Anarchistická federace

Ničeho nelituji

Ukázka z knížky běloruského anarchisty Mikoly Dziadoka

obálka

V rámci dní solidarity s vězněnými anarchisty v Bělorusku chceme následujícími dvěma kapitolami připomenout text našeho kamaráda Mikoly, ve kterém reflektoval svůj první pobyt ve vězení. Dnes je Mikola znovu vystaven brutalitě Lukašenkových represivních složek a zatím ani není s jistotou známa adresa, kde ho drží. Aspoň to se snad brzy změní a budeme ho moci podpořit zprávami zvenčí. Mikola ostatně v předmluvě k českému vydání píše: „Význam solidarity je pro anarchisty vězněné z politických důvodů neocenitelný. Nejsem si jistý, jestli by moje přesvědčení vydrželo zkoušku časem, násilím a represemi, kdyby nebylo početných akcí solidarity a pomoci…“

(Mikolův Paralelní svět v barvě vydalo česky Nakladatelství Anarchistické federace v Praze v květnu 2018. Objednat si ji můžete na afed[a]afed.cz.)

 

Krajní opatření

„Co to máš na rukách za jizvy? Chtěl jsi ukončit život sebevraždou?“ ptají se mě občas. Mnozí nechápou, proč by se měl člověk ve vězení mrzačit, jaký to může mít přínos.

Ve vězeňské etiketě existuje pojem „krajní opatření“. Patří k nim hladovka a sebepoškození. Podle neoficiálních vězeňských pravidel se krajní opatření používají ve třech případech: když jste v ohrožení života, zdraví a lidské důstojnosti. Logika krajních opatření je jednoduchá: tím, že se vězeň pokouší vzít si život, nutí vedení věznice, aby ho poslali na marodku, a tím dočasně uniká z pro něj kritické situace. Vždyť za jeho smrt to může vedení bachaři nebo jinému zaměstnanci ostrahy pěkně osladit: udělit mu důtku, nevyplatit mu peněžní odměnu, a někdy ho dokonce propustit z práce.

V roce 2015 jsem se odhodlal ke krajnímu opatření proto, že bylo ohroženo moje zdraví. Mé vztahy s vedením nápravného tábora č. 9 (Gorki), kam jsem se dostal poté, co mi soud podle paragrafu 411 přidal ještě jeden rok vězení, byly od začátku napjaté, což není překvapivé: přece jenom mě tam nepřevedli proto, abych si v klidu ten rok odseděl. Mezi mukly jsou Gorki považované za „nátlakový tábor“, kde se s těmi odsouzenci, kteří nějak vybočují z řady (jsou to političtí vězni, „nezvládnutelní“ kriminální bossové a ti, kteří si rádi stěžují na vězeňské podmínky), zachází obzvlášť přísně.

Sotva jsem do tábora dorazil, už to začalo: moc brzy jsem ulehl ke spánku (třicet minut před večerkou), odmítl jsem uklízet záchod (to znamená, dělat „teploušskou“ práci), nesprávně jsem pozdravil a tak dále. „Deset dnů ŠIZO [samotky]“ – slyšel jsem pořád od velitele tábora. Jenže ani tam to nešlo, abych tak řekl, bez zádrhelů. Prvních deset dnů jsem byl na cele s jinými chlapy, a hned mě překvapila lhostejnost a cynismus vězeňské správy ve všem, co se týkalo potřeb vězňů. Myslel jsem, že mě po čtyřech a půl letech vězení jen tak něco nepřekvapí. Překvapilo. Například když jsem odseděl deset dnů ŠIZO, dozorčí důstojník mě nevyvedl ven v 19.00, když mi přesně vypršel trest, ale skoro o tři hodiny později. V žádné jiné korekci, a poznal jsem jich dost, jsem to nezažil. Na mou poznámku o tom, že mých deset dnů už vypršelo, dozorce vůbec nereagoval. Takže jsem měl doběhnout na ubikaci, oholit se, umýt se (to vše v ŠIZO dělat pořádně nejde), a to všechno před večerkou, stanovenou na 22. hodinu. Kdybych to býval nestihl, ráno by se mnou určitě sepsali protokol o tom, že jsem neoholený (nemluvě o tom, že není příjemné jít spát špinavý). Rozhodl jsem se, že čistota je důležitější než večerka, a kvůli tomu, že jsem se dával do pořádku, jsem šel spát o něco později než ve 22.00. Právě na to čekali bachaři, kteří už pět minut po večerce přišli na ubikaci a sepsali se mnou hlášení o „neplnění rozkazu ‚Večerka‘“. A tady máte přestupek, kvůli kterému lze vězně znovu poslat do korekce! Taková drzost mě rozčílila. Nejenže mě drželi v ŠIZO o tři hodiny déle, než měli, ale ještě mě záměrně vyprovokovali k porušení režimu!

