Anarchist Federation

Zemřel Alexandre Skirda (1942–2020)

Po dlouhé a těžké nemoci nás ve středu 23. prosince 2020 ve věku 78 let opustil historik anarchistického hnutí, překladatel a editor Alexandre Skirda.

Alexandre Skirda

Narodil se roku 1942 v Paříži jako syn ruských emigrantů. Jeho otec (žil v letech 1896–1967) pocházel z Charkova a považoval se za ruského patriota. Dobrovolně se v roce 1915 přihlásil do armády a absolvoval v Moskvě důstojnickou školu. V roce 1917 byl povýšen do vyšší důstojnické hodnosti. Po bolševickém převratu bojoval v armádě generála Kornilova a po jeho smrti byl spolu se zbytky donské armády evakuován. V bojích byl sedmkrát raněn a mimoto prodělal tyfus. Usadil se v Paříži, kde poté pracoval čtyřicet let jako taxikář a nevstoupil do žádné emigrantské organizace. Skirdova matka se narodila roku 1912 v Pskově. Její otec byl jako „buržoa“ odsouzen čekisty k smrti, ale jí se podařilo v roce 1919 z Ruska uprchnout, nejprve do Estonska a v roce 1931 nakonec do Francie.

Alexandre Skirda pracoval jako prodavač v knihkupectví a ve volném čase se věnoval historickému výzkumu. Pohyboval se mimo univerzitní a akademické kruhy, ale již v devatenácti letech založil spolu s přítelem, anarchistickým historikem Rolandem Biardem v roce 1961 skupinu Groupe d’Etudes et Action Anarchiste (Skupina anarchistických studií a anarchistické akce), která se aktivně spolupodílela například na vlně demonstrací proti francouzské válce v Alžírsku. Po roce 1968 patřil spolu s D. Guerinem a R. Biardem k zakladatelům skupiny Kronstadt, spadající pod Mouvement communiste libertaire (MCL; Anarcho-komunistické hnutí). Kvůli nesouhlasu s převládajícími tendencemi v MCL skupina v roce 1971 z Hnutí vystoupila a připojila se k Organisation révolutionnaire anarchiste (ORA; Revoluční anarchistická organizace).

Po velkou část svého života věnoval Skrida značnou energii překládání a publikování textů ruských revolučních anarchistů (jako byli Gorelik, Jarčuk či Machno). Jeho asi nejznámějším dílem jsou dějiny machnovského hnutí na Ukrajině v letech 1917–1921, vystavěné na životopisném příběhu jeho vůdce, Nestora Machna. Zájem o Ukrajinu, rodnou zemi jeho rodičů, a znalost jazyků Skirdovi umožnily důkladně poznat rolnické revoluční hnutí na jižní Ukrajině, jež bylo dědictvím několika staletí praxe přímé demokracie. V tomto díle Skirda ukazuje pokus, jak vytvářením svobodných komun vybudovat společnost bez státu, a také způsob, jakým později bolševický stát tyto komuny zničil, když nejprve eliminoval ukrajinskou revoluční povstaleckou armádu, která předtím dokázala porazit armády bílých. Kniha vyšla postupně ve třech vydáních, nejprve v roce 1982 pod názvem Nestor Makhno, le cosaque de l’anarchie, la lutte pour les soviets libres en Ukraine 1917–1921 (Nestor Machno, kozák anarchie, boj za svobodné sověty na Ukrajině v letech 1917–1921); druhé vydání z roku 1985 mělo titul Les Cosaques de la liberté, Nestor Makhno et la guerre civile russe (Kozáci svobody, Nestor Machno a ruská občanská válka); a konečně třetí a poslední rozšířené a přehlédnuté vydání vyšlo v roce 1999 (reedice 2003 a 2020) s názvem Nestor Makhno, le cosaque libertaire (1888–1934), La guerre civile en Ukraine, 1917–1921 (Nestor Machno, anarchistický kozák 1888–1934, Občanská válka na Ukrajině, 1917–1921; anglický překlad z roku 2004 zachovává název prvního vydání, ovšem jedná se o text posledního, třetího rozšířeného vydání). Kromě toho Skirda přeložil a vydal v roce 1984 výbor z Machnových textů (N. Makhno, La Lutte contre l’État et autre récits: 1925–1932 [Boj proti státu a jiné texty z let 1925–1932]) a v roce 2010 rozsáhlé Machnovy paměti: N. Makhno, Mémoires et écrits, 1917–1932.

