela výmluvné, že přestože jsou nyní na mnoha místech zejména v Evropě antiautoritáři a „radikální levice“ celkem slabí, jsou stále terčem těchto represivních zákonů. To ukazuje, že lidé u moci se nás stále bojí a vidí v nás potenciální hrozbu pro své udržení moci. Vidíme to ve Francii, kde Macronovy snahy kriminalizovat disent pomocí „zákona o globální bezpečnosti“ narazily na odvážný a tvrdý odpor v ulicích.

Také ze současné coronavirové krize se stal způsob, jak jakoukoli kritiku jejich autoritářských tendencí vykreslit jako „popíračskou“, paranoidní konspiraci nebo namířenou proti veřejnému zájmu. Španělský tisk ctí barvu, někteří se dokonce snaží až směšně tvrdit, že jsou tyto pouliční nepokoje dílem „pravicových anarchistických extremistů“, „popíračů covidu“ a tak dále. Je to pokus dále mást širokou veřejnost a snažit se zastavit šíření skutečného hněvu, který je čím dál víc všeobecný.

Je zřejmé, že vstupujeme do nového období konfliktu a že protipandemická opatření a selhání při zvládání této krize vedou k nové vládní krizi.

Vzpoura vyvolaná případem George Floyda a další spontánní výbuchy hněvu po celém světě jsou varováním pro vládnoucí vrstvy, aby se bály o svoje křehké pozice. To je důvod, proč se mocní a média, která nevybočují z řady, snaží kalit vody – doufají, že se tento rozptýlený hněv nesjednotí a neobrátí přímo proti nim.

Jaké typy skupin se účastní nepokojů? Jaké je jejich demografické složení?

Účastní se jich mnoho různých lidí v mnoha oblastech Španělska včetně měst jako Barcelona, Bilbo (Bilbao), Iruñea (Pamplona) a Lleida, Valencia, Madrid nebo Granada. Většinou jde o mladé lidi do dvaceti let. V Katalánsku se riotů účastní mnoho veteránů z takzvané „demokratické tsunami“[6] z podzimu 2019, kdy byli separatističtí vůdci odsouzeni k mnohaletým trestům. V Barceloně je stále poměrně živé anarchistické hnutí a pár anarchistů se účastnilo pouličních bojů a poskytovali další základní podporu během nepokojů.

V Madridu byly demonstrace svolávány antifašistickými skupinami a skupinami militantních komunistů, také místní anarchisté vydali výzvu k podpoře demonstrací a k účasti anarchistů a antifašistů na nepokojích. Podobná dynamika (mládež, anarchisté, komunisté, antifašisté) je ve Valencii a v Baskicku (kde k podnícení divokých protestů pomohla dlouhá tradice místního radikalismu).

Na jaký druh institucí se nepokoje zaměřovaly především? Mají útoky nějaké konkrétní cíle, a pokud ano, proč zrovna tyto?

Hlavním cílem riotů byla samotná policie. Policejní okrsek ve městě Vic v Katalánsku měl rozbitá skoro všechna okna a zdemolovanou část interiéru. V Barceloně měly rozbitá okna místní noviny a útokům bylo vystaveno i mnoho bank. Také burza měla vymlácená okna a v posledních dnech nepokojů byly vyrabovány luxusní maloobchodní prodejny.

I přes cílené ničení kapitalistických subjektů, které nadále generují zisk, zatímco lidé zůstávají v lockdownu a jsou nuceni cestovat v přeplněných vlacích, aby si udrželi práci ve službách, zůstala hlavní pozornost zaměřená především na policii. V Madridu se objevilo video, na kterém demonstranti zatlačili do kouta skupinu pořádkové policie a k jejich bití používali vše od slunečníků z venkovních předzahrádek až po pronajímané elektrické koloběžky. Nenávist vůči policii byla v těchto dnech zřetelná a je nemalou měrou vyvolána její brutalitou, její ideologickou rolí při podporování nejreakčnějších živlů španělské společnosti a jejím používáním násilí při prosazování protipandemických opatření.

Připojují se lidé, kteří byli dříve apolitičtí? Vede to, že je napětí vystaven širší okruh lidí, ke sjednocení těch, kteří by se normálně v takovou politickou sílu nespojili?

Těžko říct, jestli to přivedlo dříve apolitické lidi, i když to tak do jisté míry vypadá. Jedny levicové noviny udělaly v Madridu rozhovor s mladými dříve apolitickými lidmi, které při protestech zmlátila policie.[7] Všichni se radikalizovali, když fanatickou brutalitu policie viděli na vlastní oči. Zdá se, že také v Barceloně se velká část obyvatelstva mobilizovala kvůli uvěznění Haséla a hněvu vůči monarchii a španělskému státu vůbec. Jak už jsem řekl, vychází to však ze širšího napětí, které tu bylo už před covidovou krizí a krize ho ještě zvýšila: vyvolává ho autoritativní směřování státu v posledních pěti letech, očividná zkorumpovanost královské rodiny, obroda fašismu ve španělské společnosti a deziluze z parlamentní levice a policejní brutality. Zbývá zjistit, jestli tyto nepokoje a reakce na útlak přerostou ve větší boj schopný vážně čelit španělskému státu.

Rozhovor připravilo řecké Radio Fragmata a byl zveřejněn na webu Enough 14.

Poznámky:
[1] Katalánsko je poloautonomní region na severovýchodě Pyrenejského poloostrova. Po léta zde existuje mezi velkou částí obyvatelstva (od pravice po levici, od buržoazie po dělnictvo) velké úsilí o odtržení od Španělska.
[2] Ve Španělsku vládla v letech 1939 až 1975 fašistická nacionální katolická diktatura, která skončila až přirozenou smrtí svého vůdce Francisca Franca. Na rozdíl od zemí jako Německo nebo Itálie fungovala tato diktatura i po druhé světové válce a nebyla nikdy poražena. Namísto toho Španělsko vstoupilo do takzvaného „Přechodu“, tedy období demokratizace španělského státu, přičemž zločiny starého režimu zůstaly nepotrestány a mnohé z jeho struktur a zákonů zůstaly netknuty. V posledních letech svého života Franco připravoval Juana Carlose I., vnuka posledního španělského krále, aby se vrátil na trůn jako oficiální dědic španělské koruny. Dva dny po Francově smrti se stal Juan Carlos oficiálně králem. Zkorumpovaná monarchie a nová demokracie, která vzešla poměrně plynule z Francovy diktatury, zanechala Španělsko s mnoha kulturními, politickými a sociálními problémy fašistické éry, které uvnitř společnosti dál zahnívají.
[3] GRAPO byla marxisticko-leninská ozbrojená skupina velmi aktivní v posledních letech Francova života a v raných osmdesátých letech.
[4] Modrá divize (Division Azul) byla jednotka dobrovolníků z řad španělských vojáků, které Franco poslal bojovat po boku nacistů na východní frontě během druhé světové války. V některých částech Španělska stále stojí jejich sochy a ulice nesou jejich jména.
[5] Nos habéis enseñado que ser pacíficos es inútil.
[6] Tyto protesty se rychle a mohutně rozrostly, byly velmi agresivní a potýkaly se s extrémní policejní brutalitou. Protesty se šířily a vedly k rozsáhlým pouličním nepokojům napříč různými sektory včetně aktivistů z radikálního hnutí za nezávislost, anarchistů a mládeže, a překročily tak úzký rámec běžného separatistického hnutí.
[7] https://www.elsaltodiario.com/libertad-expresion/jovenes-golpeados-en-sol-denuncian-la-represion-sufrida

6.4.2021 Zahraniční sekretariát AF

Represe Ze světa