Jiná nepříjemná příhoda z Horek se týkala tamních zdravotníků. Podle zákona musí lékař dělat obchůzku cel trestního izolátoru dvakrát denně, aby zjistil, zda jsou všichni zdravotně v pořádku. V táboře č. 9 přišel lékař na kontrolu jen jednou denně a v neděli nepřišel vůbec. Zrovna v sobotu jsem se v ŠIZO nachladil a začal jsem se další den dožadovat lékaře, protože ležet s teplotou v tenké košili na dřevěné podlaze není žádný med. Na všechny mé prosby bachař odpovídal jen jedno: „Lékař tu není, dnes je neděle!“ I muklové tvrdili, že v neděli za nimi doktor nechodí. Ale věděl jsem, že to je lež. V každém táboře má každý den službu jeden lékař, jenže podle zdejšího hovadského zvyku je mu zatěžko opustit svou ordinaci na marodce a šlapat pět set metrů jen kvůli tomu, aby donesl nějakému muklovi prášky: přece do pondělka nechcípne!

Jenže ani tohle všechno není dostatečným důvodem ke krajním opatřením. Důvod se dostavil, když mě zavřeli do ŠIZO kvůli tomu, že jsem odmítl pracovat. Tentokrát mě dali na samotku, a to do docela specifické cely: nacházela se jen metr od bachařovy „služebny“. Jakože tam mě bude mít pod kontrolou. Jenže to hlavní bylo, že cela byla na rohu budovy ŠIZO. Možná se zdá, že na tom nezáleží. Cela jako cela. Ale ten, kdo je v ŠIZO štamgast, dobře ví, jak moc na tom záleží. Fízlové to vědí taky. Cela na rohu je vždy syrová a studená. Je v ní zima dokonce i v létě, o zimě nemluvě. (V mogilevském vězení se zvýšenou ostrahou jsem seděl v rohové cele měsíc a půl, a to zrovna v zimě. Kvůli vlhku byly zdi mokré. Voda tekla dolů a v jednom z koutů se tvořil rampouch – pokud jsme ho nelikvidovali, vyrostl prakticky za den. Po celou dobu jsme si tam nesundávali vaťáky.)

Když mě toho 19. května zavedli do cely č. 16, hned jsem zavřel okno a doufal, že k noci tam „nadýchám“ jakžtakž přijatelnou teplotu. Ale dopadlo to jinak.

Následovala nejtěžší noc mého života. Po večerce jsem ulehl na podlahu a zjistil jsem, že vůbec není dřevěná. Byla tak studená a tvrdá, že mě napadlo, jestli to není beton. Ale dokázal jsem ji v jednom místě rozrýpat a zjistil jsem, že je z dřevotřískových desek. Což je zase porušení zákona, protože podle norem mají být všechny podlahy v ŠIZO i PKT [„mírnější“ typ samotky] kryté dřevěnými fošnami.

První „kolo“ spánku u mě trvalo třicet minut a bylo nejdelší. Dál už jsem nedokázal spát déle než čtvrthodinu: nenechala mě všeprostupující zima. Té noci jsem pochopil, nakolik může být zima neodbytná a nelítostná: po zlomkách stupně Celsia bere vašemu tělu teplo a nutí mozek, aby nemyslel na nic jiného než na zahřátí. Vtíravá myšlenka vám buší v hlavě jako datel, který ne a ne přestat s prací, je jako věčně hladová šelma, kterou nemáte čím nakrmit. Je vám zima, velká zima. Mrznou vám ruce, nohy, záda, nos a uši. Zastrčili jste nohavice do ponožek, košili do kalhot, ale to už dávno nestačí. Někdy v polovině noci přestaly pomáhat i tradiční zahřívací pomůcky, kliky a dřepy. Organismus už neměl žádné volné kalorie, aby je přetvořil v teplo. Kromě toho jsem po několika stovkách kliků a dřepů už neměl sílu v tom pokračovat. Čím dál víc bylo jasné, že situace nemá východisko. K ránu (to jsem jen odhadoval, hodinky jsem samozřejmě neměl) se dostavily zvláštní „spánkové“ halucinace: zdálo se mi, že spím doma pod velkou teplou dekou. Je mi dobře a pohodlně, příjemně a lehce… Napadá mě: proč jsem vůbec poskakoval, dělal kliky a dřepy, když se mi tak dobře spí? A tady mi mozek dává povel k probouzení. Otevírám oči, po celém těle se třesu těžkou a bolestivou zimnicí: konečně mi dochází, kde jsem a že musím zase vstávat a donutit se k nějaké aktivitě, abych zvedl tělesnou teplotu a dokázal usnout aspoň na pár minut. Tu atmosféru a celkový dojem ještě podtrhovalo elektrické světlo hned dvou stropních žárovek. V ŠIZO se světlo přes noc nezhasíná, a tak jsem se cítil jako napůl v blázinci, napůl v mučírně.

Konečně přišlo ráno. Po jídle jsem se těšil, že budu spát a vynahradím si tak bezesné noční hodiny, abych se dostal do normálního stavu. Bachař na mě samozřejmě napsal hlášení (později jsem za to dostal dalších několik dnů korekce), ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

Po ranní kontrole jsem si lehl na podlahu a pochopil jsem, že jsem se radoval předčasně: ani denní teplota v cele neumožňovala normálně spát. Takže nešlo spát ani ve dne, ani v noci… Vybavil jsem si noční utrpení a uvědomil si, že mám před sebou aspoň devět takových nocí a velitel tábora mi nepochybně přidá ještě další. A pochopil jsem, že s tím musím něco dělat.

Po celý den jsem žádal zástupce velitele tábora, který měl zrovna službu a občas zašel do ŠIZO, aby mě přeložil na jinou celu. Argumenty: teplota je nižší, než povoluje zákon (vnitřní právní normy ministerstva vnitra stanovují, že teplota v celách ŠIZO nesmí být nižší než 18 stupňů); podlaha je z dřevotřísky, což také odporuje normě… Ale pokaždé mě vyslechl a jen lhostejně prohodil „Vyřešíme to“ anebo „Zjistím to“, aniž by se situace jakkoli hnula. Mezitím mi došlo, že po devíti takových nocích si můžu z korekce odnést celou paletu nových nemocí jako „bonus“ k těm stávajícím. Musím se odsud dostat za každou cenu. Připravil jsem břit, který jsem pronesl do ŠIZO navzdory osobní prohlídce (děkuji zkušeným vězňům za radu), a začal jsem promýšlet plán. Původně byl následující: hned po večerní obchůzce si podříznu žíly na obou rukou a břicho. Hlavně jsem to musel udělat pořádně, ne jen podrápat si ruce: viděl jsem hodně takových, kteří se „podřezali“ tak, že se jen poškrábali na rukou. Těm se fízlové akorát vysmáli: fačovali je přímo na cele a ani se neptali, o co jim šlo. Abych na této cele neumrznul, musím se podřezat pořádně, ale zároveň to nepřehnat, protože pak už bych zmrznul navždy. Rozhodl jsem se následovně: nejdřív rozřežu žíly na rukou, udělám víc řezů v různých místech, opatrně seberu krev do svého půllitrového hrnku, dokud ho nenaplním (člověk přežije, i když ztratí polovinu krve, já jí v sobě mám pět litrů), pak krev vyliju pod dveře cely (hned po kontrole tam bude zástupce velitele i bachař, určitě si toho všimnou), a pak si rozříznu břicho (dva prsty pod pupkem, jak mě učili), nejlépe až do dutiny břišní – to už záleží na tom, kolik bolesti vydržím.

Když jsem posté požádal o přeložení na jinou celu, pochopil jsem, že to stejně neudělají a že musím přejít k činům.

Můj plán hned zkraje zkomplikoval nečekaný časový posun začátku kontroly, a tak jsem už nechtěl čekat a začal jsem dřív.

Schoval jsem se za příčku, jež oddělovala záchod od zbytku cely, aby na mě nebylo vidět špehýrkou, pokřižoval jsem se, vzal břit a udělal si první řez na levé ruce. Měl jsem strach? Samozřejmě. Ale chápal jsem, co a proč dělám. Oproti mému očekávaní, krev nevytryskla, objevilo se jen pár kapek, které se slily do malinkého potůčku: do hrnku jsem toho nakapal docela málo. Tehdy jsem se začal do rukou už ne řezat, ale spíš vší sílou bodat, aby do nich tenoučký břit vniknul co nejhlouběji. Několikrát jsem musel bodnout do stejné rány víc než jednou, abych ji rozšířil. Některé řezy se opravdu povedly: byly až půl centimetru hluboké a centimetr dlouhé. Ale krve bylo pořád málo. Že by se mi kvůli nervozitě „schovala“ dovnitř? Říká se, že to je jedna z biologických obran proti nebezpečí… Najednou před mou celou začali dupat fízlové – je tu kontrola! Schoval jsem ruce za záda, vyskočil zpoza příčky a stoupnul si do pozoru jako poslušný mukl. Teď bylo nejdůležitější, aby si ničeho nevšimli – ještě jsem nebyl hotový!

„Dobrý večer,“ pozdravil mě zástupce.

„Dobrý večer. Jsem Dziadok. Všechno je v pořádku.“

„Určitě?“ v očích fízla jsem spatřil nedůvěru.

„Určitě,“ pousmál jsem se.

Zástupce se podezřívavě rozhlížel po cele.

„Proč nejsi oblečen podle pravidel?“ Šlo o to, že jsem na sebe nestihl hodit košili a zůstal jsem jen v tričku.

„Nestihl jsem se obléct, vešli jste moc rychle!“ znovu jsem se pousmál a pomyslel si: Panebože, jen aby si nevšimli kapek krve na podlaze!

Konečně se dveře zavřely a já jsem se fízlům v duchu smál: pěkně jsem ty břídily doběhnul!

Jenže jsem nepočítal s tím, že bachař hned zbystří. Příliš brzy jsem se zase schoval za příčku, zatímco bachař zřejmě intuitivně vycítil nějakou levárnu a díval se dál špehýrkou namísto toho, aby přešel k jiné cele. Zřejmě zahlédl krev nebo mou ruku, která vyčnívala zpoza příčky. Za dveřmi se ozval křik: „Řeže se!!!“

Bachař okamžitě odemyká první zámek. Chápu, že času je málo, beru břit do levé ruky a rychle ho vší silou zabodávám do pravé ruky. Bachař začíná odemykat druhý zámek. Ještě že je na šroubový klíč. To mi dává ještě pár vteřin: shrnu dolů kalhoty a vší silou si vtlačím břit do břicha. Stihnu to udělat třikrát, pak se do cely vřítí fízlové. Zahazuji břit do umyvadla a strefím se přímo do odpadu.

Náměstek a bachař stojí a čumí. Teče mi z obou rukou a z břicha krev. Vyndávají pouta a spoutávají mi ruce. Vedou mě na dvorek na procházku – jsou tam zrovna jiní vězňové. Sedím tam ve stavu menšího šoku… Teď je nejdůležitější, aby splnili mé požadavky. Lituji jen, že to nedopadlo v souladu s mým plánem. No co, nedá se nic dělat – dopadlo to, jak to dopadlo.

Uběhne deset minut. Slyším rozhovor dvou vězňů, kteří na sebe pokřikují z různých dvorků:

„Hele, co je tam za bengál? Co ty poliše popadlo, že tak pobíhají?“

„To Dziadok, podříznul se!“

„Kdo že?“

„Dziadok.“

„A to je kdo?“

„Politickej.“

„To jsem já!“ vstupuji do rozhovoru.

„No a proč ses podříznul?“

Rozpovídali jsme se. Vysvětlil jsem jim, v jaké celkové situaci v tomhle táboře jsem, vyslechl jsem jejich rady…

V tu ránu ke mně na dvorek vejde „trojka“: velitel operačního oddělení, velitel režimního oddělení a ředitel zdravotního oddělení. Režimník po mně žádá, abych se svlékl – začíná osobní prohlídka. Zajímají se jen o jedno: jak jsem dokázal do cely propašovat břit? Já jim to samozřejmě neprozradím. Až potom, co ohmatali všechno, včetně gumičky v trenkách, a podívali se mi na paty (pro případ, že bych tam měl něco přilepeného), zkrátka když se přesvědčili, že u sebe nemám další břit, konečně se mě zeptali, co bylo důvodem mého činu.

Tady se mi „otevřela stavidla“: hodně emocionálně jsem na ně vychrlil, že to fakt přehánějí s plněním rozkazů od KGB, a zopakoval jsem svůj požadavek, abych byl přeložen na jakoukoli jinou celu. Vyslechli mě. Operák požádal, aby ostatní odešli, a nařídil, aby mi ještě sundali pouta. Zůstali jsme sami dva. Dveře do dvorku se zavřely, a operák se mě podrážděně ptá:

„O co ti jde?“ Zcela podle své operácké podstaty nevěří, že skutečně požaduji to, co jsem řekl, a že mám za lubem něco jiného.

Taková otázka mě ze začátku trochu zaráží.

„Ani mě nenapadne vám říkat, o co mi jde, protože pak uděláte všechno, abych to nedostal,“ byla má odpověď. Nemělo cenu, abych ho ještě o něco žádal: věděl jsem, že se mi v tomhle táboře vyhovujícího zacházení nedostane.

Vyslechl jsem od operáka mnohomluvné náznaky typu: „Nechápeš snad, kdo jsi?“ (to znamená, budeme tě buzerovat každopádně); „Hra má určitá pravidla…“ (dodnes nechápu, co tím myslel). Zkoušel mě taky přesvědčit, abych žil podle pravidel správy věznice: tvrdil, že tady dokonce bývalý vor v zakoně Halej („vážený člověk!“) chodí do průmyslové zóny a pracuje. Slibu, že mě přeloží na jinou celu, jsem se od něj nedočkal.

Konečně mě zavedli k lékaři. Odtrhli od rukou a břicha skoro už přischlé oblečení, a začali se radit, zda mi mají rány zašít nebo stačí je jen zafačovat. Rozhodli se pro obvazy: v tom případě můžou kvalifikovat příhodu jako bezvýznamný incident – v opačném případě by to znamenalo, že má zranění jsou vážná. Což bylo nevýhodné pro správu tábora, která – jak jsem se potom dozvěděl – průběžně informovala o celé věci nadřízené, snad i samotného ministra vnitra.

Po zafačování mě vedli na celu… Tu samou. A tady jsem udělal další chybu. Namísto toho, abych se vzpíral a za žádnou cenu tam nešel, uvěřil jsem zástupci velitele tábora, který mi řekl, že se otázka mého přeložení na jinou celu „projednává“. V cele bylo všechno vzhůru nohama: prozkoumali každou věc z toho mála, co jsem měl, převrátili odpadkový koš přímo na podlahu. Hledali břit. Bylo kolem sedmi hodin večer…

Zhruba po půlhodině jsem začínal bušit na dveře a ptát se, proč mě nepřevedou jinam. Uklidňovali mě sliby, prý „už to bude“. Jenže když se začala blížit večerka, pochopil jsem, že mě napálili: rozhodli se jednat zásadově, ve smyslu „když nám diktuje ultimáta, ani my nebudeme ustupovat“.

Pro takový případ jsem měl připravený plán B.

V oné šestnácté cele seděl přede mnou bývalý vor v zakoně Dzima Halejev (Halej), který byl vydán do běloruského vězení ze Švédska – vnitro ho ve svých hrátkách se zločinci k něčemu potřebovalo. V důsledku toho byla cela plná nejrůznějších věcí, na které obvykle v ŠIZO nenarazíte. Jedné z nich jsem si všiml hned na začátku: vedle záchodu stál nějaký ohnutý klacek nejasného původu a určení (nejspíš sloužil k udržování komunikace mezi celami přes kanalizační potrubí). Vzal jsem hadr a ucpal špehýrku ve dveřích, aby bachař neviděl, co dělám. Vzal jsem ten klacek a prostrčil ho mezi mřížové „stínítko“ kolem stropní žárovky. Doufal jsem, že žárovku rozbiju a střepem skla si podřežu žíly na nohou, je jich tam víc a nejsou od sebe tak daleko – tentokrát mě budou prostě muset hospitalizovat! Po několika ránách se žárovka začala houpat (visela na drátě), ale rozbít se, to ne. Jedna rána, druhá – žárovka řinčí, ale pořád drží. Rozmáchnout se pořádně klackem v úzkém čtverečku ocelových mřížek taky nemůžu. Přiběhne zástupce velitele a křikem „Rozhoupává žárovku! Odemykej!“ nařizuje bachaři, aby otevřel dveře. Důstojník a dva bachaři vlítnou do cely a hned jim dojde, co mám za lubem. Popadnou mě za ruce a přitlačí ke zdi. Jsem rozzuřený tím, že mě dostali a že plán mi zase nevyšel. Přestávám se ovládat: řvu na ně a vyhrožuju jim všem trestem smrti. Zástupce zavelí: „Pouta!“ Bachaři vyndávají pouta a pokoušejí se mi je nasadit. Kladu odpor, co to jde. Jenže jsou tři. Prakticky narvou mé ruce do pout: během potyčky obvazy povolily a zase jsem začal krvácet. Zástupce mě chce připoutat k železné stoličce. Ostré předměty v cele nejsou, ale stejně bych na ně nedosáhl, kdybych byl ke stoličce připoután. Proto jsem nucen zástupci slíbit, že už se řezat nebudu.

Fízlové odcházejí, nechávají mě v cele v poutech. Prohrál jsem bitvu, ale ještě ne válku. Za půl hodiny přichází lékař a fačuje mě nanovo. Je po večerce, a uléhám ke spánku tak, jak jsem, spoutaný. Po nějaké době přijdou fízlové a sundají mi „klepeta“.

Té noci se mi spalo hodně špatně – nejenže mi byla zima, ale dávala o sobě vědět i bolest. Navíc s pořezanýma rukama se blbě dělají kliky. Jenže příroda mi dala dárek: už další den se venku výrazně oteplilo, a zbytek pobytu v ŠIZO jsem jakžtakž doklepal.

Za pár týdnů jsem se dostal do další preventivní evidence. Předtím jsem patřil do kategorie „Má sklony k držení rukojmích“, teď jsem se dostal ještě do kategorie „Má sklony k sebevraždě“. Byla to samozřejmě hovadina: kdybych se chtěl zabít, řezal bych žíly podélně, nikoliv příčně.

Další den měl příběh pokračování: do ŠIZO zavřeli „zodpovědného“ za zónu (představitele podsvětí) a jeho pomocníka. Také v celé budově ŠIZO uspořádali fízlové pořádný filcunk a vyhodili skromné „zakázané věci“ trestanců: prášky, časopisy, „přebytečný“ oděv, nitě, provázky a podobně. Přitom nezapomínali zdůrazňovat, že to všechno je kvůli tomu, že „politickej se podříznul“. Touhle jednoduchou metodou proti mě benga štvali vězně.

***

Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Jen jedno: když jdete do díry, berte s sebou dva břity.

Závěrem

Lituji toho, co se mi stalo? Jak běží čas, můžu odpovědět jednoznačně: ne. Ničeho nelituji. A kdyby se čas dal vrátit zpátky, k prvním výslechům, které rozhodly o mém osudu, nic bych na tom, co jsem udělal, neměnil.

Vděčím vězení za mnohé. Pro ty, kteří usilují o sebezdokonalení, je vězení skutečnou školou boje proti vlastním slabostem, školou lidské psychologie, kde poznáte hranice svých možností, zkrátka, školou života. I pro mě to byla škola. Kromě toho, abych byl upřímný, není těžké sedět ve vězení a snášet utrpení, pokud člověk ví, proč je zavřený. Neseděl jsem, abych přivedl k moci nového prezidenta a pak si stěžoval, že zradil lid; ani abych vyměnil proruskou státní byrokracii za prozápadní; ani aby pracující běloruských podniků vyměnili státního vykořisťovatele za soukromého, ani aby se trestní instituce, jako jsou KGB a vnitro, spravovaly v běloruštině namísto ruštiny. Seděl jsem, abych přispěl svou trochou do mlýna výstavby nové společnosti, ve které žádný člověk neodejme druhému jeho svobodu, práva a lidskou důstojnost.

Anarchistický řád, ve kterém zaniknou samotné podmínky pro strukturální nerovnost, předsudky, hierarchii a vykořisťování člověka člověkem, na jejichž místo přijde rovnost v různosti, tolerance, skutečná (přímá) demokracie a osvobození od jakéhokoli útlaku – takový řád je mnohými považován za utopii. Obzvlášť státní propagandisté nepolevují v dokazování „utopičnosti“ anarchismu. Jenže já mám za to, že jen takový cíl, jakým je dosažení podobného řádu, může být závažným důvodem k tomu, aby na něj člověk vsadil svou svobodu, zdraví, a dokonce život. Všechny ostatní cíle, jako například ty, které jsem zmínil na začátku, jsou jen polovičními opatřeními, jež vedou ke kosmetickým úpravám Systému, který nadále vytváří vězně a dozorce, vykořisťovatele a vykořisťované, pány a raby. Podstata zůstává, mění se jen fasáda.

Není těžké sedět za ideu, když si člověk vzpomene na bojovníky minulosti. V carském Rusku byli narodnici doslova pohřbíváni zaživa v kamenných vězeňských sklepeních: trávili tam desetiletí a zdaleka ne všichni vycházeli živí. Za občanské války smažili bělogvardějci zajaté anarchisty-machnovce na kovových listech. V roce 1906 byla dvaadvacetiletá eserka Marie Spiridonovová, která vystřelila na jednoho z potlačovatelů rolnických povstání, během zatčení zmlácená a znásilněná a následně odsouzená k doživotním nuceným pracím. V roce 1941 maďarští legionáři mučili anarchisty, kteří bránili židovské čtvrti před pogromy, a zabíjeli je tak, že je věšeli na háky na jatkách. Vzpomínka na ty, kteří zakusili mnohem větší útrapy, mi zabránila v tom, abych si zoufal a snížil laťku požadavků, které na sebe kladu. To je další důvod, proč si člověk nesmí myslet, že je ve světě jediný, kdo trpí pro spravedlivou věc, ani přeceňovat svou úlohu v tomto boji.

V jednom z děl Carlose Castanedy říká Don Juan svému učedníkovi: „Hlavní překážka na cestě bojovníka je, když se považuje za střed Vesmíru.“ Skutečně, vědomí nás klame, když nás v určitých okamžicích nutí k tomu, abychom cítili jen vlastní bolest a vnímali jen své nesnáze. Přirozený egocentrismus nás tlačí k tomu, abychom se považovali za nějaké unikáty, zasluhující velkého soucitu, jejichž činy jsou ty nejdůležitější a utrpení to největší. Jenže žádné unikáty nejsme. Každý z nás je jenom článek v řetězu tisíců a milionů těch, kteří trpěli před námi: také měli rodiny, kamarády, také chtěli dýchat volný vzduch a trávit čas s přáteli, nikoli sedět ve vlhkém žaláři. Tvá bolest není o nic větší, než byla ta jejich. Nepřeháním, když řeknu, že to je ta pravá inspirace, která vám dává pocit, že patříte do Dějin, a nutí vás, abyste byli vůči sobě kritičtější a přísnější. Pak začíná člověk chápat, že v planetárním měřítku je jen jednou cihlou, kterou Dějiny musí použít pro výstavbu nového světa…

Víme, kdo jsme. A víme, co chceme. Ať loutky, které jsou u moci, vynalézají nové způsoby boje proti „extremismu“ a vymýšlejí, co by tak ještě mohli zakázat. Ať si čekisti ukrajují ze státního rozpočtu, aby si nakoupili techniku, pomocí které nás budou sledovat. Ať nás fízlové zastrašují svými vodními děly, plynovými granáty a těžkooděnci. Ať na nás dezinformační prostředky lijí špínu ze svých obrazovek. Stejně budeme pokračovat na cestě vpřed a držet za ruce všechny ty, kdo šli touto cestou před námi.

Protože jen v tom je život, smysl a pravda.


Verze pro tisk 24.11.2020 Nakladatelství AF
Aktuální číslo měsíčníku A3

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy