Anarchistická federace

Vzpomínky sester anarchistek

Příběh sester anarchistek, které se narodily v carské říši a zemřely po rozpadu Sovětského svazu.

obálka knihy

Následující reportáž vznikla díky návštěvě anarchistů Igora Pošivalova, Jaroslava Leontěva a Vlada Tupikina u sester Garasjovových v roce 1994. Anna zemřela ještě téhož roku a Taťána ji o pár let přežila. Anna napsala vzpomínkovou knihu, kterou k vydání připravil historik Andrej Nikitin. Český překlad pod názvem Vzpomínky anarchistky vydalo Nakladatelství Anarchistické federace a poprvé ji čtenáři dostali do rukou na knižním festivalu Tabook 2019.

 

Když jsem přišel na peron rjazaňského nádraží, zklamal mě jeho nereprezentativní vzhled. Naše nádraží v Irkutsku vypadají mnohem luxusněji. Stejný dojem na mě udělalo i samotné město: obyčejné pěti- a desetiposchoďové domy, téměř chybí dřevěné a staré kamenné budovy, celá rjazaňská minulost se uchovala jen v církevním komplexu na zdejším pahorku. V tom se ale Irkutsk Rjazani nevyrovná. Obrovské bílé zdi, věže ověnčené zlatými, modrými a zelenými kupolemi, vysokánské zvonice, ze kterých v roce 1921 rudí kulometčíci ostřelovali davy rolníků ženoucí se ze Saratovské gubernie a vedené bývalým velitelem divize Rudé armády Sapožkovem. Vidle, palice a sekery nejsou argumentem proti puškám a kulometům. Sapožkovci sdíleli smutný osud machnovců a antonovců. V Rjazani po nich nezůstala ani stopa, zato na dvoře kostela jsem našel osamocený hrob Jakova Polonského, ruského básníka známého v 19. století.

Do Rjazaně jsem nicméně nepřijel kvůli tomu, abych se seznámil s místy, která něco pamatují. Chci se setkat s lidmi, kteří si pamatují, jak v mládí četli verše Polonského, knihy Bakunina, viděli střílení sapožkovců a mnoho dalšího. V jedné z nových čtvrtí žijí dva takoví lidé, dvě sestry, jedna se narodila v roce 1901, druhá o rok později. Jmenují se Taťána a Anna Garasjovovy. Annu nejednou zmiňuje Solženicyn v Souostroví Gulag, ale o tom až později.

Dveře mi otevřela Anna Michajlovna. Její starší sestra už nevstává z postele, nohu pod kotníkem jí amputovali ještě v lágru na Kolymě. Babičky žijí samotné, děti nikdy neměly. Na ulici nevycházejí, jídlo a noviny jim nosí sousedka. Ta jim také předčítá noviny, obě sestry mají už slabý zrak. Žijí z malinké penze. Nepatří do kategorie starých bolševiků, a esery a anarchisty neodměňovala ani předcházející, ani dnešní vláda.

Sestry se narodily v rodině guberniálního učitele, studovaly gymnázium a zdravotní školu. V roce 1917 nastoupila Taťána na Moskevskou univerzitu, na fakultu společenských věd, navštěvovala přednášky teoretika anarchismu profesora Alexeje Borového, známého filozofa Berďajeva a historika Kizevettera (ten byl členem ústředního výboru Strany konstitučních demokratů, přítelem Muromceva a Vernadského, v roce 1922 byl spolu s velkou skupinou filozofů vypovězen ze země). Nový ekonomický předmět na fakultě přednášel Bucharin. Na univerzitě Taťána vstoupila do studentského anarchistického kroužku.

