Анархистская федерация

Jak velký kokot je tvůj šéf?

Recenze na knihu propagující větší podíl zaměstnanců na řízení provozu

obálka

Se zájmem jsme si objednali recenzní výtisk knihy majitele několika barů a podnikatele Jana Vlachynského Šéfové jsou kokoti, v níž vysvětluje, proč by měli mít zaměstnanci možnost pracovat svobodně. V graficky vyvedené knížce autor v několika kapitolách představuje paletu principů a tipů, co (ne)dělat v roli šéfa (nemít vize, nestresovat, nevyhazovat zaměstnance apod.), které vtipně glosuje a dochází k závěru, že pozice šéfa by ve firmě měla být co nejslabší.

Jak mohlo dojít k takovému zdánlivému paradoxu? V prvé řadě je třeba podotknout, že stále víc lidí si, často nevědomky, uvědomuje smysluplnost zaměstnanecké samosprávy, aniž by tušili něco o anarchistické praxi. I když to vypadá, že šéfové vlastně objevují Ameriku, aplikace solidárních a autonomních prvků v rámci pracovních kolektivů je prostě smysluplná už z logiky věci a jsou známy už stovky let a spousty projektů tak fungují už tady a teď. Autor knihy by byl možná překvapen, kdyby věděl, že kolektivy bez šéfů již v našem prostředí dlouhodobě existují. Ať už jde o pražské sociální bistro Střecha, brněnskou kavárnu Tři Ocásci či demokratické alternativní školy (Ježek bez klece, Gaudí apod.).

Odpor k jejich využití snad pramení spíše z ideologické předpojatosti. Jsem-li například liberálně-konzervativní majitel podniku, nebudu přece „nechávat pracující, aby vzali moc do vlastních rukou“. To zní přece příliš levičácky. A je úplně jedno, že by mi firma fungovala mnohem lépe. Přitom je evidentní, že dělník, který není neustále kontrolován, šikanován a penalizován, pracuje kreativněji a dělá méně chyb. Majitelé firem – pokud ke své funkci nepřijdou zděděním majetků – jsou zpravidla po letech v managementu zcela odtrženi od přímého kontaktu se zákazníky, a začnou-li diktovat zaměstnancům jejich práci, dochází k chybným rozhodnutím. A za jejich důsledky je nakonec potrestán zaměstnanec, který by bez vlády šéfů sám věděl lépe, co má dělat. Pouhá absence šéfů je samozřejmě od vize svobodné společnosti na hony vzdálená. K čemu nám bude rovnostářský kolektiv, který se stejně bude muset v konkurenčním prostředí sebevykořisťovat? K čemu nám je soukromý exekutor či policejní velitel, jehož zaměstnanci rozhodují horizontálním konsensem? Kdybychom z anarchismu zkrátka ponechali jen metodu, zůstal by anarchismus pouze olejem k lepšímu promazání soukolí nekonečné produktivity.

V určitých ohledech nicméně Vlachynský stále vězí ve starých stereotypech, které se mu nedaří překonat. Patří mezi ně zejména nutkavá ideologie neustálého růstu a posunu. Firma přitom pro udržení klientely může své produkty jen drobně vylepšovat či obměňovat. A spousta lidí naopak ocení bar, kde pokaždé najde to, na co je zvyklá. Druhým výrazným stereotypem je představa, že i přes výraznou zaměstnaneckou autonomii a kolektivní rozhodování je šéf tím, kdo nese konečnou odpovědnost. To ale znamená rozpor. Zaměstnanci mají v takovém modelu vždy tendenci vnímat svobodné prvky jako spíše kosmetickou záležitost představující určité demokratické divadélko. Svobodná práce s sebou nese i práci s chybou a s důsledky svých rozhodnutí. Toto vše ale musí být nutně spojeno se spoluvlastnictvím firmy. A právě otázku vlastnictví Vlachynský v knize vůbec neproblematizuje. Z publikace se tak nedozvíme, jakým způsobem si ve firmě rozdělují zisky, kdo ve firmě vlastní jaký podíl, koneckonců ani to, zda tam fungují odbory či zda zaměstnanci nějakým způsobem spolurozhodují o mzdách. Přitom anarchisticky či radikálně demokraticky spravovaná pracoviště se zpravidla neomezují jen na absenci šéfů, firmu či továrnu mnohdy vlastní (částečně či plně) sami zaměstnanci. Ať už bylo toto vlastnictví nabyto vzpourou (argentinský Zanon) či rozhodnutím majitelů (americký Taylor Guitars). Nejde přitom o nic převratného, v USA takto funguje až 20 % firem.

Zbývá otázka – v čem může být tato kniha inspirativní pro sociální anarchisty? V prvé řadě může poněkud probrat ze snů šéfy, kteří krachují, přestože sdírají zaměstnance z kůže sebevíc, byť některým expertům (třeba pan Krulec z Řízkárny) není pomoci. Hlavně ale může inspirovat a motivovat nás, povětšinou námezdně pracující, studenty či důchodce, abychom byli důraznější ve svých požadavcích – ať již ve školách či na pracovištích. A když zjišťujeme, že to jde bez šéfů v ekonomice, brzy přijdeme na to, že to půjde i v politice. Kokoti nejsou jen šéfové. Ale i prezidenti, premiéři či králové. Samosprávné prvky nás ale nesmí ukolébat k pocitu zadostiučinění, protože svobodná práce není možná ve chvíli, kdy proti sobě stojí vlastník a zaměstnanec, oba s vzájemně nesouměřitelnou ekonomickou mocí. Ale třeba autor knihy půjde dál, nechá se inspirovat již fungujícími sociálními experimenty a nakonec předá své bary do rukou těch, kteří v nich pracují.

 

Ukázka:

Když někdo odchází, má odcházet sám, ze svého rozhodnutí. Pokud je to někdo, komu to v týmu dlouhodobě nejde a pochopil to, oukej, to se stane. Přestal věřit, že to může fungovat. Jestliže nechce odejít sám, znamená to, že ještě někde existuje šance, která zůstala nevyužita. Znamená to, že ještě chtěl bojovat. A šéf je tu od toho, aby mu v tom pomohl.

Takže když bylo napětí v naší barové letní krizi největší, udělali jsme co? Ve zrychleném módu jsme provedli dva vyhazovy. Přesně tak, jak se to nedělá. A dostali jsme to pěkně a po právu sežrat. Narušili jsme dynamiku v týmu, narušili jsme důvěru, neměli jsme dost trpělivosti a nevyužili jsme všechny možnosti. Pár dalších lidí odešlo na protest a zbytek týmu nám dal pěknou čočku. V jistém smyslu to vlastně byla krásná ukázka soudržnosti týmu – všichni se spojili proti jednomu nepříteli. Jenže tím nepřítelem jsem byl já s Andrejem. Shit. Nic intenzivnějšího jsme nikdy nezažili.


Aktuální číslo měsíčníku A3

IAF/ИФА/IFA - Интернационал Анархистских Федераций
Сайт издательства Анархистской федерации

Что пишут на других сайтах

Поддерживаем