Před 3 roky jsme věnovali jedno z čísel anarchistické revue Existence stému výročí ruské revoluce. Zde je úvodní článek k tématu.

Velká říjnová revoluce se slavila v listopadu. A začala vlastně v únoru. Podstatou ruské revoluce, o níž má smysl ještě dnes mluvit, totiž nebyl ani tak boj o státní moc, ale proces zdola se rozvíjející revoluce sociální.

Na Mezinárodní den žen 8. března (podle porevolučního kalendáře 23. února) 1917 proběhla v tehdejším ruském hlavním městě Petrohradu hladová demonstrace dělnic, které už neměly co ztratit. „Dejte nám chleba, nebo nás zastřelte!“ volali lidé v ulicích. Válečná léta nejen v Rusku vyhrotila hospodářské a sociální rozpory a radikalizovala „obyčejné“ lidi. Rusko navíc dospělo na konec slepé uličky carského samoděržaví. Živelné protesty podpořené stávkou, která rychle přerostla ve stávku všeobecnou, provázely ostré střety s policií, ale vojáci vypověděli carovi poslušnost a přidali se k protestům. Mohl tak vzniknout lidový orgán – Sovět dělnických a vojenských zástupců, v němž měli převahu eseři a menševici. S vedením Petrohradského sovětu byli nuceni jednat politici, kteří sestavili tzv. prozatímní vládu.

Bez dovolení

Samoděržaví padlo, ale nová vláda Ruska, tedy koalice liberálů a umírněných socialistických intelektuálů, se nehrnula do řešení klíčových sociálně-ekonomických problémů v zemi a navíc musela zohledňovat politiku Sovětu. A tak mezi lidmi získávala ohlas opozice – radikální sociálnědemokratická frakce neboli bolševici v čele s Leninem, anarchisté a eseři-maximalisté. Masy, které revoluci zahájily, v ní totiž pokračovaly zdola, tj. bez dovolení nově ustavené moci. Vznikala skutečná lidová samospráva. V továrnách si pracující volili dělnické sověty a proti vůli nové moci prosazovali osmihodinovou pracovní dobu, vyšší mzdy a právo řídit chod továrny. Na venkově si tradiční občinoví rolníci volili rolnické sověty a obsazovali statkářskou půdu, kterou předávali pod kontrolu svým samosprávným orgánům.

Stále nekončící válka, otevřeně buržoazní charakter nového režimu a zdola pokračující sociální revoluce nakonec dospěly k nové revoluční krizi na podzim téhož roku. Témata podzimní revoluce byla už jednoznačná: znárodnění půdy, vyvlastnění majetku kapitalistů, důsledné prosazení lidové samosprávy, ukončení války bezpodmínečným mírem…

Socialismus to nebyl

Svaz sovětských socialistických republik, který vítězní bolševici vytvořili a udrželi pohromadě sedmdesát let, nebyl přes všechna proklamovaná revoluční hesla a název socialistický. Společnost v SSSR nemohla být socialistická, „protože v ní chyběly takové základní prvky socialismu, jako je společenská samospráva, svobodná seberealizace a rozvíjení osobnosti, nahrazení ekonomických vztahů budovaných na honbě za ziskem a na byrokratickém diktátu, bezprostřední uspokojování potřeb a požadavků konkrétních živých lidí“, vysvětluje ruský anarchista a historik Vadim Damier. V reálu šlo o státně-byrokratický kapitalismus. Sovětská společnost se rozvrstvila na principu hierarchické pyramidy, jejíž základ tvořily bezprávné masy, jednotlivé stupně pak byrokratické kádry a vrchol diktátor (případně „jen“ stranická funkcionářská elita). Proč si tedy Velkou ruskou revoluci připomínat?

„Kupředu, dělnická třído“

Nechceme tu mluvit o VŘSR jako symbolu prolomení fronty kapitalismu, který tak přestal být jedinou světovou soustavou, i když je nesporné, že ruská revoluce znamenala bezprostřední povzbuzení proletářského boje v řadě kapitalistických zemí (nemluvě o radikální masové podpoře revolučního Ruska, jako byla například stávka půl milionu britských dělníků v létě 1918). Odkaz ruské revoluce vidíme jinde – v tom, že neprivilegovaní lidé carského Ruska přijali revoluční socialistická hesla natolik za svá, že se jejich naplnění dožadovali i v dalších generacích s obdivuhodnou samozřejmostí. Nemluvíme tu o nějakých levicových intelektuálech. Mluvíme o těch „nejobyčejnějších“ pracujících Sovětského svazu, kteří přinejmenším do 60. let stávkovali a protestovali při každém mocenském pokusu zneužívat je jako nesvéprávné poddané. „Kupředu, dělnická třído, zpřetrhej okovy otroctví, nevěř nepřátelům!“ stálo například na letáku napsaném při protivládních a protistranických protestech v zimě 1941 v obleženém Leningradě. A pod rudými prapory a za výkřiků „Cestu dělnické třídě!“ procházela v létě 1962 Novočerkasskem mnohatisícová demonstrace požadující od strany a vlády snížení cen potravin, zvýšení platů, řešení bytové situace i propuštění zatčených stávkujících. V plánu bylo tehdy dostat pod kontrolu dodávky plynu, obsadit pošty, rozšířit informaci o stávce a výzvu k jejímu následování. Desítky lidí zahynuly, protože režim nařídil represivním složkám střílet, stovky lidí byly zatčeny, sedm lidí dostalo trest smrti za „banditismus“.

Autentické levicové protesty stály v Sovětském svazu svobodu a životy, ale víra v moc pracujících přetrvávala. A to poučení pro dnešek? Dejme ještě jednou slovo Vadimu Damierovi: „Při každodenním boji za svá práva jsou lidé schopni nejen bránit své zájmy a svou důstojnost, ale i shromáždit zkušenosti nutné k tomu, aby se jejich činnost dostala na zcela novou úroveň sebeorganizace a samosprávy.“ Neboli neprivilegovaní nemusí být nutně objektem mocenských her – což je poučné zejména pro naši zdejší pasivní a fatalistickou společnost, která bezmyšlenkovitě přijímá pravičáckou propagandu a ještě ji opakuje, když ze sebe nechává dřít kůži.

Role anarchistů

Roli anarchistů ve Velké ruské revoluci a jejich osud se snaží do určité míry zprostředkovat texty v anarchistické revue Existence č. 4/2017. V nich lze najít jak shrnutí postupu ruské radikální levice v revolučním roce 1917, tak třeba vyprávění anarchisty Drugova, který osobně dobýval Zimní palác a nejvíc ho přitom zmátl výstřel z Aurory. Alespoň ve zkratce jsou představeny dojmy z výsledků Velké říjnové, které si odnesla Emma Goldmanová a Alexander Berkman, a příběh sester, které se za cara staly anarchistkami a teprve po rozpadu SSSR mohly začít o svém pestrém životě vyprávět.

Co dodat na závěr? Jednu typickou historku ze současného Ruska. Anarchisté z petrohradské skupiny Food not Bombs vyvěsili na křižníku Aurora před pár lety pirátskou vlajku a svůj happening nazvali Památný den neboli vzkříšení Aurory. Z lodi se nechali odvést policií. Křižník Aurora byl po desetiletí oficiálním symbolem revoluce a lidé v Rusku ho tak zřejmě stále ještě chápou. I proto se přes snahy udělat z něj exotickou komoditu a pronajímat ho za těžké peníze k radovánkám lepší společnosti nakonec stal muzeem. Ovšem před deseti lety byla Aurora vyřazena ze stavu bitevních lodí, snad aby putinovské mocenské klice neležela v žaludku stejně jako revoluce, která může někdejší i dnešní cary připravit o moc.

Výročí Velké říjnové revoluce budou jistě korporátní média připomínat jako jednu z nejtemnějších stránek dějin lidstva. Rusku vládne opět kapitál svérázně krytý vládcem Kremlu. Dějiny píšou vítězové. Nenechme je však přepisovat. Pracující prohráli hned dvakrát, při nástupu bolševiků a následně po jejich pádu. Budiž pro nás tehdejší revoluce jedním z ponaučení, že tam, kde je autorita, není svoboda a že se svými životy nesmíme nechat nakládat jiné.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 4/2017

7.11.2020 Nakladatelství AF

History World