„Existovali jsme tehdy zcela legálně. Na dveřích univerzity jsem si přečetla oznámení: V té a té posluchárně v ten a ten čas proběhne schůze anarchistů,“ vypráví Taťána. „V kroužku byly hlavně dívky. Když v lednu 1921 zemřel Kropotkin, jeho příbuzní a spolubojovníci žádali, aby na jeho pohřeb nechali jít anarchisty sedící ve vězení. V Butyrkách tehdy seděl lídr Konfederace anarchistů Ukrajiny Baron, náš rjazaňský anarchista Topilin, později zastřelený za organizování útěku jednadvaceti anarchistů a levých eserů z vězení, seděli tam nabatovci a machnovci. Naši učitelé Borovoj a Karelin šli za Dzeržinským, ale ten kategoricky odmítl vězněné propustit. Tehdy studenti anarchisté oznámili, že vyhodí na smetiště pohřební věnec od rady lidových komisařů, sepsali seznam se svými jmény a předali ho na čeku s požadavkem buď propustit soudruhy, nebo zavřít i studenty. Také jsem byla na tom seznamu, podle něj nás vyházeli z univerzit po Kronštadtské vzpouře. Borovoj tehdy uklidnil studenty a šel za Lunačarským. Lunačarskij promluvil s Leninem, Lenin zatelefonoval Dzeržinskému, a ten musel souhlasit. Anarchisty pustili v den pohřbu na čestné slovo od osmi hodin ráno do šesti do večera, a bylo to celkem šest lidí. Ostatní zůstali ve vězení.

Kropotkina pochovávali v neděli. Ležel ve sloupovém sále Domu odborů, a byl mimochodem první, koho vynášeli z této budovy. Lidí tam byla veliká spousta. Organizátoři pohřbu odmítli služby ochránců pořádku, nebyl tam jediný milicionář. Studenti všech univerzit udělali živé řetězy, které se táhly od Domu odborů až k samému Novoděvičímu klášteru. Ráno se vypravila do Butyrek delegace uvítat dočasně propuštěné. Vidíme, jak jde delegace butyrců pod černým praporem. Vešli do sálu a postavili se k rakvi v čestné stráži. Potom jsme se vydali na hřbitov. Já měla za úkol nést věnec od Nabatu s nápisem: ,V nesvobodě jsi žil, v nesvobodě zemřel!‘ Upřímně řečeno, moc se mi ho nechtělo nést, my anarchosyndikalisté jsme s nabatovci měli velké rozpory. Na hřbitově pronesli řeč Baron, Borovoj a Karelin.

V roce 1951 na výročí Kropotkinovy smrti postavili na hrobě pomník s úplně hloupým nápisem: ,Geograf, cestovatel‘. To je vážně hrůza! Ani slovo o tom, že Kropotkin byl velkým revolucionářem!

V březnu začalo povstání v Kronštadtu. Komunisti na Moskevské státní univerzitě hodně znervózněli. A my čekali a doufali. Toho jara jsem odjela z Moskvy…“

Ano, po Kronštadtské vzpouře se po celé zemi rozjelo masové zatýkání a popravy anarchistů a eserů. Taťána Michajlovna odjela z Moskvy a vrátila se do Rjazaně, kde po celou tu bouřlivou dobu žila její sestra. Vypráví Anna:

„V sedmnáctém mi bylo čtrnáct let. Bolševici celá desetiletí opakovali, jak prý jsou narodovolci, eseři, anarchisté špatní, věnují se individuálnímu teroru, hází bomby. Ale já si pamatuju jejich masový teror. Po Říjnu najednou rozdělili město na sektory a každou chvíli někoho sebrali. Zatýkání, zatýkání, zatýkání. Šli hlavně po duchovních, nikoho nevynechali. Měli jsme za sousedy Bulyginovy a Chvoščinské. Bulygin, bývalý ministr vnitra, za nějž vznikla první státní duma, byl už v roce 1918 velmi starý, ochrnutý. Seděl v houpací židli na terase, modlitební knížku držel vzhůru nohama. Když ho sousedi zdravili, pokyvoval, a dokonce se snažil nadzvednout. Já tehdy chodila na hodiny angličtiny ke guvernantce Bulyginových a Chvoščinských. Jednou jsem přišla na hodinu a Bulygin na terase nebyl. Vejdu do domu, v obývacím pokoji plno čekistů. Stojí, sedí, kouří. Chvoščinská stojí u zdi bledá, neklidná. Potom se jeden čekista zeptá: ,Čí je to děvčátko? Co tu dělá?‘ Chvoščinská odpovídá: ,To je sousedka, chodí na hodiny.‘ A v tu chvíli hluk. Koukám, dva z nich táhnou Bulygina jako pytel. Vyvlekli staříka na ulici a hodili ho do bryčky. Předsedou

čeky byl u nás tehdy bývalý seminarista Sidorov a jeho zástupcem Stělmach, Lotyš. Stělmach Bulygina zastřelil, měl střílení rád. Komu překážel nemocný slabý stařík?“

Anna nastoupila do Rjazaňského pedagogického institutu, kde také vstoupila do anarchosyndikalistické skupiny.

Taťána s Annou přijely do Petrohradu a začaly pracovat jako zdravotní sestry – hodilo se, že navštěvovaly zdravotnickou školu. Dál byly aktivní v anarchosyndikalistické skupině. Taťána udržovala kontakt s emigrací ve Finsku (dodnes odmítá říct, s kým konkrétně, protože dala čestné slovo revolucionářky), pronajala si pokoj v domě naproti oknům Grigorije Zinovjeva. V tomto bytě byla také v roce 1925 zatčena. Brzy proběhla také prohlídka u Anny, která se mezitím vrátila do Rjazaně, našli u ní Kropotkinovy knihy a fotografii anarchisty Topilina, zastřeleného už v roce 1921. Sestry se setkaly ve věznici moskevského sídla tajné policie v Lubjance. Byly vyšetřovány kvůli teroristické anarchistické organizaci, vyslýchal je známý čekista Timofej Dmitrijevič Děribas, přímý potomek člověka, po němž byla pojmenována nejlepší ulice Oděsy. V těchto letech politické vězně ještě nemlátili a nemučili. Rozhodnutím Zvláštní rady dostaly sestry tři roky v politickém izolátoru a tři roky vyhnanství. Trest si odpykávaly ve Věrchněuralsku, kde se seznámily a spřátelily s mnoha skvělými politickými vězni, zapojovaly se do kolektivních protestů a hladovek.

Ve věznicích pro politické vězně sedělo mnoho zajímavých lidí. Sestry vzpomínají na známou eserku Jekatěrinu Olickou, která později hodně pomáhala Solženicynovi v práci na Souostroví Gulag, na anarchistu Vsevolžského, který byl synovcem Tuchačevského, a na anarchistku Stürmerovou, která byla neteří carského ministra. Na sverdlovské přestupní stanici potkaly Bertu Brodovou, ženu účastníka Tambovského (Antonovského) povstání Jurije Podbělského. Bratr Jurije Podbělského Vadim byl lidovým komisařem pošt a telegrafů. O leninovci Podbělském se mezi politickými vězni vyprávěla anekdota, že zemřel na mozoly, které si udělal při první brigádě.

Všichni trestanci měli přezdívky. Akční Anna měla přezdívku Čmelák, klidné Taťáně říkali Větévka. Jedna z trestankyň, eserka Alperovičová vyprávěla o svém pobytu v Huljaj Poli v letech občanské války. V závěrečné etapě povstání na Ukrajině se některé oddíly machnovců rozpadly a začaly svévolné rekvizice a zjevné drancování. Jednou lídr Nabatu Aron Baron přišel do Machnova štábu v ponožkách. „Co se to děje, baťko? Už svlíkají vlastní lidi!“ Když chytili jednu takovou drancující skupinu, Machno pronesl rozhněvanou řeč a nařídil, aby byli všichni lupiči zastřeleni. Během popravy plakal. Podobných historek si uchovaly staré Kolymčanky v paměti hodně.

V roce 1928 dostala Taťána tuberkulózu, byl jí zkrácen trest a poslali ji do kazachstánského Čimkentu. Požádala o převedení domů, do Rjazaně. Navrhli jí, aby napsala prohlášení o zastavení opoziční činnosti. Taťána souhlasila, ale svých názorů se nezřekla. Vrátili ji do Rjazaně v roce 1929 a brzy byla propuštěna i Anna.

Ve vyhnanství se Taťána vdala za Nikolaje Doskala, narozeného v Belgii a bývalého bolševika, který v polovině dvacátých let přešel k anarchosyndikalistům. Spolu s mužem odjela do Majkopu, kde ji v roce 1935 zavřeli. V Majkopu se neocitla náhodou. Po prvním trestu se vrátila do Moskvy a začala pracovat v Leninově knihovně. Ředitelem „Leninky“ byl bývalý lidový komisař práce Něvskij. Podle Taťány to byl jediný úctyhodný komunista. Nebál se přít se Stalinem, zaměstnával všechny, kteří byli vyloučeni ze strany při pravidelných čistkách. Zaměstnal i Taťánu a starého esera Kolosova z Irkutska. V roce 1935 byl ředitel Něvskij zatčen a v roce 1937 zastřelen. Po jeho zatčení utekli Taťána s mužem do Majkopu. Ale vševidoucí oko bolševické ochranky je našlo i na jihu. Její muž zemřel na následky mučení při výslechu a ona dostala pět let na Kolymě.

„V kolymském ženském lágru bylo velmi mnoho komunistek,“ vypráví Taťána. „Držely se stranou, nás braly jako nepřátele. Ještě ve vazbě trockisti odmítali předávat zprávy jiných vězňů, aby nepomáhali ,nepřátelům revoluce‘. Ale potkala jsem i své: pravou eserku Káťu Olickou, přítelkyni z Věrchněuralsku, a Bertu Babinovou. Z komunistek si pamatuji Jevgeniji Ginzburgovou, budoucí autorku Strmé cesty, matku Vasilije Axenova.“

Taťána by se svou tuberkulózou na Kolymě nepřežila, kdyby nebylo zdravotnické školy a zkušenosti práce zdravotní sestry. Potom, co jí v lese omrzly nohy, směla pracovat v lágrové nemocnici. Měla štěstí i v tom, že ji sebrali ještě před tzv. velkým terorem. Jinak by bývalou anarchistku neminula kulka do týla. Taťána se vrátila do Rjazaně před válkou. Za války sestry pracovaly ve vojenské nemocnici a v roce 1949 šla opět na Kolymu. Seděla do roku 1954. Na Annu po Věrchněuralsku jako by „zapomněli“, v lágru se už neocitla, ale právě ona v šedesátých letech pomohla Solženicynovi, když tehdy vyučoval v Rjazani a psal své Souostroví.

„V Rjazani za Solženicynem chodily úplné davy, ale nebavil se se všemi,“ vypráví Anna Michajlovna. „O nás mu vyprávěla Nataša Anufrijevová z Vladimiru. Pamatuju se, jak se svou ženou Rešetovskou přišel k našemu domu a zavolal přes branku: ,Tušíte, kdo jsme?‘ Ukrývala jsem jeho rukopis pod střechou v jedné z kůlen. Nikdo nevěděl, kam jsem ho schovala. Když chcete něco schovat, nikomu to neříkejte, ani těm nejbližším. Pod Rjazaní je rekreační místo Solodča a Davydovo, a tam Solženicyn dopisoval Gulag. Káťa Olická mu poskytla hodně informací pro knihu.“

Souostroví napsal dobře, ale špatné je, že naše Osvětim – Kolyma – tam vysvětlena není,“ dodává Taťána.

Nový rok 1969 vítali Solženicynovi u Garasjovových. Naposledy byl Solženicyn v jejich domě v roce 1971.

Poslouchali jsme vzpomínání sester se zatajeným dechem. Bál jsem se klást otázky a jen jsem do sebe vstřebával slabý závan uplynulé velké epochy. Velké hrdinstvími i zločiny. Cítili jsme se jako článek mezi těmito lidmi dvacátých let a těmi, kteří přijdou po nás. A sestry stále vzpomínaly, přeskakovaly z jednoho na druhé, pomáhaly si navzájem oživit v paměti data a jména.

„Už dávno nejsem anarchosyndikalistka,“ řekla Anna. „Ale věřím v to, že člověka lze změnit. Lid se stává stále horším. Teď mě víc přitahuje individualismus. Jelcin začal dobře, ale Bělověžská dohoda? Rozložit takovouhle zemi! Je zajímavé, že dnes ještě existují anarchosyndikalisté, eseři… Já už tomu nevěřím. I když křesťanství silou hrstky lidí dokázalo vybojovat svět, ale co z toho potom bylo?“

V zešeřelé místnosti stojí rozbitý televizor, stůl s dvěma židlemi, pár fotografií na stěnách a skříňka s knihami. Na policích je Gercen, Lavrov, Tolstoj. Při loučení jsme stařenkám věnovali anarchistický časopis Община (Občina) a brožurku bývalého učitele Taťány, profesora Borového Bakunin, vydanou k výročí velkého buřiče členy Konfederace anarchosyndikalistů. Stařenky nám věnovaly pohár. Obyčejný skleněný pohár. „Máme tři, vezměte si jeden na památku.“ Vyšli jsme z domu, šli a dlouho mlčeli.

 

Přeloženo z originálu Игорь Подшивалов, Последние из могикан, dostupného na http://www.angelfire.com/ia/IOKAS/istoria/mogikany.html.


Verze pro tisk 19.12.2020 Igor Podšivalov
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme