Vzpomínka „pragmatického“ anarchisty na okolnosti Kronštadtského povstání

Viktor Serge (1890–1947) se narodil jako Viktor Lvovič Kibalčič ruským rodičům, žijícím v exilu v Bruselu. V mládí se stal anarchistou, za což byl několikrát vězněn. Po skončení první světové války byl „expatriován“ do Sovětského Ruska. Když přijel do Petrohradu, zamrzlého, hladovějícího a obklíčeného hlavního města, obešel nejprve anarchisty a socialisty, než se rozhodl pracovat s bolševiky, což považoval prakticky za jediný možný způsob jak udržet při životě revoluci, zatímco doufal, že ji ovlivní v anarchistickém duchu, až dosáhne svého vítězství…

Anarchisté v Rusku

Zblízka jsem sledoval drama anarchismu, které s Kronštadtským povstáním nabývalo historického významu. Během druhého kongresu Komunistické Internacionály jsem sledoval vyjednávání, která s Leninem vedl Benjamin Markovič Alejnikov, bývalý emigrant, matematik, sovětský obchodník v Holandsku a anarchistický intelektuál; jednali o možnosti spolupráce s anarchisty. Lenin se tvářil příznivě, nedávno přijal přátelsky Nestora Machna; Trockij považoval později, mnohem později (myslím, že v roce 1938…) za nezbytné vylíčit, že Lenin a on přemýšleli o tom uznat oblast ovládanou anarchistickým rolnickým hnutím na Ukrajině, jehož byl Machno vojenským velitelem, za autonomní území. Bylo by to spravedlivé, šikovné a možná by tento velkorysý postoj uchránil revoluci před tragédií, k níž jsme směřovali. Na Čičerinově Komisariátu pro zahraniční záležitosti pracovali dva prosovětští, pilní a schopní anarchisté: Herman Sandomirskij, mladý učenec a bývalý trestanec, kdysi ve Varšavě odsouzený k trestu smrti, a Alexandr Šapiro, kritický duch s mírnou povahou. Kameněv, předseda moskevského Sovětu, nabídl anarchistům úplnou legalizaci hnutí, včetně jejich tisku, klubů i knihoven, pod podmínkou, že se anarchisté sami zaregistrují a vyčistí své prostředí, v němž se to hemžilo buřiči, nezvladatelnými živly, polovičními blázny a několika autentickými, špatně maskovanými kontrarevolucionáři. Většina anarchistů tuto myšlenku organizace a kontroly s hrůzou odmítla: „Cože, máme snad i my vytvořit nějakou stranu?“ Raději riskovali zmizení a ztrátu svého tisku a svých společenských prostorů. Jeden z jejich vůdců, Gordin, vynalezl v tom bouřlivém roce 1918 nový univerzální jednoslabičný jazyk Ao; další, Jefim Jarčuk, výrazná postava mezi kronštadtskými námořníky, byl ve vězení v Butyrkách, kde ho trápily kurděje; třetí, Nikolaj Rogdajev, řídil v Turkestánu sovětskou propagandu; čtvrtý, Novomirskij, bývalý terorista a trestanec, vstoupil do strany a nyní se mnou pracoval jako korektor u Zinověva, dalšího podivně horlivého neofyta; pátý, Grosman-Roščin, kdysi (1906) teoretik „terorismu bez motivu“, který měl zaútočit na starý režim kdykoli a kdekoli, se stal syndikalistou a přítelem Lenina a Lunačarského; vypracoval anarchistickou doktrínu diktatury proletariátu; a konečně můj starý přítel Appolon Karelin, úžasný stařec, kterého jsem poznal v Paříži, v jednom pokojíku v Rue d’Ulm; věnoval se studiu kooperace a byl nyní členem Všeruské exekutivy Sovětů. Se svou plavovlasou družkou žil v malém pokoji v bývalém hotelu National (nyní Dům Sovětů), byl sešlý věkem, slábl mu zrak, měl mohutný bílý plnovous, na starožitném psacím stroji vyťukával jedním prstem svou velikou knihu Proti trestu smrti a hlásal federaci svobodných komun. Skupina, která už byla téměř získána pro komunismus, vynalezla „univerzalistický anarchismus“ (Askarov); jiná, kropotkinovská, neviděla jiné řešení než volnou kooperaci (Atabekian). Vsevolod Voline zůstával ve vězení. Když se tito lidé spojili, pak jen proto, aby vyhlásili: „Bojujeme za zrušení všech státních hranic a omezení. Prohlašujeme: celá země patří všemu lidu!“ (Konference Moskevské anarchistické unie, prosinec 1919). Bolševici je považovali za „maloburžoazní utopisty“, jejichž existence je neslučitelná s rozvojem „vědeckého socialismu“. Pro čekisty, stižené psychózou autority, se tito představitelé „maloburžoazie“ stali proti své vůli bandou kontrarevolucionářů.

Rolnická armáda z Guljaj Polje

Gorkij to často opakoval: charakter ruského lidu, formovaný jak podrobením se carskému despotismu, tak i odporem proti němu, má v sobě sklony k antiautoritářství, to znamená prvek spontánního anarchismu. Mezi ukrajinskými rolníky vedl tento duch vzpoury, schopnost sebeorganizace, láska k lokální volnosti a svobodě a nutnost spoléhat se při obraně před nebezpečím jen sami na sebe, ke zrodu mimořádně vitálního a mocného hnutí, ke vzniku „Rolnické armády“, která se utvořila v okolí Guljaj Polje. Anarchistická konfederace Alarm (Nabat), inspirovaná Vsevolodem Volinem a Aaronem Baronem, dodala tomuto hnutí ideologii: ideologii třetí, anarchistické revoluce. Nestor Machno, vesnický učitel nedávno propuštěný ze žaláře, piják, ranař a věčně neupravený idealista, se ukázal být rozeným stratégem. Někdy měl pod svým velením i několik desítek tisíc bojovníků. Zbraně získali tak, že je sebrali nepřátelům. Jeho povstalci občas nastupovali do bitvy jen s jednou puškou pro dva nebo tři muže; a puška šla z rukou umírajícího do rukou živého. Machno vybavil svoji pěchotu lehkými selskými povozy, což jí zajišťovalo ohromnou mobilitu. Vymyslel také taktiku zakopávání zbraní a dočasného rozpouštění svých oddílů, jejichž příslušníci mohli jako neozbrojení civilisté snadno překračovat bojové linie a na jiném místě zase dříve ukryté zbraně vykopat a vynořit se tam, kde je nikdo nečekal. V září 1919 uštědřil u Umanu generálu Děnikinovi porážku, ze které se generál už nikdy nevzpamatoval. Byl to „baťko“, „tatíček“ a vůdce. Když po něm železničáři v Jekatěrinoslavi (Dněpropetrovsku) žádali, aby jim vyplácel mzdu, odpověděl jim: „Organizujte se a sami provozujte železnici. Já ji nepotřebuju.“ Jeho sláva mezi lidmi po celé Rusi byla a zůstávala obrovská. V říjnu 1920, když baron Wrangler stále ještě držel Krym, byla podepsána spojenecká dohoda mezi Machnovou Černou armádou a Rudou armádou pod velením Bély Kuna, Frunzeho a Guseva. Dohoda počítala s amnestií pro všechny anarchisty v celém Rusku a s legalizací jejich hnutí. Černá kavalerie prolomila linie Bílých a pronikla na Krym; toto vítězství, spolu s tím, jak Frunze a Blucher dobyli Perekop, definitivně zpečetilo osudu Bílého Krymu, jehož režim nedávno předtím uznaly Velká Británie a Francie.

Perzekuce anarchistů

V Petrohradě a v Moskvě mezitím anarchisté připravovali svůj kongres. Ale sotva bylo dosaženo společného vítězství, byli najednou všichni masově pozatýkáni Čekou (listopad 1920). Vítězové z Krymu, Karetnik, Gavrilenko a další, byli zastřeleni. Machno, obklíčený v Guljaj Polji, se bránil jako šílený, probil si cestu ven a pokračoval v odboji až do srpna 1921. (Později byl internován v Rumunsku, v Polsku, v Dantzigu [dnešní Gdaňsk leží v Polsku, ovšem mezi válkami město patřilo Německu] a skončil jako tovární dělník v Paříži). Tento nepochopitelný postoj bolševické moci, která před očima neobyčejně statečné rolnické menšiny rozcupovala své vlastní sliby, měl strašlivě demoralizující účinek: v tom spatřuji jednu z hlavních příčin Kronštadtského povstání. Občanská válka pomalu končila a rolníci, vyčerpaní neustálými rekvizicemi, přitom dospěli k závěru, že s „komisaři“ není žádná dohoda možná.

Jinou vážnou věcí bylo, že mnoho dělníků, a mezi nimi i nemálo komunistů, si myslelo v podstatě totéž. „Dělnická opozice“, vedená Šljapnikovem, Alexandrou Kolontajevovou a Medveděvem, se domnívala, že jestliže strana nedokáže provést radikální změny v organizaci práce, jestliže nezajistí odborům svobodu a skutečnou autoritu a jestliže se ihned nevydá cestou opravdové sovětské demokracie, bude revoluce ztracena. Vedl jsem se Šljapnikovem na toto téma dlouhé rozhovory. Bývalý hutník, jeden z mála bolševiků, kteří se v Petrohradě účastnili revoluce v únoru a březnu 1917, si zachoval, i když byl u moci, své smýšlení, svůj způsob oblékání i svou práci dělníka. Nevěřil funkcionářům, tomu „davu nenasytných žroutů“, pochyboval o Kominterně, viděl v ní příliš mnoho parazitů, hladových po penězích. Byl zavalitý a neohrabaný, s velkou kulatou hlavou a knírem pod nosem, a když jsem se s ním setkal, byl již značně zahořklý. Diskuse o odborech, ve kterých se vášnivě angažoval, nevedly téměř k ničemu. Trockij navrhoval spojení odborů a státu. Lenin trval na zachování principu odborářské autonomie a práva na stávku, ale s úplným podřízením odborů straně. Pomalu je zadupávali. Zúčastnil jsem se debaty v jednom z petrohradských obvodů a byl jsem zděšený, když jsem viděl, jak byla zfalšována „většina“ hlasů ve prospěch Lenina a Zinověva. Nic se tím neřešilo. V listopadu a prosinci 1920 se každý den ve Smolném paláci probírala otázka nějakého incidentu v dílnách, nějaká stávka nebo vypískání stranických agitátorů.

Smrt Kropotkina

V únoru 1921 zemřel v Dmitrovu nedaleko Moskvy stařičký Kropotkin. Nesnažil jsem se ho navštívit, bál jsem se, že by to bylo bolestné setkání; stále věřil, že bolševici byli financováni německými penězi atd. Jelikož jsme věděli, že žije ve studeném a tmavém domě, pracuje na své Etice a odpočívá při hře na piáno, poslali jsme mu, mí přátelé a já, přepychový balík svíček. Znal jsem obsah jeho dopisů Leninovi o znárodnění obchodu s knihami a o bolševické netoleranci. Budou-li jednou publikovány, bude očividné, s jakou jasnozřivostí Kropotkin odhalil nebezpečí kontroly myšlení. Vydal jsem se do Moskvy, abych pomohl s organizací jeho pohřbu. Byly to pohnuté dny, dny třeskutého mrazu v době velkého hladu. Byl jsem jediný člen strany, kterého mezi sebe anarchisté přijali jako kamaráda. Okolo těla věhlasného starého muže, vystaveného v sloupové síni Domu odborů, se množily incidenty, navzdory taktu a dobré vůli, jež projevoval Kameněv. Všude dopadal stín Čeky, ale hustý a zarputilý zástup proudil dovnitř a pohřební ceremonie se proměnila ve významnou manifestaci. Kameněv slíbil na jeden den propustit všechny uvězněné anarchisty: tak přišli Aaron Baron a Jarčuk a drželi stráž u tělesných ostatků mrtvého. S ledovou tváří, vysokým, odhodlaným čelem, úzkým nosem a sněhobílým plnovousem připomínal Kropotkin spícího mága, zatímco okolo něj šeptaly zlostné hlasy, že Čeka porušila Kameněvův slib, že ve vězeních se rozhodli zahájit hladovku, že byl právě uvězněn ten a ten, že popravy zastřelením na Ukrajině stále pokračují… Pracná vyjednávání, aby se mohl nést černý prapor či aby mohly zaznít proslovy nad hrobem, vyvolala v zástupu další vlny hněvu. Dlouhý průvod, orámovaný studenty, kteří se drželi za ruce a dělali podél cesty řetěz, se vydal na pochod směrem k Novoděvičímu hřbitovu za doprovodu sborového zpěvu a pod černými prapory s nápisy odsuzujícími tyranii. Na hřbitově, v průzračném světle zimního slunce, byl otevřen hrob pod zcela stříbrnou břízou. Delegát bolševického ústředního výboru Mostovenko a delegát Exekutivy Kominterny Afred Rosmer mluvili smířlivým tónem. Aaron Baron, zatčený na Ukrajině, který se měl večer vrátit znovu do vězení, aby z něj už nikdy nevyšel, napřímil svou vyzáblou a vousatou siluetu se zlatými brýlemi a nemilosrdně vykřičel své protesty proti novému despotismu, proti katům, pilně se činícím v hlubokých kobkách, proti veškeré té hanbě, vržené do tváře socialismu, proti vládnímu násilí, zadupávajícímu revoluci do země. Zdálo se, jako by tento neohrožený a strhující řečník zaséval zárodky nové vzpoury. Vláda založila Kropotkinovo muzeum, jeho jménem pojmenovala školy, přislíbila vydávání jeho knih… (10. února 1921)

Za stěnou lží

Uplynulo osmnáct dnů. V noci z 28. na 29. února mě vzbudilo zvonění telefonu ve vedlejším pokoji hotelu Astoria. Chvějící se hlas mi sdělil: „Bílí se zmocnili Kronštadtu. Je vyhlášena všeobecná mobilizace.“ Ten, kdo mi tuto hroznou zprávu oznámil – hroznou, protože znamenala bezprostřední ohrožení Petrohradu –, byl Zinověvův švagr Ilja Jonov.

- Kteří bílí? Kde se tam vzali? To je neuvěřitelné!

- Generál Kozlovski.

- A naši námořníci? Co místní sovět? Čeka? Dělníci ve zbrojnici?

- Nic víc nevím.

Zinověv byl na poradě Revoluční rady Rudé armády. Běžel jsem na Výbor druhého obvodu. Spatřil jsem tam jen zachmuřené tváře. „Je to nepochopitelné, ale je to tak. – Dobře, říkám, všichni musí hned mobilizovat!“ Vyhýbavě mi odpovídají, že to se již stalo, ale že se čeká na instrukce Petrohradského výboru. Zbytek noci jsme strávili s několika kamarády studiem mapy Finského zálivu. Dozvěděli jsme se, že řada drobných stávek se slila dohromady a zaplavila celé předměstí. Bílí před námi a v zádech hlad a stávky! Když jsem za rozbřesku odcházel, potkal jsem starou služku z hotelového personálu, jak se tiše a potají vykrádá z hotelu se všemi svými věcmi.

- Kam jdete tak brzo ráno, babičko?

- Ve městě to zavání malérem. Všechny vás povraždí, synku nebohý, a znova všechno rozkradou. Tak si raději odnáším věci pryč.

Malé plakátky, vylepené na zdech v zatím ještě pustých ulicích, oznamovaly, že kontrarevolucionář generál Kozlovski se pomocí zrádného spiknutí zmocnil Kronštadtu a proletariát je volán do zbraně. Ale ještě předtím, než jsem se vrátil na obvodní výbor, potkával jsem kamarády, vybíhající se svými revolvery, kteří mi řekli, že je to odporná lež, že se vzbouřili námořníci, že je to vzpoura flotily a je vedená sověty. To nebylo o nic lepší, možná dokonce naopak. Nejhorší bylo, že nás paralyzovala oficiální lež. Že by nám naše strana takhle lhala, to se ještě nikdy nestalo. „Je to nutné,“ říkali někteří, nicméně naprosto zdrcení, „pro uklidnění veřejnosti…“ Stávka byla téměř generální. Nebylo jasné, jestli vůbec pojedou tramvaje.

Téhož dne jsme se s mými přáteli z frankofonní komunistické skupiny (vzpomínám si, že tam byli Marcel Body a Georges Helfer) rozhodli, že nenastoupíme do zbraně a nebudeme bojovat ani proti hladovým stávkujícím dělníkům, ani proti námořníkům, kterým došla trpělivost. Na Vasiljevském ostrově jsem viděl dav, tvořený převážně ženami, které stály na bílé, zasněžené ulici a bránily v cestě a pomalu zatlačovaly zpět kadety z vojenského učiliště, kteří byli vysláni, aby uvolnili vstupy do továren. Byl to tichý a smutný dav, který mluvil ke kadetům o bídě, který je nazýval bratry a žádal je o pomoc. Kadeti vyndávali z kapes chleba a dělili se o něj. Organizace generální stávky se připisovala menševikům a levým eserům.

V dělnických předměstích se šířily letáky, které informovaly o požadavcích Kronštadtského sovětu. Byl to program obnovení revoluce. Shrnu jeho obsah: nové volby do sovětů tajným hlasováním, svoboda slova a svoboda tisku pro všechny revoluční strany a skupiny, svobodné odbory, propuštění všech revolučních politických vězňů, zrušení oficiální propagandy, zastavení rekvizic na venkově, svobodu pro všechny řemeslníky, okamžité uvolnění blokády měst, která bránila lidem, aby se sami zásobovali potravinami z venkova. Kronštadtský sovět, posádka kronštadtské pevnosti a námořníci 1. a 2. eskadry se vzbouřili, aby tento program prosadili.

Pravda prosakovala postupně, kousek po kousku, hodinu za hodinou, skrze kouřovou clonu tisku, doslova chrlícího bezuzdé lži. A byl to náš tisk, tisk naší revoluce, první socialistický, to znamená nepodplatitelný a nestranný tisk na světě! Až dosud používal vůči svým nepřátelům jistou dávku překrucování a demagogie, jež byla ovšem vášnivě upřímná. Mohlo se jednat do značné míry o poměrně čestný boj a v každém případě to bylo pochopitelné. Nyní lhal systematicky. Leningradská pravda psala, že komisař Kuzmin, sloužící u flotily a v armádě, byl v Kronštadtu uvězněn, byl vystaven brutálnímu zacházení a jen o vlásek unikl trestu smrti, který měl být vykonán na písemný rozkaz kontrarevolucionářů. Znal jsem Kuzmina, který byl expertem ve svém oboru, energický a pracovitý voják, šedivý od hlavy po paty, od uniformy po vrásčitou tvář. „Uprchl“ z Kronštadtu a vrátil se do Smolného paláce. „Stěží uvěřím,“ řekl jsem mu, „že vás chtěli zastřelit. Viděl jste opravdu ten rozkaz?“ Zaváhal a znejistěl: „Ale no tak, všichni stále trochu přehánějí. Byl to jen malý kus papíru s výhrůžkami…“ Bylo mu z toho zkrátka jen trochu horko, nic víc. Ale ačkoli Kronštadtské povstání neprolilo ani kapku krve, uvěznilo pouze několik komunistických funkcionářů a zacházelo s nimi ohleduplně (velká většina komunistů, několik stovek, se přidala k povstání, což ukázalo rozkolísanost stranických kádrů), zrodila se legenda o chystaných, i když neuskutečněných popravách.

Fámy hrály ostatně v celém tomto dramatu osudnou roli. Oficiální tisk tajil vše, co nebylo úspěchem a chválou režimu, a Čeka pracovala v absolutní temnotě, takže hrůzyplné fámy vznikaly každou chvíli. V důsledku stávek v Petrohradě se v Kronštadtu šířily zvěsti o masovém zatýkání stávkujících dělníků a o tom, že v továrnách zasahuje vojsko. V zásadě to byly fámy, ačkoli Čeka nepochybně pokračovala, jak bylo zvykem, v nesmyslném zatýkání a obvykle i zbytečně dlouhém věznění. Potkával jsem téměř denně tajemníka petrohradského výboru Sergeje Zorina a věděl jsem, jak ho ty nepokoje trápí, jak pevně je rozhodnutý nepoužít v dělnických čtvrtích násilí a že za jedinou účinnou zbraň v této situaci považuje agitaci: aby ji posílil, zajistil vagony potravin. Se smíchem mi vyprávěl, jak se jednou sám ocitl ve čtvrti, kde pravicoví eseři s úspěchem vykřikovali heslo: „Ať žije Konstituanta!“ (což jasně znamenalo: „Pryč s bolševismem!“) „Oznámil jsem příjezd několika vagonů potravin,“ líčil mi nadšeně, „a v mžiku oka se celá situace obrátila.“ Vypovězení poslušnosti v Kronštadtu v každém případě začalo jako projev solidarity s petrohradskými stávkujícími dělníky a kvůli pověstem, vesměs lživým, o jejich násilném potlačování.

Pokusy o zprostředkování

Hlavními viníky, jejichž hrubá neomalenost vzpouru vyprovokovala, byli Kalinin a Kuzmin. Kalinin, předseda Všeruského ústředního výkonného výboru, který byl kronštadtskou posádkou přivítán s hudbou a zdravicemi, námořníky poté, co byl seznámen s jejich požadavky, označil za darebáky, egoisty a zrádce a vyhrožoval jim nemilosrdným potrestáním. Kuzmin křičel, že porušování disciplíny a zrada budou rozdrceny železnou rukou diktatury proletariátu. Oba byli vypískáni; roztržka byla zpečetěna. Byl to pravděpodobně Kalinin, který si cestou zpět do Petrohradu vymyslel „bílého generála Kozlovského“. Od prvního okamžiku, kdy bylo možné konflikt ještě snadno utišit, se tedy vůdcové bolševiků nesnažili o nic jiného než o použití síly. Později jsme zjistili, že všechny delegace, vyslané z Kronštadtu k petrohradskému Sovětu i k obyčejným lidem, skončily ve věznici Čeky.

Během rozhovorů, jež jsem každý večer vedl s americkými anarchisty, kteří právě dorazili, s Emmou Goldmanovou, Alexandrem Berkmanem a s mladým tajemníkem Svazu ruských dělníků v USA Perkusem, se zrodila myšlenka zprostředkování. Mluvil jsem o tom s několika soudruhy ze strany. Odpověděli mi: „To nebude k ničemu. Jsme vázáni stranickou disciplínou, a ty ostatně také.“ Rozčílil jsem se: „Člověk může ze strany odejít!“ Chladně a uměřeně mi odpověděli: „Bolševik svou stranu neopouští. A navíc, kam bys šel? Jsme tu přece jediná strana.“ Anarchistická skupina pro zprostředkování se sešla u mého tchána Alexandra Rusakova. Neúčastnil jsem se tohoto setkání, protože bylo rozhodnuto, že na této iniciativě se budou podílet jen anarchisté kvůli vlivu, jaký měli v rámci Kronštadtského sovětu, a před sovětskou vládou za ni převezmou odpovědnost výhradně američtí anarchisté. Emma Goldmanová a Alexander Berkman byli u Zinověva vřele přijati, protože jejich vystupování mělo váhu, mluvili jménem stále ještě významné frakce světového proletariátu. Jejich zprostředkování ovšem naprosto zkrachovalo. Zinověv jim na oplátku nabídl všechny své prostředky, aby ve zvláštním vagonu procestovali celé Rusko: „Dívejte se a pochopíte.“ Většina ruských „prostředníků“, snad kromě mne, byla zatčena. Za tuto shovívavost vděčím sympatiím Zinověva, Zorina a několika dalších, a také své pověsti bojovníka francouzského dělnického hnutí.

Po dlouhém váhání a s pocitem nevýslovné úzkosti jsme se nakonec, moji přátelé a já, přihlásili ke stanovisku strany. Vysvětlím proč. Kronštadt byl v právu. Kronštadt měl být začátkem nové, osvobozující revoluce, která by přinesla lidovou demokracii: „Třetí revoluce!“ volali někteří anarchisté s hlavou plnou dětinských iluzí. Ale země byla naprosto vyčerpaná, výroba se téměř zastavila, neexistovaly už žádné rezervy, dokonce ani psychické rezervy v náladě lidových mas. Proletářská elita, utvářená v boji se starým režimem, byla doslova zdecimována. Strana, která se rozrostla přívalem těch, co prahli po moci, vzbuzovala jen málo důvěry. Z ostatních stran zbyly jen mizivé zbytky aktivistů, jejichž akceschopnost byla navíc značně pochybná. Během několika týdnů by se tyto strany jistě mohly dát znovu dohromady, ale jen tak, že by do sebe začlenily tisíce zatrpklých, nespokojených a rozhněvaných, kteří již rozhodně nebyli, na rozdíl od roku 1917, nadšenými stoupenci čerstvé revoluce. Sovětská demokracie postrádala elán, vedení i organizaci a za sebou měla jen masy hladových a zoufalých lidí.

Bolševické moci se nesmí odporovat

Lidová kontrarevoluce si přeložila požadavek svobodně volených sovětů do hesla „sověty bez komunistů“. Kdyby padla bolševická diktatura, nastal by v krátké době chaos a v důsledku chaosu by došlo ke vzbouření rolníků, masakru komunistů a návratu emigrantů, což by nakonec vyústilo v jinou, tentokrát nevyhnutelně antiproletářskou diktaturu. Depeše ze Stockholmu a Talinu potvrzovaly, že emigrace uvažovala stejným způsobem. Mimochodem, tyto depeše jen utvrdily bolševické vedení ve snaze potlačit Kronštadt co nejrychleji a za jakoukoli cenu. Nebyly to žádné abstraktní úvahy. Věděli jsme, že jen v evropské části Ruska existuje přinejmenším padesát ohnisek rolnických povstání. Na jih od Moskvy vyhlásil Antonov, místní učitel a pravicový eser, zrušení sovětského režimu a obnovení Ústavodárného shromáždění, a v Tambovské oblasti měl k dispozici dobře organizovanou armádu několika desítek tisíc rolníků. Vyjednával s bílými. (Tuchačevskij potlačí toto Vendée v polovině roku 1921.) Za těchto okolností musela strana ustoupit, uznat, že ekonomický režim byl nesnesitelný, ale nemohla se vzdát moci. „I přes své chyby a zneužívání moci,“ napsal jsem, „je bolševická strana v této chvíli největší organizovanou, rozumnou a spolehlivou silou, které je nutno, navzdory všemu, projevit důvěru. Revoluce nemá jiný základ a není již schopna úplné obnovy.“

Politbyro se rozhodlo s Kronštadtem vyjednávat, později mu předložilo ultimátum a jako poslední možnost vydalo rozkaz k útoku na pevnost a na křižníky uvězněné v ledu. Po pravdě řečeno, k žádnému vyjednávání nedošlo. Ultimátum, podepsané Leninem a Trockým, bylo vyvěšeno na plakátech a bylo koncipováno odporným slovníkem: „Vzdejte se, nebo vás postřílíme jako králíky.“ Trockij do Petrohradu nedorazil a jednal pouze v rámci Politbyra.

Současně s tím, jak byli krátce po společné revoluci postaveni mimo zákon anarchisté, prohlásila Čeka někdy koncem podzimu nebo začátkem zimy za nezákonné i menševické sociální demokraty – obvinila je v opravdu děsivém oficiálním komuniké ze „spolčování s nepřítelem, organizování sabotáží na železnici“ a dalších nehorázností, formulovaných v tomto odporném stylu. Vůdcové bolševiků se z toho sami červenali; krčili rameny a říkali: „Čeka šílí!“, ale pro nápravu neudělali nic a omezili se na sliby menševikům, že nebudou zatčeni a že vše se nějak samo urovná. Vůdcové menševiků Theodor [Fjodor] Dan a Abramovič v Petrohradě zatčeni byli. Čeka, kterou v té době řídil, pokud mne paměť neklame, Semjonov, zrzavý drobný dělník, příkrý a nevzdělaný, je chtěla zastřelit, neboť v nich viděla organizátory prakticky generální stávky. S největší pravděpodobností to byla lež, protože stávka byla tak ze tří čtvrtin spontánní. Měl jsem právě za sebou konflikt se Semjonovem ohledně dvou studentů, s nimiž bylo špatně nakládáno a byli drženi v ledových celách. Apeloval jsem na Gorkého, který okamžitě intervenoval u Lenina, aby menševické vůdce zachránil. Jakmile byl upozorněn Lenin, byli zcela jistě v bezpečí. Ale několik nocí jsme se o ně třásli strachy.

Počátkem března začala Rudá armády svůj útok po ledu na Kronštadt. Dělostřelectvo z křižníků a z pevnosti zahájilo na útočníky, maskované v bílých kombinézách, palbu. Ohromné ledové kry se převracely a unášely s sebou do temných hlubin svůj lidský náklad. Začal ten nejhorší bratrovražedný boj.

Leninův termidor

Desátý sjezd strany, který se mezitím sešel v Moskvě, zrušil na Leninův návrh systém rekvizic, to znamená „válečný komunismus“, a vyhlásil Novou ekonomickou politiku, NEP; všechny ekonomické požadavky Kronštadtu byly splněny! Spolu s tím ovšem Sjezd šikanoval opozici. Dělnická opozice byla označena za „anarchisticko-syndikalistickou úchylku, neslučitelnou se směřováním strany“, ačkoli s anarchismem neměla vůbec nic společného. Sjezd mobilizoval všechny přítomné – mezi nimi i mnoho představitelů opozice – do boje proti Kronštadtu! Bývalý kronštadtský námořník a člen krajně levicového komunistického křídla Dybenko a vůdce skupiny „demokratického centralismu“ spisovatel a voják Bubnov se vydali bojoval na led proti povstalcům, jimž v hloubi svého srdce dávali za pravdu. Tuchačevskij připravoval závěrečný útok. V těchto temných dnech řekl Lenin jednomu mému příteli doslova: „Je to termidor. Ale gilotinovat se nenecháme. Provedeme termidor sami!“

Událost v Oranienbaumu, o které, pokud vím, nikdo nemluvil, přivedla málem Kronštadt na dosah vítězství, které by si kronštadtští námořníci asi nepřáli. Byl jsem toho očitým svědkem. Tajemník petrohradského výboru, velký blonďatý Viking Sergej Zorin pozoroval, že pozice zaujímané jedním z velitelů pěchoty nemají žádné logické opodstatnění. Po dvou dnech bylo jisté, že jde o spiknutí. Celý jeden regiment, odhodlaný být solidární s Kronštadtem, se točil kolem dokola a vyzýval armádu ke vzpouře. Zorin jej ihned doplnil spolehlivými muži, zdvojnásobil pozice hlídek a počet stráží, a nechal zatknout velitele regimentu. Ten, bývalý důstojník carské armády, se vyznačoval nemilosrdnou upřímností: „Čekal jsem na tuto chvíli celé roky. Vy vrazi Ruska, nenávidím vás! Prohrál jsem všechno a můj život už pro mne nic neznamená.“ Byl zastřelen jako nemálo dalších. Jeho regiment byl ke Kronštadtu převelen z polské fronty.

Bylo nutné celou věc ukončit, než roztaje led. Rozhodující útok po ledu, který Tuchačevskij zahájil 17. března, skončil odvážným vítězstvím. Kronštadtští námořníci, kteří neměli příliš schopné důstojnictvo, nedokázali využít své dělostřelectvo (je pravda, že se mezi nimi nacházel bývalý důstojník Kozlovksi, ale do dění příliš nezasahoval a neměl téměř žádnou autoritu). Části povstalců se podařilo uniknout a dosáhnout finského pobřeží. Další se urputně bránili, od opevnění k opevnění, od ulice k ulici. Padli pod výstřely rudoarmějců se zvoláním: „Ať žije světová revoluce!“ „Ať žije komunistická internacionála!“ Stovky zatčených byly převezeny do Petrohradu a byli předáni do rukou Čeky, která je ještě o několik měsíců později po malých skupinkách stupidně a zločinně popravovala zastřelením. Tito poražení námořníci patřili tělem i duší k revoluci, vyjádřili utrpení a vůli ruského lidu, a NEP ukázal, že měli pravdu. Dzeržinskij nechal tomuto zdlouhavému masakru volný průchod.

Vůdcové kronštadtského povstání byli do té doby neznámí, vzešli z řadových námořníků. Jeden z nich, Petričenko, uprchl do Finska. Jiný, Perepelkin, se ocitl ve vězení spolu s mými přáteli, které jsem jel navštívit do staré věznice ve Špalerné ulici, jíž prošlo v minulosti tolik ruských revolucionářů, včetně Lenina a Trockého. Než zmizel nadobro, vyprávěl nám Perepelkin z hlubin své cely příběh celé této události.

Chmurný 18. březen! Deníky ráno vyšly s palcovými titulky oslavujícími výročí dělnického svátku, pařížské Komuny. A hřmící dělo od Kronštadtu zatím způsobovalo tlumené drnčení okenních tabulek. V kancelářích Smolného paláce zavládl mizerný pocit tísně. Lidé se vyhýbali tomu s kýmkoli promluvit, vyjma blízkých přátel, a každé vyřčené slovo bylo prosáklé hořkostí. Široké nábřeží Něvy se mi nikdy nezdálo tak zasmušilé a pusté. Je pozoruhodnou souhrou historických náhod, že ve stejný den, 18. března, ztroskotalo i komunistické povstání v Berlíně.

Ukázka z knihy Victora Serge Paměti revolucionáře. Francouzský originál Mémoires d’un révolutionnaire vyšel poprvé v nakladatelství Éditions du Seuil v Paříži v roce 1951. Překlad je pořízen z kritického vydání, které pro nakladatelství Robert Laffont připravil Jean Rière a které vyšlo pod titulem Mémoires d’un révolutionnaire et autre écrit politiques. 1980–1947 v Paříži v roce 2011. Ukázka je ze čtvrté kapitoly, nazvané „Nebezpečí je v nás samých (1920–1921)“, ve francouzském vydání na s. 599–609. Překlad -čp-. Mezititulky redakce.

18.3.2021 -čp-

History World