Asi nejznámější Skirdovou knihou je ale jeho dílo o dějinách anarchismu, vyložených na historii usilování o organizaci anarchistických skupin a neustálém vyvažování individualistických a kolektivistických tendencí v hnutí. Kniha vyšla v roce 1987 pod názvem Autonomie individuelle et force collective: les anarchistes et lorganisation de Proudhon à nos jours (Individuální autonomie a kolektivní síla: anarchisté a organizace od Proudhona po naše dny). Proslulost si ovšem získala hlavně díky anglickému překladu, který pořídil v roce 2002 pro AK Press Paul Sharkey. Anglicky kniha vyšla pod názvem Facing the Enemy. A History of Anarchist Organization from Proudhon to May 1968.

Svůj zájem však Skirda neomezoval jen na striktně anarchistická témata. Mnozí trockisté se například ještě dnes ošívají, když slyší vyslovit jeho jméno. Nemohou mu odpustit, že před očima všech odhalil způsob, jak Rudá armáda, vyslaná Trockým, zničila pevnost Kronštadt, kde se námořníci pokusili zavést přímou federalistickou demokracii. Byla to první velká kniha Alexandra Skirdy Kronstadt 1921: prolétariat contre bolchévisme (Kronštadt 1921: proletariát proti bolševismu), vydaná v roce 1971. Kniha se postupně dočkala dvou dalších, doplněných vydání, opět s pozměněnými názvy: v roce 2012 s titulem Kronstadt 1921: prolétariat contre dictature communiste (Kronštadt 1921: proletariát proti komunistické diktatuře) a konečně v roce 2017 v nakladatelství Spartacus s titulem Kronstadt 1921: soviets libres contre dictature de parti (Kronštadt 1921: svobodné sověty proti diktatuře strany). Vydáním této knihy nepochybně naplnil poslední přání Stěpana Petričenka, předsedy kronštadtského prozatímního revolučního sovětu, který prohlásil: „Mohou zastřelit Kronštadtské, ale pravdu o Kronštadtu nikdy nezastřelí.“ Posledním výrazným příspěvkem Alexandra Skirdy k poznání historie kronštadtského povstání byl jeho překlad textu Jefima Jarčuka Kronštadt v Ruské revoluci (Efim Yartchouk, Kronstadt dans la révolution russe, 2018), vybavený rozsáhlým úvodem.

V posledním desetiletí publikoval Alexandre Skirda ještě tři pozoruhodná díla, která sice již značně přesahují obzor anarchistického hnutí, ale jejich vazbu na klíčové myšlenky anarchismu nelze popřít. První knihou, vydanou poprvé v roce 2010 a v druhém, rozšířeném a přehlédnutém vydání v roce 2016, je La traité des Slaves: l’esclavage des Blancs du VIIIe au VXIIIe siècle (Zacházení se Slovany: bělošské otroctví od 8. do 18. století). Skirda zde nejprve podává stručné dějiny otrokářství počínaje starým Egyptem až po dobu antického Řecka a Říma. Popisuje teoretické pozice raného křesťanství a islámu, díky nimž se tato náboženství vyhýbala formálnímu zákazu otroctví. Zejména požadavek žoldnéřského vojska byl po celou dobu středověku vyplňován obchodem s otroky. Skirda zde představuje fakt, známý historikům středověku, ale nepříjemný pro současné politické vyjadřování: základy západní křesťanské civilizace byly ve středověku vybudovány na obchodu se slovanskými otroky, jejichž prodej muslimské civilizaci naplnil zlatem truhlice křesťanských králů. Jako organizátoři a obratní znalci obřízky a kastrace se na tomto obchodu podíleli také rabíni a mohelové. Touto cestou byly od 8. do 18. století prodány miliony ukrajinských, polských a ruských otroků především do zemí arabského Maghrebu. Na závěr Skirda ukazuje, že otroctví plodí nutně také vzpouru. A byli to podle všeho především záporožští kozáci, kteří nejpevněji vystoupili proti svému zotročení a kteří ve svém centru, městě Sič, založili rovnostářskou a sociálně spravedlivou komunu, podporovanou rovněž společenstvím svobodných pirátů. Jako doklad vytrvalosti kozácké odbojné tradice cituje Skirda Machnovy vzpomínky, podle nichž mu matka často vyprávěla o záporožských kozácích a jejich starodávném svobodném společenství.

Druhým pozoruhodným dílem jsou Skirdovy rozsáhlé neortodoxní dějiny jiného Ruska Les Russies inconnues, Rouss, Moscovie, Bielorussie, Ukraine et Empire russe: des origines 862 a l’abolition du servage, 1861 (Neznámá Ruska: stará Rus, Moskevský stát, Bělorusko, Ukrajina a ruská říše: od počátků roku 862 do zrušení poddanství v roce 1861). Neznámé dějiny evropského východu sahají ve Skirdově podání k založení Kyjevské Rusi koncem 9. století, státu sjednocujícího homogenní slovanské osídlení v oblasti dnešního Běloruska, Ukrajiny a Ruska a složeného z nezávislých měst, spravovaných institucemi přímé demokracie, lidovými parlamenty nazývanými věče, především kvůli obraně před skandinávskými dobyvateli, Varjagy, přes různém rozmíšky, období Moskevského státu ve 13. století, mongolské nájezdy, pád Cařihradu a přesunutí východního křesťanství do Moskvy až po impérium Petra Velikého a vybudování nového hlavního města na dalekém severu za cenu nesmírných lidských obětí. Jsou to především ohromné dějiny ruského lidu, který se postupně odcizil sám sobě.

Třetí a poslední Skridovo dílo, které rozhodně stojí za připomenutí, je kniha z roku 2019, jež vyšla pod titulem Un plagiat „scientifique“: le copié-collé de Marx. Victor Considerandt, Le Manifeste de la démocratie (1843); Karl Marx, Le Manifeste communiste (1848) („Vědecký“ plagiát: Marxovo copy-and-paste. Victor Considerant, Manifest demokracie (1843); Karel Marx, Komunistický manifest (1848)). Skirda zde na základě podrobného srovnání ukazuje, do jaké míry lze Komunistický manifest, anonymně vydaný text z roku 1848, k jehož autorství se v roce 1872 přihlásili Marx s Engelsem, považovat za plagiát staršího textu Victora Consideranta Manifest demokracie roku 1843. Marxův podíl na autorství Manifestu byl zpochybněn již v roce 1899 gruzínským anarchistou Varlamem Čerkesovem a později také v roce 1901 francouzským germanistou Charlesem Andlerem v jeho historickém komentáři k tomuto spisu. Od té doby zůstávala otázka otevřenou. Skirdova studie přináší detailní komparaci obou textů. V neposlední řadě je třeba připomenout autora původního Manifestu demokracie, Victora Consideranta. Tento pilný zastánce fourierismu vynalezl mimo jiné v červnu 1848 princip poměrného zastoupení a jako jediný hlasoval pro volební právo žen.

Kromě původních Skirdových historických prací musíme na závěr připomenout ještě několik plodů jeho překladatelské činnosti. Jde především o jeho výběr, překlad a uvedení rozsáhlého výboru textů Jana Wacława Machajského Le socialisme des intellectuels (Socialismus intelektuálů, první vydání 1979, nové rozšířené a přehlédnuté vydání 2001 a 2014). Jak píše ve vzpomínce na Skirdu jeho přítel Frank Mintz: „Machajski, ruský Polák, již v roce 1905 odhalil komplot revolučních intelektuálů a buržoazních synků (a to od anarchistů po marxisty a esery) na hřbetech dělníků, které měli emancipovat. A svou analýzu Machajski zopakoval na základě pozorování reality ruské revoluce v Moskvě v květnu a červnu 1918.“ Kromě již výše uvedených textů a pamětí Nestora Machna či Jarčukova vylíčení kronštadtských událostí publikoval Alexandre Skirda také například francouzské překlady Majakovského dramat (mimo jiné Mysteria Buffa).

Alexandre Skirda zůstane navždy v naší paměti nejen díky svému rozsáhlému historickému a překladatelskému dílu. Byl to důkladný, objektivní a vytrvalý analytik, a také přesvědčivý syntetik, což dokládá jeho ohromné dílo o dějinách ruské revoluce a ruského anarchistického hnutí. Byl to ale také odvážný anarchistický aktivista, který od počátku 60. let výrazně určoval směřování Skupiny anarchistických studií a anarchistické akce a do konce svých dnů zůstal odhodlaným revolucionářem.

 

Zdroje:
https://freedomnews.org.uk/obituary-alexandre-skirda-1942-2020/
https://monde-libertaire.net/index.php?articlen=5339
http://afed.org.uk/death-of-alexandre-skirda-historian-and-anarchist-militant/
http://www.fondation-besnard.org/spip.php?article3618
https://coollib.net/a/176909-aleksandr-skirda/v

 


Print version 5.1.2021 -čp-
Aktuální číslo měsíčníku A3

Next events:

IFA/IAF - International of Anarchist Federations
Web of Anarchist Federation Publishing House

Written elsewhere

We support